Kritika Tvrzení Klimatických Deterministů

Libertariáni obvykle při své argumentaci akcentují svobodnou vůli. Čas od času si všímám kritiky politických libertariánů ze strany deterministů, poukazujících na různé důvody, proč svoboda výběru neexistuje.

Z toho vyvozují, že bylo předurčeno, kdo jak bude úspěšný, proto nedává smysl považovat bohaté lidi za morálnější a chudé lidi nechat napospas bídě.

S ohledem na to, jak různí jsou lidé, nic jako „rovnost příležitostí“ principiálně ani nemůže existovat; ono také jak „srovnat“ příležitosti génia a hlupáka? Jak zařídit, aby měli krásní i oškliví lidé stejné možnosti?

A čím vynahradit týraným a psychicky poškozeným dětem jejich utrpení, aby měli stejnou „startovní čáru“ jako ostatní? Hezky se o tom mluví, ale realizovatelné to prostě není; a všechny snahy se tomu přiblížit jsou absurdní, neboť vyrovnat lze z celého toho pestrého životního spektra jen pár aspektů.

A ani to rozhodně není zadarmo; naopak za takové snahy musíme draze platit, což mimo jiné odnášejí i ti těžce znevýhodnění. Chcete dát lidem „rovné příležitosti“?

Čtěte také: Greenwashing a legislativa

Vnitřní motivace je motivací, která je u člověka interní: například potěšení, smysluplnost apod. V kontextu anarchokapitalismu se velmi typicky mluví o té vnější, kterou představuje zejména flexibilní finanční, ale i jiné ohodnocení.

Typicky poukazují na nízkou ekonomickou motivovanost profesí státních zaměstnanců, jako jsou učitelé nebo soudci (nyní mám na mysli hlavně ty, jejichž práce přináší určitý užitek), nebo pracovníků dalších hodně zregulovaných odvětví (lékaři).

Na to lze namítnout příklady mnoha pracovníků v těchto službách, kteří odvádějí velmi kvalitní práci. Mohlo by se tedy zdát, že stačí, abychom lidem pomohli najít dostatečnou vnitřní motivaci pro dělání dané práce, a vyřešilo se to samo.

Jenže vnitřní motivace nemusí fungovat v některých kontextech - obecný je ten, kdy se jedná o důležitou, ale nezáživnou, obtížnou až demotivující práci, a situační ten, kdy je člověk psychicky vyčerpaný, nebo si zrovna obecně neprochází nejlepším životním obdobím.

Za skvělou považuji právě vyváženost těchto dvou motivací: V moment, kdy se jedna z nich vyčerpá, ta druhá dokáže „převzít kontrolu“. Nejlepší práci pak může odvést s nejvyšší pravděpodobností někdo, kdo je dostatečně vnitřně i vnějšně namotivovaný.

Čtěte také: O Quittově klasifikaci podnebí

Nepamatujeme si dílčí kroky. Ať už se věnujeme čemukoli, většinou si pamatujeme signifikantní události nebo zlomové okamžiky, ale pouze matně většinu kroků, jimiž jsme došli k danému cíli.

To je dáno zejména limity dlouhodobé paměti, která si kupříkladu dokáže uchovat jen omezené množství skutečností a která má tendenci mezi sebou vzpomínky podobného typu mísit.

Paradoxně však v našem osobním posunu hrají víc roli právě zapomínané maličkosti, které se sčítají a utvářejí náš život, než ta velká gesta, snadněji vybavovaná z dlouhodobé paměti.

V tomhle poznatku vidím vysvětlení pro omezenou schopnost lidí reflektovat zmenšující se svobodu: Mají tendenci zapomínat na malá narušení svobod, ale pamatují si jenom ta větší, například covid opatření, přestože ta postupná malá nakonec dají dohromady mnohem víc.

Vlastně pro něco podobného vzniklo označení Salámová metoda. Tomuto zkreslení se mimochodem dá předcházet důkladným monitorováním daného vývoje a tím, že i ty maličkosti, které se odehrávají, začneme vnímat jako něco, co se nevyhnutelně propisuje do naší budoucnosti.

Čtěte také: Kvalita hroznů a klima

„Problém není v demokracii; problém je v lidech!“ Tuto větu - vážně míněnou - jsem již v životě bohužel nejednou zaslechl; může to vůbec někdo myslet vážně?

Obhajovat demokracii - coby systém vlády lidem - tím, že je v pořádku, ale nefunguje, protože problém je v lidech, odpovídá tvrzení, že nápoj z rulíku zlomocného je skvělý, ale je problém v lidech, že po něm umírají.

V souvislosti s komunismem se to často používá jako výsměch (je to dobrý systém, ale ne pro lidi), někdy se lze s takovou kritikou setkat i u anarchie; jak to tedy může být v případě demokracie použito coby obhajoba (zejména od stejného člověka, jenž tak kritizoval anarchii)?

Zvláštně na mě působí démonizace nadnárodních korporací. To, co je nad národem a co je pod národem, mi přijde jenom jako arbitrární hranice sloužící vlasteneckým účelům.

Může to sloužit i fantazírování o „těch zlých kapitalistech“ daleko od našeho malého skromného národu, kteří si v obrovských mrakodrapech „plánují spiknutí proti spotřebiteli“.

Zapomínáme nakonec na to, že „ďáblovy produkty“ obvykle dobrovolně používáme na denní bázi, protože nám zkrátka racionálně přijdou lepší. Uchází nám zároveň fakt, že „podnárodní“ korporace vůbec nemusí být jejich lepším ekvivalentem.

Osobně si nedělám iluze o žádných korporacích: Působí na mě jako firmy, které fungují spíše populisticko-pragmaticky, a váš individuální zájem je nezajímá tolik jako menší živnostníky.

Pořád si ale myslím, že bychom je měli hodnotit individuálně, ne podle rozsahu působení. Těch faktorů bude mnohem víc: například velikost, množství konkurence nebo odvětví, v němž se pohybují.

tags: #tvrzení #klimatických #deterministů #kritika

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkový koš půlkulatý
• Měření emisí v Hustopečích
• Pravidla třídění odpadu v Ostravě
• Vliv Aspergillus na zdraví
• Ilustrace podzimu ke stažení