Traviny rostoucí volně v naší přírodě

Řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být …pokračuje text nestárnoucího, původně protiválečného hitu z 60. let, který u nás nejvíc proslavila asi Marie Rottrová. Ve slavném songu ty kytky, jak asi všichni dobře víme, dívky během dne otrhaly do jedné a posluchačům je tedy asi jasné, co se s květinami stalo.

Úbytek květnatých luk

Co se ale stalo s květinami, kterých bylo dříve v naší krajině plno? Kdysi byly louky pestrobarevnou směsí včelami vyhledávaných travin a nejrůznějších květin. Zkrátka radost pohledět. Kam se dnes poděly ty pestré květnaté louky plné travin a lučních květin, ze kterých si malé holky pletly věnečky do vlasů a z jejichž nektaru včely vyráběly med?

Odpověď na tuhle otázku musíme bohužel začít hledat už v 70. a 80. letech, kdy se s intenzifikací zemědělské výroby začalo silně hnojit dusíkatými hnojivy. Toto silné hnojení vybudilo divoké druhy trav, které doslova zatlačily jemné květnaté druhy a kdysi tak pestré louky plné květin zezelenaly a vše, co na nich rostlo mimo trav vyšlechtěných na výnos a výživnou hodnotu, začalo být považováno za plevel. Barevné luční květiny v podstatě odešly a zmizely z naší krajiny.

Pokud jste řidiči nebo jezdíte často autem, možná jste si také všimli, jak každým rokem v létě ubývá hmyzu zachyceného na čelním skle vašeho vozu. V přírodě se většinou neděje nic jen tak samovolně, vše je provázané se vším a je důsledkem něčeho jiného. Čím je louka pestřejší, tím je pravděpodobnost, že se bude líbit hmyzu větší. Naopak se uvádí, že když vymře jeden rostlinný druh, tak následně vymře až deset druhů hmyzu.

Květnaté louky tady dříve byly úplně běžně a normální, ale dneska už se z přírody a krajiny vytratily a společně s nimi se tak vytratil také hlavně hmyz včetně motýlů, včel, brouků, což následně narušilo přirozený potravní řetězec i pro další drobné živočichy jako jsou ptáci, drobní savci, hlodavci, plazi a obojživelníci, kterých z naší přírody také rapidně ubývá.

Čtěte také: Sečení trávy a příroda

Pestrost a rozmanitost tak při pohledu z okénka vašeho jedoucího vozu nahrazují monotónní lány velkých polí, na kterých hospodaří v drtivé většině velké zemědělské subjekty, jejichž primárním cílem je maximalizovat výnos, tedy pěstovat zejména nepotravinářské technické plodiny s největší možností čerpání dotací na rozlohu obhospodařované plochy jako je pěstování řepky (bionafta), kukuřice (bioplynové stanice) a dalších širokořádkových plodin. V současné době činí zemědělské dotace v ČR ročně více než 50 miliard korun.

Farma Planta naturalis

Jedněmi z těch, kterým není výše popsaný neveselý stav lhostejný a snaží se ho změnit, jsou majitelé farmy Planta naturalis (tedy Rostlina přírodní) Ing. Bohumil Bradna a Ing. Zdeňka Nikodémová, kteří na třiceti hektarech v Markvarticích u Sobotky v okrese Jičín pěstují přes 900 druhů přírodních lučních rostlin na semena, ze kterých se pak sestavují květnaté louky.

Farma, která s pěstováním lučních rostlin na poli a mícháním osiv pro založení květnatých luk začala již v roce 1993, dnes pěstuje luční a další přírodní rostliny v největším rozsahu v Česku. Na polích farmy Planta naturalis v Markvarticích v současné době roste na 2000 druhů rostlin.

„V současné době jsme vlastně jediná farma v Česku, která pěstuje a dodává semena k založení květnatých luk. I jiné firmy dnes sestavují osiva pro květnaté louky, ale nemají své vlastní rozsáhlé pěstování rostlin. Takže primární zdroj těchto semen může být tady u nás. Je lepší, když semena pro založení louky ve městě, na zahradě nebo zemědělském pozemku pocházejí z pěstování a nebyly jejich sběrem ochuzeny přírodní populace rostlin v krajině. Když se podíváte do našeho skladu, kde máme uložená ta semínka, tak tam jsou ne miliony, ale miliardy semen. Tahle banka semínek pro další generace je to největší bohatství, které tady na farmě máme,“ popisuje Bohumil Bradna.

„Naše filozofie je taková, že chceme přírodě nabídnout znovu možnost, aby byla maximálně pestrá a rozmanitá, protože rostliny jsou zase důležité pro hmyz a další živočichy. A když bude příroda pestrá, rozmanitá, tak je daleko životaschopnější. Na sáčcích semen s loukami máme vždy podrobný seznam použitých druhů rostlin. Obvykle je to více než 50 druhů. Takže zakladatel louky vlastně nabídne výchozí sortiment rostlin a příroda si sama určí, co na tom kterém místě vznikne a vyroste. Pravá květnatá louka je přírodní společenství mnoha druhů organismů, které jsou ve vzájemných vztazích, a vyvíjelo se velmi dlouhou dobu (desetiletí a někdy i staletí). Svou rozmanitostí v množství druhů rostlin, živočichů (především hmyzu) a mikroorganismů na 1m2 se řadí k nejpestřejším přírodním společenstvím, hned vedle deštných pralesů a korálových útesů.

Čtěte také: Divoké rostliny v lesích

Rozmanitost luk závisí na opylovatelích, protože pyl lučních květin bývá méně přenášen větrem. Původní květnaté louky se v Česku vyskytují na místech, kde nemohou z přirozených důvodů růst stromy, protože směřování naší přírody je do konečného stadia lesa. Známý pojem je horská louka v alpinském stupni hor. Další jsou louky vlhké nebo naopak na velmi suchých místech na skalách, kde se tvoří lesostepi. Většina květnatých luk v zemědělské krajině je ale výsledkem zdařilé „spolupráce“ mezi lidmi a přírodou. Pestrobarevná louka je tedy kombinací přírodních, nešlechtěných rostlin a lidské práce.

Je-li pole s jedním druhem obilí zemědělskou monokulturou, potom je louka s mnoha druhy rostlin přírodě blízkou polykulturou, která může v krajině vytvářet stabilizační prvky. Velký přelom pro květnaté louky znamenala doba, kdy lidé místo tažných zvířat začali využívat stroje. Společnost se stávala bohatší, takže lidé už ke své obživě nemuseli zvířata chovat doma a bylo pro ně také jednodušší a dostupnější nakupovat v obchodech. V této době přestaly být květnaté louky potřebné jako zdroj píce, tedy přeneseně zdroj energie pro pohon a práci tažných zvířat.

Zakládání květnatých luk z výsevu semen pěstovaných lučních květin je poměrně nová záležitost. Původně mohly být používány smetky semen ze stodol po uskladnění sena. Ty však obvykle mohly obsahovat větší podíl semen trav než květin. Protože květnaté louky bývaly více rozšířeny, byla i větší možnost, aby se semena lučních květin rychleji šířila z okolních porostů. Dnes je bohužel situace jiná, velké plochy zemědělských plodin a původní květnaté louky jsou mnohde zaniklé. Tato situace vedla v Evropě ve druhé polovině minulého století k zakládání společností a farem zabývajících se množením přírodních „divokých“ rostlin.

V posledních letech přece jenom místy nastává částečný obrat. Některá města, obce i někteří uvědomělí farmáři chtějí krajinu oživit a vrátit ji na některých pozemcích přirozený rozmanitý ráz. Začínají se více zajímat o možnost zakládat květnaté louky.

„Je tady síla mladých lidí, kteří začínají úplně znova, začínají si něco pěstovat, například nějak léčivého, jedlého. Vracíme se vlastně zpět k něčemu, co už tu kdysi bylo a co našim předkům velmi dobře fungovalo. Mladí lidé z toho sice neznají skoro nic, ale mají tu vůli objevovat a chtějí a naučí se to. Věřím tomu a jsem optimista, protože sem k nám chodí takových nadšených lidí čím dál víc,“ popisuje Bohumil Bradna.

Čtěte také: Krása žlutých květů

„Věřím, že se to prostě zase nějakým způsobem srovná, že tady bude vedle sebe fungovat to velké zemědělství a bude tady fůra lidí, kteří něco dělají pro přírodu a mají někde něco nasetého, nebo něco pěstují, nebo se o tu přírodu jenom starají a mají radost z toho ji jen pozorovat, jak se vyvíjí a roste. Odkaz na zajímavý dokument o Bohumilu Bradnovi a farmě Planta naturalis z pořadu Nedej se - Věčná síla semen, který odvysílala ČT2 10. 9.

Prvotním popudem pro začátek činnosti byla snaha napomoci obnově květnatých luk. Jednou z možností je záchrana stávající, třeba i zanedbané louky. Takovou zapomenutou a zanedbanou louku můžete zase přivést k pestrosti sečením, hrabáním a odstraňováním posečené hmoty. Jenže tam, kde louky vytlačily zemědělské kultury, by proces vzniku louky trval několik desítek let. V dnešní rychlé době je tato cesta trochu zdlouhavá a například do měst by se louka přirozeným šířením semen dostávala dost těžko.

Proto bylo cílem vytvořit směs semen lučních rostlin a tu vysít jako základ budoucí květnaté louky. K tomu je třeba mít semena lučních rostlin. Rostliny v přírodě poskytují poměrně malé množství semen a také jedinci jednotlivých druhů se vyskytují většinou rozptýleně po krajině. Semena pro založení květnaté louky bylo tedy třeba získat z pěstování. První sběry semen lučních rostlin pro založení pěstebních políček z okolí Sobotky a Markvartic byly provedeny v roce 1989. V následujícím roce 1990 se začalo s prvním ověřovacím pěstováním v zahradnictví v Sobotce. Rozšiřovaným plochám a zvětšujícímu se množství pěstovaných druhů rostlin bylo třeba věnovat stále více času. Výsledkem bylo založení společnosti Planta naturalis 1. května 1993. Farma začínala hospodařit na 8 hektarech a dnes se pěstují luční rostliny a léčivé byliny na více než 25 ha. Zpočátku se pěstovalo 50 druhů nejčastěji zastoupených lučních rostlin. Dnes se počet pěstovaných druhů rostlin středoevropské flóry pohybuje okolo 900.

Masožravé rostliny

Některé volně rostoucí rostliny jsou vyhledávanými léčivými bylinami. Masožravky představují bezesporu jednu z nejoblíbenějších skupin rostlin, a to nejen mezi botaniky, ale i mezi laickou veřejností. Odlišný názor na tyto fascinující rostliny má snad jenom hmyz a někteří zarytí vyznavači vegetariánství, kteří se jen těžko vyrovnávají s jejich potravními návyky. Avšak masožravost rostlin není pouhý rozmar: jedná se o adaptaci na růst v prostředí s nedostatkem živin, zejména dusíku a fosforu. Masožravé rostliny jsou rozšířené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a celkem je jich známo přibližně 600 druhů ve 20 rodech.

Přestože se naše masožravky svou atraktivitou a velikostí nemohou měřit s cizokrajnými druhy, jistě si zaslouží, aby o nich bylo napsáno pár řádků. Příroda České republiky se jen stěží dá označit jako ráj masožravých rostlin. Původních je zde přibližně 12 druhů (tedy asi 2 % světové diverzity), z nichž většina je navíc velmi vzácná. Nejznámější a nejhojnější z našich masožravek je rosnatka okrouhlolistá. Kromě ní u nás rostou ještě další dva vzácnější druhy rosnatek a jejich kříženec. Dále se v ČR vyskytuje v závislosti na pojetí 6-7 druhů vodních masožravek z rodu bublinatka a jeden druh suchozemské tučnice (ve dvou poddruzích). Ojediněle se můžeme setkat i s vodní aldrovandkou měchýřkatou, která u nás sice vyhynula, ale v poslední době je někdy ochranáři vysazována do přírody.

Tyto čtyři rody jsou zástupci dvou čeledí. Aldrovandka je příbuzná rosnatkám a je spolu s nimi řazena do čeledi rosnatkovité (Droseraceae), kdežto tučnice a bublinatky patří do čeledi bublinatkovité (Lentibulariceae). To je možná poněkud překvapivé, mnohý nebotanik by podle vztahu k vodnímu prostředí očekával spíše příbuzenské dvojice bublinatka + aldrovandka a rosnatka + tučnice.

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia)

Podívejme se nejprve na rosnatky. Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je drobná rostlinka s přízemní růžicí dlouze řapíkatých listů. Čepel listů je 4-8 mm dlouhá, a jak název napovídá, je obvykle okrouhlého tvaru, i když může být i příčně eliptická až téměř ledvinitá. Lícní strana listové čepele vypadá krajně podezřele: je hustě poseta stopkatými červenými chlupy (zvanými tentakule), jejichž hlavičky vylučují lepivý sekret. Hmyz je lákán třpytem, červenou barvou a pachem listů. Při uvíznutí hmyzu se nejprve směrem do středu listu ohnou dlouhé okrajové tentakule a celý list se začne pomalu přivírat. Tím se bezbranná oběť dostane do kontaktu s dalšími tentakulemi a její osud je zpečetěn. Ihned po polapení je hmyz vystaven účinkům trávicích enzymů.

Rosnatka okrouhlolistá vykvétá v červnu až v srpnu nevinně vyhlížejícími bílými kvítky uspořádanými nejčastěji po 4-10 na konci dlouhého stvolu, který vyrůstá ze středu listové růžice. A opravdu jsou to květy zcela nezáludné a bezpečné, prosty jakýchkoliv postranních úmyslů: sice také lákají hmyz, ale pouze jako opylovače, nikoliv jako kořist. Plody rosnatky jsou vejcovité tobolky obsahující drobná vřetenovitá semena, jejichž rozšiřování obstarává vítr nebo voda. Rosnatka okrouhlolistá je vytrvalá rostlina, přestože vlastní listová růžice před zimou odumírá.

Bylo by krásné, kdyby tato vražedná rostlinka rostla v městských trávnících, ve spárách mezi dlažbou, nebo dokonce jako užitečný plevel v petrželi. Bohužel je však vázána na vlhká stanoviště s nedostatkem kyslíku a živin, jakými jsou rašeliniště, rašelinné louky, horská prameniště a mokré písky, většinou na kyselých silikátových podkladech. V České republice roste roztroušeně a těžiště rozšíření má v montánním stupni. Je to konkurenčně slabý druh vyžadující obnažený substrát a na řadě lokalit by bez kosení a umělých disturbancí (narušení prostředí) vůbec nedokázala přežít. Zejména v nižších polohách je rosnatka ohrožena odvodňováním lokalit. Mnoho jejích lokalit zaniklo též v důsledku těžby rašeliny, která se dříve využívala například jako levné palivo a stelivo pro dobytek. V současnosti se pak nejvíce rašeliny spotřebovává v zemědělství a zahradnictví. Na stavech rosnatky se neblaze podepsal také nadměrný sběr, neboť v minulosti byla ceněnou léčivkou. Na severní Moravě můžeme na rosnatku okrouhlolistou natrefit v Hrubém Jeseníku, kde ale roste jen na několika málo lokalitách.

Další druhy rosnatek

A jak je to s těmi dalšími rosnatkami? Rosnatka anglická (D. anglica) má čepel listů čárkovitě obkopinatou, nikoliv okrouhlou. Roste vzácně v pohraničních pohořích a na Třeboňsku, v Jeseníkách však chybí. Nejvzácnější z našich rosnatek je rosnatka prostřední (D. intermedia), která má čepele listů tvarově na půl cesty mezi rosnatkou okrouhlolistou a anglickou. Původní je pouze u Františkových Lázní, v Českém lese a Třeboňské pánvi. Tam, kde roste rosnatka anglická spolu s rosnatkou okrouhlolistou, vyskytuje se roztroušeně i jejich kříženec, podle přechodného tvaru listů mezi rodiči příznačně pojmenovaný rosnatka obvejčitá (D. ×obovata).

Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris)

Pokud na vycházce v přírodě spatříme k zemi přitisklou růžici jasně zelených až žlutozelených dužnatých listů, měli bychom zbystřit, zejména pokud se nacházíme v horách a pod nohama nám to čvachtá. Je totiž možné, že máme co do činění s tučnicí obecnou (Pinguicula vulgaris). Její listy jsou 2-5 cm dlouhé, na okrajích nadvinuté. Na rozdíl od rosnatek, které vypadají „masožravě“ už na první pohled, listy tučnice vyhlížejí zdálky poměrně nenápadně a neškodně. Při bližším ohledání objevíme na listech přilepený drobný hmyz. Stejně jako u rosnatky, také u tučnice jsou její listy zároveň vražedným nástrojem i žaludkem.

Když se tučnice rozhodne vykvést, vyžene do výše jeden nebo dva stvoly nesoucí jeden dvoupyský modrofialový květ s bělavou skvrnou v ústí korunní trubky. Korunní trubka vybíhá v ostruhu. Délka květů včetně ostruhy činí 10-15 mm. Tučnice vykvétá v květnu a červnu a po odkvětu se vyvíjí tobolka obsahující velké množství drobných vřetenovitých semen. Tučnice obecná je konkurenčně slabší druh vzácně rostoucí na rašeliništích, slatiništích, prameništích a obnažených vlhkých plochách. Většina jejích lokalit se nachází v horských oblastech, na Moravě především v Hrubém Jeseníku. Zejména v nižších polohách je ohrožena odvodňováním a z lokalit se postupně vytrácí.

Až dosud byla řeč o tučnici obecné pravé. Jak už bylo zmíněno v úvodu, v České republice se vyskytuje ještě druhý poddruh. Tím je tučnice obecná česká, která je endemitem České republiky. Dnes už roste jen na několika místech na Dokesku a asi na dvou zbylých lokalitách v Polabí. Z většiny svých historických lokalit tučnice obecná česká vymizela v důsledku odvodňování slatinišť a jejich přeměny na zemědělskou půdu. Od tučnice obecné pravé se liší, mimo jiné, barvou květů, které jsou bělavé, u ústí korunní trubky s fialovou skvrnou. Taxonomická hodnota tučnice obecné české je ale předmětem sporů. Dle některých odborníků představuje samostatný druh, jiné výzkumy naopak spíše naznačují, že by bylo vhodné hodnotit ji nikoliv jako poddruh, ale pouze jako varietu tučnice obecné.

Bublinatka

O tom, že rostliny mohou „žrát maso“ i pod vodou, se můžeme přesvědčit při bližším poznání bublinatek. Bublinatka jižní (Utricularia australis), nejhojnější z našich bublinatek, je vytrvalá, ponořená, volně plovoucí vodní bylina bez kořenů. Její prýty (stonky s listy) jsou zelené, 2-15 cm dlouhé. Na koncích větví se před zimou vytvářejí kulovité zimní pupeny, které přečkávají zimu u dna. V tomto případě se neoznačují jako hibernacula, ale jako turiony.

Bublinatka by ve vodním prostředí s produkcí lepivého sekretu asi příliš neuspěla, a proto si vyvinula jinou loveckou strategii: její listy nesou vakovité lapací měchýřky. Měchýřky vznikly přeměnou listů a jsou opatřeny záklopkou. Na záklopce se nacházejí citlivé chlupy reagující na dotyk. Při podráždění chlupů se záklopka otevře směrem dovnitř a díky podtlaku dojde k nasátí vody i s kořistí. Uvnitř měchýřků jsou čtyřramenné žlázky vylučující trávicí enzymy.

Rozhodně však není na místě vyhýbat se přírodnímu koupání z obavy před útokem dravé bublinatky, protože její měchýřky jsou pouze 2-3 mm dlouhé a 0,6-1,8 mm široké. Přestože se v rybníkářství traduje, že bublinatka jižní je škůdcem rybího plůdku, ústí měchýřků jsou i na takovou kořist příliš úzká. A tak se nebohá bublinatka, limitovaná nepatrnou velikostí svých lapacích měchýřků, musí spokojit s drobným hmyzem, korýši, roztoči a prvoky.

Řídké hroznovité květenství na dlouhé stopce bublinatka okázale vystrkuje nad vodní hladinu. Je tvořeno 3-12 citronově žlutými dvoupyskými květy a zvláště po odkvětu je esovitě prohnuté. U nás tento druh nevytváří tobolky, a tedy ani semena a rozmnožuje se pouze vegetativně: fragmentací lodyh nebo zmíněnými turiony. Roste v mělkých, stojatých nebo mírně tekoucích vodách, jako jsou rybníky, mělké přehrady, zatopené těžební jámy, kanály a náhony. Méně častá je v přirozených vodách říčních niv, kde ji lze najít například v tůních a mrtvých říčních ramenech. Z území okresu Šumperk je druh uváděn z Moravičan.

Jak je vidno, pod pojmem masožravá rostlina si nesmíme představovat krvelačné zabijáky vylézající za nocí z rašelinišť a hladově klapající nenasytnými čelistmi. (Mimochodem, toto chování nebylo dosud zaznamenáno ani u americké mucholapky podivné, u níž bychom to na základě jejího vzhledu nejspíše čekali.) Protože jsou naše masožravky vzácné, v případě zájmu o jejich pěstování je určitě nebudeme vyrýpávat v přírodě, i s ohledem na to, že jsou velmi citlivé na změny a tato nedobrovolná změna domova by pro ně mohla být smrtelná. Místo toho navštívíme příslušný obchod (nikoliv však zverimex, ale ideálně nějaké lepší květinářství), kde je navíc i větší výběr než v naší přírodě. Mnohé druhy přežijí i v péči nezkušených pěstitelů, podobně jako naprostá většina pěstitelů přežije bez újmy soužití s masožravkou.

Suché květiny

Suché květy a rostliny provází člověka již odpradávna. V 19. století souviselo s výzdobě a provonění svých obydlí, 17. století ze vzdálených zemí. Kvůli zvyklí květy a rostlinami, v mnoha neobvyklých tvarech a barvách. Květy a listů rostlin se stalo zahradnickým oborem. Nejdůležitější je dodržení správné doby sklizně. Základem je však sklizeň za sucha. sklizeň ranní rose oschlé. Pro sušení je optimální teplota mezi 20 - 30 oC. Využívány k tomuto účelu jsou půdy, kůlny a různé haly. kde je právě potřebujeme - poblíž místa sklizně rostlin. navíc ještě větrání, jsou pro sušení dokonce výborné.

Způsoby sušení

• Sušení v závěsu: Celé rostliny. Velikosti, do menších svazků a svazek by měl být z jedné sušené rostliny.
• Sušení ve vodě: - hortenzie, Allium - česneky, Calluna - vřes, Rudbeckia.
• Sušení v silikagelu: Nejvhodnější a nejúčinnější je však silikagel. rostlin až pět týdnů!
• Lisování: zatížením lisujeme.
• Žehlení: Žehlí se pomalu mírně teplou žehličkou přes papír.

Barvení a bělení rostlinného materiálu

• Moříme čerstvý nebo suchý rostlinný materiál.
• K bělení rostlinného materiálu.
• K zakonzervování proti plísním.

Glycerin

Používá se pro dosažení lepšího vzhledu a zvýšení trvanlivosti rostlin. Glycerin rostlinu (její část) na dlouhou dobu zakonzervuje v její přirozené podobě.

Moření a ustálení barev

Pěkný, proto je vhodné ustálení mořením. % kys. karmínové odstíny.

Dřeviny s barevnou kůrou letorostů

Zbarvení po opadu listů a v zimním období.

Rostliny vhodné pro sušení

• A. millefolium - ř. obecný, A. ptarmica - ř. vybarvených úborů, po sdrhnutí listů sušit zavěšené nebo nastojato.
• Allium - česnek.
• Ammobium alatum - pískožil, slaměnka křídlatá.
• Betula verrucosa - bříza bradavičnatá.
• Briza maxima - třeslice větší, B. menší, B. media - t. prostřední.
• Catananche caerulea - poblekla modrá.
• Corylus avellana var.
• Cucurbita - tykev, C. pepo - t. obecná, C. t. obrovská.
• Echinops ritro - bělotrn modrý, E. b. kulatohlavý.
• Eryngium - máčka.
• Gomprena globosa - pestrovka kulovitá, G. p. Haageova.
• Helichrysum (Schoenia) - smil.
• Hordeum jubatum - ječmen hřivnatý.
• Lunaria annua - měsíčnice roční.
• Moluccella laevis - širokokalich hladký.
• Papaver - mák.
• Physalis alkekengi - mochyně třešňová, P. a. var.
• Rosa canina - růže šípková, R. multiflora - r. mnohokvětá.
• Solidago canadensis - zlatobýl kanadský.
• Triticum - pšenice, T. durum - p. tvrdá, T. p. špalda, T. vulgare - p. obecná - běžně pěstovaná obilnina.

tags: #travi #rostouci #volne #v #nasi #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Den s odpady EKOLAMP v Zašové
• Chlazení z obnovitelných zdrojů
• Hygienické normy pro odpady
• Půdorys návrhu odpadu
• Úvaha o vztahu člověka a životního prostředí