Milan Hegar a jeho tematický komplet k emisi státní symboly

Bylo mu už téměř čtyřicet let, když se v září 1960 stal autorem své první poštovní známky. Tedy poměrně pozdě, ve vyzrálém věku, jako známý pedagog a uznávaný odborník na knižní grafiku, plakátovou tvorbu a písmo. A kromě toho ještě v situaci, kdy dává přednost trvalému působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

K tomuto rozhodnutí nedospěl náhodou. Vystudoval ji u profesora Františka Muziky, byl jeho asistentem a na jeho místo ve speciálním ateliéru pro užitou grafiku nastoupil v roce 1970. Kdo u nás ví, co české knize prospělo, pak jména Muzika a Hegar (osobně ještě připojuji Oldřicha Hlavsu) mu zní mezi nejvýznamnějšími. Svým dílem přispěli k hodnotám knižního výtvarného umění.

Vraťme se k domnělé prvotině známky pro SOF - 15 let světové odborové federace. Provedl ji s gustem. Přináší totiž do známkové tvorby vyhraněný typografický názor s funkčním uplatněním písma. Typografii povýšil nad vlastní námět známky; její téma vyjádřil kresbou stylizovaných průmětů zemských polokoulí s větvičkou vavřínu. Při sporném posuzování návrhu známky umělecká komise stanovila poměrně nízký honorář - 2000 Kčs.

Na svém následném jednání schválila doplatek - 500 Kčs, a za obálku 1. dne 300 Kčs. Ale současně i další honorář - 1.000 Kčs za nerealizovaný návrh známky Ústava ČSSR. Teprve nyní - po 47 letech - nacházím důkaz o tom, že skutečnou první poštovní známkou Milana Hegara byl návrh s námětem Ústavy. Naprosto nečekaný a neznámý objev. V komisi však neuspěl a známka byla urychleně zadána Karlu Svolinskému.

K emisi SOF ještě podrobněji. Dodnes se totiž traduje mylné tvrzení o dvojím autorství rytiny. Počínaje Specializovanou příručkou pro sběratele československých poštovních známek a celin podle Aloise Duška a spol., nebo Katalogem Československo 1918 - 1992 Martina Trojana a dalšími, kteří stále papouškují, že jejím údajným rytcem byl prý Bohdan Roule. Nebyl!

Čtěte také: Ekologická výchova v MŠ

Vzpomenu jen Specializovaný katalog Praga 1978 Vladimíra Bernáška s autorským kolektivem (také jsem spolupracoval), který dokumentuje nezaměnitelnou skutečnost: rytina známky SOF je dílem Bedřicha Housy, obálku 1. dne vydání vyryl Jaroslav Goldschmied. Nejde o neznámé objevy, ale o to, jak snadno a rychle některé hodnoty jako by zanikaly.

Dosud plně nedoceněná zůstává známková grafika knižního grafika Milana Hegara. Neboť také jeho zásluhou vstupuje do bohatství písmových forem kaligrafických a typografických. Přináší poněkud jiný názor, než kterým i ostatní tvůrci známek dokumentují funkční uplatnění písma v poštovní cenině. I v dalších případech je textové řešení pro Hegara důležitější než obsah (námět) známky: touto formou vytvářel a svým způsobem dobýval jakýsi symbol umění typografie.

V celém komplexu Hegarovy skladby emisí jako by jedna známka vycházela ze druhé. V námětu návrhu známky Světová výstava poštovních známek PRAGA 1962 - stylizuje zeměkouli s emblémem. Námět Mezinárodní farmakologický kongres 1963 doplňuje stylizovanou kresbou myší negativně. Je přitom zajímavé, že Hegar dostával zadávána většinou světová témata. Kromě již uvedených například Světová zdravotnická organizace 1966 - v námětu emblém a budova jejího sídla v Ženevě; dále Mezinárodní rok lidských práv 1968 - oficiální symbol Roku lidských práv řešený v celé ploše obrazu známky.

V roce 1978 zpracovává téma IX. Světový odborový kongres v Praze - s minimálním využitím své tradiční typografie zaplňuje plochu známky symbolikou tří paží zvedajících polokoule. Podobné, ale nezajímavé zestručnění přináší na známce X. Neustále si ověřujeme, proč právě Hegarova vyhraněná koncepce písma a textového řešení, zasazená do širšího kontextu námětů známkové tvorby, představovala onu orientaci k povýšenosti typografie?

Podle ní se dá soudit, že kořenila již od mládí. Což znamenalo - podle Hegara - údajný a neklamný instinkt pro to, co měl v úctě: jakési neomylné vnuknutí ke knize. Kniha jako narůstající osobní vztah a přirozený vývoj ke knižnímu uměleckému projevu, který se rozroste v celoživotní autorské úsilí. A také jako důsledek stavu, s jakým později přistupoval k poštovní grafice.

Čtěte také: Výuka neživé přírody

K té služebnosti, spojené se zkušenostmi pedagoga, je třeba přidat také jistou ukázněnost, která nedovolila odporovat. S duší pokornou a starostlivou posloužil kdekomu. Takového jsem poznal Milana dávno předtím, než jsme se v roce 1963 setkali u známek. Nejvíc jsem se o něm dozvěděl prostřednictvím Otakara Štorcha-Mariena, mého (nejen pokud jde o knihy) nejlepšího zdroje informací i inspirací.

Hegar měl podobnou citovou náklonnost: opět připomínám jeho vzor - osobnost Františka Muziky. Jednak jako k mistru v knižní úpravě se smyslem pro řád a uměřenost. A také k Muzikovi - malíři, který poetizoval skutečnost, „zestručňoval poezii a byl surrealistou lásky ke klasickému životu“ (V.Nezval). Hegara jako malíře řídila tatáž podivná oddanost k tomuto uměleckému směru - nadrealismu nebo jakési verzi magického realismu.

Ne nevýznamné vedle tohoto silného vztahu a při své práci bylo to, že dospěl ke svému vlastnímu poznání o realitě života současnosti - padesátých až osudesátých let dvacátého století. Právě v této rovině a víře, kterou jsem u Milana Hegara hned plně nepochopil, fungoval dvojí vztah: odborně profesionální a politický. Ani u té druhé neznamenalo, že by byl k životu loajální. Takovou víru nevyznával. Vše, co vykonával, bylo z vlastního přesvědčení.

Patřil mezi tiché a klidné osmašedesátníky. Reagoval prací: ovlivněn nejen vlastními představami vytvořil dvě známky s aršíkem k 50. Zbytečně: náleží mezi autorovy práce ze všech nejzdařilejší. Také tematicky: vlajka, alegorická mapa republiky z trikolóry, na aršíku motiv legionářské známky Jakuba Obrovského Český lev trhající okovy; jsou jednoznačným a charakteristickým dokladem našeho myšlení a přesvědčení (tuto emisi schválilo 9.7.1968 předsednictvo ÚV KSČ na návrh tajemníka Čestmíra Císaře).

Milan, který znal mé smýšlení, doplnil moji sbírku surrealistické literatury právě tímto druhým - již nedostupným - knižním svazkem Zápasy o smysl moderní tvorby. Ten den zůstal mým dnem památným. Datum 7.11.1973 mám označené v knize.

Čtěte také: Činnosti pro děti: Příroda

Všeho si nějak víc u Milana Hegara dovedu vážit - totiž jak rozvážně a opravdově dokázal reagovat na některé „požadavky“ normalizace. Na rozdíl od těch tvůrců známek, kteří všechno měřili a ochotně plnili podle výše honoráře, protože za politické známky se přidávalo. Měřeno tzv. angažovaností - Hegar znal jistou stupnici politických hodnot a podle toho byl vždy připraven na svůj úkol. A tak si troufal splnit každý požadavek výtvarné komise vydavatele známek, aniž příliš uvažoval o daném námětu.

Vím, čemu dával přednost: tvorbě před ideologii. Opakuji, Milan Hegar především, bez jakýchkoliv proklamací, čaroval písmo s perfektní typografii. Příkladem je známka, kterou v roce 1968 nechtěl nikdo dělat - 150. výročí narození Karla Marxe s Marxovým portrétem. Nebo jak se dnes jeví případ, kterým zachraňoval „diplomatický průšvih“ se sovětským velvyslancem S.V. Červoněnkem v roce 1970?

Tehdy Milan Hegar podle dodaných fotografií poslušně vytvořil během několika hodin dvě neplánované známky 100. výročí narození Lenina. Stalo se totiž, že nedotknutelný Brežněvův velvyslanec Stěpan Vasiljevič oficiální notou (ale i osobně u šéfa resortu spojů) vyjádřil protest proti vyobrazení skutečné podoby Vladimíra Iljiče Lenina v emisi Světová výročí osobností - UNESCO návrhu Karla Svolinského.

Přesto dvě dodatečné známky a jedna obálka s vytištěnou známkou v harmonicky vyváženém podání Milana Hegara znamenaly víc než relativně úspěšný kompromis. Hegarovi byl rovněž lhostejný portrét Jindřicha Jindřicha na známce k výročí jeho narození v roce 1975. Vyhověl vnuceným požadavkům v emisi 55. výročí založení KSČ (1976). Tomu však přes všechny ostatní záměry záleželo především na tom - ať to zní sebeparadoxněji - aby tím nevynikl jako poplatný politický služebník režimu.

Dva roky předtím jsem mu zadával poslední realizovanou známku 100 let Vysoké školy uměleckoprůmyslové (1985). Přičemž v námětu - plastika Jana Simoty „Umění radosti" - vyhověl přání rektora. Alespoň z části připusťme poselství, kterou známka vyjadřuje privilegia tkvící hluboko v Hegarově pedagogickém podvědomí a působení.

Ještě připojím nutné osvětlení přístupu Milana Hegara k základním principům teorie umění poštovní známky, tedy k různorodým představám o klasifikaci, začlenění a praktické funkci známky. Již formu emise SOF charakterizoval jako pokus o nově vytvořený výraz, podle kterého „by se snad místo termínu známková tvorba mělo používat spíš formulace grafická úprava známky". To jistě nebyl názor nezajímavý: „Řešit známku nefigurativně, udržet ji v grafické čistotě a vyjít ze základních znaků, písma a čísel." Takovou tezi lze považovat za samozřejmou.

Jenže právě v tomto punktu Hegar ztotožnil známku s účelem sdělení plakátu: „jehož úkolem je propagovat a informovat". Což bylo v rozporu s posláním známky, v které převažuje její užitková hodnota a funkce, vázaná účelem státní poštovní ceniny. Tuhle myšlenku o zaměnitelnosti známky s plakátem vnukl Hegarovi Jaromír Hořec, v normalizaci zakázaný básník, novinář a filatelista (pod pseudonymem Jaromír Schmied) v rozhovoru ve Filatelii čís. 8/1975. Zásluhou - také dosud nedoceněnou - šéfredaktora časopisu Vítězslava Houšky.

S takovou „montáží" zaměnitelnosti jsem nesouhlasil. Výhrady a rozpor mezi mnou a Milanem byly jen teoretickou záležitostí, ničím více. K vysvětlenému omylu se přiznal a rovněž korigoval ve své pedagogické činnosti. Výsledek jsme publikovali až v pěti kapitolách třetího svazku Sborníku Poštovního muzea 1981 (R.F. Některé problémy teorie a praxe známkové tvorby a její služebnost).

Předtím totiž všechny ateliéry VŠUP byly podle nařízení oddělením ÚV KSČ, které řídilo vysoké školství, a oddělením agitace a propagace pověřeny „výukou politického plakátu, novinové kresby, karikatury a názorné agitace v souvislosti s jednotlivými obory katedry grafiky." Milan Hegar byl z toho nešťastný. Na širší poradě svolané rektorem koncem dubna 1980 přednesl k tomu dost zajímavý referát, který se netýkal jen daného „okrajového úkolu", nýbrž nároků na „technickou vybavenost posluchačů, kteří musí být především dobrými typografy, schopnými obstát ve své pozdější praxi" apod.

tags: #tematicky #komplet #k #emisi #statni #symboly

Oblíbené příspěvky:

• Obnovitelné zdroje v ČR
• Naučná Stezka Pňovský Luh
• Potenciální využití malých červů
• Focení psů v přírodě
• Boj proti znečištění ovzduší ve městech