Ochrana přírody na Šumavě: Historie, současnost a budoucnost

Šumava je mytické české pohoří, tajuplná Silva Gabreta, ve kterém pramení zlatonosná Otava, i matka českých řek Vltava. Již odpradávna lidi přitahuje, mámí či provokuje svou proměnlivou tváří, často zahalenou do mlžných závojů. Šumava je také v médiích, internetových i jiných veřejných diskusích nejčastěji propíraným českých národním parkem. Názory na jeho managament se mění nejdynamičtěji ze všech českých národních parků. Přidáme-li k tomu i fakt, že zonace NP Šumava je nejroztříštěnější ze všech evropských parků, je jasné, že důsledky těchto NEJ nejsou pro Šumavu nejlepší.

Historie ochrany přírody na Šumavě

Již národní buditelé na konci 19. století zdůrazňovali krásy a mimořádné hodnoty šumavské přírody: v dobách Rakousko-Uherska byla deklarována ochrana divoké přírody Povydří. Ochrana Boubínského pralesa slaví letos 150. narozeniny. V roce 1933 byly na Šumavě vyhlášeny první státní přírodní rezervace, např. Rokytská slať, Jezerní slať, Buková slať, Trojmezná hora, Černé jezero a Čertovo jezero; obě jezera byla Hohenzollerny chráněna již od roku 1911. Návrhy na velkoplošnou ochranu území formou národního parku se opakovaně objevovaly po dlouhá desetiletí. Jistě podnětný byl návrh profesora Julia Komárka zveřejněný v roce 1945, kterému předcházel návrh Humboldtovy univerzity v Berlíně z roku 1942. V roce 1963 byla na výměře 1 630 km2 zřízena Chráněná krajinná oblast Šumava. Dne 27. 3. 1990 řídící výbor UNESCO vyhlásil Šumavu biosférickou rezervací. Nařízením vlády ČR č. 163/1991 Sb. ze dne 20. 3. 1991 byl v jádrové části CHKO Šumava na ploše 66 064 ha vyhlášen Národní park Šumava.

Národní park se rozkládá ve vrcholových polohách Šumavy, podél státní hranice s Rakous­kem a Německem, kde v délce 45 km sousedí s Národním parkem Bavorský les. Polovina výměry NP se nachází v Jihočeském a polovina v Plzeňském kraji, z nejcennějších oblastí Šumavy zůstal mimo NP Královský hvozd včetně Černého jezera a Čertova jezera. Chráněná krajinná oblast se současnou výměrou 99 398 ha plní funkci ochranného pásma národního parku.

Přírodní poměry Šumavy

Geologická kostra Šumavy, která je základem oblých šumavských horizontů, je budována moldanobikem (především pararuly a metamorfity) a moldanubickým plutonem. Do skupiny moldanobika patří na severozápadě se vyskytující ruly a muskovitické svory série Královského hvozdu. Vznik těchto hornin je datován do období spodního až staršího paleozoika. Moldanubický pluton je reprezentován několika velkými granitovými masivy, konkrétně prášilským, vyderským, plešným a vyšebrodským za hranicemi NP, které doplňují další drobnější žulová tělesa. V dlouhé geologické minulosti bylo území Šumavy průběžně přetvářeno. Většina zlomových zón je orientovaných ve směru SZ-JV, ale například kaňon Vydry je příkladem orientace S-J.

Významné jsou také kvartérní usazeniny, které jsou podkladem rašelinišť na Šumavských pláních i v unikátní Vltavské brázdě, kde údolní rašeliniště vytvářejí krajinu podobnou krajině na dalekém severu. Šumavské pohoří, které je celkově ukloněné k severovýchodu, dosahuje v kulminační části nadmořské výšky okolo 1 000 m n. m., nejvyšší vrcholy přesahují Šumavské pláně o 300 a více metrů. Většina vodních toků odvádí vody do Severního moře. Pouze okrajová část Šumavských plání spadá do povodí Řezné a je zde i několik dalších potoků, které odvádějí vodu do Dunaje, tedy do Černého moře. Šumava je vlastně „střechou střední Evropy“, i proto zde byla roku 1978 vyhlášena Chráněná oblast přirozené akumulace vod (CHOPAV). Největší zásobárnou vody jsou komplexy vrchovišť a podmáčených smrčin Šumavských plání, údolní rašeliniště Křemelné a mokřady Vltavského luhu. V roce 1990 bylo 5 900 ha šumavských rašelinišť zapsáno do seznamu nejcennějších světových mokřadů chráněných podle Ramsarské úmluvy.

Čtěte také: Tipy na ubytování: Školy v přírodě Šumava

Rašelinná jezírka jsou vedle tří ledovcových jezer v NP, dvou v CHKO Šumava a třech na bavorské straně Šumavy jedinými přirozenými vodními plochami. Z umělých vodních ploch je nejvýznamnější údolní nádrž Lipno, ležící těsně za hranicemi NP, pod jejíž hladinou nenávratně zmizely rozsáhlá rašeliniště a mokřady. Charakter Šumavy významně ovlivňuje místní chladné klima. Průměrné roční teploty ve vrcholových partiích (1 300 m n. m.) jsou 3 °C, v nadmořských výškách okolo 750 m n. m. se pohybují okolo 6 °C. Nejchladnější jsou mělká údolí v oblasti Plání, např. Březník nebo Jezerní slať u Kvildy, kde byl 30. 1. 1987 naměřen šumavský rekord -41,6 °C. Hraniční šumavský hřeben je skrápěn až 1 500 mm srážek za rok, největší podíl připadá na červen-červenec, druhé menší maximum je v prosinci. Na hřebenech tvoří sníh až 40 % srážek, sněhová pokrývka leží průměrně 120-150 dnů v roce, jeho mocnost dosahuje 100-150 cm, ale například v zimě 2005-2006 byl celkový úhrn sněhu i na Kvildě více jak 400 cm. Významné jsou také horizontální srážky ve formě mlh. V hřebenových oblastech se mlhy vyskytují až 200 dní v roce, na druhé straně se na Šumavě často projevuje inverzní počasí a počet slunečných dnů je významně vyšší než v české kotlině. Členitý reliéf Šumavy ovlivňuje také směr a rychlosti větrů. Na volných plochách převládá západní až jihozápadní vítr, který v hřebenových partiích dosahuje průměrných maxim 5-8 m/s. Vítr síly vichřice až orkánu nebyl a není v oblasti mimořádným jevem.

Flóra a fauna Šumavy

Bohatost šumavské flóry je obrazem rozlehlosti území, pestrosti biotopů, rozdílnosti v místních podmínkách a také lidské činnosti. Lidskou činností byly nejvíce pozměněny květnaté bučiny, které byly základní a původně celoplošně rozšířenou zonální vegetační jednotkou Šumavy až do nadmořských výšek 1 000-1 050 m n. m. V doposud existujících fragmentech těchto lesů je možné najít bohaté bylinné patro s 30-50 rostlinnými druhy. Horské smrčiny, tvořené téměř výhradně pouze smrkem a jeřábem, se přirozeně vyskytují na šumavských hřebenech a pláních v nadmořské výšce nad 1 200 - 1 250 m n. m. Navzdory velké lesnatosti území je naprostá většina ohrožených a chráněných druhů vyšších rostlin (asi 80 %) v rámci šumavského oreofytika soustředěna v nelesních formacích, z nichž mají největší význam ekosystémy lučního bezlesí, kde je hrubým odhadem soustředěno nejméně 60 % celkové druhové diverzity Šumavy. Území je jádrem výskytu čtyř endemických taxonů se širším rozšířením v rámci Českoněmecké vysočiny. Jde o oměj šalamounek (Aconitum plicatum), hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), zvonečník černý (Phyteuma nigrum) a v roce 1982 právě ze Šumavy (od Horské Kvildy) popsaný zvláštní poddruh prstnatce májového - prstnatec májový rašelinný (Dactylorhiza majalis subsp. turfosa).

Šumava je dodnes především domovem původní středoevropské lesní zvířeny. Chybí zde pouze větší šelmy medvěd hnědý a vlk obecný, vyhubené člověkem až v 19. století. Jediným velkým predátorem je rys ostrovid (Lynx lynx). Charakteristické pro lesy vyšších poloh Šumavy je však zejména zastoupení ptáků s tzv. boreomontánním rozšířením (tj. druhů žijících v severské tajze a středo­evropských horách). Nejznámější jsou např. lesní kuři - tetřev hlušec (Tetrao urogallus) v horských lesích, tetřívek obecný (Tetrao tetrix) na rašeliništích a otevřených mokřadech i celoplošně hojnější jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Šumavská populace tetřeva hlušce vedle další populace v německém Schwarzwaldu představuje poslední životaschopnou populaci tohoto druhu v evropských středohorách. Součástí šumavské fauny jsou významné skupiny bezobratlých, mezi kterými je velké množství tyrfobiontů a tyrfofilů.

Správa Národního parku Šumava

Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava s administrativním sídlem ve Vimperku vznikla spojením a přetvořením západočeského a jihočeského pracoviště Správy CHKO Šumava. Na pracovišti v Kašperských Horách je soustředěna většina pracovníků sekce výzkumu a ochrany přírody a také jedno z informačních středisek. Národní park má s přihlédnutím na protáhlý tvar území síť několika informačních středisek (IS) v Alžbětíně, na Rokytě u Srní, v Kvildě, u Chalupské slati, Českých Žlebech a ve Stožci. V Kašperských Horách, Vimperku a Stožci fungují střediska ekologické výchovy. K významné změně struktury Správy NP a CHKO Šumava došlo v roce 2006, kdy 10 lesních správ bylo přeměněno na šest územních pracovišť.

Problémy a výzvy

Pracovníkům národního parku se přes veškeré úsilí nepodařilo zachovat harmonii šumavského krajinného rázu; ve jménu rozvoje a prosperity území vzniká satelitní městečko uniformních apartmánových domků na Borových Ladách a další nové stavby významně pozměňující rázovité šumavské vesnice, jako jsou Filipova Huť nebo Horská Kvilda. Doposud se nepodařilo ve všech lokalitách zajistit adekvátní péči o bezlesí, leckde je zemědělství dotované EU příliš intenzivní a jinde péče citlivého hospodáře zcela chybí. Moderní sportovní aktivity, jako jsou horská kola, in-line bruslení i stále více moderní golf, jízda na koni a psích spřeženích, svůj způsob koexistence s přírodou a posláním NP stále ještě hledají.

Čtěte také: Šumava: Kůrovcová kalamita a její dopady

Hlavním tématem Šumavy jsou především lesy. Po celou dobu existence národního parku se vedou spory o management lesů: především zda je účelné a s posláním NP slučitelné kácení stromů napadených kůrovcem. Stále se opakují diskuse, zda ve jménu ochrany člověkem významně pozměněných lesů v nižších polohách, kde smíšené lesy byly nahrazeny stejnověkými smrkovými výsadbami, je správné zasahovat v horských smrčinách a jádrových zónách NP. Důsledkem sporů je nejenom fragmentace zonace provedená v roce 1995, kdy vzniklo 135 nefunkčních a velmi nestabilních ostrůvků I. zóny NP, ale i současné zablokování možné nápravy tohoto stavu. Rozmotat klubíčko vzájemných zklamání a nařčení je těžké, možná někde na počátku bylo vzájemné nepochopení.

Zkouškou dospělosti byl pro Národní park Šumava orkán Kyrill v lednu 2007. Vichřice, která dosáhla v maximálních nárazech síly orkánu (maximální naměřená rychlost větru v nárazech 38 m/s na stanici Churáňov a 47 m/s na Velkém Javoru), zasáhla Šumavu ve dnech 18.-19. ledna 2007. Nejednalo se o „stoletou“ vichřici, přesto následky v lesích byly mimořádně devastující a celkový objem vyvrácených a polámaných stromů přesáhl 850 tisíc m3 dřeva. Ne­zpochybnitelným faktem je skutečnost, že kořenový systém stromů nebyl v době vichřice kryt dostatečnou sněhovou vrstvou a půda byla leckde rozměklá po předchozích deštích.

Ochrana přírody před rokem 1989

Ochrana přírody, environmentalismus, ochrana rostlinných a živočišných druhů, ochrana vod, ovzduší lesů, půdy - před rokem 1989 tato témata nepatřila mezi ta, která by nějak zásadně rezonovala v tehdejších médiích nebo mezi širokou veřejností. Avšak plnění plánů všech odvětví průmyslu bylo důležitější, než čistý vzduch třeba na Ostravsku. Přesto ale už třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století existovala, vedle státní ochrany přírody také občanská ochrana, která se dotýkala také tehdy velmi mladé Chráněné krajinné oblasti Šumava.

Současný ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený popisuje: „Ta ochrana přírody měla dvě podoby v podstatě jako dneska. Měla jednu státně organizovanou a jednu spolkovou. Ta byla postavená na nějaké konstruktivní pomoci té státní, protože kdo by prosazoval zájmy proti socialismu, proti linii jedné strany, tak by nemohl fungovat. Takže hnutí Brontosaurus, Tis a podobně se snažila něco pro přírodu dělat, ale nebyla to konfrontační záležitost, spíš hledání řešení v takových mantinelech."

Dále dodává: "Státní ochrana přírody byla naprosto svázaná s tím aparátem a stačí se podívat do časopisu Šumava ze sedmdesátých let, jak vypadaly úvodníky. Bylo potřeba aplikovat závěry sjezdu KSČ a přiměřeně je přenést na ochranu přírody. A bralo se to tak, že ochrana přírody ano, je fajn, ale nemůže bránit soběstačnosti Československé socialistické republiky třeba v potravinách a podobně."

Čtěte také: Objevte krásy Šumavy

Plánované socialistické zemědělství, zvyšování produkce jak v rostlinné, tak i živočišné výrobě, se postupně dostávalo i na Šumavu. "Byly to spojené nádoby. Zastavovala se úrodná půda u Prahy, za to se hledaly náhradní restituce, takže se zúrodňovaly bažiny na Šumavě, odvodňovaly se, sela se tam kukuřice.

Sdružení Šumava 21

Občanské sdružení Šumava 21 se zabývá problematikou Národního parku Šumava. Hlavním posláním sdružení Šumava 21 je ochrana přírody a krajiny se zaměřením na lesy Národního parku Šumava. Jeho cílem je prosazovat koncepci zeleného lesa v NP Šumava, která je v souladu s platnou legislativou České republiky i s posláním tohoto národního parku, jak uvádí nařízení vlády č. Sdružení bylo založeno v listopadu roku 2003 (registrováno Ministerstvem vnitra ČR 20. ledna 2004) a věnuje se především informační a osvětové činnosti v oblasti ochrany životního prostředí a účastní se správních řízení týkajících se ochrany přírody v NP Šumava dle zákona č. 114/1992 S. o ochraně přírody a krajiny.

Historie stráže přírody na Šumavě

Přestože v novodobém, ale již zažitém sousloví je národní park uváděn před chráněnou krajinnou oblastí, pořadí vzniku je přesně opačné a nejinak je to i s historií a vývojem stráže přírody, která se začínala formovat právě v souvislosti s vyhlášením našeho největšího chráněného území.

• 1963-1970: Vyhlášení CHKO Šumava, první strážci Za obor, který měl k dnešnímu pojetí stráže přírody nejblíže, lze považovat tehdejší „konservátory ochrany přírody“, ustanovované na základě zákona o státní ochraně přírody z r. 1956, dle kterého byli rovněž oprávněni činit k zajištění ochrany přírody potřebná opatření.
• 1970-1991: První profesionální strážci Významný zlom v organizaci přineslo zřízení samostatných Správ CHKO pro západočeskou část (r. 1970 v Sušici) a jihočeskou část (r. 1971 ve Vimperku) a přijetí prvních stálých zaměstnanců. Jako jeden z prvních byl na jihočeskou Správu ve Vimperku přijat dosavadní dobrovolný strážce (dále „DS“) Miloslav Soukup a dne 27. 6. 1972 se tak stal prvním profesionálním strážcem CHKO Šumava.

Dlouhá léta nepřístupné území Šumavy, na kterém byl vyhlášen NP, se stalo velkým lákadlem pro mnoho návštěvníků, a proto bylo nutno na tuto situaci reagovat a ustanovit nové profesionální strážce + DS s pravomocemi dle nového zákona o ochraně přírody.

Po r. 2006 se strážní službě nevyhýbají turbulence spojené s politickými změnami. Organizační změny, časté výměny vedení a s nimi spojené odlišné pohledy na směřování strážní služby (ale i úlohy národního parku a ochrany přírody jako takové) vedou k postupnému odklonu od základního směřování ukotveného zákonem. Na situaci také reaguje většina dosud na území NP působících DS dobrovolným ukončením činnosti.

30 let Národního parku Šumava

Když se řekne Šumava, vybaví se většině z nás hluboké lesy, horské luční enklávy nebo rašeliniště. Krajinu a zdejší lesy ale významně ovlivňoval také člověk. Jednotlivé přístupy v péči o les se měnily s mírou poznání jeho samovolného vývoje.

Bez tradičního způsobu hospodaření by šumavské louky a pastviny totiž dávno pohltil les. Ve svém článku ukazuje, jak jsou tyto ekosystémy druhově pestré.

Šumava není typickým územím, kde byste hledali jeskyně. Nějaké tu ale přece jsou. Přesněji na území chráněné krajinné oblasti Šumava. Krasových jevů tu sice není mnoho, o to víc jsou ale zajímavé. Vznikaly totiž často za působení atypických podmínek.

Opatření na obnovu fungujícího vodní režimu v krajině je velké téma posledních let. Šumava byla jednou z prvních oblastí, kde se myšlenka revitalizace mokřadů začala uskutečňovat. K Šumavě neodmyslitelně patří také rysi. Jejich monitoring tu probíhá už opravdu dlouho. Také díky přeshraniční spolupráci toho o zdejší populaci této největší evropské kočky víme hodně.

Současnost a budoucnost ochrany přírody na Šumavě

Šumava má to štěstí, že zde zůstal zachovaný přírodní charakter kulturní krajiny na straně jedné, a takřka původní typ horské přírody na straně druhé. Obojí je dobré udržovat či udržet jak pro nás - místní obyvatele a hosty tohoto území, tak pro ni samotnou. Její role a funkce v místním i širším měřítku se stále učíme poznávat.

Šumava a její krajina byla patrně, pokud jde o vliv člověka, nejvíce pozměněna na přelomu 19. a 20. stol. a v průběhu 20. století. Odsunem německé menšiny (v šumavském případě „většiny“) ze Šumavy se více méně vytratilo i s touto populací staré „vědění“ o životě na Šumavě, přirozená moudrost místních (často získaná na základě krutých omylů) a sounáležitost se Šumavou, „vynucenou“ hlavně přírodními podmínkami této horské a podhorské krajiny.

Místní obyvatelé vnímají Národní park Šumava jako součást svého života, oceňují práci správy národního parku, podnikatelů a místních starostů a starostek. Domnívají se, že zřízení národního parku je smysluplné. Téměř 80 % obyvatel si myslí, že ochrana přírody v NP má pozitivní přínosy pro region a zároveň tři čtvrtiny řekly, že turismus je zde podstatný. Celkem 8 z 10 obyvatel se považuje za milovníka zdejší přírody. Z výzkumu vyplynulo, že spokojenost s národním parkem je opravdu vysoká, obyvatelé se o dění v národním parku zajímají a mají o něm i dostatek informací.

„Jsem opravdu rád, že podle průzkumu je naprostá většina šumavských obyvatel s národním parkem spokojená. Zároveň se tři čtvrtiny dotázaných považují za ochránce přírody,“ řekl ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL). Těší ho podle jeho slov také silná podpora parku i jeho správy u mladých lidí a jejich dobrá informovanost. Místní vnímají pozitivně přírodu, vzhled obcí a kvalitu služeb pro turisty. Chráněná území však neznamenají jen lepší ochranu biodiverzity, ale také přínos pro regionální rozvoj.

Národní park Šumava je podle ředitele národního parku Šumava Pavla Hubeného důkazem, že se po třech desetiletích a mnohých názorových půtkách ukazuje jako nejatraktivnější a informačně nejobjevnější model postupného uvolňování přírodních procesů - zdivočení. Agentura se ve výzkumu ptala také na to, zda do NP Šumava patří volně žijící vlci. Celkem 61 % dotázaných si myslí, že vlk do národního parku patří, zároveň by ale jejich počet nezvyšovali.

tags: #Šumava #ochrana #přírody #informace

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram svozu odpadu Bruntál
• Průvodce vnímáním bytostí přírody
• Zneškodňování odpadu ve strojírenství: Moderní přístupy
• Udržitelnost ve Švédsku
• Průvodce instalací odpadní hadice