Stejné ekologické optimum: Definice a význam v ochraně přírody

Ekonomie přírody je obor, který se zabývá vztahem organismů a prostředí. Zkoumá zákonitosti vývoje a proměnlivosti organismů v přírodě, stejně jako vznik a vývoj života na Zemi. Biodiverzita, tedy rozmanitost druhů organismů na Zemi, je obrovská, odhaduje se na desítky až stovky milionů druhů.

Cenóza je vybraný soubor druhů na určitém území v jednom čase. Rozlišujeme různé typy cenóz podle organismů, které zahrnují:

• Fytocenóza: Rostliny
• Zoocenóza: Živočichové
• Entomocenóza: Hmyz
• Mammaliocenóza: Savci
• Ornitocenóza: Ptáci
• Ichtyocenóza: Ryby
• Arachnocenóza: Pavouci

Dynamika vývoje lesa, zahrnující přírodní disturbance, patří v ochraně přírody k všeobecně respektovaným principům. V zásadě panuje shoda na prosazování bezzásahového režimu na dostatečně velké ploše lesních ekosystémů, což umožňuje uchování biodiverzity lesních organismů na ně vázaných. Většina zainteresovaných vnímá pozitivní a nezastupitelný význam na člověku nezávislé dynamiky lesa.

Slabiny v naplňování principů

Nástroje, které používáme k popisu lesních ekosystémů v chráněných územích a odůvodnění jejich ochrany, lpějí na vnímání lesa ve statickém stavu a nedostatečně přihlížejí k dynamice jeho vývoje. Pro spontánně se vyvíjející les nelze definovat jednu „správnou“ cestu jeho budoucího vývoje. I člověkem nejméně ovlivněné lesy se často vyvíjejí nečekaným způsobem.

Ve stromovém patře temperátního lesa může po dlouhá desetiletí dominovat druh dřeviny, který sice nenachází ekologické optimum srovnatelné s přimíšenými dřevinami, ale dokázal ovládnout prostor po výraznější disturbanci. V našich podmínkách se takto o prostor v přírodě blízkých lesích „přetahují“ hlavně buk, smrk a jedle a někde i další druhy listnatých dřevin. Ani v samotné evoluci nevítězí z podobných důvodů vždy ty nejdokonalejší formy života.

Čtěte také: Od odpadu k oblečení: český pohled

Kulturně založené lesní porosty mohou dle kritérií ochrany přírody nabývat vyšších stupňů přirozenosti až po mnoha desetiletích od posledních větších pěstebních a těžebních zásahů. Takové situace nastávají při disturbancích náhle proměňujících strukturu, množství stojícího i ležícího mrtvého dřeva a světelné podmínky v těchto kulturních porostech. Právě tyto podmínky vyhledává značná část lesních organismů, včetně druhů vzácných a ohrožených.

Jak posílit roli dynamiky lesa?

Klíčovým předpokladem je učinit dynamiku lesa skutečnou součástí všech našich úvah a následného rozhodování o konkrétních lesních stanovištích. To znamená naplno si přiznat, že budoucí podoba lesa je velmi obtížně predikovatelná. Každou změnu stavu příslušného lesního porostu vyvolanou spontánně i managementovým zásahem lze hodnotit z pohledu změny kvality a kvantity klíčových strukturních vlastností, a to bez ohledu na původ, věk či aktuální stav daného porostu.

Současně víme, že časová a prostorová kontinuita lesa má zásadní význam pro úplnost všech komplexních vazeb a sítí fungujících uvnitř lesního ekosystému. Nejjednodušším pozitivním signálem narůstající časové kontinuity lesa na lokální úrovni je zvyšující se věk nejstarších jedinců stromového patra.

Pokud se lesní porosty nachází uvnitř chráněných území, jejichž cílem je umožnit samovolný vývoj lesa, je nezbytné již při zahájení celého procesu vzít v úvahu všechny atributy přirozenosti, které konkrétní porost nabízí v daném okamžiku, včetně stáří zde se vyskytujících stromů. Na základě toho by měl být stanoven podíl stromů, které budou již od počátku procesu ponechány samovolným přírodním procesům bez ohledu na to, po jaké vývojové trajektorii se porost jako celek bude ubírat v důsledku spontánních procesů či managementových zásahů.

Stanovení okamžiku pro ponechání lesa samovolnému vývoji

V případě narušení porostů v chráněných územích působením přírodních disturbancí čelí ochrana přírody tlaku na provedení asanačních těžeb v těchto porostech. Jako problematickou vnímám absenci jednoznačně deklarované hranice, po jejímž dosažení budou porosty ponechány samovolnému vývoji. Tato hranice by měla být odvozena od jednoduchého a všeobecně srozumitelného parametru lesního porostu, jako je například věk nejstarší etáže stromového patra.

Čtěte také: Bohatá úroda česneku

Předpokládám, že prakticky nikde uvnitř chráněných území, v nichž je v budoucnu plánován či uvažován bezzásahový management, se nenachází staré porosty (dejme tomu s věkem vyšším než 130 let), jejichž další samovolný vývoj není dostatečně opodstatněný.

Obecně lze říci, že ekologické optimum je rozsah podmínek, ve kterém daný druh nejlépe prospívá a zanechává nejvíce potomstva. Faktory prostředí, které ovlivňují ekologické optimum, zahrnují teplotu, vlhkost, dostupnost potravy a další.

Základní (fundamentální) nika je soubor podmínek, které je druh schopen teoreticky obsadit. Realizovaná nika je prostor, který druh skutečně obsazuje.

Jedinci stejného druhu populace se mohou plodně křížit. Populace se liší věkovými kategoriemi a mohou migrovat v závislosti na nabídce potravních zdrojů.

Speciace je vznik druhů, zatímco extinkce je vymírání druhů. Izolace vede ke vzniku druhově chudých území.

Čtěte také: Životní prostředí a porno

Euryvalentní druhy jsou tolerantní k širokému spektru podmínek, zatímco stenovalentní druhy jsou specializované na úzký rozsah podmínek.

Rostliny získávají energii fotosyntézou, přeměnou oxidu uhličitého a vody za pomocí slunečního záření. Živočichové, houby a další organismy získávají energii heterotrofií, konzumací organické hmoty.

tags: #stejne #ekologicke #optimum #definice

Oblíbené příspěvky:

• Beskydy: klima
• Historie obnovitelných zdrojů
• Komunální odpad Nebovidy
• Rizika používání 3D pera
• Životní prostředí v ČR