Ekologie živočichů: Rozmanitost, ochrana a budoucnost

22. květen vyhlásila Organizace spojených národů za Mezinárodní den biodiverzity, tedy rozmanitosti živočichů a rostlin. No, byl skutečně jaksi založen proto, abychom si uvědomili, že ta biologická rozmanitost je nějaká hodnota, o kterou přicházíme.

Přicházíme o ní vlivem samozřejmě rostoucí lidské populace a jejího tlaku na přírodu. Ono je to docela zajímavé pozorovat historii toho pojmu, protože biologická diverzita jako veličina, to znamená jako třeba počet druhů nebo počet forem, to se v ekologii vyskytovalo odedávna, respektive ekologie není zas tak stará věda, ale dejme tomu v té druhé polovině 20. století se to běžně počítalo, ale teprv právě v těch 90. let, ten kongres byl v roce 92 a v tom roce taky vyšla slavná knížka rozmanitost života od Edwarda Wilsona, tak teprv v těch 90. let došlo vlastně k velkému posunu, že si lidi uvědomili, že ta diverzita není jenom nějaká veličina, prostě kolik toho kde žije, jak rozmanitý je v tom daném místě svět z hlediska tedy živočišných a rostlinných druhů, ale že je to hodnota, že je to skutečně nějaká hodnota, která je relevantní pro lidstvo a které bysme si měli vážit a nějakým způsobem o ní pečovat. Tím je charakterizován právě ten začátek 90.

Poměrně prudkým. Ono historie ekologie je docela zajímavá, protože diverzita jako počet druhů byla hrozně studovaná v 60. a 70. letech, pak v těch 80. ta ekologie začla studovat spíš takové jevy na populační úrovni, na úrovni třeba šíření jednotlivých druhů, jak fungují jednotlivé druhy a tak, ale v 90. letech právě i díky tomu, že Edward Wilson zavedl ten pojem nebo zavedl, on ho vlastně zpopularizoval, tak ten rozvoj studia biodiverzity strašlivě narost a dneska je to vlastně považováno za samostatnou vědeckou disciplínu. Koneckonců já se jí vlastně zabývám.

No, rozmanitá, ona je rozmanitá sama od sebe. To je jaksi vlastnost teda organismů a vůbec života rozvíjet se, proliferovat, vytvářet nové formy, prostě bujet a my spíš to nějakým způsobem omezujem, pochopitelně, no a jaksi ta snaha o péči o biologickou rozmanitost a o její zachování spočívá v tom, že zabráníme tomu omezování. Ono koneckonců o biologickou rozmanitost nepečujem nijak jinak než dřív, to znamená zakládáním chráněných území, péčí o jednotlivé druhy a tak, akorát že dnes, zatímco třeba v těch 70., 80. letech to byla činnost takových nadšenců hodně, dneska už je to běžná vládní agenda, vlastně i mezivládní.

Nedávno britská královská botanická zahrada přišla s varováním před zánikem 21 % rostlin. Ono je to složité kvantifikovat, jo. Což kdyby to bylo britských rostlin, tak tomu docela věřím, protože zrovna Britové mají vlastně úplně nejlíp popsanou jejich přírodu. U těch světových se mi tomu moc nechce věřit, ani ne proto, že by to číslo bylo nadhodnocené, ale prostě proto, že my o diverzitě světové rostlin nevíme skoro nic, jo. Tady je potřeba si uvědomit, že obrovská diverzita je třeba v Jižní Americe, v Amazonii, ale naprostá většina druhů rostlin je známá pouze z jednoho herbářového exempláře, jo, to znamená vůbec se o nich nic neví než to, že nějaký botanik to někdy sebral a uložil do herbáře.

Čtěte také: Úvod do ekologie - recenze

To znamená, právě ta, o té diverzitě víme hrozně málo a nějakými takovými výpočty, které jsou docela jednoduše kritizovatelné, ale lepší nemáme, se dá zjistit třeba, že těch 21 %, já nevím, jak tohle zrovna počítali, to bych se na to musel podívat, ale že těch 21 % má tak malé populace, že je ohroženo vymřením, jo.

To je samozřejmě jako hezká zpráva z hlediska té vědy, ale ono to neznamená, že druhy ubývají a nové přibývají, že jo. Prostě ty druhy, co vědci objevili, ty objevili jenom proto, že si jich předtím nevšimli, to znamená to nesvědčí o nějaké vitální síle přírody, která čelí tomu lidskému tlaku, ale jenom o tom, že ty vědci jsou zvědaví a taky vědců je dneska na světě víc než všech vědců předtím v jakémkoliv historickém období, takže není divu, že docela rychle objevují nové druhy.

Vy se možná ptáte, k čemu je to dobré pro člověka. O tom existuje obrovská diskuse, která si myslím, že není pořád uzavřená. Ono se hodně mluví o takzvaných ekosystémových službách, to znamená i ty přirozené ekosystémy, nemluvě tedy o těch lidmi přetvořených, přinášejí něco člověku, prostě nějakou produkci vytvářejí, nějak zajišťují koloběh třeba látek, jsou tam nějaké samočistící schopnosti a tak dále. Tohle zajišťování těch ekosystémových služeb není možné bez nějaké biologické rozmanitosti, to prostě neudělají, ty složitější systémy to udělají lépe než ty jednodušší. Neví se úplně přesně proč a neví se, do jaké míry tohlecto platí, to znamená není jasné, jestli opravdu platí úplně přímá úměra mezi diverzitou a schopností poskytovat tyhle služby, ale je jasné, že když se nějaké prostředí výrazně ochudí, tak už to neposkytuje. Vemte si, že třeba dneska se šíří spousta škůdců, spousta organismů, které nějak i vadí člověku, a může to být zčásti způsobeno tím, že ubyli jejich predátoři, že prostě diverzita predátorů poklesla a v tom balíku těch predátorů prostě už nejsou ti, tím, že poklesla ta diverzita, ti, kteří by dokázali udržet populace těchto škůdců. Nebo si vemte, že třeba na opylování rostlin potřebujeme nějaké sítě opylovačů, které jsou specializované na různé rostliny a zase když se ochudí ty sítě, tak to opylování nemusí být tak efektivní, takže nějaký tenhle vztah tam je, ale za prvé moc mu nerozumíme, byť je jako jasné, že úplně chudé ekosystémy to nezajišťují, a na druhou stranu, když to vnímáme takhle, tak to je trošku moc na můj vkus utilitární hledisko, jo, do jaké míry biodiverzita slouží člověku. Ona tady není kvůli člověku a dokonce i člověk jí potřebuje z jiných důvodů než kvůli těm ekosystémovým službám, třeba kvůli tomu, že potřebuje být překvapován, když přijde do přírody, jo.

Třeba jsem si všim, v dubnu prostě byl jeden druh lejsků, lejsek černohlavý mnohem početnější, než jsem si myslel, a dokonce i ty formy, které by u nás měly hnízdit v místech, kde by prostě nehnízdily, ale to jsou takové detaily, které jsou zajímavé spíš pro odborníka. Mě spíš zajímá, když se podíváme třeba na data, které druhy přibývají, tak je hrozně třeba zajímavé, jak přibývají velké druhy ptáků, jako jsou jeřáby třeba, jo. Jeřáby byly takový pro mě dřív úplně mýtický pták, za kterým se muselo jezdit prostě na východní Slovensko nebo do Polska a dneska jeřábi hnízdí v normální kulturní krajině a je to druh, který vlastně dnes jako tu krajinu osidluje.

Ubývá v Polsku, ale i u nás včel. U sousedů je teď nově chtějí dokonce spočítat. Asi nemusíme zdůrazňovat, že jsou velmi užitečné, důležité pro zemědělskou výrobu mimo jiné. Ten loňský rok u nás byl pro včelaře hodně kritický, protože chovatelům uhynulo podle statistik téměř 20 % včelstev.

Čtěte také: Současná ekologie

Kdyby vyhynuly včely, tak je to prostě strašný průšvih samozřejmě, protože spousta rostlin je závislá na opylování včelami. Ono to zatím nehrozí, jo, prostě ten úbytek včel je opravdu úbytek, ne nějaké jako globální vyhynutí, ale samozřejmě ty opylovači jsou úplně klíčoví a právě i ta jejich rozmanitost je klíčová. To je zase taková oblast intenzivního studia, kdy se vlastně mluví o tom, dobře, ubyly by včely, nahradily by ty včely třeba pestřenky? Protože pestřenky taky opylují květy, jo. A teď zase záleží na právě rozmanitosti těch pestřenek, jestli jich je dost, ať už na počty nebo na druhy, které by byly schopné zastávat tu roli těch včel a tak dále, takže o tom se vedou zase docela velké diskuse. Je to celá vlastně disciplína, ta polinační biologie a je možné, že kdyby vyhynul jeden druh, tak ty ostatní ho zastoupí, ale tohle právě může fungovat jenom tehdy, když tam budou nějaká druhově bohatá společenstva těch opylovačů.

No, ta ochrana přírody, tady jsme o tom několikrát mluvili, se za poslední desetiletí velmi posunula k oceňování habitatů nebo typů prostředí vytvořených a udržovaných člověkem. Takové největší poučení, které ochrana přírody získala z ekologie na konci 20.

Zmínil jste se o požáru. Nedávno v nové chráněné krajinné oblasti Brdy hasiči záměrně založili řízený požár na vřesovišti. Mělo to pomoct zachovat unikátní vřesoviště na dopadové ploše Jordán.

Vyvolalo to docela silnou nevoli, ale to je právě proto, že se lidi neuvědomují, že ta ochrana přírody někam dospěla do nějakého stádia, kdy si uvědomuje, že tyhle zásahy jsou důležité pro zachování některých typů prostředí. Samozřejmě ne všech, ale mnoha ano. A někdy ty zásahy bývají docela drastická. To nejsou jenom požáry, to může být třeba vybagrování. V případě tohohlectoho požáru jde o to, že vřesoviště jsou nás docela vzácná, je to vzácný typ prostředí a ten vřes sám o sobě roste na takových nějakých neúživných extrémních stanovištích a je sám o sobě vlastně konkurenčně málo zdatný. To znamená, když to vřesoviště v takovém trošku lepším prostředí necháme být, tak ono zaroste dřevinami, speciálně tedy nějakými většími keři a stromy, a právě proto, aby to nezarostlo, jak jsem říkal, to zarůstání je ten hlavní problém, je potřeba s tím něco dělat a ty, zrovna ta vřesoviště jsou vlastně zvyklá na požáry. V tomhle případě toho bývalého vojenského újezdu brdského je to prostě tím, že ono tam hrozně často hořelo. Ti vojáci vlastně chtě nechtě tu krajinu zapalovali, každou chvíli to hořelo, protože tam vybuchla nějaká munice a tak dál, a těmihle požáry se udržovalo tohle unikátní prostředí. Proto vlastně ten současný požár se snaží jenom simulovat ten management v uvozovkách, který tam byl prostě desítky let vlivem těch vojáků. A díky těm požárům se udržovalo celé to vřesoviště. Důležité je, že ty požáry musí být samozřejmě lokální. Když shoří úplně všechno, tak tam opravdu dojde k vymření, ale když to shoří na kousku, tak se zamezí tomu vymírání, to, co bylo pod zemí přežije, včetně oddenků toho vřesu a dalších rostlin, a to, co bylo nad zemí, buď uteče, nebo teda občas samozřejmě zahyne, ale to jsou maličké populace, které jsou hned nahrazeny z okolí.

To je zajímavá otázka. Pokud vím, tak u paleolitických lidí se nepředpokládá záměrné zakládání požárů, ale už u mezolitiků, to znamená u těch lidí, kteří přišli po skončení poslední doby ledové, před nějakými 12 tisíci lety, už existuje evidence, že možná ty požáry sami zakládali.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Tenhle výzkum je mimochodem docela zajímavý a je to vlastně pokračování takového trendu nebo toho, co pozvolna poznáváme o naší minulosti, toho, že v Evropě jsme směska různých populací geneticky, od těch, co sem přišli v neolitu a vlastně založili tady to zemědělství, což bylo až docela dlouho po začátku té poledové doby, až po ty lovce mamutů, to znamená máme v sobě i ty geny těch pleistocenních paleolitických lovců a sběračů. Tady je potřeba si uvědomit, že takový ten vztah k přírodě, který teď jaksi máme v těch rozvinutých zemích, to znamená, že jak jsme tady o tom začali, biologickou rozmanitost považujeme za nějakou hodnotu, vidíme, že příroda ubývá, že jí potřebujeme chránit, tak to je vlastně hrozně novodobá záležitost. Ty paleolitičtí lovci a sběrači, ale samozřejmě i mezolitičtí, ty v té přírodě žili a vůbec si jaksi nebyli schopný uvědomovat, že to je, prostě to byl veškerý jejich svět. To znamená ta hodnota plynula přirozeně z toho jejich života. Ono samozřejmě tam byly zajímavé věci ve smyslu třeba, aspoň soudíme z analogie ze současných kultur, všelijaké totemické systémy, kdy oni se vztahovali k těm jednotlivým druhům organismu, všelijak je považovali za své příbuzné, ale tady je potřeba si opravdu uvědomit, že příroda pro ně nebylo něco odděleného, že prostě oni žili v přírodě, ale to není vlastně nic zvláštního. I když se podíváte na tradiční společnost zemědělskou před 100 lety, vím to ještě od své babičky, tak to, že třeba žijou v pěkné krajině, kde je nějaká zajímavá příroda, to oni s...

tags: #storch #ekologie #zivocichu

Oblíbené příspěvky:

• Jak se chovat v nebezpečné situaci?
• Programy pro školu v přírodě MŠ
• Spánek morčat v divočině
• Emisní stanice Boskovice
• Objevování přírody v mateřské škole