Management rizik je univerzálním postupem pro všechny druhy rizika (technické havárie, společenské události, přírodní hrozby, kybernetické hrozby). Jde o systematický a koordinovaný proces, který zahrnuje analýzu existujících nebo budoucích hrozeb, na jejímž základě se navrhuje adekvátní opatření pro minimalizování pravděpodobnosti vzniku nebo závažnosti dopadů hrozeb, tedy materializace rizika.
Proces managementu rizik se skládá z několika vzájemně provázaných fází. První fází je stanovení kontextu managementu rizik, během níž je formulován cíl, vnitřní a vnější faktory, nutné podklady, odpovědnost, pravidla vyhodnocení rizika (stanovení úrovně přijatelnosti a nepřijatelnosti) a především vymezení hranice řešené oblasti, jíž se má proces managementu rizik v konkrétním případě zabývat.
Smyslem hodnocení rizik je získání informací o rizicích v rámci vymezeného kontextu. Posouzení rizik se skládá ze tří kroků: identifikace rizik, analýzy rizik a vyhodnocení přijatelnosti rizik.
Nejprve je nezbytné provést identifikaci rizik. Teoretický postup identifikace rizik sestává z tzv. identifikace, stanovení hodnoty a seskupení aktiv a z identifikace hrozeb a zdrojů hrozeb. Aktivem se v terminologii managementu rizik rozumí cokoliv, co má pro danou společnost, organizaci nebo jednotlivce hodnotu. Identifikace aktiv spočívá ve vytvoření seznamu všech aktiv, která působením hrozeb mohou být zásadně poškozena.
Následně je posouzena hodnota aktiv prostřednictvím velikosti škody, která by vznikla způsobené poškozením, nebo ztrátou aktiva. Do této hodnoty se promítá nejen finanční ohodnocení (pokud je možné), ale i to, zda se jedná o aktivum jedinečné, nebo aktivum nahraditelné, nebo závislost na existenci aktiva, tedy k jakým škodám dojde v případě omezení fungování, než dojde k obnově aktiva (např. dodávky elektrické energie, nebo pohonných hmot).
Čtěte také: Ekologické následky války na Ukrajině
Z praktických důvodů se při existenci velkého množství identifikovaných aktiv jejich počet redukuje, jejich seskupením do skupin aktiv podobných vlastností. Aktiva se mohou seskupovat například podle podobné ceny, kvality, nebo účelu.
Jako první je potřeba provést analýzu hrozeb a zranitelnosti, v rámci které se každá hrozba hodnotí vůči každému aktivu či skupině aktiv. Zjišťuje se, zda a nakolik je konkrétní aktivum ovlivněno konkrétní hrozbou a jaká je úroveň zranitelnosti vůči této hrozbě. Při této analýze se berou v úvahu i realizovaná opatření, která mohou snížit úroveň hrozby i úroveň zranitelnosti. Výsledkem analýzy rizika jsou dvojice „hrozba-aktivum“ se stanovenou úrovní hrozby a zranitelnosti.
V druhém kroku je uvedeným dvojicím přiřazen odhad závažnosti dopadů, ve třetím pak pravděpodobnost vzniku dopadů v závislosti na zranitelnosti. Při stanovení úrovně hrozby vůči aktivu se obecně vychází z faktorů jako je nebezpečnost, motivace a přístup, které jsou univerzálně použitelné pro všechny typy rizik včetně např. průmyslových nehod, terorismu apod. V případě přírodních jevů je hodnocení dáno pravděpodobností výskytu jevu, a zda daný jev má vliv na aktivum.
Čtvrtou fází je odhad úrovně rizika. Způsob, jakým jsou dopady a pravděpodobnost vzniku vyjádřeny za účelem stanovení úrovně rizika, se odvíjí od druhu rizika a podle účelu k čemu dané výstupy posuzování rizika budou určeny.
Cílem navazující etapy vyhodnocení přijatelnosti rizik je zjistit, zda je úroveň rizika přijatelné, nebo bude nutné riziko aplikací opatření snížit. Pro takovouto klasifikaci je obvykle využita tzv. matice rizik, která umožňuje určit priority, kterým je přednostně nutné věnovat pozornost.
Čtěte také: Česká ekologie: aktuální témata
Mitigace rizik spočívá v návrhu a následné realizaci opatření pro snížení rizika. Existují čtyři obecné možnosti jak riziko snížit: vyhnutí se riziku, transfer, retence a redukce. Vhodnost každého nástroje vždy záleží na dané situaci a riziku samotném, nicméně obecně jsou jednotlivé z možností vhodnější pro určité kombinace pravděpodobnosti vzniku a velikosti dopadů.
Transfer rizika je proces formálního či neformálního přenesení finančních dopadů konkrétního rizika z jedné entity na jinou, přičemž domácnosti, komunity, organizace či stát získá prostředky od jiné strany v případě výskytu katastrofy výměnou za předchozí, průběžné či kompenzační sociální či finanční výhody. Transfer rizika např. ve formě pojištění je nejvhodnější implementovat pro rizika, charakterizovaná vysokým dopadem a nízkou pravděpodobností. Potenciální dopad je sice vysoký, ale pravděpodobnost, že vznikne, je nízká.
V případě rizik s vysokým dopadem a vysokou pravděpodobností je vhodné se danému riziku vyhnout, nebo jej redukovat. To je důvod, proč nestavíme nové domy v aktivní zóně záplavového území, která je zaplavována průměrně jednou za 5 let.
V případě redukce rizika je nutné dobře vyhodnotit možnost snížení velikost nebo pravděpodobnost vzniku dopadu na přijatelnou úroveň a náklady na její provedení. Z důvodu extrémních nákladů na vybudování ochranných hrází dost vysokých a konstrukčně stabilních bylo např. republice a roli analýzy rizik při jejich řešení. in the Czech Republic.
Rizika, která jsou charakterizována velkou pravděpodobností a malým dopadem, se nejlépe řeší pomocí prostřednictvím retence a redukce. Vysoká pravděpodobnost s nízkým dopadem není nákladově vhodná pro transfer rizika, proto je vhodnější zvolit retenci rizika, nebo redukci rizika, která dále sníží velikost dopadů.
Čtěte také: Česká republika a životní prostředí
Většinu rizik nelze zcela odstranit - absolutní bezpečnost (bezrizikovost) neexistuje. V případě některých rizik pak náklady na jejich redukci jsou tak velké, že jejich vynaložení by bylo neefektivní. Proto je nutné pracovat s konceptem tzv. přijatelného rizika, tedy s mírou rizika, kterou je připraven přijmout každý ohrožený jednotlivec nebo společnost. Úroveň přijatelného rizika je přitom proměnná v čase i prostoru v závislosti na sociálních, ekonomických, politických a environmentálních podmínkách.
I po přijetí opatření k mitigaci rizik tedy riziko zcela nemizí, ale zůstává v podobě tzv. zbytkového rizika. Například i po výstavbě protipovodňové hráze zůstává určitá míra rizika v podobě (malé) pravděpodobnosti protržení hráze a zaplavení území, které měla hráz ochránit.
Filozofie řízení externích rizik a zavádění preventivních opatření je přenositelná i do jiných oblastí a průmyslových sektorů. Identifikace hlavních rizik, pravidelné aktualizace bezpečnostních protokolů a investice do diverzifikace výrobních kapacit mohou výrazně zvýšit odolnost podniků vůči nepředvídatelným situacím.
Firmy by měly provést detailní analýzu potenciálních hrozeb, ať už jde o geopolitické konflikty, přírodní katastrofy nebo technologické výpadky.
tags: #bezpecnostni #management #priroda #rizika