Strategie vytváření ekologicky hodnotného biotopu: Metody managementu akátových porostů

11.03.2026

Problematika invazního akátu je v lesnických i ochranářských kruzích dlouho diskutovaná, což může vyvolat zdání, že se jí věnuje celkem velká pozornost. Vliv akátu je z hlediska ochrany přirozeně se vyskytujících fytocenóz jednoznačně negativní. Akátové porosty se již staly nedílnou součástí naší krajiny; jejich likvidace a následná rekonstrukce autochtonních společenstev na asanovaných plochách je velmi obtížná, někdy až nemožná. Paradoxně však mohou fungovat i jako refugia některých vzácnějších rostlinných a živočišných druhů, které zde úspěšně přežívají a zvětšují své populace.

V zemědělsky intenzivně využívaných oblastech (např. Podřipsko, Žatecko, Mělnicko, jižní Morava, Východoslovenská nížina) přispívají fragmenty akátových porostů ke zvýšení krajinné diverzity. Plní zde, stejně jako zbytky přirozených lesů, funkci biocenter nebo biokoridorů, jejich dalšímu šíření brání obhospodařování okolních polí. Vzhledem k silné světlomilnosti akátu nehrozí velké nebezpečí jeho invaze do zapojených přirozených lesních společenstev. Zanesená semena akátu zde sice mohou vyklíčit, ale semenáčky brzy zajdou. Mají šanci se uplatnit jen na mechanicky narušené holé půdě nebo na požářištích. Tam, kde v současné době svými souvislými porosty nahrazuje autochtonní lesní celky, byl v minulosti vysázen a samovolně se zde udržuje.

Na stepních lokalitách, písčinách a v prosvětlených nezapojených svahových lesních porostech, jako jsou zakrslé doubravy nebo bory, je ale schopen se agresivně šířit pomocí kořenových a kmenových výmladků a měnit druhovou skladbu i bylinného patra, citlivého vůči jeho nitrifikačnímu efektu.

Největším nedostatkem je absence jednotné metodiky, která dosud nebyla v žádné ze středoevropských zemí zpracována a i v literatuře je jí věnována malá pozornost. Dílčí studie jsou pro odbornou veřejnost často špatně dostupné. Řada organizací působících v krajině tak řeší otázky managementu akátových porostů nekoordinovaně, zpravidla jen pokusně aplikuje jednotlivé metody k jejich odstranění. Na vyhodnocení efektivnosti stejně jako na následné monitorování na asanovaných plochách už dojde málokdy. Výsledkem zásahů pak často bývá jen obnova stávajících porostů.

Možné postupy managementu akátových porostů

Termín “management akátových porostů“ by neměl být synonymem pro likvidaci. Podle konkrétní situace lze zvolit jeden z následujících postupů:

Čtěte také: Klimatická politika Evropské unie

Ponechat akát sukcesnímu vývoji
Vlastní akátový porost ponechat bez zásahu, ale potlačit invazní šíření akátu do okolních společenstev
Odstranit akátový porost

Ponechat akát sukcesnímu vývoji

Sukcesní vývoj akátových porostů je studován zejména v primárním areálu, kde asi po 20-30 letech podíl akátu v porostu klesá na méně než 4 % ve prospěch stínomilných lesních druhů. Podobné studie ze sekundárního areálu chybějí, nicméně z vlastních nepublikovaných sledování trvalých ploch je zřejmé, že ve shodném časovém horizontu tento mechanismus v České republice nefunguje. Ve velkoplošných svahových lesních akátinách (přibližně starších 70 let) v údolích Berounky, Vltavy a Sázavy ale byly na několika lokalitách zaznamenány silně proschlé akáty s malou odolností vůči povětrnostním vlivům. Podle polohy vůči svahu se v těchto rozpadajících se akátinách uplatňovaly přirozené druhy - ve spodní a střední části svahu zejména jasan nebo javor mléč, na xerofilnějších stanovištích také teplomilné druhy, jako např. babyka, brslen nebo řešetlák.

Předpokladem pro úspěšnou sukcesi je ponechat rozpadající se porost bez zásahu (i polámané a vyvrácené stromy), odtěžení části dřevní hmoty vyvolává nežádoucí zmlazení. Tento typ managementu lze doporučit u porostů, kde akát nepředstavuje nebezpečí pro okolní přirozená společenstva, lidi ani stavby a kde se v okolí vyskytují konkurenčně silné přirozené druhy. V CHKO Český kras se tato metoda již využívá v praxi v zapojených mezofilních lesních akátinách. Zatím ale chybí studie, které by úspěšnost této metody potvrzovaly.

Vlastní akátový porost ponechat bez zásahu, ale potlačit invazní šíření akátu do okolních společenstev

Tento postup je vhodné zvolit v intenzivně zemědělsky obhospodařovaných oblastech, kde akátinami zarůstající rokle, strže, meze nebo remízky mají v krajině pozitivní roli jako biocentra nebo biokoridory. Pokud jsou obklopeny poli, nehrozí ani klonální šíření akátu do okolí. Na kontaktu s loukou, pastvinou nebo úhorem je třeba výmladky pravidelně odstraňovat.

Odstranit akátový porost

Z ochranářsky cenných porostů, jako jsou stepní lokality, písčiny, zakrslé doubravy nebo reliktní bory, je většinou nezbytné akát odstranit. Výjimkou by měly být lokality, kde akát funguje jako refugium vzácných taxonů. Není cílem vyhubit akát pouze na ploše hodnotného biotopu, ale zároveň zajistit i porosty v okolí (např. v ochranném pásmu ZCHÚ), které by mohly sloužit jako lokální centra jeho šíření. Dále je třeba monitorovat asanovanou plochu, aby nedošlo k jejímu opětovnému zarůstání akátem nebo jinými nežádoucími druhy. V případě, že není jisté, zda bude dostatek finančních prostředků na opakování likvidace minimálně tři následující sezony (byť pravděpodobně s klesajícími náklady), je lépe s regulací vůbec nezačínat. Po jednorázovém zásahu dochází spíše ke spontánnímu obnovení porostu než k jeho útlumu.

Metody používané k likvidaci akátu

Metody používané k likvidaci akátu je možné rozdělit na biologické, fyzikální, mechanické, chemické a kombinované. Níže uvedené poznatky vycházejí převážně z praktických zkušeností pracovníků správ velkoplošných chráněných území, soukromých firem i zahraničních odborníků. Použitelnost některých metod v nelesním prostředí srovnává Veverková (2009). Vymezením stanovišť, kde z pohledu ochrany přírody není žádoucí akát odstraňovat, stejně jako doporučením konkrétní metody pro jednotlivé biotopy se dosud nikdo nezabýval.

Čtěte také: Ochrana přírody a krajiny v Praze

Biologické metody

Využití herbivorního hmyzu, patogenních organismů nebo hub v regulaci invazních druhů není zatím v ČR realizováno. Možností biologické kontroly akátu na území Evropy se zabývá Sheppard et al.(2006). V Itálii se k tomuto účelu využívá severoamerická klíněnka Phyllonorycter robiniella, která při přemnožení způsobuje předčasné zasychání a opad listů. V ČR ale ani silné napadení nemá vliv na životaschopnost akátu, což potvrzují i Mlíkovský et Stýblo (2006). Početnost klíněnky je kontrolována zejména zimní mortalitou imág, příchodem předčasných podzimních mrazů a také parazitoidy. Vážnějšího škůdce akát v Evropě nemá, chybějí další přirození nepřátelé, kteří by se zaměřili na ostatní části rostliny, např. na dřevo nebo semena. Přitom v Severní Americe jej považují za více poškozovaný dřevokazným hmyzem a jádrovou hnilobou než ostatní autochtonní listnaté dřeviny, takže se jeho pěstování pro produkci dřevní hmoty nedoporučuje.

Pastva ovcí a koz je v poslední době metodou relativně často používanou k omezování výmladnosti akátu na xerotermních lokalitách, kde navíc podporuje rozvoj bylinného patra. Pastva koz byla pro tento účel úspěšně testována i v sousedním Německu. Také Veverková (2009) jednoznačně preferuje kozy, které akát aktivně vyhledávají a ožerou jak listy, tak mladé výhony a kůru. Pastvu koz doporučuje jako ideální prostředek následné dlouhodobé péče po mechanické likvidaci akátů. Naproti tomu Trylč (2007) upozorňuje na to, že při pastvě, stejně jako při kosení, nedojde k úplné likvidaci nadzemních částí akátu a vzniklý rozvětvený pařez je zdrojem pro neustálou regeneraci rostliny. Pozitivní dopad má tento typ managementu na úbytek pokryvnosti expandujících vysokých trav, zejména ovsíku (Arrhenatherum elatius) a pýru (Elytrigia repens).

Fyzikální metody

Jedná se zejména o vypalování akátových porostů, které však nelze v žádném případě doporučit. Kromě jiného podporuje enormní zmlazení akátu, a to jak vegetativní, tak generativní cestou. Akátová semena na obnažené půdě snadněji klíčí, požár stimuluje i odnožování.

Mechanické, chemické a kombinované metody

V lesnické praxi jsou mechanické metody nejčastěji používané pro přeměnu plošně rozsáhlejších akátin. ISSG (Invasive Species Specialist Group, zřízená při IUCN) obecně nedoporučuje používat výhradně mechanické metody likvidace akátu, protože jen stimulují výmladkovou schopnost a rychlé klonální šíření. Trylč (2007) zjistil na stepních lokalitách v chráněných územích Prahy, že pouhá mechanická likvidace akátů bez použití herbicidů nevede k jejich vymizení z lokality ani po 30 letech od zásahu, a to i přes pravidelné odstraňování výmladků sekáním či pastvou v intervalu 1-2krát do roka. Následující rok po pokácení dochází k bouřlivému zmlazení až do vzdálenosti 15 m od odstraněného jedince.

Rothröckl (1986) rozdělil možné způsoby mechanické likvidace akátu takto:

Čtěte také: Cíle strategie EU pro klima

Totální smýcení všech jedinců řezem provedeným u země, který se doporučuje provést v létě. Akát sice obrazí, ale výmladky nestačí zdřevnatět a v zimě částečně pomrznou. Tento způsob likvidace uvádí např. CHKO Labské pískovce.
Totální smýcení všech jedinců řezem provedeným cca 1 m nad zemí, po 2-3 letech provést řez u země. Podle Společnosti pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí se množství výmladků sníží na 15 % při kompletním oloupání kůry pahýlu.
Vytrhnutí 5-10 let starých jedinců i s kořeny, což však vede k hojnému zmlazení z kořenového systému. Wolf (1985) uvádí desetinásobné zvýšení počtu výmladků klonální populace po dvou letech od zásahu.

Další mechanické metody:

Kroužkovací metoda, kdy je z kmene v prsní výši ořezán pruh lýka. Celou škálu variant s různou účinností uvádí Veverková (2009). Jako výhodnější než okroužkování kolem dokola, kdy dochází v krátké době ke tvorbě výmladků, je ponechání neporušeného pruhu kůry na jedné straně kmene. Strom je schopný transportovat živiny i několik let, nicméně pomalu odumírá, aniž by začal obrážet. S tímto způsobem likvidace mají pozitivní zkušenosti i ve Švýcarsku. V Německu a Rakousku naproti tomu kroužkují na úplný kroužek, což se neosvědčilo ani na území ČR, ani na Slovensku. Nejvhodnější dobou zásahu je jaro nebo začátek léta, tedy období intenzivního růstu. Z hlediska ochrany stanoviště proti erozi a přílišnému oslunění se tento způsob jeví jako vhodný do nepřístupného terénu. Nelze ho doporučit v oblastech, kde by odumírající stromy mohly představovat nebezpečí pro lidi nebo stavby.
Igelitování, tj. pokácení stromu na cca 1m vysoký pařez, který se v horní polovině zabalí do tmavého, pevného igelitového pytle s ponecháním volného prostoru nad pahýlem a u dolního okraje pevně zaváže. Patřičný efekt přináší tato metoda jen tehdy, je-li aplikována v červnu až červenci, kdy výmladky z pahýlu v pytli odumřou následkem tepelného šoku, zbylé pomrznou v průběhu zimy. Kvůli fyzické a časové náročnosti doporučuje Veverková (2009) tuto metodu pro malé plochy o několika stromech.
U stromků do průměru kmene 5 cm uvádí Trylč (2007) jako velmi účinný řez ve výšce 10-15 cm nad zemí a následné vertikální rozštípnutí pařezu ve tvaru kříže.

Böcker et Dirk (2004) na základě desetiletého sledování na trvalých plochách s porosty ve stáří 70-120 let (čisté akátiny i smíšené porosty s akátem) v jihozápadním Německu doporučují mechanickou likvidaci pouze u starých porostů před stadiem rozpadu. Kroužkovací metodu hodnotí sice jako účinnou, ale nákladnou a vhodnou jen pro odstranění jednotlivých stromů. U obou metod musí následovat soustavné odstraňování výmladků. Velmi účinná byla pastva koz s maximální výškou nárůstu výmladků 30 cm, zatímco na kontrolní ploše výmladky dosáhly až 220 cm.

Cílenou přeměnou akátových porostů se od roku 1997 zabývají v NP Podyjí, ročně převádějí 1,5-3 ha akátinových ploch na lesy s přirozenou druhovou skladbou - Quercus petraea,Q.robur,Carpinus betulus,Tilia cordata,Acer sp. a Sorbus sp. Těžba je většinou realizována přímo bez předchozí přípravy. Méně často se v předešlém roce v září až počátkem října pomocí sekery nebo pořízu poškodí obvodová část vodivých pletiv v souvislém pásu o šířce asi 20 cm, ve výšce 1,5 m od paty kmene. Postup je možno zopakovat na jaře odstraněním pásu kůry pod poškozením podzimním. Důsledkem oslabení strom často hyne.

Při následné těžbě je vhodné nevytvářet holé seče větší než 0,3 ha a vyvarovat se tvorby pruhových holých sečí s porostními stěnami delšími než 200 m. Vytěžený materiál je nutno co nejdříve odstranit. Žádoucí je jeho spálení, kompostování není vhodné. V místech svozu dřeva, kde dojde ke shrnutí organického půdního horizontu a k obnažení minerální půdy, se v masivním počtu uplatňují semenáčky akátu. Trylč (2007) napočítal až 350 semenáčků na m2.

Chemické metody likvidace

K použití čistě chemické metody likvidace akátu se přistupuje v případě, že je žádoucí uschlé stromy v porostu ponechat. Tato strategie je vhodná do nepřístupného terénu, kdy je třeba asanované stanoviště chránit před erozí a přílišným náhlým osluněním. Je nutné počítat s tím, že akátové dřevo je velmi odolné a na rozdíl od jiných dřevin se jen pomalu rozkládá. Používá se některá z injektážních technologií, kdy se do otvoru nebo záseku živého stojícího stromu aplikuje silný roztok herbicidu, např. ve speciální patroně (EZ-Ject) nebo pomocí hypo-sekerky. Otvor musí být dostatečně hluboký, aby herbicid vnikl až do dřeva. Nejvhodnější je konec vegetačního období, kdy jsou živiny stahovány do kořenů. Oba způsoby injektáže byly testovány při likvidaci akátu i v ČR. Novák (2005) hodnotí použití hypo-sekerky jako příliš nákladné, s účinností, která neodpovídá požadovaným standardům.