Henry David Thoreau, americký filozof, esejista, moralista a básník, se narodil v Massachusetts. Studoval na Harvardově univerzitě, kde se věnoval různým oborům. Pracoval jako učitel, zeměměřič a zahradník. Známý je hlavně díky svému samotářskému životu strávenému u jezera Walden, o kterém napsal dílo s názvem Walden. Thoreau se také věnoval vynalézání a snížení výrobních nákladů ve své rodinné továrně na tužky.
Jeho dílo vznikalo v době, kdy i tehdejší vědci věřili ve stvoření, Darwinovo dílo O původu druhů přirozeným výběrem vyšlo pouhé tři roky před Thoreauovou smrtí a vidět člověka jako součást přírody byla tenkrát spíš výstřednost. Thoreau byl průkopníkem oslavujícím přírodní krásy.
Už ve svém prvním významnějším prozaickém díle, stati Přírodopis státu Massachusets, ovšem ukázal, že hluboce prociťuje především přírodu a že z ní čerpá sílu. Zmíněný text se v roce 1863, tedy rok po Thoreauově smrti, stal součástí souboru Excursions, v němž bylo otištěno i několik dalších Thoreauových textů s přírodní tématikou: Výprava na horu Wachusett, Zimní procházka, Sukcese lesních stromů, Chůze, Podzimní barvy a Divoká jablka. Všechny je najdeme i v současném českém souboru.
Ústřední postavení v souboru má esej Chůze. Thoreau v ní od prvního slova nenechává čtenáře na pochybách o svém záměru: „Chtěl bych zde promluvit ve prospěch Přírody, ve prospěch absolutní svobody a divokosti na rozdíl od pouhé občanské svobody a kultury, a pohlížet při tom na člověka spíše jako na obyvatele či nedílnou součást Přírody než jako na člena společnosti.“
Chůzi Thoreau nechápe jako pouhý tělesný pohyb, ale spíš jako duševní činnost, jako dobrodružství, při němž se oddává nespoutané přírodě. Divokost je pro něj přitom nerozlučně spjata s volností. „Krátce řečeno, všechno dobré je divoké a svobodné,“ píše autor v eseji, která celým svým zaměřením zdůrazňuje, že svobodomyslní lidé dokážou dopřát svobodu i přírodě a nemají nutkání ji zcela podrobit svému diktátu. Thoreau se naopak těší z každého projevu přírody, v divokosti doslova vidí zachování světa, přičemž vysoce oceňuje její životodárnou sílu: „Divokosti odpovídá život. To, co je nejdivočejší, je nejživější. Je to něco, co si člověk dosud nepodmanil a co ho svou přítomností posiluje.“
Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách
Jeho obhajoba sebeobnovující se přírody proti neustálé kultivaci a domestikaci má ovšem i jasný společenský podtext - stejně jako si cení nepodmaněné přírody, cení si i jedinců, kteří si dokázali uchovat svou osobní autonomii a nenechali se pokořit státní nebo institucionální byrokracií.
Důležitou rovinou Chůze i dalších Thoreauových textů je rovněž propojování vnitřních stavů se skutečnými jevy okolo. Ostatní texty knihy jsou s přírodou spjaty přímočařeji a nejsou tak filozoficky zaměřené jako Chůze. Thoreau se v nich projevuje jako skvělý pozorovatel, příkladů bychom mohli snášet nepočítaně.
„Stále ještě rozzářené listy červených javorů zasypávají zemi, přičemž často mívají na žlutém podkladu karmínové skvrny jak některá planá jablka - tyto jasné barvy si však zachovají pouze jeden nebo dva dny, zejména pokud zaprší,“ čteme například v Podzimních barvách. V Sukcesi lesních stromů zase shrnuje svá detailní pozorování vzniku nového lesa na místě, kde byl vykácen ten předešlý, a v Zimní procházce upozorňuje na půvabnou proměnu důvěrně známé krajiny, je-li ztišena sněhem. Výprava na horu Wachusett je pak ukázkovým příkladem textu, v němž zážitky z vnějšího světa mísí s tím, co se děje v autorově nitru.
Thoreau byl průkopníkem oslavujícím přírodní krásy, někdy se však zdá, jako by texty psal nejen v blahodárném vytržení, ale až v jakési mánii, která mu vše přírodní mění v dokonalé, krásné, obdivuhodné, ohromující. Takové pocity v nás příroda samozřejmě vyvolává, ovšem u Thoreaua jako kdyby vůbec nebylo místo pro krutost nebo temnotu, které k přírodě rovněž neodmyslitelně patří.
Čtěte také: Více o rizicích v přírodě
Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě
tags: #thoreau #o #prirode #citaty