Sociálně ekologický model inkluze: Vstřícná škola pro všechny

Inkluzivní vzdělávání se stalo jedním z klíčových pojmů vzdělávací politiky posledních let. Pozornost se v souvislosti s inkluzí obrací zejména k základnímu vzdělávání, neoprávněně zůstává střední stupeň vzdělávání stranou.

Inkluze se zdaleka netýká jen žáků se zdravotními hendikepy a žáků sociálně znevýhodněných, jak je často prezentováno ve veřejném prostoru. Inkluze se týká všech! Vždyť každé dítě má nějaký talent, silné i slabší stránky. Každé dítě se může rozvíjet, a pokud se mu dostane náležité podpory, něčím přispět celku a společnosti.

A současně rozhodně není nutné a nelze ani očekávat, že všechny děti zvládnou stejný objem učiva, stejným způsobem a tempem a budou v jeho rámci dosahovat stejných cílů. Dobrá inkluzivní škola je škola vstřícná a přínosná všem dětem. Je to škola, která respektuje individualitu a odlišnosti a různé potenciály dětí.

Inkluzivní vzdělávání není jen naším mezinárodním právním závazkem vyplývajícím z řady deklarací a mezinárodních úmluv, k nimž ČR přistoupila již před mnoha lety. Demokratická společnost by měla být společností otevřenou a solidární a přirozeně podporovat slabší a znevýhodněné skupiny. Nikdy předem nevíme, kdy budeme my anebo někdo z našich blízkých také potřebovat podporu a přijetí. Během okamžiku se může změnit náš dosavadní život. Stačí malá nepozornost, úraz, nemoc či autonehoda.

Civilizovaná svobodná společnost by měla stát na spravedlivém systému školství, jinak nebude soudržná a do budoucna udržitelná. A spravedlivý školský systém je založen na principu inkluze.

Čtěte také: Definice Sociálně Ekologické Niky

Škola je v současné společnosti nejdůležitějším možným hybatelem v oblasti socializace a vytváření podmínek pro budoucí shodu a společenskou soudržnost. Děti v ní tráví většinu svého bdělého dne a škola tak hraje výraznou v roli v jejich výchově, formování hodnot i přístupu ke světu a ostatním lidem.

Respekt k odlišnostem, schopnost empatie, spolupráce, komunikace, řešení problémů, tolerance, ochota pomoci druhému, orientace v různorodé společnosti a prevence předsudků ohledně znevýhodněných skupin, to jsou některá zásadní témata, která inkluze přirozeně do škol přináší a které rozhodně rozvíjí a obohacují všechny děti. Ty díky ní získávají realistický pohled na pestrou společnost 21. století.

Společnost dělená již od raného věku na výkonné, méně výkonné a „hendikepované“ je naopak v budoucnu ohrožena polarizací a dalším štěpením. Již Jan Ámos Komenský považoval dobře fungující školu za dílnu lidskosti. A rozvíjet sociální dovednosti je v naší současné rychlé společnosti zaměřené především na výkon více než třeba.

Ostatně mezi obecné cíle vzdělávání patří podle platného školského zákona, kromě získání všeobecného vzdělání, také rozvoj osobnosti člověka (sociální, mravní i duchovní), pochopení zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a sociální soudržnosti, rovnosti žen a mužů ve společnosti, respekt k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě, poznání kulturních hodnot a tradic a ochrana přírody a zdraví včetně duševního.

Z pohledu ekonomického vysoká míra selekce ve vzdělávání způsobuje nejen horší hospodářské výsledky, ale také nižší konkurenceschopnost. Důsledkem je nižší uplatnění na trhu práce, vyšší nezaměstnanost, vyšší riziko napětí ve společnosti a vyšší riziko kriminálního chování. Systém také finančně zatěžuje formou sociálních dávek.

Čtěte také: Pojmy sociální ekologie

Z pohledu historického lze inkluzi považovat za další krok vývoje v pedagogické oblasti. Historicky také například nebylo myslitelné a nebylo považováno za přínosné vzdělávat společně dívky a chlapce, nyní je to samozřejmostí, nad kterou se nikdo nepozastavuje.

Zkušenosti z Finska, které je často citovaným příkladem skvěle zvládnutého inkluzivního školství, pak dokazují, že inkluze nemá negativní vliv na vzdělávací výsledky spolužáků dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Což je jedna z často citovaných obav veřejnosti pedagogické a zejména rodičovské a zároveň jeden z nejčetnějších argumentů proti inkluzi. Naopak, Finsko se úspěšně umísťuje na předních příčkách mezinárodních srovnávacích žebříčků vzdělávání (např. PISA).

Školy, které chtějí uspět v konkurenčním prostředí, musejí být především lidské - uvědomovat si a pěstovat svou lidskost, rozumět jejímu fungování, jejím limitům - příležitostem i hrozbám, které její růst provázejí. Jedině v lidskosti nelze školu robotizací předběhnout.

Vedle práce na svých silných stránkách se škola musí vypořádat s Achillovou patou školského systému - zajištění bezpečnosti pro osobnost (psychiku) každého jednoho žáka po celou dobu vzdělávání. Stručně řečeno, můžeme dopustit jen takové školy, které budou schopny rodičům slíbit a garantovat: “Vrátíme vám vaše dítě zdravé. Možná nebude o moc moudřejší, ale bude v pořádku, bude se mít rádo a bude mít zájem o život.”

Dosud nebyla do systému dostatečně vtělena bezpečnostní opatření, která by bránila opakování zažitých omylů, které přímo poškozují psychiku žáka a jeho schopnost prožívat plnohodnotný život. Za bezpečnou školu byla považována ta, která se uměla postarat o průměrně náročného, průměrně senzitivního žáka - ta, kterou „normální dítě vydrží“.

Čtěte také: Pochopení SE systémů

Je na každé škole, aby se k péči o psychické zdraví a bezpečný rozvoj osobnosti nejen u svých žáků, ale i u pedagogů přihlásila. Jediným způsobem, jak zajistit bezpečnost ve školství, je všeobecné přijetí pokynu: “Pomáhat - nebo alespoň neškodit.” Každý jeden člen vzdělávacího systému potřebuje mít tuto myšlenku zvnitřněnou - tak jako jí žijí zdravotníci.

Přestože je harmonizace vývoje dítěte v pedagogické vědě uznávána jako hlavní cíl procesu výchovy a vzdělávání, ve strategických dokumentech českého vzdělávacího systému se ztrácí a je nahrazován “maximálním rozvojem potenciálu každého dítěte”. Zůstává proto na každé škole, aby si vybudovala pravidla, za nichž lze realizovat rozvoj potenciálu každého dítěte bez narušení zdravého bio-psycho-sociálního rozvoje osobnosti a její harmonizace se světem.

Poté, co se podaří upevnit na prvním místě lidskost, bezpečnost a zdravý bio-psycho-sociální rozvoj dítěte, je nutné pokračovat v utváření pořadí priorit školy - sdíleného žebříčku hodnot školy. Sdílený žebříček hodnot si (za pomoci mentora nebo facilitátora) vytváří celý tým školy společně - tak, aby odpovídal skutečným sdíleným hodnotám a potřebám. Na tomto řebříčku bývá postaven etický kodex pracovníka školy.

Dovolujeme si zde připomenout, že nestačí hodnoty školy vyjmenovat, ale je třeba promyslet i jejich hierarchii (prioritizaci). Čistě jako ilustrativní příklad uvádíme tuto možnost řazení priorit:

1. Bezpečnost: tělesné a duševní zdraví (všech zúčastněných).
2. Vytvoření prostoru pro autonomní bio-psycho-sociální vývoj dětí - dostatečný prostor, bezpečné hranice, reálná možnost uspokojení vlastních potřeb, přehledný systém získávání a ztrácení pravomocí (svobod).
3. Rozvoj soft skills (péče o sebe, zvládání emocí, sebeřízení, sociální kompetence, řešení problémů).
4. Rozvoj praktických kompetencí (čtení, psaní, počítání, kompetence k učení, jazyky, obsluha techniky a dalších nástrojů).
5. Předání vzdělávacích obsahů (učiva a oborových paradigmat).
6. Inkluzivní role školy a hladké fungování školy jako systému (zvyšování flexibility a přizpůsobivosti jednotlivců; potřeba zjednodušení, zlevnění, zefektivnění práce unifikací procesů ve škole, organizační pravidla a tradice, které "drží školu pohromadě").
7. Komunikace a spolupráce s rodiči, ostatními školami, volnočasovými organizacemi, širší komunitou, obcí a vyššími celky, vycházení vstříc zaměstnavatelům a trhu práce.

Osobnostní růst lidského jedince je sérií (řízených) vychýlení z rovnováhy a návratů do ní (v ideálním případě návratu do stavu lepšího, harmoničtějšího, než byl ten prvotní). Stres patří mezi vnitřní síly, které nás nutí na sobě pracovat - vyjadřuje touhu organismu po návratu do bezpečí a rovnováhy. Můžeme proto mluvit o zdravém stresu, který je ohraničen přiměřenou vnější excitací a je završen úspěšným návratem do komfortní zóny.

Úkolem pedagoga je tedy nejen vyvádět žáky z rovnováhy novými podněty, ale také sledovat (garantovat) jejich návrat k sobě. Dlouhodobě sledovat zdravý postup osobnostního růstu každého z nich. Včas rozpoznat nezdravé náhražky rovnováhy a pomáhat žákům nalézat skutečnou (harmoničtější) osobní rovnováhu. Napomáhat odkrývání pravdivého obrazu sebe sama, prožívání radosti z toho, kdo skutečně jsem a jak se dokážu zlepšovat (pravdivého pozitivního sebeobrazu a růstového nastavení).

Pouze žáku, který vychází ze stavu zdravé rovnováhy, jsou další vzdělávací a sociální výzvy prospěšné. Není-li žák ukotven sám v sobě, jsou pro něj další nároky systému zdrojem nezdravého stresu a zraňují ho, místo aby mu pomáhaly ke vzdělanosti.

Vyvážená inkluze stojí na představě, že potřeby žáků jsou sice extrémně rozmanité, ale jsou poznatelné a uspokojovatelné (vždy lze udělat něco pro jejich uspokojení nebo jejich uspokojení alespoň nebránit). Přizpůsobení školy možnostem a potřebám všech zúčastněných vyžaduje velkou vzájemnou důvěru (jakož i sebedůvěru každého účastníka edukačního procesu).

Pro zjištění skutečného stavu možností a potřeb jednotlivce se učitel musí umět zeptat - a žák musí mít dostatečnou důvěru a sebedůvěru, aby pravdivě odpověděl. Tento úkol nelze přenést na poradenské zařízení, ani na školní poradenské pracoviště, neboť vzájemné přizpůsobování musí probíhat na každodenní bázi.

Každý účastník vzdělávacího procesu musí mít reálnou možnost říct, co mu vyhovuje a co ne. Přitom musí mít jistotu, že se systém reálně pokusí mu vyjít vstříc ve všem, co jeho potřebám a možnostem přizpůsobit lze - tj. pokud respektování individuální potřeby nenaruší oprávněné hranice nikoho jiného. Zdravá respektující atmosféra především vytváří pocit, že se ostatní upřímně snaží mě respektovat - a to i když organizační změny možné nejsou.

Součástí respektující atmosféry školy je i vzájemně respektující a důvěrou naplněný vztah školy a rodičů, kteří jí svěřují své děti. Pravidla jednání jsou - snad nepřekvapivě - prakticky stejná jako při respektujícím jednání s žáky: Každý účastník edukačního procesu má právo vyjádřit své potřeby a preference (a být adekvátně vyslechnut - nemáme povinnost přijmout každý návrh, ale máme povinnost přijmout informaci o jeho existenci).

Jakmile plně přijmeme, že úkolem vzdělávání je stupňovité nastolování harmonie mezi jedincem a jeho okolím, nalezneme hluboký smysl v časté žákovské otázce: “Na co mi tohle bude?” V hlavě dítěte je třeba vybudovat takové sítě (konektomy), které bude v životě skutečně potřebovat. Je škodlivé přednastavovat mu mozek na cokoli jiného - například do tvarů tradičních školních obsahů. Pokud dítě nutíme vybudovat si spoje, které mu v životě k ničemu nebudou, jdeme proti jeho zájmu - přestavbou mozku dle požadavků školy snižujeme jeho harmonii s životní realitou.

Skutečně povinné by tedy měly být pouze harmonizační obsahy - ty které jsou objektivně nutné pro hladké přežití v světě a společnosti. Obsahy, jejichž přímé využití pro každého jednoho žáka nedokážeme obhájit, by měly být předkládány pouze formou nabídky. Můžeme samozřejmě zvyšovat motivaci žáka jejich smysluplným a atraktivním podáním, ale použití jakýchkoli donucovacích nástrojů (ať už klasifikačních, kázeňských nebo verbálního nátlaku) je proti zájmům žáka, školy a společnosti.

Jedním z nejpalčivějších problémů vzdělávací soustavy České republiky jsou vzdělanostní nerovnosti mezi dětmi a mladými lidmi. Jejich hlavní příčinou je především rozdílná úroveň příležitostí, výrazně předurčená rodinným prostředím a dále prohlubovaná příliš časnou vnější diferenciací dětí ve vzdělávacím systému.

Považujeme za důležité stále upozorňovat na to, že obě výše zmíněné vlastnosti, tedy „kvalitní“ i „inkluzivní“, jsou pro systém moderního školství nepostradatelné a jedna bez druhé nemohou fungovat. Školní inkluze je takový systém institucionálního vzdělávání, který umožňuje všem dětem kvalitně se vzdělávat v běžné mateřské, základní a střední škole, ideálně v místě jejich bydliště.

Učitelé na inkluzivně orientovaných školách přistupují ke každému dítěti individuálně jako k mimořádné osobnosti. Na individualizovaném přístupu k dětem je postavena nejen výuka, ale i celá organizace a filozofie školy. Každé dítě má svou vzdělávací strategii, která se přizpůsobuje jeho schopnostem, talentům i handicapům. Výuka v inkluzivních školách se soustřeďuje zejména na to, aby každé dítě plně využilo svůj potenciál a zároveň se naučilo komunikovat a spolupracovat s ostatními, být součástí širšího společenství a přispívat k jeho dobrému fungování.

Odlišnost dětí je zde vnímána jako příležitost k rozvíjení respektu k sobě i ostatním, ne jako problém či přítěž. V inkluzivně orientované škole se nerozlišují děti s potřebami a děti bez nich, postižené a intaktní, děti problematické a normální. Všechny jsou vnímány jako jedinci, kteří vykazují potřebu zohledňovat svá osobní specifika.

Světlo pro svět bojuje za systém školství, který dá šanci každému a nevylučuje nikoho. Inkluzivní vzdělávání znamená společnou výuku všech dětí na jednom místě s přihlédnutím k individuálnímu potenciálu a potřebám každého dítěte. Tímto způsobem se děti s postižením mohou vymanit z chudoby. Tímto způsobem budou moci vést samostatný život v budoucnu a stát se aktivními členy společnosti.

Spolupracujeme s našimi partnery na využívání moderních technologií, aby se studenti se zdravotním postižením mohli lépe zapojit do výuky. Věříme, že pomůcky - jako jsou tablety nebo audioknihy - mohou zlepšit výsledky žáků ve všech oblastech.

Základním kamenem inkluze jsou učitelé. Světlo pro svět podporuje instituce, které školí učitele a další odborníky v oblasti inkluzivního vzdělávání a zajišťují jejich další rozvoj.

tags: #sociálně #ekologický #model #inkluze #informace

Oblíbené příspěvky:

• Tipy na podzimní přírodu v Plzni
• Environmentální vzdělávání dramatickou výchovou
• Nakládání s bioodpadem při výrobě cukru
• Múzeum Vychylovka
• Legislativa Ovzduší v ČR