Svátost manželství v přírodě: Argumenty a pohled církve

Tento článek se zabývá svátostí manželství v kontextu přírody a argumentů, které ji podporují. Dále se zaměříme na pohled církve na morální tíži předmanželského sexu a jak se s tímto tématem vyrovnat v moderní společnosti.

Psychologická a biologická plodnost

Biologická plodnost žen leží přibližně mezi 15 až 50 lety. Když ženy odkládají rodinu, vzniká období mezi 15 až cca 30 lety, kdy jsou biologicky plodné a zároveň psychicky neplodné - nechtějí mít děti. To je období přechozených vztahů a následných bolestných rozchodů, které podrývají důvěru ve vztahy a následně i manželství a rodinu. Toto období též odnaučuje mladé chodit ke zpovědi, protože žijí v konkubinátu, neměli by podle stávající zpovědní praxe dostat rozhřešení.

Psychologická neplodnost se dnes blíží k biologické neplodnosti okolo přechodu. Dnes se reprodukce odkládá až do třiceti let. Dřív byla morálka nastavená na fakt, že dívky záhy po pubertě vstupovaly do pevných manželských svazků a záhy měly děti. To máme více než patnáct let po nástupu biologické plodnosti.

Opravdu není síla, která by je plošně udržela v pohlavní zdrženlivosti po celou tuto dobu psychologické neplodnosti, kdy jsou nejsilnější pudy k páření a je nejsilnější i zamilovanost. Cílem nebyla nepřejícnost - nedopřát dceři, aby si užila vískajícího orgasmu před hájovnou, ale především starost, aby měla někoho, kdo se o ni postará, až bude těhotná. Svobodné matky dřív totiž doslova umíraly hladem a mrazem.

Kompromis a doporučení

Při nedávné debatě o sexuální výchově zazněla zásada: "Nelezte do postele s nikým, kde to nevypadá na vztah delší než rok." Liberálové kritizovali za to, že jsem proti zážitkovému a příležitostnému sexu a extrakonzervativní katolíci za to, že připouštím předmanželský sex.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

S předmanželským sexem totiž zdá se nikdo nemá sílu hnout. Sice mladé lidi z kazatelen kněží vybízejí k pohlavní zdrženlivosti, jenže oni pak stejně začnou s pohlavním životem, což má za následek, že je opravdu odnaučíme chodit ke zpovědi. Ale já si stále myslím, že je to nejlepší doporučení, které dnes (nevím, jak v renesanci či v antice) mohu dávat všem stranám - věřícím i nevěřícím.

Oni pak bloumají světem nazdařbůh jak pakety Internetem, vychováváni morálkou strakatých časopisů. Později pak samozřejmě praxi pravidelného bilancování života při zpovědi neobnoví a dochází tak k vícegeneračnímu odpadu od víry. Kdy první generace byla hluboce křesťansky věřící, druhá vlažně a třetí už je okultisticky pohanská řízená horoskopy a playboyem.

Kolik stojí tento kompromis?

Z mých statistik vyplývá, že dnešní dospělý člověk má za sebou v průměru 2,5 partnerských vztahů delších než rok. Je lépe tolerovat toto číslo a připustit dva až tři relativně pevné partnerské vztahy na člověka než se tvářit svatouškovsky "ultrakatolicky" a dopouštět, aby nám mladí plošně opouštěli církev, když je tak po oněch 15 letech psychické neplodnosti odnaučujeme zpovědní praxi a učíme nezávaznému sexu. Zkrátka měli bychom tolerovat toto číslo, aby nám "nepraskly měchy".

Katolická morálka bude z větší části zachována, pokud budeme mladé směřovat k zásadě: Nespi s nikým, s kým opravdu nechceš chodit déle než rok. Tedy jde o to minimalizovat zážitkový a příležitostný sex a přestat ze zpovědnic hlásat taková doporučení, která de facto rozbijí vcelku stabilní vztahy a vytváří pravý opak toho, čeho chceme dosáhnout.

Nejvíce žen má jeden vztah a nejvíce mužů má dva vztahy delší než rok (dva mody dostupného vzorku cca 450 lidí).

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Těžký hřích a zpověď

Praktická definice těžkého hříchu je behaviorální: a) Člověk nesmí k příjímání. To znamená, že těžký hřích je neslučitelný s duchovním životem křesťana stejně, jako je těžké zranění neslučitelné si biologickým životem. b) Striktně se požaduje, aby s danou aktivitou bezodkladně přestal (analogie vážného ohrožení na životě). c) Měl by co nejdříve vyhledat svátost smíření (analogie co nejrychlejšího vyhledání lékařské pomoci, která nesnese odkladu).

Při sv. smíření by neměl hrát komedii, že svých hříchů lituje, když je stejně jasné, že tato lítost není účinná, že nepovede k reálné změně chování. Zpovědník by pomocí rozhřešení neměl formálně deklarovat duchovní život, když zjevně pozoruje objektivní známky duchovní smrti. Pokud člověk s materiálně těžkým hříchem nemůže přestat, neměl by dostat rozhřešení. Rozhřešení je tedy jakýsi certifikát duchovního života, který by se neměl dávat mírnix týrnix jen proto, že ho dotyčný chce.

Nepochybně existují hříchy různé tíže, ale církev by si měla velice dobře rozmyslet, za jaké činy bude vyhazovat lidi ze zpovědnice - za vraždu, zaviněný rozpad manželství, předmanželský sex, onanii či antikoncepci? Podle stávajícího učení všechny tyto hříchy jsou klasifikovány jako materiálně těžké, a tedy řádný zpovědník by měl i dnes "správně" žádat, aby mu penitent řekl, kolikrát s manželkou navlékl kondom. Pokud s tím nebudou chtít manželé přestat, tak by měl zpovědník odepřít rozhřešení. Na tomto se oficiálně nic nezměnilo.

Předmanželský sex a jeho dnešní morální tíže

Na rozdíl od siláckých výroků v katechismech když se podíváme na chování církve v naší společnosti, vidíme, že ani klérus, ani věřící neberou předmanželský sex mladých a bezdětných jako něco analogického těžkému ublížení na zdraví. Nikdo nevyšiluje. Dnešní praxí je, že kněží povětšinou lidem na hromádce dávají rozhřešení, i když je již při zpovědi všem jasné, že v předmanželském soužití budou pokračovat.

Kdyby tito zpovědníci byli opravdu v hloubi duše přesvědčeni, že dotyčným hrozí duchovní smrt, nikdy by se takto nechovali. Tato zpověď by totiž pak byla z principu neplatná, protože snad je přítomna citová lítost, ale ta není efektivní, účinná, neboť nevede ke změně chování. Stejně jako je neúčinná opilecká lítost, kdy se dělají velká gesta, ale alkoholik rozhodně vážně nepočítá s tím, že by šel do léčebny a do smrti měl od alkoholu abstinovat. Opilecká lítost je proto neúčinná, protože reálně nechrání člověka před deliriem tremens.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Možná by bylo zajímavé udělat nějaký průzkum, kolik katolíků z řad laiků či kněží je subjektivně přesvědčeno, že předmanželský sex bezdětných bude vážnou překážkou duchovní jednoty s Ježíšem po zmrtvýchvstání. Myslím, že moc takových věřících není. Toto se ale třeba o manželské nevěře, rozbíjení funkčních rodin, zneužívání dětí v porozvodových bojích už nedá říci. Osobně si myslím, že lidi zmrzačení touto těžkou vinou, zavilou nenávistí a touhou si navzájem ublížit již nebudou schopni duchovní jednoty s Ježíšem. Ježíš je možná vzkřísí z mrtvých, ale oni celý ten nový darovaný život vyplýtvají na to, aby se vzájemně proklínali na věky věků amen. Tedy jak jsem zmínil v předchozím článku, toto peklo, které si tady celou svou duší ukuchtili, taky následně celou svou silou odnesou do posmrtného života.

Zacyklené chování a funkční vztahy

Když se předmanželský konkubinát bezdětných dnes bere jako těžký hřích, pak ti, kteří berou svátosti vážně, se začínají motat v cyklu: soulož, pocity viny, strach ze zavržení Bohem, řeči s partnerem o tom, že se musí rozejít, uprošování zpovědníka, aby dal rozhřešení, neúčinná lítost při sv. smíření, odpírání si sexu s partnerem, následné hádky o sex, pocity samoty, strach z opuštění parterem či partnerkou, podlehnutí, soulož atd.

Chceme u dětí podporovat takové zacyklené chování, které rozbijí funkční vztahy i zpovědní praxi? Jsem přesvědčen, že pro naše děti je naopak lepší, když přechodné období překlenou ve funkčních dlouhodobých partnerských vztazích s antikoncepcí, než když je takto odnaučíme chodit ke svátostem naprosto.

Dnešní katolická realita

Dnes je praxe navenek hlásat vyšponovanou, perfekcionistickou morálku a ve zpovědnici tiše a mlčky tolerovat reálnou praxi, jenže to žitou morálku nejen nezlepšuje, ale naopak to rozleptává i poslední zbytky morálního cítění. Projděme si běžné scénáře:

1. Celá obec ví, že Karel s Janou žijí v Praze na koleji v jednom pokoji - samozřejmě ne jako bratr sestra. Chodí však k příjímání, protože jim to kněz "soukromě" dovolil. Co řekneme svým dětem či okolí, až se nás na to zeptají?
2. Kněz kvůli řečem ve farnosti začal mít řeči i ve zpovědnici. Karel prohlásil, že se na tu šaškárnu může vykašlat, tak ke zpovědi nechodí, ale k příjímání ano. Jana si řekla, že je to její soukromá věc, že si to s Bohem vyříká, že Bůh je stejně v přírodě jako v kostele, takže sice formálně ke zpovědi chodí, ale knězi to neříká, aby byl klid. On se jí raději ve zpovědnici na nic neptá - klapky na oči, klapky na uši, futrál na nos - řeší jen to, co ona Bohu předložila. Aneb zlikvidovala se zpovědní praxe.
3. Karel s Janou ustoupili, a tak kvůli nátlaku kněze sice spolu nebydlí v jednom pokoji, což nesvědčí jejich vztahu, ale spí spolu dál. Přestat s tím nemohou/nechtějí, protože by to rozbilo jejich vztah. Zpovědník je pravidelně rozhřešuje, protože nejsou v "blízké příležitosti těžkého hříchu", ale Jana to řekla kamarádce, ta jiné kamarádce, takže to ví nejen farnost, ale i okolí. Fakticky jsou všechny ty zpovědi tak jako tak neplatné, protože chybí účinná lítost, tedy lítost měnící chování.
4. V záchvatu pozpovědní zbožnosti se Karel s Janou rozešel s tím, že ho Bůh volá k celibátu. Za měsíc se s ní ale zase vyspí, běží ke zpovědi, pak se s ní zase rozejde, pak zase vyspí, páč the show must go on. Výsledek - Jana trpí jako kůň dva roky. Pak už to nevydrží a s Karelem se rozejde. Ten se zhroutí, rozchod nese těžce - dva roky se pak vyspí s každou holkou, kterou potká. Jana zatrpkne a nechce k sobě pustit žádného jiného kluka, protože nějak cítí, že se do něj není schopná zamilovat.
5. Jana je věřící holka. Ráda by měla vztah, vdala se a měla děti. Hledá věřícího kluka. Ti buď nejsou nebo jsou zadaní, nebo jsou knězi. Tak hledá nevěřícího kluka, který by respektoval to, že s ním nebude spát. Tací a) nejsou, b) požadují "buď sex, nebo nic", c) by i na vztah bez sexu přistoupili, jenže ti zase neimponují Janě, nedokáže se do nich zamilovat. Zůstává proto sama. Když pak po večerech trpí samotou, mimovolně začne úchylně rozjímat, zda fakt, že nemůže najít partnera, není náhodou Boží volání k zasvěcenému životu.
6. Jana, co není schopná sehnat partnera, chodí na duchovní rozhovory k mladému knězi Karlovi. Líbí se jí, že po ní sexuálně nestartuje, nečumí jí hned na výstřih. I ten si s ní rád občas popovídá. Pak ji pozve na místní spolčo. Tam se občas vídávají. Zůstávají poslední, protože někdo to nádobí umýt musí. Tou dobou o ní kněz již má sexuální fantazie při občasné onanii. Ona si taky říká, proč není volný. Jednou mu ona podává umytý talíř, on ji místo toho chytí za ruku. Tři tečky. Ráno si svatosvatě slíbí, že tři tečky se nesmí opakovat. To si za týden slíbí znova, až je z tří teček žitá praxe. Pak kněz Karel jde za představeným. Ten ho odvelí na Slovensko či na studia do Říma. Rozpolcený Karel v nervozitě řekne Janě, že je to stejně její vina, že ho svedla, a od té doby jí típá telefon. Zoufalá Jana s implantovanou vinou obchází psychology - proč si to s ní alespoň nevyříkal, že by to bývala byla pochopila...
7. Druhá varianta předchozího scénáře je, že z Jany se stane farní kuchařka. Na jednom setkání mladých taková jedna kuchařka po tři dny zoufale hledala svoje bačkory: "Nevíte, lidi, kde mohou být?" Naštěstí se našly, i když kdo ví, který poťouchlý bratr či sestra v Kristu jí je schovali do její vlastní postele...

Neilustrují tyto příklady Ježíšova slova o praskajících měších? Nebylo by lepší nechat Karla s Janou na kolejním pokoji a spíš podpořit trvanlivost tohoto vztahu s tím, že po škole od nich církev očekává, že nebudou zbytečně protahovat již tak přechozený vztah, vezmou se a pořídí si rodinu s přiměřeným počtem dětí.

Nemluvil náhodou Ježíš o nás (Mt 23, 15): "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami." Nejsou toto názorné ukázky, jak děláme z normálních lidí děti pekla?

Prostě bez předmanželského sexu to do třiceti let možná vydrží tak 5 % populace. Co s tím zbytkem? Když už vyrábíme nerealizovatelnou morálku pro 5 % populace, tak je třeba udělat vše proto, abychom těmi rádoby zbožnými řečmi neničili alespoň tu přirozenou morálku onoho zbytku populace. Hippokratos sice nebyl křesťan, ale přesto by nám i zde měla být svatá zásada: "Především neškodím! Primum non noceo!"

Podmínky, za kterých vznikají partnerské vztahy mladých, se objektivně změnily a byl holý nerozum je tlačit do nezralých předčasných sňatků. Z toho důvodu jsem názoru, že předmanželský konkubinát u dosud nesezdaných párů je třeba dnes v rámci zpovědní praxe považovat ne za těžký hřích, ale za lehký. Konec konců tomu odpovídá i chování celé naší církve.

Na druhou stranu existuje určité procento věřících, kteří předmanželskou čistotu jsou schopni a ochotni zachovat. Ať je to jakkoli malé procento, přesto není dobré u těchto lidí podrývat jejich odhodlání. Zde bych doporučoval obnovit praxi laických řeholních řádů či zasvěcených společenství - prostě jsou věřící, kteří hrají první ligu. Konec konců jak říká sám Ježíš v souvislosti s vínem: "Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: 'Staré je lepší.'"

Stejnopohlavní manželství

Spor o to, zda mají mít stejnopohlavní páry možnost uzavřít manželství, je dobrým příkladem paradoxů, tkvících v samém jádru jak konzervatismu, tak liberalismu. Konzervativci, zdá se, zapomínají, že podstatou křesťanství není jeho spojení se státem garantujícím uchování křesťanských hodnot, ale svoboda volby - tedy víra, k níž se odvolávají, je svou podstatou vlastně liberální.

Na jedné straně stojí liberálové, usilující o rovnoprávné postavení homosexuálů, a na straně druhé proti nim konzervativci, podporovaní katolickou církví, kteří si přejí obhájit tradiční rodinné hodnoty. Stává se ovšem, že právě v samozřejmostech se skrývají ty nejzapeklitější problémy.

Obecně se má za to, že liberálové vyznávají svobodu jednotlivce a prosazují, aby státní moc nepředpisovala společnosti žádné mravní hodnoty, ale aby ponechávala svým občanům, aby sami nesli odpovědnost za své životy a za morální pravidla, která je utvářejí. Liberálové tedy prosazují i v etických otázkách rozhodování jednotlivců podle vlastního svědomí.

Konzervativci naproti tomu zdůrazňují, že i takový stát se má opírat o mravní základy, a vnímají jej jako instituci, jejíž povinností je vykonávat moc v souladu s mravními principy, na kterých je pak třeba budovat i právní řád. Konzervativci obecně považují za povinnost státu nepřijímat zákony, které jsou v rozporu s veřejnou mravností. Jenže ta se mění s časem a to, co platilo včera jako mravně nepřípustné, je dnes ve společnosti tolerováno či dokonce akceptováno.

Veřejnou mravnost lze přijatelným způsobem cílevědomě ovlivňovat formou veřejné debaty, v níž se protivníci snaží jeden druhého přesvědčit argumenty. Kampaně v médiích, kde se snaží jeden druhého ukřičet, představují poněkud horší způsob. A pouliční demonstrace a pochody, v nichž se znesvářené tábory snaží vzájemně zastrašit, jsou způsob nejhorší.

Z pohledu státu rodina je či bývala privilegovaným společenstvím, jemuž se poskytuje nejen právní ochrana, ale i rozmanité výhody, například formou sociální podpory. Právní podstatou rodiny je totiž smlouva mezi mužem a ženou - manželství.

Požadavek na zrovnoprávnění registrovaného partnerství s rodinou může znamenat dvojí: získat pro páry stejného pohlaví táž privilegia jako rodina, nebo naopak zbavit privilegií rodinu a postavit ji na stejnou úroveň jako kterýkoli jiný svazek. Dodejme také, že se mluví hlavně o privilegování dvojic, což ponechává v nerovnoprávném postavení trojice a vícečetné svazky. Na to poukazují zejména zastánci polyamorie.

Argumentovat rovnoprávností pro uznání registrovaného, tedy zvýhodněného partnerství pouze dvou osob je z jejich hlediska přinejmenším nedůsledné, protože se ve skutečnosti jedná o rozšíření privilegií stávajícího typu manželství na jeden další typ svazku, zatímco jiné typy zůstávají stranou.

V případě manželství se jako důvod uvádějí děti. Nový občánek přichází na svět bezmocný a bez péče a výchovy od druhých lidí prostě zahyne. Má-li smysl sama existence státu a jeho trvání, je nutné, aby povinnost péče o děti byla uložena těm, jimž se narodily, nebo někomu jinému, anebo aby ji převzal stát.

V ostatních případech stát ponechává péči a výchovu dětí rodině a ukládá pod hrozbou trestu povinnost, aby ji nezanedbávala. V umírněném liberálním pojetí státu jsou privilegia spojena s vytvářením podmínek pro to, aby občané tuto svou povinnost mohli splnit.

Teleologické pojetí manželství

Teleologické pojetí je aplikované i na manželství a rodinu. Je omylem, jehož se často dopouštějí sdělovací prostředky, podezírat církev z negativního vztahu k sexualitě. Manželství v tomto smyslu má být založeno na láskyplném a odpovědném vztahu muže a ženy, podloženém trvalým smluvním závazkem.

Manželství má být rovněž otevřené přijetí nového života, dětí. Teprve v takovém vztahu je, podle církve, sex vyjádřením vzájemné lásky, vzájemným potěšením a společnou radostí manželů. Láskou křesťané rozumí více než pouhou sexuální přitažlivost a její sobecké uspokojení. Je vztahem, který musí zahrnovat cit, rozum i vůli.

Proto i v sexuálním vztahu jde především o poskytování potěšení tomu druhému. V kontrastu k tomuto pojetí manželského života je třeba vnímat, že v moderní společnosti, nakolik ztratila vědomí vyšších hodnot než pouze osobní požitek, se často objevuje sklon chápat druhého člověka jako pouhý prostředek k vlastnímu uspokojení. Je třeba mít na paměti, že východiskem křesťanského pojetí lásky není lidská láska, ale láska boží.

tags: #svatost #manželství #v #přírodě #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• Historie, Současnost a Budoucnost Odpadu
• Svoz směsného odpadu Praha: Kdo je zodpovědný?
• Označování ekologických produktů
• Služby a stavba Kostelec
• Definice klimaticky podmíněných pohybů hmot