Biodiverzita středních lesů: Charakteristika a význam

Biodiverzita je rozmanitost života na všech jeho úrovních, od genů, přes druhy organismů, až po pestrost ekosystémů a ekologických vztahů (Kolář et al. 2012). Kromě vnitřní hodnoty života a jeho rozmanitosti je důležité, že biodiverzita je zjevně nepostradatelná pro existenci člověka (Gowdy 1997) a z více důvodů, včetně antropocentrických, je proto nezbytné ji chránit.

Lesy hostí až 80 % všech suchozemských druhů organismů (worldwildlife.org), a jsou tak klíčovým nositelem pevninské biodiverzity. Biodiverzita bývá zpravidla vnímána právě jako druhová bohatost (species richness) (Kolář et al. 2012). V současnosti probíhá její celoplanetární úbytek, označovaný jako šesté známé hromadné vymírání druhů v dějinách Země (a první zapříčiněné člověkem), přičemž řešení této krize biodiverzity je pro lidstvo zásadní výzvou (Ripple et al. 2017).

V obecné rovině jsou největší hrozbou pro světovou biodiverzitu ztráta a degradace přírodních stanovišť, následované jejich exploatací a způsobem užívání (např. Fazan et al. 2020; MacKinnon et al. 2020). Pro lesy je uvedený fenomén vysoce aktuální (Schmiedinger et al. 2012*; Ripple et al. 2017) a ačkoli je tempo vymírání nejvyšší v tropech (Storch 2011), nevyhýbá se krize biodiverzity ani zbytku světa, včetně středoevropského prostoru a lesnicky rozvinutých zemí (Grove 2002; Spiecker 2003; Nic Lughadha et al. 2020).

Navzdory snahám o zlepšení situace jsou dosavadní kroky považovány za nedostatečné (Blicharska et al. 2011*), a je proto žádoucí aktualizovat vědecké poznatky o klíčových aspektech ochrany lesní biodiverzity a stále účinněji je implementovat do lesnické praxe.

Příčiny ohrožení lesní biodiverzity

Ve střední Evropě bývá za hlavní příčinu ohrožení biodiverzity považována náhrada porostů přirozené dřevinné skladby intenzivně pěstovanými stejnověkými monokulturami komerčních dřevin, zejména smrku ztepilého (Picea abies) a borovice lesní (Pinus sylvestris), těžených holosečným způsobem (např. Emmer et al. 1998; Koch, Skovsgaard 1999*; Spiecker 2003; Felton et al. 2010; Paillet et al. 2010; Fanta, Petřík 2021).

Čtěte také: Nápady pro ekologické projekty

Dalšími podstatnými a hospodařením způsobenými faktory jsou nedostatek nejrůznějších forem odumřelé dřevní biomasy (mrtvého dřeva), starých a biotopových stromů (např. Bače, Svoboda 2016; Vítková et al. 2018; Zumr, Remeš 2020*; Zumr et al. 2021*), eliminace prostředí světlého lesa (např. Čížek et al. 2016) a odstraňování tzv.

Vědci z České zemědělské univerzity v Praze na základě studia rozsáhlého souboru literárních prací definovali faktory důležité pro ochranu lesní biodiverzity. V praxi je nutné se věnovat obnově pestré dřevinné skladby, ochraně starých lesů a jejich struktur, jakož i obnově prostředí světlého lesa a renesanci historických forem hospodaření.

Alternativy managementu na ochranu biodiverzity

Základní čtyři alternativy managementu cílícího na ochranu lesní biodiverzity definoval Götmark (2013):

1. minimální intervence, umožňující kontinuální sukcesi a disturbance s vývojem starého (tzv. old-growth) lesa;
2. tradiční management, vytvářející specifické lesní struktury podporující biodiverzitu (včetně druhů červeného seznamu), spojené s historickou kulturní krajinou;
3. netradiční management, aktivně vytvářející tzv. old-growth charakteristiky v lesích (například tzv. ekologické lesnictví);
4. druhový management, konkrétně specializovaný zejména na podporu ohrožených a indikátorových druhů.

Součástí katalogu jsou tato pěstební opatření: Bezzásahový management využívající spontánní vývoj Ponechání samovolnému vývoji Přírodě blízký management, jehož cílem je přiblížit strukturu obhospodařovaných lesů hypotetické struktuře, kterou považujeme za přírodní Převod porostu na výběrný les (popř. na nepasečný způsob hospodaření) Cílený management, který slouží pro podporu nějakého druhu nebo skupiny druhů významných z hlediska ochrany přírody Snížení zakmenění (tvorba řídkolesů) Hospodaření v hospodářském tvaru „nízký les" - (pařeziny) Pastva v lesích Práce s „přestárlými stromy" a dřevem odumřelých stromů Péče o lesní okraje Součástí Katalogu je tedy osm základních pěstebních opatření, která lze využívat při plánování péče o chráněná území (CHÚ).

Význam heterogenity lesních stanovišť

Se zvyšující se variabilitou mikrostanovišť na lokalitě vzrůstal počet druhů lišejníků i počet nalezených ohrožených druhů.

Čtěte také: Večerní Střední Škola - podrobnosti

Významným prediktorem pro druhovou diverzitu lišejníků byla i frekvence výskytu mikrostanovišť, ta však v negativním smyslu.

Vysvětlením je obvykle vyšší hustota stromů v hospodářských lesích s běžnými typy mikrostanovišť, jejichž četnost však druhovou diverzitu lišejníků nijak nezvýší.

Druhová diverzita lišejníků se zvyšovala s rozlohou přírodních lesních biotopů v okolí zkoumané plochy.

Vliv starých lesů na biodiverzitu

Pro ochranu lesní biodiverzity, například početné skupiny terestrických brouků, je nutná ochrana zbývajících starých lesů, přírodě bližší hospodaření a prodloužení obmýtí (Lange et al. 2014*; Weithmann et al. 2020*).

Studie z Maďarska srovnávající lesní květenu různých typů lesů v pásmu bučin ukázala, že vzácné rostliny s nízkou migrační schopností a časným kvetením nalézají biotop převážně ve starých lesích, nikoli v nově vzniklých a mladých lesích (Kelemen et al. 2014*).

Čtěte také: Školy v přírodě ve Středních Čechách

Dřevinná skladba a její vliv na biodiverzitu

Dřevinná skladba je jednou ze základních charakteristik lesů, kterou je možné managementem významně ovlivňovat.

Ve střední Evropě byla člověkem přirozená dřevinná skladba zásadně změněna ve prospěch komerčně výhodných druhů (smrk a borovice), s negativními dopady nejen na biodiverzitu, ale i stabilitu lesů (Hlásny et al. 2017b*).

Přirozené smíšení porostů podporuje biodiverzitu a má důležitý vliv na složení společenstev (Leidinger et al. 2021*). Je proto doporučeno například vnášet buk lesní (Fagus sylvatica) do smrkových monokultur (Ammer et al. 2008*).

Intenzita hospodaření a její dopad na biodiverzitu

Intenzifikace lesního hospodaření je globálně významnou příčinou úbytku biodiverzity (Lange et al. 2011*).

Při srovnání různých typů využití půdy ve střední Evropě vychází jako druhově nejchudší intenzivní zemědělství a lesnictví (Koellner, Scholz 2008*; Gregor et al. 2016*), což svědčí o kontextu celkové krize nakládání s krajinou (Dullinger et al. 2013).

Intenzivní lesní hospodaření podporuje generalisty (Lange et al. 2014*; Weithmann et al. 2020*) a může přispívat k eutrofizaci ekosystému (Galle et al. 2019*), modifikaci půdního prostředí (Von Hoermann et al. 2018* ), k fragmentaci habitatů (Mikoláš et al.

Strukturní indexy a jejich využití při hodnocení lesa

Cílem příspěvku je představit problematiku strukturních indexů a možností jejich využití při hodnocení lesa z hlediska potřeb udržení či obnovy biodiverzity. Strukturní indexy jsou kvantitativní kumulativní formou popisu souboru různorodých strukturních charakteristik lesa.

Jeden z postupů, navržených a odzkoušených německými autory (Storch et al. 2018), byl v modifikované podobě aplikován s využitím dat Národní lesnické inventarizace ČR na dataset pocházející z vlastního multitaxonového šetření (120 ploch) a dále pak byla s jeho pomocí vyhodnocena situace ve všech lesních chráněných územích.

Byla potvrzena dobrá citlivost vypočteného indexu při identifikaci příznivých podmínek pro modelové taxony (mechorosty, cévnaté rostliny, ptáci) v hospodářských lesích.

S lesním prostředím je v celosvětovém měřítku nějakým způsobem propojeno 75-80 % terestrické biodiverzity, v ČR to bude o něco méně, ale je jasné, že pokud to myslíme s ochranou biodiverzity vážně, musíme se vlastnostmi lesa zabývat.

Ve světle výše uvedeného sdělení se nabízí otázka, v čem je les tak výlučný. Na první pohled je patrný výrazný vertikální rozměr (jdeme na louku, ale do lesa, mravenci to mají jinak), dále je to velká biomasa, velká transformovaná energie, strukturní a funkční komplexita, důležitá je schopnost přetváření environmentálních podmínek předurčeným abiotickým prostředím, a v důsledku toho snižování závislosti na něm.

Les je vysoce dominujícím typem potenciálního vegetačního pokryvu v ČR - kromě nejvyšších poloh a dalších plošně nevýznamných výjimek by při zastavení lidských aktivit pokrýval celé území státu.

Naše lesy spadají do biomu temperátního opadavého (smíšeného) lesa, pro který je typické nepříliš bohaté stromové patro (většinou K-stratégové, často anemogamní).

Frekventované jsou zde chamaefyty, u nichž převládá vegetativní rozmnožování, častá je též myrmekochorie, významně se vyskytují hemikryptofyty (trávy, ostřice, byliny), geofyty (především efemeroidy jarního aspektu), naopak terofyty a epifyty jsou vzácné.

V přirozených podmínkách se vyvíjí bohatá vertikální struktura, mimo horské polohy převládá opadavost, klima v interiéru lesa je vyrovnané, na jaře před olistěním stromů je v podrostu relativně vysoký světelný požitek (50-80 %), v létě pak i méně než 10 %.

Stávající podoba lesů byla kromě způsobů lesního hospodaření výrazně ovlivněna procesy postglaciálního vývoje naší přírody.

S glaciály souvisí skutečnost, že převaha lesních druhů rostlin je bazifilní (protože jejich vývoj probíhal po dlouhou dobu na bazických půdách).

Vlastnosti jednotlivých druhů, jejich absolutní a relativní biomasa, rozměry, vitalita, věk, resp.

Důležitým poznatkem však je, že lokální ohniska biodiverzity mnohdy najdeme na místech, kde je dominance stromů nějakým způsobem potlačena - buď dlouhodobě působením nějakého stresoru, anebo jednorázově (či opakovaně) působením disturbancí.

Konkurenční síla dřevin může být omezena vlivem specifických substrátů (skála, suť, nestabilní substráty, rašelina) nebo vlastnostmi geologického podloží (obtížně zvětrávající horniny produkující mělké půdy), zamokřením, mechanickými efekty disturbancí, specifickým hospodařením (nízký a střední les, obory s vysokou koncentrací býložravců).

Situace je do jisté míry obdobná, nahlížíme-li toto téma z pohledu kondice individuálního stromu. Při ztrátě jeho růstové vitality, například ve vysokém stáří, se na těle stromu i v jeho těsné blízkosti vyvíjí čím dál tím více cenných struktur různého původu, které souhrnně nazýváme mikrohabitaty spojené s dřevinami (tree-related microhabitats).

Mikrohabitaty představují často nenahraditelné prostředí pro různé vysoce specializované druhy. Strom v této fázi vývoje paralelně pozbývá části asimilačního aparátu, světlo proniká hlouběji do porostu, a tak má opět, i když jiným mechanismem, pokles vitality stromu za následek lokální zvýšení biodiverzity.

V současnosti je rozlišováno několik desítek typů mikrohabitatů (Bütler et al. 2024), rozvíjí se jejich systematika založená na genezi či poloze na těle stromu apod.

Příklady významnějších typů mikrohabitatů jsou kmenové dutiny, dendrotelmy schopné zadržet vodu, silné mrtvé větve v korunách stromů; komplexní strukturou, s níž bývá spojen větší počet mikrohabitatů, je vývrat (Obr. 1 - v úvodu článku a obr.

Obr. 2 Kmenová dutina, odlomená část koruny dubu.

Standardní výzkum, zacílený na odhalování podmínek pro udržení či obnovu biodiverzity v lese obvykle zvolí nějaký okruh strukturních proměnných, které jsou sledovány na pokusných plochách současně s (aktuálním) výskytem vybraných skupin bioty a získané poznatky jsou následně zobecněny.

Takový postup je sice možný (mnohdy jediný proveditelný), jeho výpovědní hodnota je ale nutně omezená. Mnoho zachycených druhů nemusí mít k místu svého nálezu významný vztah a podmínky prostředí nemusí být optimální ani přijatelné pro jeho trvalý výskyt.

Zásadní v tomto tématu je otázka časových a prostorových měřítek - příčiny aktuálního (lokálního) výskytu daného druhu mohou spočívat v charakteristikách širšího území či v charakteristikách, které prostředí mělo v dávnější či nedávné minulosti (či kombinaci obojího).

Platí to i obráceně, z absence druhu nutně nevyplývá, že podmínky na daném místě pro něj nejsou vhodné - pouze je možné, že dané místo po zformování či obnově optimálních podmínek nestačil kolonizovat, vytvořit zaznamenatelné populace apod.

Obr. Obr. 4 Vývojové fáze lesa vs. hlavní skupiny bioty dle Hilmers et al.

Potíže s volbou vhodných prostorových měřítek lze někdy částečně vyřešit sledováním na více prostorových škálách a následnou identifikací optimálního prostorového rámce, na který daný taxon (skupina) nejlépe reaguje.

Ze schématu na obr. 3 vyplývá, že na aktuálně přítomnou biotu mohou mít vliv velmi různorodé jevy přírodní či antropogenní, pocházející z různých prostorových měřítek. Některé z nich jsou v čase téměř stálé, jiné podléhají rychlé změně.

Specifický soubor lokálních faktorů je spojen s vývojovými stadii lesa - přírodního i hospodářského (které lze nahlížet v určitých analogiích).

V přírodním lese je charakter a sled fází řízen disturbančním režimem a sukcesí, v hospodářském lese jsou tyto procesy uměle potlačeny a v jistém ohledu substituovány hospodářskými intervencemi.

Různé vývojové fáze přírodního lesa (a jejich přibližné analogie lesa hospodářského) vytvářejí příznivé podmínky pro různé skupiny taxonů s kontrastními funkčními vlastnostmi, viz obr. 4 (Hilmers et al. 2018).

Biotická reakce na danou strukturu lesa souvisí s vlastnostmi zúčastněných druhů, populačními procesy a vztahy v přítomných společenstvech.

tags: #střední #les #biodiverzita #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Doprava Opava východ
• Lesní zákon a ekologická váha
• Vlastnosti simulátoru řízení vlaku
• Jak se zbavit černých brouků?
• Aktuální data o ovzduší v JMK