Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny: Historie a činnost

Krajina, ve dvacátém století tolik poznamenaná, si vždy udržovala své příznivce, milovníky a ochránce nadané vnímavostí k její kráse. Láska ke krajině projevující se šetrným chováním k přírodnímu prostředí pramení z nedeformovaného smyslu pro přirozenost. Dana Zajoncová se ve svém článku č. 1/2005 zabývá rolí organizace Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny v tomto kontextu.

Normalizace a ochrana přírody

Za proces, kterým vrcholilo narušení přirozených vztahů lidí ke krajině, ale i lidí mezi sebou navzájem, lze v našich podmínkách považovat tzv. normalizaci společnosti. Po chaotickém období pražského jara se podařilo stabilizovat ekonomiku a politické vedení počátkem sedmdesátých let přistoupilo k taktice vedoucí občana k uspokojování vlastních materiálních zájmů, budování domácností a rodinných domků. Budování konzumního socialismu mělo občany orientovat na materiální hodnoty, snaha po jejich uspokojení nechala mnoho lidí zapomenout na hodnoty mravní, lidských práv i kulturního a přírodního dědictví. Historikové hovoří o tiché společenské smlouvě, jakou režim s občanem uzavřel. V jejím důsledku se z občana stal spotřebitel víceméně uzavřený do soukromí, rezignovaný na možnosti veřejného angažmá. Filozofové upozorňují, že dlouhodobé omezení pozornosti člověka na všední starosti postupně vede k nepozorované ztrátě ("zasouvání") smyslu pro dění přirozené. Původní krajina i opravdové lidské vztahy jsou zbaveny samy sebe, svého vnitřního života a spontaneity.

Vznik a vývoj organizace Tis

V období let 1969-1979 byl v podstatě jedinou organizací umožňující občanům zapojení do ochrany životního prostředí Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Tato dobrovolná organizace je svým společenským významem přirovnávána k nevládním ekologickým organizacím, jež po roce 1989 převzaly důležitou roli v péči o krajinu i environmentální výchovu a osvětu. Vývoj organizace se v období od roku 1969, kdy byla osamostatněna z dřívějšího Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze, až k roku 1979, v němž byla na nátlak vládnoucí moci přinucena k rozpuštění, pohyboval na hranici sice ohrožujícího, ale povoleného sdružení. Primární zaměření komunistického režimu na upevňování politické moci a potlačování výraznějších projevů opozice spolu s nezájmem o problematiku životního prostředí ponechávaly prostor k rozvíjení ochranářské činnosti. Oblast ochrany přírody a krajiny se stala jednou z mála sfér, kde režim povolil občanskou aktivitu, která se pak mohla projevovat obecně prospěšnou činností. Tou se vykazovaly některé zájmové společenské skupiny, jež byly svým nekonformním postojem k oficiální moci (projevoval se mimo jiné i přístupem ke krajině) režimu nepohodlné. Oba směry původně vycházely ze stejných ideových východisek formulovaných E.T. Setonem na počátku dvacátého století. Spočívaly v lesní moudrosti, zálesáckých dovednostech a svobodném pobytu v přírodě.

Odborná činnost a výzkumné projekty

Odborný zájem organizace směřoval do oblasti krajinné ekologie. Tis se vyjadřoval k problémům spjatým se závažnými zásahy do krajiny, dovedl se postavit proti oficiálnímu stanovisku režimu. Průmyslové podniky, společenské instituce nebo i státní úřady jakožto kolektivní členové Tisu zadávaly rozsáhlá výzkumná témata, na něž obvykle neměly dostatečnou odbornou kapacitu. Tis naopak mohl oslovit své členy, odborníky mnoha disciplín, a vytvořit tak pracovní kolektiv širokého záběru. Pro Tis se výzkumné expertizy zároveň staly jednou z možností finančního příjmu. Mezi Tisem a zadavatelem byla uzavírána tzv. smlouva o dílo, vlastně zakázka na výzkumný projekt, což muselo být nejprve schváleno oficiálními orgány. Souhlas k této činnosti udělovala generální prokuratura ČSR, ovšem používala k tomu zvláštního úředního papíru. Ochranářské průzkumy se prováděly v oblastech určených k těžbě či k budování údolních přehrad, zpracovávalo se řešení dopravní situace velkých měst, možnosti ozelenění sídlišť, ochrana území obklopujících historické objekty nebo chráněná území či krasové jevy. Upozorňovalo se na přetížení některých území, např. Slapské přehrady hausbótovou rekreací či Prokopského údolí nevhodnou zástavbou.

Významné projekty

Během sedmdesátých let se realizovalo přes třicet výzkumných projektů, mezi nimi např. Jeden z prvních výzkumných úkolů byl vypracován k projektu přečerpávací vodní elektrárny na Dlouhých Stráních v CHKO Jeseníky. Výsledná výzkumná zpráva dokazovala zbytečnost velkého vodního díl a v chráněném území a předkládala návrh vhodnějšího umístění. Ve snaze odvrátit toto velké vodní dílo adresoval Tis v únoru 1971 odvolací dopis nejvyšší státní instanci, prezidentu československé republiky Ludvíku Svobodovi, kterého navzdory tehdejším zvyklostem oslovil "vážený pane presidente". Dlouhodobým a nejobsáhlejším výzkumným úkolem byl komplexní přírodovědný průzkum těžebního prostoru uranových dolů v Hamru u České Lípy. Byl považován za politicky nebezpečný, jelikož uranové dodávky byly pod přímým dohledem Sovětského svazu a všechny z původně oslovených institucí jako Československá akademie věd, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy či Malá socialistická akademie projekt odmítly. Zadavatel, Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody severočeského kraje v Ústí nad Labem, se proto ústy svého ředitele, člena Tisu, obrátil na dobrovolnou organizaci. Výzkum probíhal čtyři roky, podílelo se na něm dvanáct odborníků převážně ze severočeského kraje. Závěrečná zpráva čítala téměř tisíc stran a vážila přes čtyři kilogramy. Těžbu se nepodařilo zrušit, ale dokázalo se zabránit vytěžení a zdevastování rozsáhlejších oblastí a dalším nadbytečným opatřením. Byla provedena dokumentace později zničených částí a dán impuls k přemístění některých druhů rostlin nebo hmyzu. Naprosto úspěšná byla snaha zabránit výstavbě vodní nádrže v oblasti Křivoklátska, od níž bylo upuštěno. Dnes je toto území chráněnou krajinnou oblastí.

Čtěte také: Květnaté louky Bílých Karpat

Příprava CHKO Šumava

Určitým předznamenáním zmiňovaných odborných výzkumů byla příprava CHKO Šumava, kterou na zcela dobrovolné bázi prováděli členové původního Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze. Uvedenou činností začal Tis plnit funkci výzkumné instituce, která v této době ještě nebyla státem zřízena.

Struktura a činnost základních skupin

Organizačními složkami celostátní dobrovolné organizace byly základní skupiny. Jednalo se o lokální uskupení lidí žijících na určitém blíže vymezeném území, často ve městě a jeho okolí. Tyto lidi spojoval zájem o krajinu, ve které žili, a chuť aktivně pro ni něco dělat. Tento zájem je přirozeně motivoval ke sdružování. Přerodem Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze v samostatný Tis v roce 1969 se působnost dobrovolné organizace a praktický dosah jejích myšlenek značně rozšířily i mimo oblast Prahy, do mnoha míst České socialistické republiky. Byl tak vytvářen občanský prostor, v němž každý jednotlivý člověk mohl vlastními činy přispět k ochraně prostředí, kde se cítil doma.

Program Československo - zahrada Evropy

V základní skupině se měla uskutečňovat většina konkrétní činnosti formulovaná v programu Československo - zahrada Evropy. Mezi hlavní pracovní náplň základní skupiny patřila všestranná přírodovědecká dokumentace lokality, kterou územně představovala. Další činnost se orientovala na drobné ochranářské práce, jakými byly úprava pramenů a studánek, osazování erozních svahů či úklid odpadků. Výroba ptačích budek a krmítek každoročně vrcholila Dnem ptactva 1. dubna. Péče o zeleň byla naplňována brigádami výsadby lesních stromků, jimiž si základní skupiny zároveň vydělávaly část financí na svou činnost.

Práce s mládeží

V mnoha základních skupinách byla rozvíjena práce s mládeží. Vedoucí členové Tisu dovedli mládeži poskytnout soustavný ochranářský program přizpůsobený požadavkům jejich věku založený na kontaktu s krajinou. Zahrnoval hry, poznávání a pravidelné výpravy do přírody. Naplňování ústředního hesla Tisu Poznej a chraň mělo napomáhat Desatero ochranářských zásad. Heslo spolu s Desaterem se staly univerzálními pokyny, jež v oblasti environmentální výchovy zdomácněly i v ostatních organizacích jako pravidla ohleduplného pobytu v přírodě a krajině. Zásadní vliv na tento aspekt činnosti Tisu měl Otakar Leiský, ústřední tajemník a jednatel Tisu. Od počátku sedmdesátých let se formovaly Kluby mladých ochránců přírody sdružující členy Tisu ve věku od II do 15 let. Jejich metodické centrum se vyvinulo při Severomoravském oblastním výboru Tisu v Ostravě. Vydávalo metodické pracovní pokyny s návody pro činnost klubů, se soutěžními úkoly a přehledem znalostí, které měl mladý ochránce přírody a krajiny získat.

Zánik Tisu a jeho odkaz

Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny působil mimo rámec Národní fronty a ve svých stanovách neměl zakotvenu vedoucí úlohu strany a vlády. To pro něj do budoucna znamenalo existenční problémy. Vyústily v rozhodnutí vedoucích členů Tisu činnost "dobrovolně" ukončit k 31. prosinci 1979. Ministerstvo kultury mezitím připravovalo zřízení nové ochranářské organizace. Řadoví členové Tisu na místní úrovni rozvíjeli poměrně nevinné ochranářské práce, ale blíže popsané příklady dokládají, že Tis stejně tak uskutečnil řadu zásadních počinů proti vůli vládnoucí moci. V této souvislosti je třeba upozornit na příklady chování, které sice nelze beze zbytku zobecňovat, nicméně je lze považovat za momenty osobní statečnosti a odhodlání vzdorovat politickému tlaku. V tomto smyslu jsou dokladem existence občanského smýšlení i jednání v totalitním období naší historie. Na druhou stranu se také ukázalo, že Tis do značné míry suploval povinnosti, které měla plnit státní ochrana přírody. Zásadní význam má podle mého soudu skutečnost, že Tis jako dobrovolná organizace udržoval a rozvíjel vztah člověka ke krajině založený na lidském citu. Myšlenky citlivého přístupu k přírodě a krajině byly dospělým předávány spolu s přírodovědným vzděláním. Dospívajícím mladým lidem byl zprostředkován také prožitek kontaktu s přírodou. Principy ochrany přírody a krajiny, ohleduplného chování a pokory k přírodě a krajině měly sice na většinovou společnost limitovaný dosah, figurovaly však jako podněty ke sdružování v Tisu. Případ Tisu odhaluje, jak blízko k sobě v době politického útlaku měly hodnoty krajiny a lidské komunikace nepoznamenané politickou ideologií.

Čtěte také: Vývoj ochrany přírody

Environmentální výchova v České republice

Česká environmentální výchova nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ - má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost. Environmentální výchově, jak ji chápeme dnes, předcházela výchova ve vztahu člověk-příroda, která vycházela z myšlenek a díla J. Á. Komenského a transformovala se do myšlenky „přirozené výchovy ve shodě s přírodou“ (v 19. století většinou učitelů pozitivně přijímané). Environmentální výchova má v České republice hluboké kořeny. Do škol donedávna pronikala z mimoškolních činností. V 60. - 70. letech 20. století vznikla výchova k ochraně přírody v návaznosti na skautskou a foglarovskou tradici. Krátce před tím (v roce 1957) byl založen časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, skrze jehož stránky vzdělával a vychovával mládež v celé republice redaktor a tvůrce myšlenky ekopedagogických ploch Jan Čeřovský, zaměstnaný ve státní ochraně přírody.

Významné osobnosti environmentální výchovy

• V Prachaticích založil významnou “školu” učitel, publicista a zakladatel Centra ekologické výchovy Dřípatka a první školní přírodní rezervace Aleš Záveský.
• Na Vysočině působila původně učitelka a pozdější zakladatelka ekocentra Chaloupky Květoslava Burešová, která poslední měsíce života věnovala problematice školních zahrad.
• V západních Čechách působil dobrovolný strážce CHKO Šumava inspektor státní ochrany přírody Bohuslav Nauš, který se zasadil o vybudování mnohých naučných stezek, o záchranu druhů.
• V severních Čechách působila skautská (později pionýrská) vedoucí, spoluzakladatelka Hnutí Brontosaurus, Eva Nováková, která v Hradci Králové založila Přírodovědný klub mládeže.
• V Praze od roku 1969 působí krajinný ekolog a botanik Václav Petříček, spoluzakladatel Hnutí Brontosaurus.
• V Praze v té době již působila také defektoložka, pracovnice školní inspekce a pozdější zakladatelka Toulcova dvora, nestorka ekologické výchovy Emilie Strejčková.
• V 70. letech 20. století do publicistiky vstupuje obětavý ekolog, ochranář a skaut Ivan Makásek, který (v roce 1974) založil v rámci první organizace pro ochranu přírody a krajiny TIS ochranářský časopis TARAXACUM a (po rozpuštění TISU) navázal časopisem NIKA.
• Na Ostravsku se environmentální výchově věnovala středoškolská profesorka a členka TISu Eva Olšanská, která se zasloužila mimo jiné o ochranu velkých kočkovitých šelem a která redigovala rubriku Pod snítkou tisu v časopisu Tramp.
• Mimo přípravu budoucích učitelů se pracovnice pražské pedagogické fakulty a doživotní čestná členka katedry biologie a ekologické výchovy Eva Lišková věnovala v 80. letech také práci s talentovanou mládeží (biologická olympiáda).

Hnutí Brontosaurus a další aktivity

V 80. letech 20. století zakládají novinář Josef Velek, ilustrátor Vladimír Jiránek, Václav Petříček, Eliška Nováková a další Hnutí Brontosaurus. Toto hnutí se soustředilo kolem zříceniny hradu Zvířetice ležícího jihozápadně od Bakova nad Jizerou. Zde se konaly první víkendové a prázdninové akce směřující k ochraně přírody založené na principech zážitkové pedagogiky. V odborné rovině tvořili vědecké zázemí členové Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a pracovníci někdejšího Českého ekologického ústavu (dnes CENIA) - především Emil Hadač, Bedřich Moldan, Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věroslav Samek, Jaroslav Stoklasa, později také Zdeněk Stáhlík, Hana Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Eva Kružíková, Josef Vavroušek.

Ekologická výchova v Ústředním domě pionýrů a mládeže Julia Fučíka

V Ústředním domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka začal vést ekologickou sekci Jiří Kulich, pozdější ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER. Ekologickou sekci převzal ve druhé polovině osmdesátých let ekolog a geobotanik Tomáš Herben. Jeho žáky byli např. Ondřej Simon, David Štorch, Neela Heyrovská, Radek Svítil, Libor Vilímovský, Alice Bílá (roz. Fonová) a Kateřina Jančaříková (roz. Macurová) - pozdější zakladatelé Recyklační skupiny. Tehdejší politická situace neumožňovala zakládání zájmových skupin a „shlukování osob“ bylo trestné.

Založení TIS a Hnutí Brontosaurus

V roce 1968 byl Otakarem Leiským ze Sboru ochrany přírody při Národním muzeu založen TIS, první československá organizace, jejímž primárním cílem byla ochrana přírody a výchova k ochraně přírody. TIS navázal na myšlenky českého skautingu (junáctví). Činnost TISu ukončila normalizace. V roce 1974 iniciovali pracovníci Ústavu krajinné ekologie ČSAV ve spolupráci s novinářem Josefem Velkem v časopise Mladý svět kampaň na ochranu životního prostředí. Ta měla původně trvat jeden rok, ale nakonec nebyla nikdy ukončena a přerostla v hnutí - Hnutí Brontosaurus. Hnutí Brontosaurus bylo do roku 1990 součástí Socialistického svazu mládeže. Nyní působí jako samostatná organizace.

Český svaz ochránců přírody

Největší naší nevládní organizací sdružující zájemce o ochranu přírody je Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Jeho prvním předsedou se v roce 1979 stal vysokoškolský pedagog František Hron. V roce 1990 do života organizací zabývajících se ekologickou, resp. environmentální výchovou přestala zasahovat restriktivní opatření komunistické vlády, což umožnilo jejich osamostatnění (od SSM) a rozkvět.

Čtěte také: Svaz ochránců přírody Třebíč - aktivity

Environmentální výchova ve školách

Do školní výuky se ekologická výchova (oficiálně) dostala v roce 1990 úpravou osnov přírodovědných předmětů a tehdejšího předmětu občanská výchova, a to v návaznosti na zkušenosti se zaváděním environmentální výchovy z konce 80. let, díky úsilí Danuše Kvasničkové. Její výukové programy pro základní, střední a střední odborné školy a učiliště se staly mezinárodně známé. Na ekologickou výchovu bylo již od počátku devadesátých let pamatováno i při vysokoškolské přípravě budoucích učitelů. Environmentální výchova byla pochopitelně v úzkém propojení se vznikem a existencí Ministerstva životního prostředí, které zpočátku doplňoval celostátní Federální výbor pro životní prostředí (FVŽP) fungující od r. 1990 do rozpadu federace. Prvním a jediným ministrem v čele FVŽP byl Josef Vavroušek (Občanské hnutí), který tragicky zahynul r. 1995.

Současný stav environmentální výchovy

Tento trend provází také změna posunu od důrazu na kvantitu k důrazu na kvalitu. Skončila etapa masivního rozšiřování sítě Středisek environmentální výchovy a začala etapa evaluace a inovace programů, které Střediska environmentální výchovy nabízejí. Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání byly vytvořeny rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů (ŠVP), hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Finální verze RVP ZV se stává závaznou pro všechny školy. Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník. Od 1. září 2007 je tedy poprvé v historii environmentální výchova v ČR ze zákona povinná, neboť „průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání“ (RVP ZV, 2004: 6.

Strategie a programy environmentální výchovy

Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a ve Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000 je již environmentální výchova na mnohých školách realizována několik let. Jeden z prvních rozsáhlejších výzkumů mezi předškolními dětmi a žáky prvního stupně, který byl u nás v oboru environmentální výchovy realizován, výzkum Odcizování dětí přírodě (Strejčková, 2005), vyvolal kritiku vědeckých pracovníků v časopise Envigogika. Další výzkum Stav školních zahrad v ČR (Jančaříková, 2007) koordinovaný nedávno zesnulou Květoslavou Burešovou, který se zaměřil na zmapování stavu školních pozemků v ČR, takovou vlnu kritiky nevyvolal (ovšem ani mu nebyla věnována dostatečná pozornost). Další publikované výzkumy byly zaměřené převážně na žáky starší (studenty středních nebo vysokých škol.

Nedostatky v environmentální výchově

Úroveň environmentální výchovy v současné české škole je různá, většinou nedostatečná. Zásady trvale udržitelného chování, resp. života jsou předávány především formálně (hovoří se o nich, ale nejsou realizovány). Učitelé nedokáží problematiku chápat a řešit komplexně (např. pod environmentální výchovou si představují spíše předávat soucit s „myšičkou“ nebo „holoubkem“ než zásadní změnu vlastního chování), často se chaoticky věnují jednotlivým tématům a prvkům v projektech (oblíbená témata jsou voda, třídění odpadu), jejichž kvalita i účinnost je sporná. Naprosto nedostatečný je systém hodnocení environmentální výchovy. Učitelé/učitelky nemají představu, jaké nástroje jsou k hodnocení environmentální výchovy vhodné.

tags: #tis #svaz #pro #ochranu #prirody #a

Oblíbené příspěvky:

• Ekologická výchova - teorie a metodika
• Co znečišťuje ovzduší při spalování uhlí?
• Letecká doprava a ekologie
• Ekologické praní vlny: Recenze a postřehy
• Ochrana přírody - zkouška