Největší překážky recyklace v České republice

Ačkoliv je Česká republika na evropské špici v třídění odpadů, stále nám chybí koncová zařízení, která by vytříděný odpad využila. „To je celkem známý problém,“ říká předseda klastru WASTen.

„Úvodem musím hned říci, že nová odpadová legislativa byla klíčovým bodem k tomu, aby bylo možné dále vyvíjet a investovat prostředky do odpadového hospodářství a zejména do recyklačních zařízení,“ zhodnocuje nové odpadové zákony Radek Hořeňovský.

Legislativní a povolovací procesy

„Je důležité, aby se vůbec ukázala cesta, kterou se technologie mohou zavádět, a zároveň se zjednodušil celý povolovací proces. V tuto chvíli nejsou největší úskalím v zavádění nových technologií do praxe technické, ani finanční problémy, ale povolovací procesy. Ty by se měly zjednodušit,“ říká Radek Hořeňovský.

„V sousedním Slovensku je přístup k moderním technologiím v odpadovém hospodářství zcela jiný než u nás. Úřady nekladou překážky při schvalování investice. Povolí zkušební provoz zařízení, ovšem vymíní si řadu přísných podmínek, jejichž splnění musí investor prokázat během zkušebního provozu. Pokud neuspěje, zařízení není uvedeno do plného provozu. Veškeré riziko je tedy položena na bedra investora, ale celé schvalovací řízení je jednodušší, mnohem kratší a naprosto transparentní.

Největší překážkou výstavby a provozu nových technologických zařízení pro recyklaci plastů je však příslušná legislativa jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie. Smrtící je pro realizaci nových postupů recyklace plastů kombinace platných zákonných omezení a povinností a pověstného „výkonu“ české státní správy.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Splnění všech povinností nezbytných pro povolení výstavby technologické jednotky zabere celá léta a výjimkou není ani desetiletý proces, který nadto často končí zamítnutím. Pracně získaným povolením výstavby a samotnou realizací recyklačního závodu však martyrium podnikatele nekončí.

Recyklační provoz je dále stíhán kontrolami ze strany státní správy, které se zaměřují na dodržování všech možných předpisů stran odpadů, dodržování emisních limitů, hygienických a bezpečnostních předpisů. Zvláště aktivně si pak při likvidaci podniků zaměřených na recyklaci plastů počínají „zelená“ občanská sdružení, která zásobují orgány státní správy hojnými stížnostmi. Žádnou podporu nenachází podnikání v recyklaci ani u místní samosprávy, které je naopak takový závod v katastru obce trnem v oku.

Monopol EKO-KOM a konkurence

Sběr použitých obalů, jako jsou krabice, plechovky nebo třeba PET lahve, v Česku běží přes jednu firmu. Monopol společnosti EKO-KOM funguje přes dvě desetiletí. Za absenci konkurence Česko dokonce čelí kritice z Evropské unie.

Každý e-shop nebo firma, která prodává nebo rozesílá zboží v krabicích, obálkách, PET lahvích či jiných obalech, musí zajistit jejich zpětný odběr a recyklaci. Jinak jim hrozí pokuta až deset milionů korun. Od povinnosti sbírat použité obaly zákon osvobozuje jen malé podniky s obratem do 25 milionů korun.

A protože je pro firmy ekonomicky neúnosné, aby nakoupily vlastní kontejnery a sbíraly si své obaly samy, sázejí na externí řešení. Platí pravidelné poplatky společnosti EKO-KOM, která se o zpětný odběr a likvidaci odpadů postará za ně. Do systému EKO-KOM je aktuálně zapojeno přes 21 tisíc podniků. Žádnému jinému systému se v Česku dosud nepodařilo získat autorizaci k poskytování stejných služeb.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

„S monopolem jediné autorizované obalové společnosti se potkáváme už dlouhou dobu. Výsadní postavení společnosti EKO-KOM na českém trhu kritizuje i Evropská komise. Loni v červnu Českou republiku upozornila, že některá ustanovení českého zákona o obalech a způsoby jeho prosazování mohou vytvářet překážky pro vstup konkurenčních společností. Mezi tyto překážky patří obtížně splnitelné požadavky týkající se autorizace, jako jsou přísné smluvní a finanční podmínky.

Komise dále upozorňuje, že společnost EKO-KOM může ovlivňovat řízení o vydání autorizace jiným žadatelům. Jako zavedený provozovatel má totiž přístup ke spisům nových uchazečů a má také právo se k jejich žádostem vyjadřovat.

Navzdory kritice a dosud probíhajícímu antimonopolnímu šetření se teď ve sněmovně objevují plány na možné rozšíření monopolu do dalších oblastí, kde Česko uvažuje o zavedení zpětného sběru a recyklace. Usilují o ně někteří poslanci ze sněmovního výboru pro životní prostředí.

„EKO-KOM je zavedený. Proč by mělo být subjektů více? Komunikace s více společnostmi, které by zajišťovaly zpětný odběr starých výrobků, by podle poslanců výboru nepřiměřeně zatěžovala radnice.

V odborných kruzích ale vzbuzuje takový krok obavy. „Každý takový zásah vyžaduje řádnou úvahu, protože má systémové dopady na tisíce subjektů a fungování řady trhů,“ varuje partner advokátní kanceláře mutualus Tomáš Babáček. „Pro jakýkoliv trh je mnohem lepší, když na něm funguje konkurence,“ upozorňuje Soňa Klepek Jonášová a dodává: „EKO-KOM má také dlouhodobě celou řadu problémů s transparentností svých dat.

Čtěte také: Ochrana australské přírody v Austrálii

Zatímco v Česku existuje jediný systém sběru a recyklace obalových odpadů, například na Slovensku mají takových organizací devět. Je pak na obcích, aby se s některou z nich domluvily, že sběr obalů na jejich území zajistí. Podle slovenského ministerstva životního prostředí se tento způsob osvědčil a pro obce neznamená žádnou nadměrnou administrativu.

Ani slovenský systém však není zcela bez zádrhelů. „Některé slovenské systémy opakovaně čelí kritice z hlediska podfinancování, nedostatečného vyvážení odpadů a netransparentního hospodaření,“ upozorňuje Tomáš Babáček. I přesto ale podle něj Česko může u sousedů hledat inspiraci.

Ministerstvo životního prostředí, pod nějž agenda recyklace spadá, navzdory domácí i evropské kritice zdejší systém recyklace obalů chválí. Že ho zajišťuje jen jedna firma, mu nevadí. „Stávající systém cíle pro obalové odpady dlouhodobě plní, je stabilní, poskytuje z hlediska finančních nákladů pro zapojené subjekty velmi dobré výsledky a dokáže adekvátně reagovat v případě krizových situací,“ řekla České justici mluvčí resortu Veronika Krejčí. O výtkách Bruselu vůči českému systému podle ní ministerstvo jedná. O tom, že je české nastavení správné, ale nepochybuje.

Recyklace pěnového polystyrenu (EPS)

Ročně se v Evropě spotřebuje zhruba 2,2 milionů tun pěnového polystyrenu (EPS), v Česku to loni bylo 47,8 tisíc tun. Přestože se jedná o stoprocentně recyklovatelný materiál, podíl recyklace v tuzemsku se pohybuje kolem 50 procent. V cestě za naplnění recyklačního potenciálu mu totiž brání řada bariér.

Hlavních bariér, které stojí v cestě zvýšení míry recyklace EPS v Česku, je hned několik. Jedná se například o politické překážky, je potřeba zlepšení evidence materiálových toků a koncepční podporu recyklace ze strany státu.

„Za poslední tři roky, i díky aktivitám, které Sdružení EPS ČR realizovalo ve spolupráci s Cyrkl, EKO-KOM a dalšími, došlo k výraznému zlepšení v evidenci materiálových toků. Dalším krokem je vytvoření metodiky MŽP, které by v budoucnu mělo být schopno vykazovat oficiální množství zrecyklovaného EPS v Česku. To by významně pomohlo všem našim snahám v oblasti cirkulární ekonomiky,“ říká Zemene.

Ekonomické a sociální bariéry

Jednou ze zásadních bariér byly nízké poplatky za skládkování, které se v posledních letech stále navyšují, což by mohlo motivovat k vyšší míře recyklace. Další výzvou je drahá přeprava objemného materiálu. To lze vyřešit takzvaným zkompaktováním do bloků, čímž se výrazně zmenší objem odpadního polystyrenu.

U sociálních bariér se jedná především o nedostatečnou znalost problematiky a předsudky ze strany veřejnosti. Díky osvětovým kampaním se to ale lepší.

Technologické bariéry

Dalším problémem jsou technologické bariéry, pro úspěšnou recyklaci je klíčové, aby nebyl polystyrenový obal moc znečištěný. Separovaný sběr do speciálních nádob, jako se tomu děje například v Kralupech nad Vltavou či v Letohradě, proto dává z hlediska zachování čistoty materiálu největší smysl.

Přední český recyklátor vyváží 100 procent recyklátu do zahraničí, jelikož v tuzemsku po materiálu není, i kvůli lehce vyšší ceně oproti nové surovině, poptávka. To by se mělo změnit s evropskou legislativou PPWR, která vejde v platnost v roce 2030. Ta pojednává o tom, že plastové obaly by měly obsahovat minimálně 35 procent recyklátu.

Pilotní projekty na separovaný sběr od občanů i ve sběrných dvorech fungují. Kralupy, které začaly již v roce 2021 a ročně takto vytřídí 3-4 tuny čistého odpadního polystyrenu, a Letohrad, který za minulý rok ve zkušebním provozu vysbíral 1,5 tuny čistého polystyrenu, jenž byl následně prodán recyklátorovi, jsou toho zdárným příkladem.

Problémy recyklace plastů

Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně-naučných článků tištěných i elektronických periodik. Z technického a ekonomického problému se tak postupně stává politikum, na kterém si brousí svůj ostrovtip jak žurnalisté, tak i mnozí politici a političtí aspiranti z řad nejrůznějších občanských a jiných sdružení.

Zcela obecně platí, že ekologický i ekonomický smysl recyklace jakéhokoliv odpadu tkví ve využití jeho materiálového a energetického obsahu. Nejefektivnější je tedy recyklace materiálů vyrobených energeticky náročným procesem z obtížně dostupných surovin.

Oblíbeným omylem tradovaným v komunitě „zelených“ aktivistů je, že recyklovat se dá všechno. Realita je však taková, že recyklovat lze jen některé druhy plastového odpadu, pro které jsou splněny základní technické a ekonomické podmínky.

Hlavní překážkou ekonomicky schůdné recyklace uživatelského plastového odpadu je skutečnost, že je to směs plastů, nadto znečištěná. Proto svoz komunálního sběru nejdříve směřuje do třídicích závodů, kde jsou z této směsi jako první vytříděny snadno recyklovatelné složky.

Možnosti recyklace PET lahví

Pro recyklaci PET lahví existuje řada postupů. Jednou cestou jsou postupy materiálové recyklace opět na materiál pro výrobu nápojových lahví označované jako B2B (bottle-to-bottle). Všechny postupy B2B jsou založeny na důkladném vyčištění suroviny (PET-flakes) a jejím následném zpracování v tavenině tak, aby nedocházelo ke štěpení řetězců PET.

Velké objemy PET lahví jsou zpracovávány na vlákna. Plně postačující formou suroviny pro tento způsob recyklace je vytříděná a dobře vypraná drť odpadního PET. Největší množství odpadního PET se však zpracovává na technické textilie, zvláště pak na ty netkané, a na vláknité výplně nacházející poměrně široké uplatnění jako čalounický materiál. Tyto výrobky se ve velké míře uplatňují ve vnitřní výbavě automobilů.

Recyklace polyetylenových fólií

Polyetylenové fólie jsou tříděny podle barvy (bezbarvé a barevné) a přepracovány opět na materiál pro výrobu fólií (primární recyklace). Postup sestává z mletí fólií na nožových mlýnech, praní, sušení a zpracování extruzí na granulát. Extrudery musí být vybaveny filtrací taveniny, kde se zachytí zbytky nežádoucích příměsí.

Zpracování směsí plastů

Zpracování zbývající směsi plastů po vytřídění PET lahví a PE fólií je obtížnější. Recyklace polymerních směsí prostým míšením jejich taveniny nevede k požadovaným užitným vlastnostem výsledného materiálu.

Mechanické a estetické vlastnosti recyklátu směsi plastů významně omezují rozsah jeho aplikací na masivní dílce, které nahrazují dřevo nebo beton a nacházejí uplatnění především v pozemním, dopravním a vodním stavitelství a v zemědělství. V angličtině jsou tyto výrobky označovány jako „plastics lumber“, tedy doslova „plastové řezivo“. Vhodné české pojmenování tohoto druhu výrobků se doposud nenašlo.

Hlavní výhodou výrobků z recyklátů je jejich chemická a biologická odolnost, která je nesrovnatelně vyšší než odolnost klasických materiálů. Tím také odpadají jakékoliv nároky na povrchovou ochranu výrobků proti účinkům vody, povětrnosti a půdním mikroorganismům, což eliminuje náklady na údržbu v aplikaci.

Role obcí a měst

Pro 89 % oslovených měst a obcí jsou nejzávažnějším problémem rostoucí náklady spojené se sběrem, svozem a zpracováním odpadu. Podle nového zákona o odpadech platného od letošního roku jsou obce povinny vytřídit z komunálního odpadu 60 % do roku 2025, 65 % do roku 2030 a 70 % do roku 2035. Za nesplnění cílů jim hrozí pokuty, zároveň rostou poplatky za skládkování.

Města a obce však také poukázaly na systémové nedostatky, jako je odpadová legislativa či špatný odbyt surovin. Tyto překážky neumožňují optimálně regulovat odpadové hospodářství.

Největší potenciál ke snížení množství odpadů podle respondentů nabízí finanční motivace (platba za odpad dle skutečně vyprodukovaného odpadu, slevy pro domácnosti, které důsledně třídí) dále pak osvěta a vzdělávání nebo podpora kompostování.

Splnění legislativních požadavků bude podle měst a obcí velmi náročné, protože v relativně krátké době musí zvýšit množství vytříděného odpadu a snížit produkci směsného komunálního odpadu.

Kelímky a obaly

Různé kelímky, vaničky, obaly na kečup, drogerii nebo kosmetiku tvoří značnou část odpadu ve žlutých kontejnerech. Jedná se však o vícedruhové plasty, což komplikuje jejich recyklaci.

Ze žlutých kontejnerů se totiž nejvíce využívají PET lahve, na které je v Česku vybudovaný recyklační trh. Nás ale zajímá odpad, jako jsou různé kelímky, obaly na potraviny, kosmetiku a jiné spotřební zboží.

Odpad ze žlutých kontejnerů v Česku míří do třídíren, kde jej lidé a různé technologie separují podle typů. Toto třídění ale závisí na zájmu jednotlivých odběratelů. Po čem není poptávka, se většinou spaluje. Určitá část se musí i skládkovat, protože obsahuje kontaminované plasty nebo PVC, které kvůli obsahu chlóru nelze využít ani jako tuhé alternativní palivo v cementárnách.

Čím ten obal bude jednodušší a ze stejného materiálu, tak je snazší jej recyklovat. Momentálně nejlepší variantou je polypropylenový kelímek potištěný barvou. Dobrým řešením je i jednodruhový nepotištěný kelímek s papírovým přebalem, který nese všechny informace. U něj je ale riziko, že člověk, který jej hodí do tříděného odpadu, neoddělí tu papírovou etiketu.

Pro recyklovatelnost je důležitá také snadná a úplná oddělitelnost víčka, třeba hliníkového tak, že na okraji nezůstane jeho část. Ta recyklaci komplikuje.

Stavební a demoliční odpady

Plzeňská společnost AZS 98 poskytuje více než čtvrt století služby v oblasti stavebnictví, demolic, výroby betonu a recyklace stavebních a demoličních odpadů.

Největší překážky tehdy řešili v oblasti recyklací stavebních odpadů, protože v České republice šlo o nový trend.

Co by pomohlo zlepšit jeho kondici? „Jednoznačně snížení byrokratické zátěže stavebního povolení. Firmě se nevyhnula ani další slabá stránka tuzemské ekonomiky, dlouhodobý nedostatek technických pracovníků.

„Největší potenciál vidíme v oblastech recyklace stavebních odpadů. Aktivně vyvíjíme nové metody recyklace a způsoby využití recyklovaných kameniv v praxi. V dnešní době umíme vyrábět betonové výrobky se 100% náhradou přírodního kameniva recykláty a rozhodně s vývojem nekončíme,“ zmiňuje šéf AZS 98 a uzavírá: „Recyklace stavebních a demoličních odpadů je nezbytnou činností pro udržení kvality životního prostředí a zachování přírodních surovinových zdrojů na další období. Recyklovaná kameniva mají své limity, avšak na běžné konstrukce jsou zcela nahraditelné za přírodní kameniva.

Tabulka: Překážky recyklace v ČR

tags: #největší #překážky #recyklace #v #česku

Oblíbené příspěvky:

• Kuchyňské koše Hornbach
• Studie o vlivu znečištění
• Udržitelnější výroba řezné keramiky
• Vliv barev na psychologii
• Zpráva o odpadcích na Everestu