Význam letní přírody a její ochrana

Procházky letní přírodou lákají snad nejvíc k novým nebo oblíbeným výhledům do krajiny, ale někdy stojí za to podívat se co nejblíž a nejdůkladněji. A když to umíte s fotoaparátem, uvidíte ještě víc a také se můžete podělit o krásné fotky. Motýli na stéblech, čmelák na květu a list kapradí důkladně z blízka. Letní vycházka s makroobjektivem bývá zvláštní. Většinou nedojdete zrovna daleko, ale když si umíte najít místo, kde je v trávě živo, nahlédnete do života, kterého si obvykle nemůžete ani všimnout.

V tomto období naplňuje mnohé z nás vlastní podvědomí podobnými myšlenkami, a to i přesto, že už nejsme dětmi školou povinnými a prázdniny se nás přímo netýkají. No, to má každý asi jinak, ale velice mnoho lidí považuje přírodu za ideální prostředí k odpočinku od uspěchanosti civilizace. Takový únik ze sevření povinností a umělých civilizačních kulis může mít podobu líné i aktivní relaxace. Můžeme třeba jen ležet pod krásným stromem, nebo naopak vyrazit na průzkum okolí, poznávat místní zajímavosti či se obdivně kochat autentickou krásou přírody.

Ovšem je k tomu třeba mít tu přírodu. Bez ní by nebylo co obdivovat, ani kde odpočívat. Tedy dá se spočinout i v hloubi betonové kostky, ale bez přírody bychom možná ztratili i pojem o tom, co je přirozené a co už nikoli. Proč? Protože je to náš původní domov. Protože jsme z ní vyšli.

Původně jsme tady na Zemi měli přírody habaděj. Našim dávným předkům možná připadalo, že je té mocné přírody až moc. Jenže - jak jsme se množili, a množili i svůj blahobyt, většinou to bylo na úkor přírody, tedy čistě přírodního prostředí, takže jí začalo ubývat. Lidé museli v divočině vypálit les, vyklučit pařezy, přeorat step, aby mohly vzniknout všechny ty zahrádky, pole, vesnice, města. A později už lidé odstraňovali i celé kopce, skály i hory, pokud v nich našli, co potřebovali pro rozvoj své civilizace. Jenže krom ukusování z přírody docházelo i k její další devastaci. Lidé produkovali ve velkém nejen blahobyt, ale i odpad, a ten rádi vyhazovali právě do přírody, s myšlenkou, že si s ním sama nějak poradí. Jenže čím dál umělejší a jedovatější odpady se dostaly i do vzduchu a do vody a ušpinily je, ba místy až otrávily.

Bez přijatelně čistého vzduchu a vody se nedá žít. A tak začala příroda nejen ustupovat lidem, ale i chřadnout, a odumírat. Bujará přírodní rozmanitost, jež je podstatou přírodní krásy, chudla a řídla a mnohde se doslova měnila na vypelichanou a značně nivelizovanou krajinu s výhledem svých dalších mutací směrem k pustinám či rovnou k pouštím. A na takové poušti, bez čisté vody, se blahobyt těžko zvyšuje. Tam se těžko dá vůbec přežít.

Čtěte také: Letní počasí

Proto není divu, že se mezi některými lidmi, kteří už k opravdu zdravému přírodnímu prostředí začali mít ze svých měst značně daleko, a hlavně si uvědomovali tempo úbytku těchto nefalšovaných území, zákoutí, druhů i celých kolonií různých živočichů, začala šířit touha po ochraně těch dosud existujících přírodních společenství, i území na nichž žijí, aby se dochovaly i pro další generace. Započal dlouhý, obtížný, ale stále pokračující a rozšiřující se proces ochrany přírody, který už nabyl a dále nabývá různých podob, jež reagují i na některá specifika místních potřeb biosféry a přírodního prostředí.

Chráněná území, kam bylo zapovězeno chodit, vlastně existovala už na přelomu starší a mladší doby kamenné (v pozdním paleolitu) zhruba před 12 000 lety. Určitá území byla pro tehdejší lidi tabuizována nikoli z důvodu čisté ochrany přírody, nýbrž většinou z kultovních či náboženských důvodů, nebo proto, že tam proběhla nějaká nevysvětlitelná katastrofa. Často si však jednotlivé tlupy a rody takto chránily i důležité přírodní zdroje, aby nebyly využívány někým jiným (např.

Úplně prvním chráněným územím (v soudobém pojetí ochrany přírody) se stal už roku 1812 německý ostrůvek Vilm u Rujany. Kolem poloviny 19. století se především ve Spojených státech, částečně i vlivem poustevnického filozofa H. D. Thoreaua a jeho pokusů o život v souladu s přírodou, začaly vyhlašovat rozsáhlá území nazvaná národní parky, kde byla příroda chráněna před průmyslovými zásahy člověka a ponechána sama sobě. Největší rozmach ochrany přírody však nastal až během dvacátého století, kdy kromě národních parků v americkém stylu, vznikaly i další typy chráněných území, míst, biotopů/ekosystémů nebo i jednotlivých objektů (jako je např. památný strom a podobné objekty). Liší se většinou v míře povolených zásahů člověka do místního přírodního prostředí.

Dobrou zprávou pro přírodu je i fakt, že od poloviny 20. Dosud také bylo vyhlášeno několik mezinárodních či světových dnů, kdy si lidé v průběhu roku připomínají různé aspekty a souvislosti s ochranou přírody (například 5. června je Světový den životního prostředí). Shodou okolností jeden takový svátek připadá i na první prázdninový měsíc. 28. července se totiž každoročně slaví Světový den ochrany přírody, který si klade za cíl tvořit a upevňovat povědomí lidí o nutnosti chránit životní prostředí, přírodní zdroje, rostliny a zvířata, kterým hrozí vyhynutí.

Pálava: Skvost jižní Moravy

Pro představu zabírá území, které na severu začíná u Novomlýnských nádrží a od Dolních Věstonic se jeho hranice táhne jihozápadním směrem přes Horní Věstonice kolem Perné na jih k Bavorům a dál kolem Mikulova až k rakouským hranicím, kde se obrací na východ k Sedleci, od Sedlece přímo k Bulharům a dál na sever podél Dyje k Novým Mlýnům, odkud pokračuje kolem Milovic severně k Pavlovu, a nakonec navazuje tam, kde jsme s výčtem začali - v Dolních Věstonicích. Celková rozloha nepřesahuje 83 km², na nichž však najdete všechna uvedená přírodní prostředí. Každé z nich je natolik jiné, a přesto v pohodlném dosahu, že se vyloženě nabízí jako cíl jednodenního výletu. Ideální základnou je samozřejmě Mikulov, kde i přespolní najdou dostatek ubytovacích kapacit i vše, co aktivní turista potřebuje.

Čtěte také: Česká letní krajina

Oblast Pálavy se považuje za jednu z nejstarších kulturních krajin na území České republiky, což znamená, že zde žili lidé nepřetržitě už od pravěku. Z období lovců mamutů se dochoval dokonce jeden známý světový unikát - tzv. Věstonická Venuše. V roce 1925 našel archeologický tým Karla Absolona poblíž Dolních Věstonic ve vrstvě staré 29 000 až 25 000 let malou sošku ženy, která však nebyla vyřezána z klu mamuta, jako bylo několik jiných sošek z té doby, nýbrž byla vymodelována a vypálena z hlíny. Je to nejstarší keramická soška na světě a Věstonická Venuše svou existencí vyvrátila mýtus o tom, že ve starší době kamenné (paleolitu) lidé ještě keramiku neznali.

Pálava je však také excelentní a velice oblíbenou vinařskou oblastí. Dokonce má svou vlastní jedinečnou odrůdu bílého vína. Víno Pálava vzniklo křížením Tramínu červeného a odrůdy Müller Thurgau. Od roku 1953 se o to pokoušel známý vinař-šlechtitel Ing. Josef Veverka, a nakonec se mu to ve šlechtitelské stanici v Perné povedlo.

Dokud máte dost sil, vyrazte do „hor“, tedy na vrcholky Pálavských vrchů. Nejvyšší bod Pálavy je Děvín ve výšce 550 m nad mořem, takže mačky a cepíny můžete nechat doma, vezměte si dobré boty, něco na hlavu proti větrům či slunci, a do torny či baťůžku si přidejte vedle svačiny hlavně nádobu s vodou - Pálava patří k nejsušším a mnohdy i k nejteplejším místům republiky. A můžete zkusit pověstnou hřebenovku - červenou stezku.

Hned nad Mikulovem se na skále tyčí Kozí hrádek, což je gotická věž s dělostřeleckými střílnami z 15. století, která Mikulov několikrát zachránila před dobytím. Na dalším kopci Turold můžete vlézt do krasového skvostu - sedmipatrové jeskyně Na Turoldu. Ta má nejen úchvatné vnitřní smaragdové jezero, ale spolu s vedlejší jeskyní Liščí dírou měří skoro 3 km. Takže se oblečte. Přes Turold projdete kolem Kočičí skály a Tábořiště Klentnice, odkud na vás malinko zavane nádech Divokého západu, minete vlevo jeskyni Lednička a vystoupáte na Stolovou horu, na jejímž sedmihektarovém rovném vrchu bývalo v době bronzové opevněné hradiště, ze kterého zbyly terénní vlny a nádherné výhledy po kraji. Směrem na západ vám vaše pohledy mohou okořenit svými padáky vyznavači paraglidingu.

Gotický Sirotčí hrádek spojoval dvě vápencové skály a kdysi se klenul i nad roklí, v níž je vstup do krasové jeskyně. Byl vybudován v polovině 13. století Siegfriedem Sirotkem z rodu Wehingenů, později se stal majetkem posledního přemyslovského krále Václava III. Ale jen na rok, po jeho zavraždění roku 1306 jej získali Lichtenštejnové a po nich zas Ditrichštejnové. Od konce 16. století hrad zpustl a postupně, jako chameleon, srostl s okolními skalami. Až tam budete, schválně si toho všimněte.

Čtěte také: Proč je příroda důležitá?

Jste-li však vyznavači mnohem zásadnějších či zemitějších energií, nebo máte rádi land-art a klidná posvátná místa, můžete z muzea popojít necelý kilometr na východ do klentnické obory, kde najdete na louce obkroužené lesem Kamenný kruh. V roce 2005 jej uměle postavili tajemní pokračovatelé učení starých druidů na energeticky silném místě z devíti kamenů po obvodu a jednoho ve středu, přesně dle druidských zvyklostí, a s orientací na hvězdy.

Červená štreka pokračuje z Klentnice pod kopec Pálava, kde můžete odbočit vlevo na modrou stezku s atrakcemi, ke kterým se ještě vrátíme, nebo pokračovat po červené Soutěskou kolem skály Strážce vzhůru na Děvín. Z Děvína byste měli vidět kolem dokola vše, poněvadž je nejvyšším vrcholem Pálavských vrchů, zkazit vám to mohou jen nížinné mraky zvané mlha. Nebo temný liják. Z Děvína je to k Děvičkám už relativně blízko a na cestě si užijete i kus nefalšované hřebenovky až k sedlu pod Dívčími hrady.

Děvičky alias Dívčí hrady jsou zřícenina gotického hradu, který je poprvé popsán roku 1222 jako hrad Dewiczky. Byl to původně královský strážní hrad, který byl až Janem Lucemburským věnován rodu Lichtenštejnů a v 16. století jej zakoupili Ditrichštejnové (spolu s mikulovským panstvím). Poprvé hrad pobořili nájezdníci Kumáni roku 1253 a po třiceti letech jej dal zase dohromady český král Václav II. Roku 1529 odolal Turkům, ale za třicetileté války hrad obsadili Švédi. Do požáru v roce 1744 jej armáda stále využívala jako hlásku a opěrný bod. Poslední vojáci hrad definitivně opustili začátkem 19. století, pak zpustl. Dnes je z něj krásná dominanta kraje, zdaleka viditelná. Renesanční bašta oddělená od zdí hlavního hradu vypadá z dálky, jako by hrad někdo rozsekl na dvě části. Není tedy vyloučeno, že tato podoba Dívčích hradů inspirovala Astrid Lindgrenovou, když kolem v sedmdesátých letech minulého století projížděla, k popisu loupežnického hradu ve slavné dětské knize „Ronja, dcera loupežníka“.

Vrátíme-li se k rozcestí pod vrchem Pálava a dáme se po modré značce kolem Pálavy a dalšího vrcholu zvaného Obora, uvidíme nejprve zříceninu kaple sv. Antonína (Paduánského) z poloviny 17. století, posléze se dostaneme k zajímavým skalním útvarům. Pokud vás nezaujme monumentální Trůn, který může malinko připomínat skalní skrýš, kam si ve filmu Vinnetou šel Vinnetou s Inčučunou a Nšo-či pro zlaté nugety, tak určitě vás dostane Špunt, obrovský balvan zaklíněný nad uzounkou skalní úžlabinou, kterou si můžete projít a pokochat se Špuntem i přímo pod ním. Potom už se dostanete k soutěsce pod Děvínem a můžete pokračovat po modré, jež jde po vrstevnici na severozápadním úbočí Děvína, a obdivovat skály zespodu, nebo projít soutěskou a napojit se na červenou a vyrazit kolem Strážce na Děvín.

K „horským“ túrám je třeba ještě jedno doporučení - abyste se koukali nejen do dáli a nahoru, kde můžete vidět s trochou štěstí letícího paraglidistu nebo třeba orla mořského, ale také dolů, pod nohy. Pokud je horko můžete zkusit kratší výlet s osvěžením na konec - na Svatý kopeček.

Svatý kopeček

Svatý kopeček, to je zvláštní spojení sakrálních staveb i poslání a vzácné přírodní rezervace. Křížová cesta na Svatý kopeček patří na jižní Moravě k významným poutním místům. Stejně jako jinde i zde symbolizuje poslední cestu Ježíše Krista na horu Golgotu (Kalvárii), kde byl ukřižován. V Mikulově ji původně tvořilo celkem 17 staveb, jež představují jednotlivá zastavení na cestě, a nakonec i Boží hrob. Stavbu inicioval František z Ditrichštejna po překonané morové epidemii v roce 1622. Stavba byla dokončena v roce 1630 a tvořilo ji 14 zastavení, kaple sv. Šebestiána, zvonice a kaple Božího hrobu. Za vlády Josefa II. byly kaple odsvěceny a celá Kalvárie byla určena k likvidaci, k čemuž sice nedošlo, ale stavby začaly chátrat. V 19. století je místní věřící nechali opravit, dostavěli další kapličky (sv. Barbory, Panny Marie Bolestné, Zmrtvýchvstání…) a Svatý kopeček byl zařazen mezi důležité mariánské poutě.

Zajímavostí je využití přírodní skály na úpatí Svatého kopečku, jíž se říká Olivetská hora. Pod ní byla před deseti lety vytvořena malá oáza původní panonské flóry, již nazvali Panonský háj, ale říká se jí lidově Getsemanská zahrada a poutníci v ní začínají svou pouť. Svatý kopeček, kaple sv.

Kolem Olivetské hory se dostanete až na vrchol Svatého kopečku a během cesty se můžete kochat ranou barokní architekturou. Kolem vás však zároveň bude jedinečná přírodní rezervace. Na Svatém kopečku můžete obdivovat stepní teplomilnou flóru, bohatou na kosatce a teplomilné křoviny, je zde asi nejbohatší výskyt záraz (např. zárazy šupinaté) a hojně zde pobývají i stepní druhy bezobratlých včetně kudlanky, zlatohlávka, roháče i chrousta. Při chůzi dávejte pozor na ještěrky a užovky, už jsou také vzácné.

Další zajímavá místa

Janičův lom je zatopený vápencový lom, který byl v roce 2014 díky výskytu vzácných rostlin a živočichů proměněn také na přírodní památku. Je tam úžasná čistá voda, ve které se však, za přísných podmínek (např. zákaz konzumace přineseného jídla, aby se netvořil odpad na březích apod.) můžete vykoupat.

Diametrálně odlišné prostředí, ze své podstaty mnohem vlhčí než stepi na okolních výšinách, nabízí místní nížiny - kolem řeky Dyje. Nejzachovalejší lužní les a mokřady se vším všudy se nachází v Národní přírodní rezervaci Křivé jezero v části CHKO Pálava poblíž Nových mlýnů. Celé území rezervace je napájeno vodou z Dyje, byť samotná řeka teče kolem rezervace. Zdejší lužní les je plný tůní, slepých ramen i zbytků původních říčních meandrů, je domovem lužních porostů v čele s dubem letním, bílou vrbou či topolem kanadským, k nimž neodbytně patří i pár rodin bobra evropského. Je to však především ráj mokřadního ptactva, takže tu žijí kormoráni, orlové mořští, cvrčilky říční a další ptáci. I louky jsou zde trvale zamokřené, takže převažují různé druhy rákosu, orobinců, ale také vzácný česnek hranatý či hrachor bahenní. Částečně lze tuto lužní krásu obdivovat z druhé strany řeky Dyje, a další, už ne tak přísně chráněné, kousky lužní krajiny jsou kolem Dyje po proudu řeky dál na jih.

Můžete si udělat „lužní výlet“ třeba z Nových Mlýnů po části nové Stezky Českem (s místními odbočkami k zajímavým místům) do Bulhar a odtamtud ještě kousek dál směrem na Nejdek. Tam můžete vidět také meandry Zámecké Dyje, stará slepá ramena, jezera (Azant, Dlouhé jezero a další), a hlavně zbytky docela rozsáhlého (23 ha) staroslovanského nížinného hradiště z 9. století a velké pohanské pohřebiště. Lidé zde však žili ještě mnohem dřív než v raném středověku, což dokládají některé nálezy mnohem starších pravěkých artefaktů v místech akropole tohoto hradiště.

Jiné prostředí nabízejí místní obory a stráně. Za dalším údolím směrem na západ můžete vstoupit třeba do klentnické obory, založené v šedesátých letech 20. století, kde je ve smíšených doubravách království daňků, muflonů a koz.

Letní slunovrat a jeho význam

Slunovrat je přesně stanovený okamžik, kdy se dny začínají zkracovat nebo naopak prodlužovat. Při slunovratu Slunce dosáhne nejvyšší nebo nejnižší polohy na nebi vzhledem k rovníku Země. Astronomicky vzato, slunovrat je důsledkem sklonu Země na své ose v kombinaci s jejím oběhem kolem Slunce. Zemská osa je nakloněna přibližně o 23,5 stupňů vzhledem k rovině, po které obíhá kolem Slunce, nazývané ekliptika.

Letní slunovrat je astronomický jev, který nastává, když je Slunce na nejvyšší možné pozici na obloze vzhledem k rovníku Země. To znamená, že na severní polokouli je den nejdelší a noc nejkratší. Letní slunovrat nastává obvykle kolem 21. Pozice Slunce na obloze má obrovský vliv nejen na délku dne, ale také na celkovou teplotu. Množství energie, které doputuje k zemskému povrchu, záleží mimo jiné na délce trasy, kterou paprsek urazí při průchodu atmosférou. A ta se mění s úhlem naklonění Země směrem ke Slunci.

Během letního slunovratu je severní polokoule Země nakloněna směrem ke Slunci. Tato poloha způsobuje, že sluneční paprsky dopadají na severní polokouli v takovém úhlu, že jejich průchod atmosférou je kratší než v zimě. Zároveň je díky Sluneční dráze delší den a Slunce tak svítí mnohem déle.

Letní slunovrat znamená na severní polokouli začátek léta a je klíčový pro určování ročních období. Naopak na jižní polokouli, kde je v té době zimní slunovrat, začíná zima. Letní Slunovrat byl v mnoha kulturách uctíván a oslavován již odnepaměti. Bylo tomu tak i u nás a mnoho tradic je stále ještě živých. Na návrších se zapalovaly ohně a o půlnoci se sbíraly léčivé rostliny, které měly v tento čas údajně největší moc.

Při zimním slunovratu je situace opačná. Směrem ke Slunci je místo severní polokoule nakloněna polokoule jižní. Slunce tak v našich končinách dosahuje své nejnižší polohy na obloze a nastává zimní slunovrat. Sluneční paprsky musí v zimě projít atmosférou po mnohem šikmější dráze a při průchodu tak ztratí mnoho na své síle. Slunce je také od severní polokoule mnohem dále než v létě. Při zimním slunovratu je den nejkratší a noc nejdelší. Na jižní polokouli je v té době naopak letní slunovrat. Zimní slunovrat obvykle nastává kolem 21.

Pro mnohé starověké kultury byl slunovrat magickým a duchovním okamžikem. Naši předkové jej slavili různými rituály a oslavami, které symbolizovaly naději, obnovu a příslib nového života. Také v Evropě byl zimní slunovrat odjakživa spojen s mnoha různými oslavami. Ve středověku byl v Evropě slaven svátek zvaný Yule. Již v této době si lidé nosili domů stromečky, aby ochránili ducha dřeva před drsným zimním časem a zdobili je. Lidé v dřívějších dobách věřili, že během zimního slunovratu mizí hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zemřelých se mohou volně pohybovat po našem světě. Slované měli ve zvyku při večeři prostírat i pro své zesnulé příbuzné, kteří jsou v tento čas zváni na hostinu.

Vztah člověka k přírodě

Mnoho lidí se rádo rozpovídá o svém vřelém vztahu k přírodě. Zahrádkář, turista, přírodovědec, lesník, pastevec, malíř-krajinář, outdoorový sportovec, ekologický aktivista i cestovatel do divoké přírody. Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí.

• Potřeba kontaktu s přírodou: Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může. Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný.
• Adaptace na přírodní podmínky: Setkávání s přírodou souvisí také s určitými schopnostmi a dovednostmi, kterými jsou lidé obdařeni v různé míře. Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Umí se dobře pohybovat přírodním terénem (což dnes není u mnoha lidí zdaleka samozřejmostí), umí v přírodě pobývat několik dní, rozdělá oheň, ví, co jíst a co ne, co dělat za bouřky a kde si nachystat nocleh. Je zvyklý na různé druhy počasí a různé venkovní teploty. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově - svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor.
• Estetický postoj k přírodě: Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Jako charakteristika vyjadřuje různou míru estetické vnímavosti a všímavosti k okolní přírodě. Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí. Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů.
• Etický postoj k přírodě: Všímejme si, jak se lidé chovají k přírodě kolem sebe, kde začíná a končí jejich soucit s živou přírodou. Poslouchejme, jak by řešili situace, kde se střetávají zájmy člověka se zájmy přírody. Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě.
• Environmentální vědomí: Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí. Člověk s vyšším environmentálním vědomím má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy - znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji. Člověk s nízkým environmentálním vědomím je k ochraně přírody lhostejný.

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost.

Závěr

Přírodu má rád kdekdo, ale důležité je podívat se na vztahy k přírodě a životnímu prostředí zblízka. Uvidíme pět charakteristik, ve kterých se mezi sebou lidé významně liší: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetické vnímání přírody, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Pro dnešní dobu je přitom příznačné, že vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou nevyvážené a plné rozporů - například kdo rád chodí do přírody, nemusí ji chránit, a kdo v ní nalézá estetická uspokojení, nemusí být zdatný zálesák. Proto je problematické snažit se vtěsnat rozmanitost a různorodost vztahů lidí k přírodě do jednoho termínu nebo jedné škály.

tags: #letní #příroda #význam

Oblíbené příspěvky:

• Typy odpadových nádob 240l
• Příznaky srdeční arytmie
• Nosnost ekologického prostředí v zemědělství
• Ideální bydlení v klidné lokalitě
• Dopad ekologických daní