Pokud nemáte čas na velké dobrodružství, i tak si můžete užít dostatek vzrušení. Třeba jenom tím, že strávíte noc venku v blízkosti svého domova. To je prostý objev britského dobrodruha Alastaira Humphreyse.
Obzvláště městský způsob života je stresující a často vede k trudnomyslnosti, agresivitě, depresím, a někdy dokonce i k sebevraždě. Potřebujeme pravidelný pobyt v přírodě, potřebujeme vzrušení a dobrodružství jako protipól k jistotám a pohodlí moderního života.
Jednoho dne se ale Alastair začal zabývat prostou myšlenkou, že dobrodružství může člověk zažívat každý den a to i v blízkosti svého domova.
„Na mých přednáškách potkávám spoustu lidí, kteří sní o nějakém dobrodružství, ale myslí si, že nemají dost času, dost peněz nebo dost zkušeností, aby je uskutečnili,“ vypráví Alastair Humphreys, „chtěl jsem ukázat, že můžete zažít dobrodružství kdekoliv a že je mnohem, mnohem lepší strávit jednu noc někde na kopci a pak se vrátit do kanceláře, než v té kanceláři zůstat a litovat, že nemám čas zažít nic neobvyklého.“
Pro nás Čechy Alaistar Humphreys jistě neobjevil nic nového. Nám stačí jen navázat na trampskou tradici, kdy jsme byli zvyklí pravidelně, třeba i víkend co víkend, vyjet několik stanic vlakem za město a tam pár nocí kempovat pod širákem.
Čtěte také: Hry pro děti v lese
Právě tato odlišnost stojí za obrovským úspěchem aktivit Alaistara Humphreyse. Ukázalo se, že dobrodružství je magické slovo a nápad se začal rychle šířit, lidé po celém světě začali podnikat vlastní jednoduché výlety podobného typu a pak se chlubili fotografiemi, jak se ráno probouzejí na louce či na zahradě u svého domu.
Mikrodobrodružství je jakýkoli zážitek, které je blízko bydliště, dostatečně krátký, abyste si nemuseli brát dovolenou, dost levné a dostatečně pohodlný, aby ho mohl uskutečnit každý, komu to zdraví jen trochu dovolí.
Každopádně Humphreys svým jednoduchým objevem přesně vystihl pocit, který intuitivně cítíme všichni - obsah pojmu dobrodružství se dnes zásadně posouvá, většina z nás chce dobrodružství zažívat, ale zároveň máme pocit, že není už co nového objevovat, anebo, že výlety do exotických míst jsou velmi nákladné a i náročné na fyzickou přípravu.
Součástí dobrodružství není jenom vzdálenost, kterou urazíme, ale může to být také to, že vyrazíme na výpravu s minimálním vybavením, že se pokusíme si většinu věcí vyrobit sami, jako si například Alaistar vyrobil kamínka na vaření z velké plechovky od piva.
Spát pod hvězdami ve spacáku je levné a zábavné a dává nám překvapivě zranitelný pocit - a pokud neprší, může to být kouzelně krásná noc. Pokud zaprší, zvyšuje to naše sebevědomí, později totiž na takové chvíle vzpomínáme s nostalgickým: no ano, přežil jsem to, jsem dobrej!
Čtěte také: Aktivity pro starší děti v přírodě
Alaistar Humphreys nikdy neprozradil přesné popisy míst, která sdílel na svém blogu a sociálních sítích. Lidé by se tam hned nahrnuli jak pasivní turistické stádo. K mikrodobrodružstvím patří i to, že přijdete s vašimi vlastními nápady a prostě jen skočíte do prvního vlaku a vyrazíte pryč z města.
Dnešní dobrodruzi si už jen plní své osobní výzvy. „Jet na kole kolem světa, přejít poušť nebo sjet na lyžích nějaký kus ledu v Grónsku je úplně zbytečné. Máme dopravní prostředky, s nimiž to zvládneme jednodušeji,“ konstatuje Humphreys. To nejdůležitější je totiž poznávání sebe sama.
A Stopovací hry, které vytvářím, jsou skvělá malá dobrodružství připravená pro rodiče s dětmi. Na výlet do přírody s dětmi se dá buď jít jen tak obyčejně, že si sbalíte svačinu a pití a zabodnete prst do mapy - ovšem, to je potřeba děti pořádně motivovat - nebo, že vymyslíte nějaký zábavný cíl, kam se už z domova těší.
Když jsme začali s dětmi chodit na výlety, většinou se musel člověk obrnit trpělivostí. Odpovídat stále na otázku: „Když už tam budeme? Už mě bolí nohy.“ není zrovna povzbuzující. Jednou z možností, jak vyřešit motivaci dětí a program, je jít na stopovací hru. Trasy bývají různě dlouhé a jsou dnes už rozesety po celé republice.
Chci vám ale vyprávět o stopovacích hrách, které vytvářím já. Najdete je v Praze a blízkém okolí. Jsou v místech krásných rozlehlých lesoparků a přírodních rezervací. Většinu z nich ujdete tak za dvě a půl až tři hodiny, takže s cestou tam a zpět, s přestávkou na svačinu a podobně, máte program na celé odpoledne.
Čtěte také: Příroda pro děti
Stopovačka, bojovka, nebo též pátrací hra je zábava a dobrodružství od začátku až do konce. K hraní potřebujete jen plán hry a případně tužku. Nic jiného, všechno je už připraveno, poschováváno na trase v tajných schránkách a vymyšleno v plánu hry.
Každá taková hra je založena na zajímavém příběhu, který si vyprávíte za pochodu. Nejde o žádné skřítky nebo jiné vymyšlené postavičky, příběhy se vypráví o Keltech, indiánech, o bájné potopené Atlantidě, vyprávíte si pověst o Dívčí válce nebo třeba o rytířích krále Artuše. Je to zajímavé a poučné pro děti všech věkových kategorií, je to zajímavé i pro dospěláky.
Hrát můžete kdykoliv sedm dní v týdnu. Na trasu vyrážíte sami jen s plánem hry, vybaveni papírem a tužkou. Není potřeba se nikde registrovat. V plánu máte popsáno, kudy vede trasa, ale někdy je další pokračování naznačeno šifrou, kterou musíte vyluštit, nebo je směr určen pomocí nejrůznějších indicií a znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Do přírody tedy nedoplňuji žádné cedule nebo předměty.
Je potřeba trochu všímavosti, ostražitosti a důvtipu. Každá hra také obsahuje čtyři pět různých úkolů pro děti, některé se dají plnit i za pochodu a nápady úzce souvisí s tématem hry a s příběhem.
Po cestě musíte hledat ukryté schránky, které obsahují buď šifru, nebo úkol, nebo část příběhu. Na konci cesty na děti čeká v poslední schránce poklad. Jsou to barevné žetony a mohou si vzít jeden na památku. Schránky na trase pravidelně kontroluji a každá má svoji zálohu ukrytou poblíž.
Záměrně pro stopovačky nepoužívám GPS souřadnice, protože to už by nebylo žádné dobrodružné stopování, takže to prosím vnímejte tak, že si jdete odpočinout od moderních technologií.
Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče zážitek z týmové spolupráce a výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky.
Více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. Mnoho dospělých baví takové bojovky nebo stopovačky pro děti vymýšlet, koneckonců moje aktivity vznikly tak, že jsme s kamarádem pro naši skupinku dětí na jejich chalupě a okolí trasy vymýšleli.
Po několika letech zkušeností jsem tedy sepsal i ebook, v kterém každý najde rady, jak se taková hra dá připravit, najdete tam nápady na množství úkolů a šifer, také témata pro příběhy a nejrůznější varianty použití - v lese, doma, na zahradě, nebo jak stopovačku využít o Vánocích pro hledání a rozbalování dárků.
Když jsem na výletě s rodinou, děti samozřejmě chtějí každých deset minut vědět, kdy už dorazíme na nějaké zajímavé místo. Snažím se vymyslet dětem po trase nějakou zábavu, vyprávět jim něco zajímavého, vymyslet úkol, který musí splnit, hrát nějakou slovní hru. Když se pak procházím sám, vymýšlím hry pro ostatní rodiče.
Dítě by samozřejmě nemělo sedět celý den u počítače, ale hrát si venku. Čím ale děti motivovat, aby chtěly vyrazit na nějaký zábavný výlet do přírody? Děti mají naštěstí přirozenou zvídavost a baví je plnit různé úkoly. Hry na počítači jsou úkolů plné. Pojďme jim ale vysvětlit, že skutečná dobrodružná výprava jim přinese ještě větší zážitek. Bude to vyžadovat jen trochu pohybu.
V plánu každé venkovní hry v přírodě hráči naleznou pokyny, kudy dál pokračovat, často jsou tyto informace v podobě šifry nebo úkolu. Půjde o týmovou spolupráci, na odpovědi se musí shodnout celá rodina, aby se dál vydali všichni stejným směrem.
K stopovacím hrám si vybírám zajímavá místa v Praze a její blízkosti, parky, okolí rybníků a přehrad, přírodní rezervace. První hra, která vznikla, se jmenuje Hledání ztracené Atlantidy, a dozvídáme se v ní příběh Lemurie a Atlantidy. Hledači si v plánu hry čtou příběh o zkáze Atlantidy, hledají správný směr cesty podle šifer a úkolů.
Potkáte čtyři sta let staré duby, naleznete šifrovací přístroj, vyluštíte tajnou zprávu, najdete staré listiny v kořenech stromu a ještě mnoho dalšího. Úkoly jsou jednoduché a zvládne je každý. Trasa vede přibližně údolím Botiče a trvá tři hodiny. Start a cíl je deset minut chůze od stanice metra Háje.
Při vymýšlení, jak by měly stezky pro děti i jejich rodiče vypadat, jsem chtěl, aby hry měly především zajímavý, poutavý a dobrodružný příběh. Také, aby se z toho příběhu něco dozvěděly, něco naučného, poučného, dějepisného. Základem příběhů jsou tedy zkazky, legendy, mýty o Indiánech, Keltech nebo o bájné Atlantidě.
Pravá stopovačka ale hlavně obsahuje požadavek najít správný směr. K tomu v největší možné míře využívám znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Nesnažím se tedy stále ukrývat nějaké zprávy nebo kreslit šipky. K určení směru je třeba trochu všímavosti, logiky a důvtipu.
Pro případ odcizení či poškození je každá schovaná schránka se zprávou zdvojená. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky. A na konci cesty samozřejmě naleznete i poklad.
Udělejte procházku více zajímavější. Máme pro vás tip, jak udělat dětem ve věku cca 3 - 10 let procházku venku o dost zajímavější. Připravte jim stopovačku. Dá se připravit v parku i lesíku, záleží, co máte poblíž vašeho bydliště.
Jak stopovačku připravit?
Dětem postačí hrací karta a pastelky (kvůli vybarvovacímu úkolu) a nebo když úkoly zaměříte jinak, tak postačí obyčejná tužka. Mějte po ruce ještě jednu náhradní, občas v zápalu boje se nějaká zlomí, tak ať nejsou slzičky.
Hru nemusíte dělat jen pro své děti. Každý si ji může projít kdy se mu to hodí a po pár dnech jí můžete sundat. Nezapomeňte po sobě zase vše uklidit. Aby nás příroda přivítala i na příští hru, odstraňte pečlivě všechno značení, které jste na hru připravili. Děkujeme.
Hlavním cílem je vnímat krásu přírody zejména v době babího léta a umět ji chránit. Vedlejším cílem potlačit u dětí strach z pavouků, naučit se pracovat s lupou, využít ke hře a činnostem odpadový materiál, rozvoj fantazie, hrubé a jemné motoriky, jazyková průprava, trénink paměti a rozvoj myšlení. Výstupem aktivity jsou nové vědomosti, výtvarná dílna, pavoučí stopovačka.
Vydáme se s dětmi do pavoučí říše a připravíme pro ně pavoučí týden plný hádanek, pohádek, povídání, malování, cvičení a výlet do přírody ve stylu „stopovačky“, kde budou plnit úkoly na pavoučí téma.
Pavučina na celý týden - v prostoru celé herny ve výši ramen dětí natáhneme prádlovou gumu, která vytvoří „pavučinu“. Pavučinu děti pokryjí kusy látek (např. krepovým papírem) a vytvoří pomyslnou střechu.
Na začátku projektu motivujeme děti příběhem o koťátku, které pozorovalo a objevovalo svět. Všimlo si i krásné pavučiny. Chtělo se také naučit takhle plést sítě, ale neumělo to. Tak si ji alespoň chtělo odnést domů a mít tu krásu jen pro sebe.
Zvědavá byla nejen kočička, ale také děti jsou zvědavé a chtěly by se toho o pavoučcích dozvědět co nejvíce… - otázky k diskuzi, které si děti mohou vytáhnout z pavoučkovy sítě (např. Pavoučí hledání/stopovačka - hra s překonáváním různých překážek a drah (ve třídě, na zahradě, v lese) s plněním různých úkolů, které jim připravil pavouček František.
Každé nalezené místo má svůj úkol a při správném plnění jsou děti odměněny smějícím se pavoučkem. Nakonec si mohou děti společně vytvořit pavučinu přátelství - děti si mezi sebou posílají klubíčko vlny nebo provázku a vytvoří tak pavučinu přátelství. Před posláním klubíčka dalšímu může každé dítě splnit nějaký úkol. Cílem je, aby každé dítě drželo pevně svůj konec, aby se pavučina neroztrhla.
Pro menší děti můžete využít i tyto varianty:
Vyrážíte s dětmi do přírody, aby se mohly pořádně proskotačit? Máme pro vás tip, jak je venku zabavit...
tags: #ukoly #do #stopovacky #pro #deti #v