Trofické Vztahy v Ekologii: Příklady

Populace je soubor jedinců téhož druhu, nacházejících se v jednom určitém místě v jednom určitém čase. Termínu populace se užívá v ekologii, genetice a demografii. Samotná populace nemůže představovat systém, protože její dynamiku nelze patřičně vysvětlit bez interakcí s dalšími komponentami prostředí.

Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy uvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory potravní (trofické).

Voda a půda jsou prapodmínkami života na zemi. Vždyť pouze k vytvoření 1 kg živé hmoty v sušině je nezbytně třeba 400-500 l vody. Půda je výsledkem činnosti půdotvorných činitelů (matečné horniny, klimatu, půdní flóry a fauny, lidské činnosti) a zásadním způsobem ovlivňuje život na ni návazných rostlinných a živočišných společenstev. Vrstva půdy vysoká 1 cm se vytvoří zvětráním podloží za 30-70 let. Vrstva životadárné ornice vysoká 1 cm se vytvoří za přispění mikroorganismů za 200-500 let.

Světlo ve svých denních a sezónních změnách významně ovlivňuje pozemský život, zejména fotosyntézu zelených rostlin, které jsou základním zdrojem potravy mnoha živočichů. V našich zeměpisných šířkách má na životní pochody živočichů největší význam délka světelného dne, kdy množství světelného požitku ovlivňuje například dobu rozmnožování, přebarvování, stěhování, atp. Většina živočichů, především ptáků, je aktivní převážně za denního světla, některé druhy jsou zase noční popřípadě soumračné.

Hlavním zdrojem tepla je slunce a také tento klimatický činitel je základním předpokladem života na zemi. Také vlhkost podmiňuje život všech organismů ať již ve formě plynné, kapalné či pevné a je obvykle v nepřímém poměru k vnější teplotě. Vnitřní voda obsažená v těle každého živočicha je základem všech tělních tekutin a prostředím pro výměnu látek. Voda v podobě srážek zvěři obvykle nevadí, není-li provázena neúměrným chladem.

Čtěte také: Česká republika: Ekologie pastevních porostů

Sněhové srážky zvěři také příliš nevadí, není-li jich příliš mnoho. Vysoký sníh nedovolí býložravcům proniknout až k zemi a prohrabat se k potravě a navíc jim znesnadňuje pohyb, čímž se zvyšuje výdej potřebné tepelné energie. Tlak vzduchu zvěř obvykle příliš neovlivňuje. Vítr má na život zvěře vliv zcela zásadní, neboť zvěři profukuje tělesný pokryv (srst, peří), který jinak působí jako dokonalá izolace (není-li ovšem promáčen) a tím se její organismus podchlazuje. Zvěř se proto většinou obrací hlavou proti větru, který jí potom srst či peří víceméně „uhlazuje“. Navíc savci přijímají takto lépe pachy, varující je před případným nebezpečím. Také hluk je v mírném větru lépe slyšitelný.

Poměr pohlaví v populaci má zásadní význam, neboť je základem množivosti. Množivost populace závisí na počtu samic v populaci, dále na počtu mláďat ve vrhu a na počtu vrhů do roka. Za primární poměr pohlaví považujeme poměr samců k samicím v embryonálním stadiu. Za sekundární poměr pohlaví se považuje poměr samců k samicím těsně po narození, který bývá už poněkud pozměněný vlivem životaschopnosti obou pohlaví. Například u bažantů se líhne více kohoutů než slepic, u srnčí zvěře zase více srneček než srnečků, atp. Terciární poměr pohlaví platí v dospělosti a i když víme, že v přírodě je stále ještě optimální poměr pohlaví 1:1, tak ho obvykle sami narušujeme.

Věkové rozvrstvení populace je v chovu zvěře neméně důležité jako poměr pohlaví. Pokud se má populace zdárně rozvíjet, musí mít dostatek jedinců mladých, postupně v ní ubývá jedinců dospívajících, dospělých a starých. Tato věková pyramida vyrůstá ze základny, jíž je každoroční přírůstek a jejím vrcholem je přirozená věková kulminace zvěře. Je-li základna v poměru ke své výšce úzká, populace se nerozvíjí, ale stagnuje, je-li dokonce přírůst malý, pak je další rozvoj populace vážně ohrožen.

Každá populace se na daném území, které obývá, rozptýlí tak, aby si převážná část jedinců našla optimální životní podmínky. Rozptyl (disperze) populace v prostředí ovlivňují nejen kvalita prostředí, ale například roční období (období vegetačního růstu nebo klidu, období teritoriality, tlupní život apod.). Podle rozmístění jedinců populace v prostředí rozeznáváme rozptyl rovnoměrný, náhodný a skupinovitý. Rovnoměrný rozptyl je v přírodě ojedinělý.

Jedinci v populaci i populace dvou i více druhů nemohou žít v izolaci, a proto se dostávají do styku s ostatními jedinci a populacemi, s kterými obývají ve stejném čase stejný prostor. Platí, že v kompetičních vztazích má zásadní význam velikost překrývání ekologických nik zúčastněných druhů (jde hlavně o niky potravní, prostorové, krytové, časové). Pokud se dva druhy vyskytují ve stejných místech (na stejném území), pak se živí rozdílnou potravou, jsou aktivní v rozdílné době, nebo jinak využívají stejnou niku. Jinak by muselo platit, že by dva druhy se shodnými ekologickými nároky nemohli existovat pohromadě na jenom místě.

Čtěte také: Organismy a jejich interakce

Jsou také druhy živočichů, mezi kterými jsou vztahy neutrální (neutralismus). Jiným případem je kladný vztah populací, kde se druhy sdružují a jsou si vzájemně prospěšné (protokooperace). Mezidruhový vztah, kde jeden druh má prospěch z kořisti druhého, aniž by ho jinak negativně ovlivnil, je komenzalismus. Jiným příkladem mezidruhových vztahů může být případ, kdy jeden druh uloví kořist a na místo ulovení je hlasem kořisti přilákán větší predátor, který ulovenou kořist uloupí pro sebe (kuna uloví zajíce a liška jí ho odnese). Tento vztah je možné nazvat také parazitismus.

Vztah mezi kořistí a predátorem je predace. Stoupá-li populační hustota kořisti, zvyšuje se počet predátorů, kteří populační hustotu snižují. Tím se predátoři dostanou do podmínek, kdy úlovek je méně častý než je životní potřeba a stav predátorů klesá. Pokles je patrný zejména na počtu mláďat predátorů. V době potravní nouze je častější kanibalismus mezi mláďaty, kdy silnější pozře svého, nebo všechny své sourozence. V krajních případech nouze pozřou mláďata sami rodiče.

Většina predátorů má užší specializaci na druh kořisti, ale v případě nedostatku preferované kořisti, kdy se lov stává neefektivní, vyhledává predátor obživu i v potravě méně oblíbené. Například liška loví po celý rok drobné a větší hlodavce a příležitostně mladé ptáky. V době noze, kdy je tato potrava dokonce nedostupná, loví obojživelníky, plže, někdy i hmyz (např. Predátor se v standardních podmínkách chová jinak, než v podmínkách umělých, kde se zejména myslivecky hospodaří a stavy zvěře jsou vysoko na d únosnou populační hustotou. Bývá to i v případech, kdy je chovaná zvěř příliš krotká, bez ochranných instinktů, případně je predátor znovu vrácen do prostředí zvěře, kde dlouhodobě chyběl a kořist ho nevnímá jako nebezpečí. V takových umělých podmínkách může predátor lovit plýtvavým způsobem, tj.

Predátor v přirozených podmínkách zná dobře instinkty kořisti, denní a roční pobytové okrsky, změny koncentrací zvěře ovlivněné vývojem počasí, místa, kam nemocná a oslabená zvěř odchází. Predátor neloví v přirozených podmínkách náhodně, ale vysoce konkrétně, aby energetické ztráty při lovu byly s největší pravděpodobností doplněny úlovkem. Čím větší je nouze o kořist, nebo čím větší je fyzická náročnost lovu (zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou a nízkou teplotou, kdy je výdej energie na termoregulaci vysoký), tím více se predátor odchyluje od vyhledávání preferované kořisti a podniká i „loupeživé“ lovy mezi hospodářskými zvířaty na pastvinách nebo dokonce i v hospodářských staveních. Obdobou může být i lov rysa a vlků u přikrmovacích zařízení, kde jsou větší koncentrace zvěře.

Mezi zvěř, která často jen příležitostně a nespecializovaně zesiluje predační tlak, patří prase divoké, které náhodně uloví např. jejich prostředím. Její název je odvozen z řeckého oikos = dům, obydlí.

Čtěte také: Vztahy mezi zvířaty

Ekosystémy a Biocenózy

Ekosystémem je např. a tím je také ovlivňují. biotické faktory. obsazuje v ekosystému určitý prostor a současně je do něho zapojen. je tedy funkční začlenění druhu do struktury a funkcí ekosystému. definovat jako soubor nároků určitého druhu na podmínky prostředí.

Označujeme schopnost živočichů snášet určité rozpětí libovolného faktoru. ekologická valence druhu. Druhy, které obývají různá stanoviště, např. specifických.

Rozhodující ekologické faktory. rozhodujícím zdrojem výživy. (spotřebovávají mnoho typů potravy). oligofágové přijímají jako přijatelnou potravu všechno a bez rozdílu. konzumují živá těla organismů nebo jejich části. Dělíme je např.

Je spotřebovávání jednoho organismu (kořisti) jiným organismem (predátorem). prvním napadení predátorem je kořist živá. kterou způsobují saprofágové. se živí trusem živočichů. Zoofágy dělíme např. (hmyz) a karnivory (maso). např. insektivorní (hmyzožravý). kořist. přivodit smrt. vytváří těsné spojení.

Potravní Řetězce a Pyramidy

Např. potravní pyramida. producenti. (tj. (konzument) stává naopak zdrojem pro dalšího konzumenta. potravní řetězec. producent (P). konzumenty 1. atd.). predátoři. bývá menší než na předešlé úrovni a jedinců je často více. a dekompozitory v tzv. dekompozičním řetězci. bývá velmi malá, avšak dosahují vysoké populační hustoty. energie se uvolňuje ve formě tepla.

Početnost populace viz. svojí velikostí, která je dána počtem jedinců na jednotku plochy či prostoru. Celkový počet jedinců, tzv. se zjišťuje spíše ve výjimečných případech. počítat nebo odlovit. odchycených nebo pozorovaných jedinců určitou metodou. populace. biomasu. jedinců v prostoru. průměrnou hodnotu. během delších časových období. shlukovat se. (např. plošnou disperzi (např. prostorová disperze (např. vlastnosti celé skupiny.

Početnosti populace, ke kterému dochází v různých časových intervalech. nových jedinců za jednotku času. mortalitu (úmrtnost). a realizovaná (ekologická). dochází k pravidelným nebo nepravidelným výkyvům populační hustoty. let -tzv. fluktuace. studium většího počtu oscilací, tzn. měnivý). při které dochází k extrémnímu vzestupu početnosti populace. rozlišujeme fázi nízké početnosti, tzv. kulminací, tj. gradačním vrcholem. důsledku stresu, nemocí) až opět do stadia latence. fyziologické a genetické činitele.

Vagilita. živočichů. migrace. místa na jiné. (např. jiných živočichů). příčinami těchto přesunů jsou klima, potrava, rozmnožování a prostor. populacemi. jsou patrně nejlépe prostudovány u ptáků. Velmi známé jsou také tahy ryb. plazů (mořské želvy) i obojživelníků. pasivní formy migrality. přenášeny větrem nebo prostřednictvím jiných živočichů. dochází např. druhů mají různý charakter, probíhají různě rychle a zasáhnou různě velké území. V počáteční fázi je invaze pomalá a její rychlost se postupně zvětšuje.

Organismů dochází v přírodě k rozmanitým formám soužití. není schopen existovat samostatně, izolovaně od ostatních. vývoje, který nazýváme koevoluce. jedné nebo obou zúčastněných populací. ovlivněny. dvě populace tentýž biotop, ale vůbec do interakce nevstupují, tzn. nedochází k jakémukoli vzájemnému působení (mají zcela odlišné ekologické niky). potravní, kdy je populace jednoho druhu potravou jiné populace. parazit sice hostitele poškozuje, ale obvykle nelikviduje. zvěře). přechod mezi predátory a parazity. (lumci, kuklice). hostitelských jedinců, kdežto predátor napadá mnoho jedinců své kořisti. (např. komáři) - lze je též pokládat za dočasné ektoparazity. organismus (glochidie mlžů na rybách). Štírci se mohou šířit na větší vzdálenost pomocí tzv. foreze. létajícího hmyzu, na který se štírci většinou přichycují pomocí pedipalp.

Fitness na nulu). produkují stadia infekční pro další hostitele (helminti, členovci). orgánech. byli pokládáni za parazity, viry a bakterie nikoli). nejen virus, bakterie, rostlina či houba, ale i obratlovec (kukačka). (endoparazité), uvnitř nebo vně buněk (intra- nebo extracelulárně). dělíme na jednohostitelské (monoxenní) nebo vícehostitelské (heteroxenní). probíhá pohlavní fáze rozmnožování parazita resp. mezihostitele množení neprobíhá nebo je nepohlavní. (transportním) hostiteli vývoj nepokračuje a dochází k hromadění parazitů. parazita. Parazité jsou obecně specializovanější než predátoři a herbivoři.

Populací. (vektorů) nebo paratenických hostitelů. (stacionární) nebo dočasný (temporární). parazitismus). (např. toxoplazma) nebo stenoxenní (např. blanokřídlého hmyzu, zejména mravenců, ale známe je i z lidské společnosti. parazitismus, známý zvláště u ptáků. nebo mezidruhový (kukačky), fakultativní nebo obligátní. většina jedinců i druhů organismů je parazitických. nejrůznějšími mechanismy imunitní, endokrinní a nervový systém hostitele. pravděpodobnost jejich pozření definitivním hostitelem. Tak např. spaseni přežvýkavci. kospeciace). struktur (přísavky, háčky, bodce aj.). a značná nadprodukce potomstva. hostitele, tj. své životní prostředí. stadií populace během celé své existence. posilující selekci skupinovou. Takovým omezujícím mechanismem je např. nepohlavní množení (produkce klonů nekonkurujících rodičovské generaci). hermafroditismu. sourozenci a následně k posunu poměru pohlaví ve prospěch samic. shlukovitost (agregovanost) resp. asymetrické rozložení. velikost, rychlost dospívání, plodnost). negativně nebo pozitivně působit (např. vrtejši a hlístice ve střevě ryb). než r-stratégy, neboť nemaximalizují rychlost, nýbrž efektivnost svého množení. reprodukčních bariér. "škůdci" - to neplatí přinejmenším v přírodních ekosystémech.

Další Formy Soužití

Soustolovnictví, z lat. jejího poškozování. provázející africké kopytníky) nebo prostorovou. rusohlavými. (včelomorka) resp. potravu. bezpečnosti, tzv. lodivodi a žralok). synekii. entekie dokonce uvnitř jeho těla. oboustranně kladného ovlivňování dvou populací jsou velmi časté. každého jedince nebo pouze pro populaci, i když jedinci jsou likvidováni. vnitřním soužitím. protokooperace. vzájemně prospěšný, ale není závazný (zimní smíšená hejna sýkor). symbióza (mutualismus). traktu. spp.) se sasankami vešlo do učebnic jako typický příklad symbiózy. komplikovanější. populace se vzájemně negativně ovlivňují. reprodukce soutěžících jedinců. konkurence, obvykle určuje horní limit početnosti jedinců. odlišných nikách (sýkory, rákosníci). Z tzv. teorie ostrovní biogeografie (viz kap.

Strategie Růstu Populací

K-strategie. rychlé rozmnožování a velkou populační dynamiku. dlouhověcí. K prvému typu patří např. tzv. (hraboš polní, lumíci) nebo mnohé naše ryby. Ke druhému typu náleží např. lidoopi, sloni, velké šelmy a dravci. s řadou přechodných strategií. růst. C-stratégové (z angl. ostrá konkurence mezi množstvím druhů. Patří sem např. deštných lesů a korálových útesů. tolerantní k nedostatku. (často slepé a nepigmentované druhy, např. macarát; tzv. K-stratégům, tj. vymezené souborem abiotických faktorů. prostoru v závislosti na ekotopu a geografických podmínkách. autoregulace.

Ekologická Sukcese a Klimax

Ekologická sukcese. vývoje biocenózy, kterému říkáme klimax. představuje homeostatický systém (např. v horách ČR klimaxová smrčina). pionýrské. umělé (druhotné). činnosti. postižena znečištěním ovzduší, změnami vodního režimu apod. se blíží přírodnímu stavu v dané oblasti. jehličnaté lesy. neboli rumištní biocenózy). původní (primární) biocenózy (např. sekundární versus primární tropický deštný les). přirozeně (sesuvy, sopečné erupce, povodně). a udržují se na uměle vytvořených místech, např. v okolí sídlišť. neuvědomuje, že např. vznikají tzv. přechodná společenstva. vyznačuje určitým počtem specifických druhů. Např. počet druhů ptáků, než jsou počty v sousedních biocenózách lesa a louky. holocénu) vegetačním pokryvem na našem území byl převážně les.

Společenstva a biocenózy stojatých a tekoucích vod. bukový (500-1200 m) popř. při horní hranici lesa kosodřevinu (kolem 1300 m n.m.). a sutě, popř. nivální stupeň (sníh a led - Alpy). horskou tajgou a alpínský je horskou tundrou. lužní lesy, členěné na vlhčí tzv. měkký luh (převládají vrby, topoly) a sušší tvrdý luh (jasany, duby). a pahorkatinách původně převládaly doubravy a dubohabrové lesy. nacházíme sporadicky, převážně v Českém masivu. biodiverzity mají nesmírný význam i málo rozšířené typy biocenóz, např. tzv. (leso)stepní lokality aj. zedníček skalní, pěvuška podhorní. horské polohy (500 - 1200 m n. m.). Typickými živočichy bučin jsou např. skvrnitý, holub doupňák, strakapoud bělohřbetý nebo lejsek bělokrký.

Vertikální a Horizontální Uspořádání Biocenóz

Uspořádání můžeme rozdělit biocenózu s jejím biotopem vertikálně a horizontálně. stratocenózy (např. korunové, kmenové, křovinné, bylinné, mechové a hrabankové). vymezené jsou biocenózy i celé ekosystémy stojatých i tekoucích vod. povrchové vodní blanky. členěny na čtyři rybí pásma, na základě výskytu tzv. jeho živočišná složka zooedafon. humusu. pod zemí.

tags: #trofické #vztahy #v #ekologii #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Využití odpadu při stavbě dřevostaveb
• Likvidace vozidel Podbořany - cena
• Průvodce výběrem kompostéru
• Odpadová lišta do sprchy
• Ekologické aspekty kabelových systémů