Srovnání států: Emise skleníkových plynů na hlavu

Naprostá většina vědců a organizací zapojených do Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) se shoduje na tom, že lidská činnost se dnes nejvýznamněji podílí na změně klimatu. Jako největší problém je označováno vypouštění skleníkových plynů do ovzduší a následný růst teploty podnebí. Přitom na vypouštění skleníkových plynů má největší podíl průmysl (především energetika) a doprava.

Obecným předpokladem bývá, že čím rozvinutější je země a ekonomika, tím více skleníkových plynů by měla vypouštět. Realita ovšem není tak jednoduchá a nejeden ukazatel nám dokazuje, že vyspělé země mohou být oproti těm rozvojovým častokrát „čistší“ než by se na první pohled mohlo zdát.

Globální emise a regionální rozdíly

V kontextu klimatické změny se pod pojmem "emise" rozumí emise skleníkových plynů. Skleníkové plyny se vyznačují tím, že mají schopnost zadržovat teplo, které stoupá ze zemského povrchu, a odrážet ho zpátky k zemi. Když je v atmosféře kolem planety hodně skleníkových plynů, odráží se zpátky na zem také hodně tepla.

Důležitá je tedy celková koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. A tady je podstatný rozdíl mezi tím, jak se jednotlivé skleníkové plyny chovají. Zatímco vodní pára se v atmosféře udrží maximálně jednotky dní (a potom třeba spadne ve formě deště), metan se z atmosféry odbourává převážně chemickou reakcí a trvá mu to okolo 12 let.

Ekvivalent CO₂ (CO₂e) je metrika pro porovnání emisí různých skleníkových plynů na základě jejich potenciálu globálního oteplování vůči oxidu uhličitému. Tímto způsobem se měří, jaký by byl stejný dopad na oteplování, kdyby se jednalo o oxid uhličitý. Všechny emise skleníkových plynů se tak přepočítávají na množství CO₂, které by mělo stejný vliv na atmosféru. Příklad: metan je asi 25krát účinnější v zachycování tepla než CO₂, takže jedna tuna metanu se přepočítá na 25 tun CO₂e.

Čtěte také: Sociální sítě a ekologický aktivismus

Asie produkuje více než polovinu globálních emisí, zároveň však představuje 59 % globální populace. Z jednotlivých států má v absolutních číslech nejvyšší emise Čína. K prudkému nárůstu emisí zde došlo především mezi lety 2000 a 2011, od roku 2012 čínské emise rostou výrazně pomalejším tempem a od roku 2024 stagnují nebo dokonce klesají.

V Číně od roku 2021 funguje celostátní program pro obchodování s emisemi v sektoru výroby elektřiny, který má být od roku 2025 rozšířený na další průmyslové sektory. V přepočtu na obyvatele má ze sledovaných regionů nejvyšší emise Austrálie a Nový Zéland - přibližně dvojnásobné v porovnání s obyvateli České republiky.

Vertikální osa zobrazuje výši emisí CO2eq v tunách na obyvatele, šířka obdélníků regionů odpovídá jejich populaci. Velké geografické celky (kontinenty a Rusko) jsou seřazeny zleva doprava od nejvyšších celkových emisí po nejnižší. Vybrané státy jsou v infografice zobrazeny samostatně (typicky státy s větší populací nebo s vyššími emisemi skleníkových plynů), ostatní státy daných regionů jsou zpravidla rozděleny na skupinu A s vyššími emisemi na osobu a skupinu B s nižšími emisemi na osobu.

Asie B (Afghánistán, Bangladéš, Filipíny, Myanmar, Pákistán, Vietnam a další země Asie a ostrovní státy v Tichém oceánu): asijské a tichomořské státy s emisemi na obyvatele nižšími než 6 t CO2eq na osobu, přičemž většina států této skupiny má emise na osobu nižší než 3 t CO2eq. Blízký východ A (Bahrajn, Katar, Kuvajt, Omán, Spojené arabské emiráty): ropné státy Blízkého východu s poměrně malou populací. Blízký východ B (Izrael, Jemen, Jordánsko, Libanon, Sýrie): státy Blízkého východu, které nejsou významnými vývozci ropy.

Nejvyšší emise skleníkových plynů na obyvatele má Katar, 67 t CO2 ročně. Z větších států pak Austrálie, 28 t CO2 ročně. Přepočet emisí skleníkových plynů na obyvatele umožňuje srovnání zemí z určitého pohledu, avšak nezohledňuje rozdíly v životní úrovni jednotlivých zemí. Například Norsko má mírně vyšší emise na osobu než Česká republika (průměrný Nor vyprodukuje necelých 14 t ročně, průměrný Čech 12 t CO2eq), zároveň však obyvatelé Norska mají dvojnásobnou životní úroveň oproti České republice. Oproti tomu obyvatelé Běloruska mají ještě vyšší průměrné emise (15,6 t), avšak téměř poloviční životní úroveň v porovnání s obyvateli České republiky.

Čtěte také: Recenze ekologických plen

Desítka největších znečišťovatelů

Deset největších producentů skleníkového plynu CO2 na světě shrnuje níže uvedený graf s procentuálním podílem jednotlivých zemí na celosvětových emisích v roce 2016.

Těchto deset zemí se podílí na celosvětové produkci CO2 z 68 %. Přitom ale dva největší znečišťovatelé (Čína a USA) tvoří téměř dvě třetiny této produkce (44 % celosvětových emisí). Čína přitom poměrně nedávno sesadila USA z nejvyšší pozice světového producenta skleníkového plynu CO2 a dnes se podílí již více než čtvrtinou na celosvětových emisích CO2.

Pokud bychom ale do výpočtů zahrnuli EU jako celek (28 členů), pak by historický vývoj vypadal následovně a EU by se tak stala třetím největším znečišťovatelem.

Jak je na tom Evropa

Země Evropské unie se v rámci Kjótského protokolu zavázaly k různým omezením svých emisí a EU jako celek si pak ve své klimatické politice určila řadu cílů, které chce do budoucna naplnit. Dnes je tak EU lídrem v zavádění politik, které ji mají nasměrovat k nízkouhlíkové ekonomice.

Klimatická politika EU pak zahrnuje jak celoevropské prvky typu EU ETS, nebo zvyšování energetické efektivity zařízení, tak i národní politiky, které jdou ještě dál.

Čtěte také: Efektivita opatření v ČR

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (již zmiňovaný EU ETS) je hlavním nástrojem pro omezování (resp. regulaci) množství emisí vypouštěných do ovzduší z vybraných průmyslových a energetických sektorů. Jeho principem je, že každý emitent zařazený v systému EU ETS musí za každou tunu emisí skleníkových plynů zakoupit jednu emisní povolenku. Emisní povolenky se obchodují na trhu (obdobně jako komodity) za cenu, která odpovídá jejich aktuální potřebě na trhu. Pokud je cena emisní povolenky vyšší, indikuje to nedostatek emisních povolenek na trhu a motivuje emitenty ke snižování emisí.

EU dnes sice své závazky dané v Kjótském protokolu plní, ale často se ozývají hlasy, že svou politikou negativně působí na průmysl, který se tak stává méně konkurenceschopným ve srovnání se zeměmi, které politiky na ochranu klimatu nezavedly.

V celkovém srovnání zemí EU, je pak vidět ustálený a mírně klesající trend vývoje vypouštěných skleníkových plynů.

Evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS)

Evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS) se v posledních letech stal jednou z nejčastějších zbraní v politických debatách. Často je líčen jako nástroj „zlé Bruselské byrokracie“, který ničí evropský průmysl, zdražuje bydlení a žene domácnosti do chudoby. Obavy z dramatického nárůstu cen energií a dopadů na konkurenceschopnost našich firem jsou pochopitelné. Skutečnost je však mnohem složitější a sofistikovanější.

Základní principy EU ETS

Základní princip systému ETS je "cap and trade" (stanov a obchoduj). Na začátku byl vydán omezený počet povolenek. Každá odpovídá jedné tuně ekvivalentu CO₂. Povolenky si společnosti buď koupí, nebo je dostanou zdarma. Pokud emitenti - firmy, které spadají do odvětví, která jsou zahnuta do systému (těžký průmysl, energetika, lodní a letecká doprava), svá zařízení nezmodernizují, budou muset povolenky, jejichž cena roste s klesajícím množstvím na trhu, dále kupovat.

Jedním z největších strašáků, který skeptici (a průmysl) oprávněně zmiňují, je tzv. únik uhlíku (carbon leakage). Jde o riziko, že by evropské firmy přesunuly svou výrobu (a s ní i emise a pracovní místa) do zemí s mírnějšími klimatickými regulacemi, čímž by se globální emise nesnížily, jen by se přesunuly jinam. Proti tomuto riziku EU zavedla systém bezplatného přidělování emisních povolenek. Zdarma se aktuálně rozdá zhruba polovina povolenek, které jdou na trh.

Firmy samozřejmě nedostanou tolik povolenek, o kolik si řeknou, to by jaksi postrádalo smysl. Jejich množství se vypočítává na základě přísných referenčních hodnot (benchmarků) množství vypouštění skleníkových plynů. To znamená, že bezplatné povolenky na celou produkci CO₂ (až 100 %) obdrží pouze ta zařízení, která jsou nejefektivnější v EU. Ostatní zařízení s vyššími emisemi dostanou méně a musí zbytek dokoupit. Systém tak tlačí na inovace a odměňuje ty, kteří investovali do čistších procesů. Povolenky, které jim po investici zůstanou, mohou prodat.

V rámci revize ETS bylo navíc zavedeno zpřísnění. Od období 2026-2030 musí zařízení s nejvyšší emisní intenzitou (nad 80. percentil) předložit plán klimatické neutrality, aby mohla na bezplatnou alokaci dosáhnout v plné výši. S postupným zaváděním Mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který začíná platit pro vybraná dovážená průmyslová odvětví (jako je například ocel, cement, hliník), bude bezplatné přidělování povolenek fázově ukončeno do roku 2034.

Údaje vykázané členskými státy EU k 2. dubnu 2024 ukazují 15,5% pokles emisí v roce 2023 ve srovnání s úrovněmi z roku 2022. S tímto vývojem jsou emise ETS nyní přibližně o 47 % nižší než úrovně z roku 2005 a jsou na dobré cestě k dosažení cíle -62 % pro rok 2030. Je v tom zejména významný nárůst výroby energie z obnovitelných zdrojů, který už celosvětově přesáhl výrobu energie z uhlí. Ovšem v sektoru letectví došlo k nárůstu. Ten byl způsoben oživením trhu po Covidu.

Cena emisní povolenky je přirozeně předmětem velkých spekulací a kolísání ceny, což skeptici považují za důkaz, že trh je nestabilní a ovládán finančními hráči. MSR je de facto automatickým regulátorem, který reaguje na tržní signály, a brání tak jak zhroucení ceny (jak se stalo v raných fázích ETS), tak jejímu nekontrolovatelnému růstu způsobenému například spekulativními bublinami.

Proč s povolenkami mohou obchodovat i firmy, kterých se netýkají? Zásadním důvodem je to, že burza je živa z poplatků, ty jsou v přepočtu na povolenku naprosto zanedbatelné, ale při velkém objemu dělají sumu, která burzu uživí. Přitom cenu povolenky výrazně nezvýší. Jedním z nejsilnějších nástrojů proti umělému navyšování ceny spekulanty jsou poziční limity. Ty omezují maximální počet povolenek nebo jejich derivátů, které může jeden subjekt v danou chvíli držet. Cílem je zabránit tomu, aby jediný spekulant nebo malá skupina spekulantů získala tak dominantní pozici, že by mohla trh manipulovat nebo vyvolat cenový šok.

Zásadním důvodem pro EU ETS je i flexibilita stabilizačního fondu, která umožňuje rychlou reakci na aktuální situaci na trhu. To by daně neumožňovaly. ETS umožňuje i transparentnější rozdělení peněz, které se od znečišťovatelů získají, prostřednictvím evropských fondů. Daně by se vybíraly lokálně v jednotlivých státech a složitě by se hlídalo kam peníze putují.

Další důvod už s týká přímo průmyslu. Jednotná uhlíková daň by extrémě dopadla na průmysl, který v rámci ETS využívá emisní povolenky zdarma a nemá zatím možnosti k větší dekarbonizaci.

Financování a přerozdělování prostředků

Většina povolenek (přibližně 88 % z celkového objemu určeného k aukcím) je dražena národními vládami. Množství povolenek, které může každý stát dražit, se určuje na základě distribučního klíče, jenž primárně zohledňují historické emise. Malá část (přibližně 10 %) je přerozdělena ve prospěch chudších členských států (zemí s HDP na obyvatele pod 60 % průměru EU) k podpoře konvergence a spravedlivého přechodu.

Česká republika je povinna utratit minimálně 50 % z celkového národního výnosu z ETS na klimatické a energetické účely. V praxi se však toto procento blíží 100 %. Většina peněz z této národní aukce je přerozdělena přes Státní fond životního prostředí. Tyto peníze financují národní programy, jako je Nová zelená úsporám (NZÚ), které cílí spíše na podporu domácností, obcí a menších projektů v oblasti energetických úspor a obnovitelných zdrojů.

Kromě národních aukcí se část povolenek vyčleňuje do dvou klíčových celoevropských fondů, které mají pevně stanovené cílové skupiny a pravidla co financují:

• Inovační fond (Innovation Fund): Financuje průlomové technologie a dekarbonizační projekty, které jsou příliš riskantní pro komerční banky (např. vodíkové projekty, CCUS). Je otevřen všem státům EU, včetně ČR. Spravuje ho Evropská komise.
• Modernizační fond (Modernization Fund): Financuje modernizaci energetických systémů, energetickou účinnost a spravedlivý přechod v 13 zemích s nižšími příjmy (včetně ČR). Česká republika je klíčovým příjemcem a získává z něj velkou část peněz určených pro průmyslovou dekarbonizaci i pro domácnosti v rámci NZÚ.

Dopad na průmysl v ČR

Vedení Třineckých železáren odkládá klíčové projekty modernizace kvůli vysokým cenám energií a nejistotě ohledně konečné výše a rychlosti přísunu veřejné podpory těchto investic. Také čeká jak se vyvine pro tuto firmu zásadní systém CBAM aby se vyrovnala konkurence z třetích zemí.

„Pustit se do tak rozsáhlé investice předpokládá příznivou kombinaci vývoje evropské politiky a zlepšení situace na trhu s ocelí. V současné době nejsou jasně definované regulace evropské ochrany trhu tak, aby změna technologie výroby oceli a s tím spojené zvýšené náklady na její výrobu, měly ekonomický smysl. Není také jasná evropská a státní energetická koncepce, která je zásadní v oblasti konkurenceschopnosti.“ říká Roman Heide, generální ředitel Třineckých železáren a.s.

U cementu není zásadní problém energie pro výrobu, ale samotná výroba cementu, při které vzniká 60% CO₂, které cementárny vyprodukují. Zbytek je energie potřebná na vysokou teplotu. Aby tyto emise snížili, snaží se vyrábět energeticky méně náročné tzv. směsné cementy, zde je ale brzdí zastaralé normy. Už nyní nahrazují velkou část uhlí alternativními palivy a chystají se pilotní projekty pro zachycování uhlíku. Cementárny jsou klíčovými příjemci podpory z Modernizačního fondu (financovaného z výnosů ETS). Jejich vyjádření zdůrazňují nutnost transparentního, rychlého a dostatečného přidělování těchto prostředků na projekty v rámci výzev pro energeticky náročný průmysl. Svaz výrobců cementu ČR uvádí, že k dosažení klimatické neutrality v roce 2050 je pro ně zásadní investice v řádu desítek miliard korun do ukládání uhlíku (CCS/CCU).

Chemický a petrochemický průmysl v ČR (klíčoví hráči jako Orlen Unipetrol, Synthos, Lovochemie, Synthesia, DEZA) je charakteristický vysokou energetickou náročností a složitou strukturou emisí. I zde jsou zásadní procesní emise z výroby a tudíž zachycování a ukládání uhlíku. Chemické firmy v ČR již dlouhodobě pracují na maximální energetické účinnosti a rekuperaci tepla. Klíčová fáze dekarbonizace se však soustředí na Vodík, který je klíčový pro dekarbonizaci petrochemie (rafinace, kde nahrazuje zemní plyn) a pro výrobu amoniaku (hnojiva - např. Lovochemie).

Emise v České republice

Česká republika produkuje 0,114 CO2eq ročně, co odpovídá 0,22 % světových emisí na 0,13 % globální populace. Česká republika vyprodukovala více než 12 tun CO2eq na osobu v roce 2015, zatímco světový průměr byl 6,5 tun CO2eq. Průměrný obyvatel České republiky tedy vypouští téměř dvojnásobné množství skleníkových plynů oproti celosvětovému průměru.

Při srovnání unijních zemí skrze 14 indikátorů se Česko umístilo až na 23. místě z 27 zemí EU. V čele stojí Švédsko, naopak nejhorší je stav životního prostředí na Kypru. Překvapilo Německo, které se umístilo až na 16. S životním prostředím má největší potíže střední Evropa (vyjma Rakouska), Benelux a Balkánský poloostrov.

Emise skleníkových plynů z využívání půdy a lesnictví, označované zkratkou LULUCF, byly České lesy dlouhodobě schopny absorbovat. Od roku 2018 však vlivem rozsáhlé těžby dřeva při kůrovcové kalamitě tyto emise vzrostly a lesy a půda si s nimi již neporadí. Vinu na tom kromě jiného nese i sucho, s kterým se Česko v poslední době potýká.

Česko do životního prostředí investuje 3. nejvyšší podíl HDP. Ačkoli se Česko v rámci pilíře životního prostředí v jednotlivých indikátorech umisťuje spíše na chvostu, v některých případech naopak stojí v čele EU. Jednou z cest, jak přispět ke zlepšení životního prostředí, je zvýšení podílu bezemisních zdrojů na energetickém mixu, tedy jádra a obnovitelných zdrojů.

Česko se v poslední době také potýká se suchem. V rámci těchto projektů nacházejí uplatnění moderní technologie, které pomáhají krajinu lépe připravit na nastupující vlny sucha. umístěných v krajině, a tak sbírat velké množství dat. To nám umožňuje přesně a rychle analyzovat nejrůznější parametry nebo simulovat řešení.

Česká republika produkuje 0,114 CO2eq ročně, co odpovídá 0,22 % světových emisí na 0,13 % globální populace.

V České republice se ročně vyprodukuje 507 kg odpadu na obyvatele, v unijním srovnání jsme tak na 15. místě. V jeho recyklaci navíc zaostáváme, znovu totiž zpracujeme jen 34 % komunálního odpadu, přičemž eurounijní průměr je 40 %. Z tohoto důvodu se Česko v tomto indikátoru umístilo na 19. Podle ředitelky Institutu cirkulární ekonomiky Soni Jonášové je ale taková představa spíše mýtem: „Dlouhá léta jsme v České republice jako data za recyklaci vykazovali čísla o sběrných nádobách.

Česká republika rovněž výrazně pokulhává v omezování produkce skleníkových plynů. Jak vysvětluje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová, emise se liší dle jednotlivých sektorů: „Velmi vysoké jsou naše emise z vytápění domácností, kdy na obyvatele připadá 814 kg ročně, což nás řadí až na 20. místo v EU. To je dáno způsobem výroby tepla, v Česku totiž za zhruba polovinou produkce tepla stojí uhelné zdroje. Lépe si stojíme v emisích z dopravy, které jsou za Česko pod evropským průměrem.

Vysoké emise se podepisují do počtu úmrtí kvůli znečištěnému ovzduší. Ročně v Česku na 100 000 obyvatel připadne 31 úmrtí kvůli špatné kvalitě vzduchu, což nás řadí na 21. místo v rámci EU. Na tomto indikátoru je zajímavý propastný rozdíl mezi jednotlivými zeměmi.

Jednou z cest, jak přispět ke zlepšení životního prostředí, je zvýšení podílu bezemisních zdrojů na energetickém mixu, tedy jádra a obnovitelných zdrojů. „Jedná se o celkovou dovozní závislost, do které je započítán dovoz pevných fosilních paliv, ropy a zemního plynu. V případě pevných fosilních paliv činí naše dovozní závislost jen 13 %. U zemního plynu jsme na dovozu závislí z 86 %, přičemž prakticky 100 % plynu pochází z Ruska.

Stav životního prostředí v Česku se ve srovnání se zeměmi EU zlepšuje. Zatímco v letech 2023 i 2024 obsadilo Česko v tomto hodnocení 22. příčku, letos se v unijním srovnání posunulo na 19. místo. Vyplývá to ze srovnání Indexu prosperity a finančního zdraví, který ČTK poskytla Česká spořitelna a projekt Evropa v datech. Nejlepší stav životního prostředí stejně jako v předchozích ročnících vykazuje Švédsko. Ačkoli podle dat Eurostatu celkové emise skleníkových plynů na obyvatele v Česku v průběhu let klesají, stále jde o jeden z indikátorů, ve kterém si země vede nejhůře.

"Největší pokles emisí v Česku je zaznamenán v energetice díky postupnému odstavování uhelných elektráren a přechodu na obnovitelné zdroje," uvedla Barbora Kočí z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Výraznějšího zlepšení dosáhlo Česko podle údajů Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) u emisí z lesů a půdy vznikajících vlivem lidské činnosti během jejich obhospodařování. Zatímco ve všech předchozích ročnících ČR v tomto ukazateli dopadla nejhůře z celé EU, letos si polepšila na 22. místo. "Hodnota mezi lety 2021 a 2022 klesla z 8358 na 3378 tisíce tun ekvivalentu CO2 vyprodukovaných emisí.

V konkrétních sektorech, kde emise vznikají, si Česko vede dobře zejména v dopravě a skladování. Podle Eurostatu je v tomto směru s hodnotou téměř 1287 kilogramů emisí na osobu třetí nejlepší v EU. Méně skleníkových plynů na obyvatele produkují pouze Rumunsko a Slovensko. Naopak negativní trend přetrvává u emisí z průmyslu. I přes postupně klesající hodnoty škodlivin vypouštěných do ovzduší se Česko letos umístilo na 19. Stejně jako v minulém ročníku zůstávají pro Česko problematické také emise z vytápění domácností.

V Česku klesá počet úmrtí způsobených znečištěným ovzduším. V roce 2021 zemřelo v důsledku špatné kvality ovzduší 81 osob na 100 000 obyvatel, v roce 2022 tento počet klesl na 65. Díky tomu si Česko polepšilo v unijním srovnání z 20. na 18. místo. Zatímco v roce 1999 socioekonomické náklady, které souvisejí se znečištěným ovzduším, v Česku přesahovaly 13 procent hrubého domácího produktu (HDP), podle posledních dostupných dat činily šest procent HDP.

Podíl suché půdy na území Česka byl v roce 2023 11. nejlepší v EU. Podle EEA se sucho dotýkalo jen 0,27 procenta půdy. V Česku pochází podle dat Eurostatu z obnovitelných zdrojů méně než pětina vyrobené energie. Meziročně se tento podíl zvýšil o necelého půl procentního bodu na 18,59 procenta, což přineslo podprůměrnou 19.

Index prosperity měří a analyzuje prosperitu Česka a porovnává ji s ostatními evropskými zeměmi.

tags: #srovnání #států #emise #skleníkových #plynů #na

Oblíbené příspěvky:

• Ekologická výchova
• Recenze: Ekologická Drogerie Horní Počernice
• Obnovitelné Zdroje v Suezu
• Informace o sběrném středisku v Blansku
• Stanoviště pro javor mléč