Tento článek se zabývá externalitami (škodami na životním prostředí) z pozice pokusu o řešení znečištěním životního prostředí a definuje společensky optimální míru znečištění.
Paretovo optimum je definováno jako teoretické paradigma společenské optimality. Subjekty realizují svá maxima zisku příp. užitku. Paretovo optimum a selhání trhu vycházejí z preferencí jednotlivců, kdy rozhodovací subjekt je jednotlivec nebo skupina. Paretovo optimum je stav, kdy žádný člen společnosti na tom není lépe v situaci B než A. Paretovské zlepšení nastává, pokud se společnost přesune do situace B, ve které se realizuje vyšší hodnota outputu. Pro každý statek a každý faktor existuje vždy přesně jedna rovnovážná cena statku.
Selhání trhu je způsobeno existencí dominantní pozice na trhu, externích efektů a veřejných statků.
Externí efekty představují specifické interdependence mezi subjekty a jejich aktivitami. Soukromé subjekty (subjekty mohou být podniky i domácnosti) rozlišují pekuniární a technologické externí efekty. Pekuniární externality nenarušují koordinační a alokační funkci trhu, jelikož se jedná se o vliv jejích aktivit resp. hospodářství na užitkové funkce jiných subjektů. Technologické externality ovlivňují negativně (pozitivně) užitkovou nebo produkční funkci jiných subjektů. Jinými slovy, aktivity jednoho subjektu mají vliv na náklady nebo užitek jiného subjektu. Externality mohou být lokální nebo globální a mohou ovlivňovat omezený počet subjektů.
Škody na životním prostředí se řadí mezi negativní externality. Rozlišujeme monodimenzionální a multidimenzionální externí efekty. Monodimenzionální externí efekty znamenají, že určitá aktivita způsobuje pouze jeden typ externího efektu (např. znečištění vody). Multidimenzionální externalita nastává, pokud si aktivity nezpůsobují žádný monodimenzionální efekt. Příkladem multidimenzionální externality je rybolov, kde se jedná o nasazení zdrojů pro stejný výlov ryb a omezování pohybu člunů ze strany plavců. Pokud rybolov ovlivňuje i kvalitu vody a tím i počet ryb, jedná se o třídimenzionální externalitu apod.
Čtěte také: Ekologické centrum Sluňákov
Vlastnosti optimality jsou takové, že mezní náklady se rovnají ceně a soukromé náklady se tedy rovnají ceně. Cena odpovídá hodnotě zdrojů spotřebovaných na její produkci. Mezní produkt faktoru je v konkurenční rovnováze stejný ve všech způsobech využití. Rovnováha obou těchto veličin je rovna ceně faktoru, a proto je cena faktoru ve všech způsobech využití stejná. Pokud subjekt zatížen společenskými dodatečnými náklady své aktivity, dochází k suboptimální struktuře (výroby nebo spotřeby). Úvahy (strategie) vedly k společensky žádoucím výsledkům, pokud se uplatňuje tzv. efektivnost. Efektivnosti lze dosáhnout dvěma cestami (omezení nebo zvýšení úrovně těchto aktivit).
Internalizace jako politika kauzální terapie řeší problém negativních externalit u původce. Tento koncept se označuje jako Pigouviánská daň. Podle Pigoua by se mělo dosáhnout pareto-optimální internalizace (dosažení pareto-optimální rovnováhy) cestou zatížení původce (argument flexibility). V případě negativních externalit získává subjekt daně (minus dotace) odpovídají společenským nákladům. Nicméně, toto řešení se zásadně odlišuje v distribuční situaci.
Řešení s účastí státu (s využitím daní a dotací) a veřejnoprávního řešení je specifický nástroj, důležitý též ve vazbě na pojištění. Je třeba regulovat typ aktivity způsobující externality. Realizuje se pouze cestou zatížení původce (argument flexibility).
Tržní řešení (cestou vyjednávání) je intenzivně rozvíjen a diskutován a představuje tzv. koncepce Coaseovy. Toto řešení je technicky velmi obtížně realizovatelné. Problém nastává, pokud se na externalitách podílejí podniky. Např. podnik B své stanoviště zvolil v sousedství podniku A, a proto je podnik A stimulován k omezení své aktivity spojené s externími efekty. Původce pak musí platit poškozenému kompenzační platby (např. kompenzací toho, že poškozený strpí jeho aktivity) a v důsledku toho se omezí její rozsah. Toto řešení vede k efektivnosti nezávisle na směru kompenzačních plateb.
Důležitou otázkou je, zda má povinnost odpovědnosti původce či zda poškozený má povinnost strpění (pravidlo laissez faire). Rozdělení práv bude bránit jiným subjektům v narušení jejich exkluzivního práva. Dočasné nebo trvalé přenechání práva budou vyžadovat určitou cenu. Práva tím dostanou tržní ocenění a rozsah využití určitého statku (např. emisí) bude možno regulovat na základě individuálního kalkulu optimality. To je výhodné tam, kde je relevantních dispozičních práv velmi omezená.
Čtěte také: Česká republika a obnovitelné zdroje
Náklady vznikají při vyjednávání a kompenzacích. Je třeba oddělit od interních nákladů (argument informace). Náklady je ovšem spojeno i řešení pomocí plateb. Nutno brát v úvahu, že blahobytu díky internalizaci je větší než náklady s internalizací spojené. Poškozený závisí především na původním příjmu a že neplatí teze invariance. Problémem je i argument strategie. Tam, kde se zasahuje relativně velký počet subjektů způsobujících negativní externality, eliminuje problém strategického zkreslování či skrývání těchto preferencí.
Meritorizace jako politika symptomatické terapie představuje širší pojetí. Je to nástroj strukturální politiky. Uplatňuje se strategie řešení cestou daní či meritorizace.
Optimální (racionální) internalizace je při hledání „racionálního“ řešení nutno brát v úvahu. Otázkou je, zda je i za emise, kdy je dosaženo optimální úrovně znečištění podle Pigoua, oprávněné? Je třeba regulovat typ aktivity způsobující externality.
Odpovědnost je doplňována o distribuční komponent (funkci). Fungování soudů a úpravy odpovědnosti v řadě zákonných předpisů je chápáno jako právní problém, který je zde chápána jako komponent veřejnoprávního řešení (např. pojištění). Pojetí environmentální odpovědnosti představuje širší pojetí, než jen post kompenzace vzniklé škody. Z pohledu internalizace (např. škody) má jak původce, tak poškozený stanoviště (může realizovat jak původce, tak poškozený). Cílem internalizace je kompenzace poškozeného.
Odpovědnost se odvozuje ji od externalit a nezdůrazňuje funkci odpovědnosti za škody na životním prostředí. Je třeba rozlišovat odpovědnost za zavinění a odpovědnosti za ohrožení (objektivní odpovědnosti).
Čtěte také: Jak správně vlhčit kompost?
Odpovědnost za ohrožení nese případnou škodu především původce. Právní prostředí (včetně např. různých principů odpovědnost,) a odpovědnosti za zavinění ovlivňují jejich snahu realizovat prevenci. V některých zemích, např. v USA, se uplatňuje pojetí soukromoprávní přístup, zatímco v jiných zemích vyplývá ze všech zákonů, které se týkají ochrany životního prostředí. Primárně orientuje na vznik negativních externích efektů u původce. Problémem je vztah mezi původcem (např. hnědouhelné elektrárny) a vzniklou škodou.
Mnoho škod je způsobeno celým komplexem faktorů (tzv. multikauzální škody). Je třeba se zaměřit jak směrem k prevenci, tak vzhledem k regulaci škody (náhradě škody). Některé země neukládají odpovědnost znečišťovatelům, ale stát vytváří systém kolektivní odpovědnosti (např. pojištění) za škody. Obecně se jedná o problém multikauzálních škod způsobených znečištěním životního prostředí.
Environmentální pojištění se stává jedním z nejvýznamnějších komponentů rizika podniku. Aktivity Evropské unie definoval prvky jednotné úpravy (ohrožení). Rizika reflektují z různých pohledů určitou reálnou skutečnost. Terminologii zčásti odlišnou, zdůrazňují někdy rozdílné aspekty. Konkrétním řešením v rámci právní úpravy.
Zkušenosti vyspělých zemí v oblasti životního prostředí ukazují specifické řešení. Následuje popis situace v různých zemích:
tags: #společensky #optimální #míra #znečištění #definice