Pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky: Nová inscenace Chemického divadla

V pražském prostoru Venuše ve Švehlovce měla premiéru inscenace s názvem "pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky".

Režisér Vojtěch Bárta je zakladatelem a vůdčí osobností Chemického divadla, jednoho z rezidenčních souborů pražské Venuše ve Švehlovce. Už podruhé spojil své tvůrčí síly s Matějem Nytrou, dramaturgem brněnského HaDivadla, a společně vytvořili inscenaci s nejednoznačným názvem pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky.

Prvotní inspirací jim byl román jihokorejské spisovatelky Han Kang Vegetariánka, který před dvěma lety získal prestižní Man Bookerovu cenu.

Inspirace a témata inscenace

„Inscenace je jakýmsi komentářem k té knize,“ upřesňuje Matěj Nytra. „Ta je velmi čtivá a napínavá, má zajímavou strukturu… ale vyprávět skrz tradiční příběh a tradiční dramatický oblouk pro nás bylo slepou uličkou.

Podle Vojtěcha Bárty byla Vegetariánka základním impulsem pro vznik inscenace, která se zaměřila na mnohem širší okruh témat než je rozhodnutí nejíst maso. „Je to takové asociativní surreálné pásmo, které si pohrává s tématy, jež nás tísní a dusí - klimatická katastrofa probíhající na pozadí konzumeristického systému, vyznačujícího se jak vysokou spotřebou masa a produkcí odpadu, tak komplexní sociálně ekonomickou problematikou.“

Čtěte také: Jak vytvořit pánský culík nebo drdol?

Oba tvůrci se systematicky zabývají otázkami planetární klimatické krize a neustále hledají způsob, jak svůj náhled na toto téma přesvědčivě ztvárnit na divadle. „Planeta se nejspíš v roce 2100 oteplí o čtyři stupně Celsia a bůhví, jaký řetězec událostí to spustí. To mi nepřipadá jako situace, se kterou by se lidstvo mohlo nějak dobře vyrovnat.

„Možná právě proto komunikujeme takovým divokým, extrémním, fauvistickým způsobem, protože je to pokus o konstrukci světa vzpoury směřujícího k utopii. Chceme věřit, že to může dobře dopadnout, a zároveň si uvědomujeme, že jsou nutné zásadní systémové změny. Ocitáme se tak v pozici kontrakulturního diskursu, pokusu vytvořit úplně jiný svět než tenhle, který vede odnikud nikam,“ uvažuje zakladatel Chemického divadla.

Od antropocénu k pytli na odpadky

Vojtěch Bárta a Matěj Nytra spolupracovali už na inscenaci K antropocénu, kterou letos na jaře v premiéře uvedlo HaDivadlo v rámci své 44. sezóny. Tu charakterizují otázky po smyslu lidské práce a odpovědnosti k přírodě - tvůrci HaDivadla vidí lidstvo jako společnost posedlou výkonností a úspěchem, ovšem bez jasného směřování a sdílených hodnot. Součástí netradičního divadelního kusu je i debata s diváky.

Tento koncept přibližuje Vojtěch Bárta: „Inscenace vyvolává otázky a východisko je jen naznačené. Až diskuse pojmenovává, co jsme měli na srdci, když inscenace vznikala. Tenhle způsob tvorby je pro nás jakási instalace, vnitřní komentář ke snaze pojmenovat téma v širších souvislostech.“

V závěru mluvili oba hosté o situaci v českých nezávislých divadelních souborech a o snaze spojovat tyto tvůrce, kteří beztak mají mnohé společné. „Nezávislá, individuální cesta může být problém. Cítíme potřebu propojování, protože jednotlivé estetiky a divadelní prostředky se navzájem hodně ovlivňují.

Čtěte také: Vlastnosti kvalitních pytlů na odpadky

Chemické divadlo a jeho tvorba

Z dlouhodobé spolupráce dramaturga a režiséra Vojtěcha Bárty a scénografky Jany Hauskrechtové postupem času vykrystalizovalo Chemické divadlo - profesionální divadelní soubor, který dle vlastních slov usiluje zejména o hledání nových forem divadla poezie. Ve svých experimentálních představeních velmi neotřelým způsobem reflektuje environmentální problémy nebo krizi společnosti, civilizace, kultury či umění.

Domovskou scénou je Chemickému divadlu už po několik let znovuotevřené kulturní centrum Venuše ve Švehlovce, jedna z nejmladších platforem pro autorské a nezávislé divadlo, nacházející se v Praze kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad. Soubor však Venušin překrásný historický sál ve stylu art deco čas od času rád opouští a cestuje za hranice Prahy, České republiky nebo i za hranice tradičních divadelních prostor.

Toto seskupení - jak o sobě samo píše na webových stránkách - jde „až na dřeň“ v tom nejhlubším slova smyslu. Představení Chemického divadla rozhodně nejsou oddychovou večerní zábavou a výletem za kulturou, přestože se při nich lze i od srdce zasmát, a pravděpodobně k tomu také dojde.

Chemické divadlo v minulosti uvedlo například představení Do Tmy na motivy stejnojmenného románu Anny Bolavé, konceptuální komentář ke knize Vegetariánka od jihokorejské autorky Han Kang s názvem Pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky nebo Zlaté město věnované Praze. Zatím poslední projekt souboru nese název gomora ekocida.

Celkem tři říjnová představení této inscenace slavnostně zakončila letošní divadelní sezonu karlínské Invalidovny. Tato rozlehlá barokní stavba, jedna z vůbec nejpozoruhodnějších pražských historických budov, která v minulosti sloužila jako ubytovna pro válečné vysloužilce (pobýval v ní například významný český fotograf Josef Sudek, poté co v první světové válce přišel o pravou ruku), několik posledních let zeje prázdnotou a pomalu chátrá.

Čtěte také: Jak vybrat průhledné pytle

Díky sdružení Iniciativa pro Invalidovnu se však letos od května do listopadu proměnila v kulturní a společenské centrum.

Scénář gomory ekocidy vznikl podle textů Roberta Saviana, italského novináře a spisovatele, jehož kniha Gomora z roku 2006 podává svědectví o nekalých praktikách současné neapolské mafie, která má stále na svědomí zarážející množství vražd a ve velkém obchoduje s drogami.

Také ale nelegálně manipuluje s průmyslovými odpady a jedy, což tvoří velkou část jejích příjmů a způsobuje nejen v Neapoli závažné environmentální problémy.

Vojtěch Bárta a jeho role v Chemickém divadle

Jedním ze základních stavebních kamenů Chemického divadla je umělecký vedoucí souboru, nedostudovaný geolog Vojtěch Bárta, v současnosti působící jako režisér, dramaturg, herec a autor divadelních inscenací. Sám nebo ve spolupráci s dalšími autory tvoří i pro jiné scény, témat typických pro Chemické divadlo se víceméně stále drží.

Už několikrát navázal spolupráci s dramaturgem brněnského HaDivadla Matějem Nytrou, díky čemuž vzniklo například představení s názvem K antropocénu, uváděné v HaDivadle od března do září letošního roku. Inscenace je pojata jako site-specific (navržena pro realizaci v konkrétním prostoru) a scénograf Matěj Sýkora pro ni využil schodiště a foyer divadla, kterým diváci obvykle pouze procházejí do hlavního sálu. Už to člověka velmi efektivně zasáhne, protože nesedí v hledišti, ale nachází se přímo ve víru dění. Čeká na něj setkání s prapodivnými bytostmi z roku 2050, jakýmsi krychlovitým člověko-strojem (ztvárněným Janem Lepšíkem) a šíleným „moderním divochem“ (v podání Jiřího Svobody). Celé představení je sledem zábavných, ale hrůzostrašných imaginativních obrazů světa, jaký možná bude a do jakého se rozhodně probudit nechceme.

Jeden z posledních scenáristických počinů Vojtěcha Bárty nese prostý titul Věci. Uvedení inscenace v režii Evy Rysové podle stejnojmenného debutu Georgese Pereca připravilo tento podzim pražské A studio Rubín. Stěžejní téma hry představuje konzum a závislost na věcech, do jejichž spárů se nechal chytit i čerstvý mladý pár v podání Jana Grundmana a Julie Goetzové. Oba ze všeho nejvíc touží po tom, aby měli dostatek peněz na uspokojení všech svých materiálních tužeb. V malinkém bytečku, který se s každým novým kusem hmotného „štěstí“ víc a víc podobá vězení, sní o životě jako z luxusních časopisů. Postupem času a s plným zapojením do vyčerpávajícího pracovního i společenského života přichází procitnutí a touha po změně, a tak se přestěhují na venkov. Ani tam však nástrahám konzumní společnosti neuniknou, počasí jim nepřeje a idea o návratu k přírodě zůstává nenaplněna.

Environmentální angažovanost Chemického divadla

Chemické divadlo je divadlem životným, angažovaným a environmentálním. Se stále se prohlubující ekologickou krizí se potřeba zodpovědnosti k životnímu prostředí promítá víc a víc i do zdánlivě zcela mimo stojících oblastí, jako je třeba právě sféra divadelní.

Mnohé divadelní soubory se snaží nejen apelovat na nutnost udržitelnějšího způsobu života prostřednictvím námětů svých inscenací, ale i provozovat divadlo ekologicky šetrněji. O to usiluje i Chemické divadlo, přestože Vojtěch Bárta přiznává, že má v tomto ohledu stále černé svědomí.

Možná že diváky podobných představení, jako jsou ta Vojtěcha Bárty, tvoří stále především lidé již zasvěcení.

Novým počinem Chemického divadla, sídlícího ve Venuši ve Švehlovce, bude již 22. prosince premiéra inscenace volně „internetově“ inspirované románem Vegetariánka jihokorejské autorky Han Kang. Předloha získala řadu cen, mj. prestižní Man Booker Prize za rok 2016, a stala se globálním knižním bestsellerem.

Sugestivní svědectví o povaze eko-odpovědné revolty mladé dívky Jonghje, žijící jako každodenní otrokyně v apatické současnosti velkoměsta a pod „masitým“ režimem patriarchátu či kapitálově orientované dominance „bílého muže globálního Severu“, se v autorském projektu Vojtěcha Bárty a Matěje Nytry oprošťuje od korejských i jiných reálií a stává se energií až zen-horrorové a hypno-spirituální cesty do podvědomí poraněného moderního člověka, jeho zkřivených tváří a protichůdných postojů.

Aktuální téma vzestupu environmentálního boje, angažované činnosti v otázce hrozícího klimatického a potravního kolapsu, rámuje intermediální, třívrstvou kompozici projektu nejen skrze název - pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky -, ale také záměrem podnítit v divákovi pestré, a především ozdravně temné spektrum emocí, jež současný vztah lidstva k zdecimované planetě a organismům rostlinného i živočišného původu definuje nejintenzivněji.

Je to především paleta chutí, vůní, textur a haptických vjemů - zkušeností, které člověka konzumního věku poutají k objektům zvěřiny, zeleninových mís či pokojíčků pro domácí mazlíčky. Zejména podle hodnot krásy či užitečnosti, trvanlivosti vybíráme, co za rostliny či entity á la řasokoule se rozhodneme vypěstovat ve světlíku nebo obětavě zazimovat a pak zmedializovat na síti. Autoři jsou si toho vědomi.

Co se však skrývá za smysl pod těmito módami, tvary a set-designem, táží se společně, a je možné, aby se hranice staly někdy propustnými - aby se člověk, tak jako v příběhu, dočkal proměny ve strom, třeba alespoň na mentální úrovni?

Otázkou-odpovědí je obraz utopie, který v inscenaci nahrazuje dramatické sdělení a vyvolává především podle autorů žádoucí, sebekritickou chuť seřezat a sežrat sebe sama, jako spolučinitele apokalyptické éry antropocénu (kapitalocénu), a pak se znovusmířit s povinností těla a začít pracovat na obnově, záchraně stavu.

Cesta do google-surreality odhmotněného dění, v níž proti logice a formálním jistotám povstanou na scéně jak fragmenty postav z knihy - v podání čtveřice transhumanizovaných i džungloizovaných performerů Marie Švestkové, Zuzany Kantorové, Jiřího Knihy a Matěje Nechvátala, tak i autorský audiovizuální materiál výtvarníků Matěje Sýkory, Jana Matýska, sounddesignera Ladislava Mirvalda i projekčního specialisty Martina Bitaly, je završením volné trilogie Chemického divadla na téma zániku přírodního světa a posedlosti ne/lidským (Šumava láska, 2017; Anna Bolavá: Do tmy, 2018) a zároveň pokračováním tvůrčí spolupráce Vojtěcha Bárty, Matěje Nytry a týmu inscenační eseje K antropocénu, jež měla premiéru v brněnském HaDivadle v březnu 2018.

tags: #ten #pytel #na #odpadky #venuse #co

Oblíbené příspěvky:

• Překážky recyklace
• Ohňostroje a ochrana životního prostředí
• Státní závěrečná zkouška - environmentální studia: okruhy otázek
• Srovnání dopadů na životní prostředí
• Znečištění ovzduší v ČR