Sněhové vločky jsou jedním z nejkrásnějších přírodních úkazů, které můžeme v zimě pozorovat. Každá z nich je malým uměleckým dílem, vytvořeným za specifických podmínek, jež zaručují, že neexistují dvě zcela totožné vločky.
Sněhové vločky vznikají vysoko v atmosféře, kde teplota klesá pod bod mrazu. Základem každé vločky je drobná částečka prachu nebo jiných mikroskopických částic, na které se začne nabalovat vodní pára. Ta postupně krystalizuje a vytváří charakteristické šestiúhelníkové vzory.
Proces vzniku sněhových vloček zahrnuje desublimaci vodní páry, kdy se z vodní páry stane rovnou ledový krystal, bez kapalné fáze. Většina dešťových kapek se rodí právě jako krystal v nízkých teplotách atmosféry.
Unikátnost sněhových vloček spočívá v tom, že jejich tvar závisí na nespočtu faktorů - od teploty vzduchu přes vlhkost až po proudění větru. I sebemenší změna těchto podmínek dokáže ovlivnit způsob, jakým se vodní molekuly připojují ke krystalu.
Tvary vloček a krystalů závisí hlavně na teplotě a nasycení vzduchu, kterým vločka/krystalek prochází. Nejkrásnější vločky různých hvězdicovitých tvarů se obvykle objevují při teplotách kolem -10 až -15 °C. Co se velikosti vloček týče, při vhodných podmínkách, kdy je ve vzduchu vysoká vlhkost a velké množství ledových krystalků, dochází při jejich srážkách ke spojování a většímu narůstání vloček. Obyčejně mají vločky velikost kolem několika mm až 1-1,5 cm.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
Vzhledem k proměnlivým podmínkám narůstání vloček je nalezení dvou stejných vloček velmi náročný úkol. Bylo spočteno, že pravděpodobnost nalezení dvou úplně identických vloček je asi 0,00…1, kde před jedničkou je víc než 700 nul. Identické vločky lze ale vyrobit v laboratoři, kde je možné zaručit úplně stejné podmínky jejich vzniku a vývoje.
Tím hlavním, co určuje základní tvar krystalů a následně i sněhových vloček, je teplota vzduchu, v menší míře pak vlhkost vzduchu. Při nízkých teplotách (pod -22 °C) vznikají vločky ve tvaru jednoduchých ledových krystalků a destiček, zatímco při vyšších teplotách (v teplejším vzduchu) jsou tvary vloček složitější a bohatší.
Sněhové vločky inspirovaly lidi po staletí. Jsou symbolem zimy, čistoty a křehkosti. V umění a literatuře se často objevují jako metafora jedinečnosti a pomíjivosti.
Zkoumání sněhových vloček je nejen esteticky zajímavé, ale má i praktické využití. Vědci studují strukturu vloček, aby lépe porozuměli tvorbě sněhových bouří a lavin.
Charakter sněhové pokrývky ovlivňuje albedo, přičemž čerstvý sníh odráží sluneční paprsky nejlépe. Vyšší teplota vede ke vzniku větších sněhových krystalů, které již tak vysokou odrazivost nemají. Předpokládá se, že spolu s globálním oteplováním se v království věčného sněhu a ledu bude situace rychle zhoršovat.
Čtěte také: Krásy argentinské provincie
V Antarktidě je rozdíl jen v tom, že sníh tam netaje, ale prochází metamorfózou. I ta zajišťuje změnu velikosti krystalů. Děje se tak sublimací (změna pevného skupenství na plynné) s následným namrzáním vodních par na další krystaly. Tento transport molekul vody mezi krystaly probíhá jak v podmínkách antarktického léta (−25 °C), tak zimy (−70 °C).
Glaciologové tvrdí, že pro centrální Antarktidu by se prognózy měly opravit směrem dolů o 0,5 °C. Pokud mají pravdu, tak by se v tomto směru měly poopravit všechny prognózy vycházející ze stávajících modelů změn klimatu, neboť s eliminací pozitivní zpětné vazby nepočítaly a pokles půl stupně na čtvrtém největším světadílu o rozloze 14 milionů kilometrů čtverečních by asi ovlivnil i jiné kouty zeměkoule.
Sice jsou Ladovské zimy už dávno pryč, ale pořád má sníh své kouzlo. A co teprve vločky, u kterých je známo, že každá je jedinečná. Našla se i taková, která je nejoriginálnější ze všech. Spadla v roce 1887 v americké Montaně a měla průměr přes 38 centimetrů. Vysloužila si tak zápis v Guinnessově knize rekordů.
V americkém státě Maine se rozhodli postavit největší sněhulačku, která měřila 37,21 metrů. Stavba trvala měsíc a dopomáhat musel i jeřáb. Kruhy, které tvořily tělo, byly uplácány z 5 890 tun sněhu. Ruce tvořily dva devíti metrové smrky, řasy byly tvořeny 16 lyžemi.
Vědci z londýnské Western Nanofabrication na to šli opačně, sestrojili nejmenšího sněhuláka na světě. Nepoužili k tomu sníh ani mrkev. Tělo tvoří tři 0,9 mikrometrové kuličky z oxidu křemičitého spojené elektronovou litografií. Oči a ústa byla vypálena iontovým paprskem. Nos a ruce má z platiny.
Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda
Na největší sněhové soše na světě se podílelo 600 sochařů a použili více jak třináct tisíc metrů krychlových sněhu. Měřila 8,5 metrů na výšku a byla 250 metrů dlouhá. Nesla název Romantic Feelings (Romantické pocity) a byla vytvořena na Mezinárodním festivalu ledu a sněhu v čínském Harbinu.
Ke tvoření bublin budete potřebovat buď klasický bublifuk, nebo si můžete vytvořit vlastní z vody, sprchového gelu a trochy škrobu. Poté, co najdete to pravé místo pro svou bublinu, ideálně v závětří, namočte brčko do směsi, pak jej nasměrujte nad místo, kde chcete bublinu, a do brčka lehce foukněte. Pokuste se bublinu "uložit" na vámi zvolené místo. Spíše ale nečekejte, že se vám to povede hned napoprvé, není to vůbec tak snadné, jak se může zdát, proto se obrňte trpělivostí. Až se vám to podaří, rozhodně pro vás bude výsledek odměnou a potěchou pro oko!
Pouze s přírodním sněhem by si nevystačila lyžařská střediska. Vyrábějí si tedy technický, umělý sníh. Technický sníh vzniká z vody, která se mění díky stlačenému vzduchu v krystaly. Rozdíl spočívá v tom, že přírodní sníh padá z několikakilometrové výšky.
| Teplota | Tvar sněhových vloček |
|---|---|
| Pod -22 °C | Jednoduché ledové krystalky a destičky |
| -10 až -15 °C | Hvězdicovité tvary |
| Vyšší teploty (teplejší vzduch) | Složitější a bohatší tvary |
Sněhové vločky jsou důkazem, že i ty nejmenší přírodní jevy mohou být zdrojem úžasu a obdivu.
tags: #ta #priroda #umi #zazraky #snehove #vlocky