Ukrutné ničení přírody: Studie

Problematika klimatické změny je v mnoha zemích silně společensky polarizované téma. Nebylo tomu ovšem tak vždy a nestalo se tak samo od sebe. Minimálně část role má vznik organizovaného hnutí popírající poznatky klimatické vědy.

Počátky a vývoj klimatické problematiky

Problematika globální klimatické změny způsobené antropogenními emisemi skleníkových plynů se začala v odborné literatuře objevovat zhruba od konce 19. století. Nicméně až do zhruba poloviny 20. století se jednalo především o teoretický výzkumný problém, který nebyl chápán jako urgentní téma k řešení. Rané výpočty totiž ukazovaly, že s dobovým tempem spalování fosilních paliv by výraznější proměna klimatu nastala až za několik století.

Nadto se odborné debaty té doby soustředily spíše na rizika spojená s možným nástupem další doby ledové. Pokud se zmiňovalo antropogenní oteplení, tak spíše jako přínos, který prodlouží vegetační období, zmírní kruté zimy a další dobu ledovou oddálí. Spotřeba fosilních paliv ovšem stoupala exponenciálně a skleníkový efekt (zadržování tepla atmosférou) rostl podstatně rychleji, než kdokoliv předpokládal.

Začalo být zřejmé, že prudké zvyšování teploty může mít celou řadu negativních důsledků - od zvyšování hladin světových oceánů a souvisejícího zatopení přímořských oblastí přes zvýšený teplotní stres po narušení cyklů srážek (například monzunových dešťů), na kterých je celá řada oblastí závislá. Ještě nedlouho předtím řada odborníků předpokládala, že by mohly mít klima podobné Zemi - a mohly mít oceány s vodou nebo dokonce (třeba i inteligentní) život.

Vzhledem k tomu, že obě planety mají podobné podmínky jako Země (podobnou velikost, složení, ale i vzdálenost od Slunce) a přitom obě tak radikálně odlišné klima (mrazivý Mars versus rozpálená Venuše), začala se objevovat otázka, zda klima není méně stabilní, než se předpokládá. Vývoj v teorii systémů, komplexity a kybernetiky také ukazoval, že zdánlivě velmi stabilní systémy mohou při relativně malém narušení procházet prudkými a dalekosáhlými změnami.

Čtěte také: Volně žijící živočichové a legislativa

Rané klimatické modely dokonce ukazovaly, že by se klimatický systém mohl destabilizovat takovým způsobem, že by se Země stala zcela neobyvatelnou, podobně jako Venuše. Ačkoliv bylo zřejmé, že se jedná o raný výzkum s řadou nejistot, poznatky byly zneklidňující. Problematika negativních dopadů globální klimatické změny způsobené antropogenními emisemi skleníkových plynů získávala čím dál reálnější obrysy.

V průběhu 60. a 70. let začala odborná komunita stále více zdůrazňovat potřebu dalšího výzkumu, který by tato rizika podrobněji zmapoval. V průběhu 80. let ovšem začalo být jasné, že pokud bude pokračovat tempo antropogenních emisí skleníkových plynů, pak zákonitě dojde k prudké změně globálního klimatu, která nebude mít v historii lidské civilizace precedens.

Přes usilovné bádání se nepodařilo najít žádný mechanismus, který by změnu radiační bilance (zachytávání tepla atmosférou) kompenzoval a klima stabilizoval. Tohle poznání vneslo téma klimatické změny do prostoru politických debat a mezinárodního vyjednávání koncem 80.

Současný stav poznání a zdroje informací

Nejúplnějším a nejpřehlednějším zdrojem jsou zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Vycházejí vždy po několika letech, v současnosti je aktuální šestá. Aktuální a podrobné informace o klimatické změně lze také najít například na serveru Carbon Brief. Píší ho klimatičtí vědci a vědkyně a nedochází zde ke zjednodušování a zkreslování problematiky, na rozdíl od velké části článků v médiích.

Výsledky vědeckého výzkumu ukazují, že minimálně v kontextu několika tisíciletí (ale zřejmě i mnohem déle) probíhá bezprecedentní klimatická změna způsobená především antropogenními emisemi skleníkových plynů do atmosféry a související s proměnou energetické bilance Země. Jejím hlavním projevem je, že se Země velmi rychle otepluje. Současná geologická epocha (holocén) je přitom charakteristická relativně nezvyklou klimatickou stabilitou a tato stabilita je pravděpodobně i důvodem, proč byl možný rozvoj komplexních lidských společností závislých na zemědělství.

Čtěte také: Ekologické dopady

Holocenní klimatická stabilita ale nevznikla sama od sebe, nýbrž je vytvářena řadou stabilizujících mechanismů zemského systému, které rychlá globální klimatická změna může narušit. Při překročení určitých prahů se dokonce stabilizující procesy mohou změnit ve svůj opak a naopak začít přispívat ke klimatické destabilizaci. Navíc tento stav může být (v časových horizontech lidských životů) ireverzibilní - může být mimo možnosti lidské intervence vrátit se do předchozího stavu.

Zemský systém se tak může rychle proměnit z relativně stabilního do divoce se měnícího prostředí, přinášejícího řadu závažných až existenčních rizik.

Vliv politiky a ekonomiky na klimatickou vědu

Věda si sice snaží držet od politiky odstup, ale často se s ní protíná. Například pokud věda objeví negativní dopady průmyslové činnosti, často se ukáže nedostatek právních norem, což je následně důvodem k mobilizaci environmentálních protestů, požadavků na odškodnění, sanaci či regulaci různých odvětví. To s sebou opakovaně přináší i protireakci ze strany dotčených subjektů, které se snaží různými způsoby bránit.

Do jisté míry je obrana logická a pochopitelná (ostatně i vědecké výzkumy se přes všechna opatření mohou mýlit či na jejich základě může docházet k přehnané reakci). Nicméně opakovaně tyto obranné reakce nabývají charakteru účelových dezinformačních kampaní, které se snaží chránit partikulární zájmy bez ohledu na širší společenské dopady.

V tomhle smyslu vstoupila i klimatická věda do politického pole spolu s tím, jak se formoval odborný konsenzus na tom, že antropogenní emise skleníkových plynů vedou k nebezpečné klimatické destabilizaci. Tato destabilizace ale neohrožuje celou společnost stejně a někteří se proti rizikům dokáží výrazně lépe chránit.

Čtěte také: Ochrana přírodních lokalit

Zároveň na způsobování klimatické změny mají různé subjekty různý podíl. Vnímání rizik spojených s klimatickou změnou různými skupinami je tedy značně odlišné a dokonce existuje i škála subjektů, které vnímají řešení klimatické krize jako své ohrožení. Vskutku existenční ohrožení představuje řešení klimatické krize pro fosilní průmysl a na něm závislé skupiny a státy.

Fosilní průmysl je přitom v současnosti stále jedno z nejziskovějších odvětví na planetě. Jeho hodnota se ovšem odvíjí od velmi specifického know-how, infrastruktury a zásob fosilních paliv a není pro něj jednoduché se bez velkých ztrát transformovat.

Fosilní průmysl má přitom silný přesah do politiky, protože dodává klíčové služby, které jsou spojeny s kritickou infrastrukturou. Ostatně strategická závislost světa na fosilních palivech z nich činila významný vojenský cíl již během druhé světové války a podílí se také na vzniku ozbrojených konfliktů, organizování převratů či vzniku diktatur v řadě zemí bohatých na fosilní zásoby.

Právě globální závislost na fosilních palivech dává fosilním korporacím značnou vyjednávací páku, státům exportujícím fosilní paliva potom páku geopolitickou (jak ostatně ukázal příklad obratného využívání evropské závislosti na fosilních palivech Ruskem). Samotné státy jsou také ohroženy dopady klimatické změny různě, stejně jako jsou pro různé státy odlišné náklady na nízkouhlíkovou transformaci.

Existuje přitom i vnitrostátní distribuce rizik - bohatší části populace se dokáží před klimatickými riziky výrazně lépe chránit než ty chudší. Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem současně probíhající klimatické změny je oxid uhličitý, jehož ohřívající efekt v atmosféře působí po stovky let, vstupuje především v mezinárodních vyjednáváních do hry i rozdílná historická odpovědnost za vzniklý problém.

To vytváří napětí především mezi státy bohatého globálního Severu, které mají historicky vysoké emise (a zároveň zde budou dopady klimatické změny relativně mírnější), a státy globálního Jihu, které mají historicky emise nízké (ale dopady klimatické změny zde jsou mnohem výraznější). Nerovné vnímání rizik a nákladů tak vytváří potenciál pro konflikt, který se často projevuje i zpochybňováním poznatků klimatické vědy a jejich politicko-ekonomických nebo bezpečnostních důsledků.

Spolu se vstupem klimatické problematiky do politické arény počátkem 90. let se tedy z odborného tématu rychle stalo i téma velmi polarizující. Vzhledem k závažnosti problému a obtížnosti jeho řešení to zřejmě bylo nevyhnutelné. Nicméně veřejnou debatu začaly také ovlivňovat účelově šířené nepravdivé informace a informační zkreslení, začaly se množit dehonestační kampaně zaměřené na vybrané odborníky a odbornice, ale také na vybrané instituce, stejně jako na obor klimatické vědy jako takový.

Začaly se šířit fámy a konspirační teorie o tom, že klimatická věda, klimatičtí vědci a vědkyně manipulují daty. V podstatě trvalá eskalace konfliktu ve veřejné diskuzi a neustálé šíření zavádějících a nepravdivých informací vedly k začátku sociálně vědního výzkumu, ale i investigativních projektů, které se je snažily lépe zmapovat.

Došlo k postupnému rozkrytí širokého hnutí, jehož jádro je organizované skupinami, které hodlají zabránit omezování spalování fosilních paliv. Jsou mezi nimi státní i nestátní aktéři, především fosilní korporace, na fosilních palivech závislé státy, ale i politické skupiny, které se cítí klimatickou politikou ohroženy (geo)politicky, ekonomicky či ideologicky. Ty se podílejí na značně problematickém napadání a zpochybňování výsledků klimatického výzkumu.

Někteří autoři dokonce mluví o jedné z největších organizovaných kampaní proti vědě vůbec. Výsledkem je, že z původně odborného tématu se stala jedna z hlavních os politického štěpení a kulturních válek. Stává se i jádrem identitárního konfliktu, v němž postoj k problematice klimatické změny výrazně determinuje politická ideologie.

Zatímco v odborné debatě je stále jasněji, ve veřejné a politické jako by tomu bylo naopak. Ačkoliv si vědecký provoz typicky snaží držet odstup či autonomii na politickém poli, nevyhnutelně dochází k jejich prolínání nebo i ke konfliktu.

To se stává obecně tehdy, když vědecký výzkum přinese do veřejné a politické debaty nový fenomén, jehož existence je pro některé skupiny obtěžující či ohrožující (například důkazy lékařské vědy o škodlivosti kouření, ale také výzkum souvislosti kyselých dešťů s emisemi z energetiky, poškození ozonové vrstvy spojené s výrobou freonů, škodlivých dopadů některých pesticidů na ekosystémy a podobně).

Doporučená literatura

• Pro hlubší vhled do fungování organizovaného hnutí na popírání klimatické vědy fosilním průmyslem je dobrým úvodem kniha od Naomi Oreskes a Erica Conwaye Merchants of Doubts.
• Celkové shrnutí problematiky najdete v Climate Obstruction od Kristofera Ekberga a kolektivu autorů.
• Novinářský popis a historický vývoj v Jak ztratit Zemi od Nathaniela Riche.
• Postřehy klimatického vědce v knize Nová klimatická válka od klimatologa Michaela Manna.
• Pozadí financování dezinformačních subjektů v Dark Money od investigativní novinářky Jane Mayer.

O aktuálním dění z klima-popíračské scény informuje například Climate Investigation Center nebo investigativní projekt Drilled od Amy Westerveld. Climate Disinformation Database na serveru Desmog zase představuje velmi obsáhlou databázi subjektů napojených na fosilní průmysl, aktivních v popírání klimatické vědy.

Dopad koronaviru na životní prostředí

Ač o sociálních a ekonomických dopadech nedávné pandemie koronaviru slýcháme často ze zpráv i sociálních sítí, věděli jste, jaký dopad má současná situace na životní prostředí? Uhlíková stopa nás všech se v pandemii výrazně snížila. Nelétáme, rušíme výlety a dovolené a zůstáváme zavřeni doma. Voda v řekách i kanálech je čistší, nad velkými městy mizí smog a v uzavřených městech se volně procházejí zvířata. Jen v Číně se na začátku roku emise snížily až o 25%!

Jak se opatření v Česku i po světe pomalu uvolňují, musíme ale být opatrní. V minulosti, například v dobách recese, jsme mohli pozorovat podobné následky, dlouho ale nikdy nevydržely. Naopak, jakmile se situace opět zlepšila, emise vylétly ještě do vyšších čísel po uvolnění. Dávejme si proto pozor, abychom po zlepšení situace nezačali beze smyslů plýtvat a zatěžovat životní prostředí.

Zvýšená spotřeba plastů

Naše spotřeba plastu se v době pandemie drasticky zvyšuje. Ať se jedná o nutné ochranné materiály, nebo obaly jídla objednaného online. Bohužel se zdá, že v některých případech jde o volbu mezi životním prostředím a vlastním zdravím. S redukcí množství plastu jsme byli na dobré cestě, než se přihnal koronavirus. Používali jsme vlastní nákupní tašky a pytlíky, preferovali nebalené jídlo a obloukem se vyhýbali vodě v pet lahvích. Pojďme se tentokrát soustředit na obaly, spíše než nutné ochranné pomůcky.

Z našich domácností putuje do kontejnerů více a více plastu, ale co se s nimi děje dál? Už takto přetížená recyklační centra mají více a více práce a plasty tak často končí na skládce, nebo v moři. Špatná zpráva je, že je dost možné, že tato plastová horečka přetrvá i po uklidnění situace, jelikož si mnoho lidí zvykne na používání plastu a bude jej stále vidět jako bezpečnější možnost.

Plýtvání jídlem

Kromě plastového odpadu, další dopad koronaviru na životní prostředí představuje množství nespotřebovaného jídla. Ať už se jedná o jídlo ze zavřených restaurací, nebo čerstvé jídlo v supermarketech, které se neprodalo, jelikož si volíme trvanlivé alternativy - množství vyplýtvaného jídla se v době koronaviru drasticky zhoršilo.

Na druhou stranu, mnozí z nás jsou opatrnější s jídlem, které si přineseme domu, využíváme ho ekonomicky. Důsledkem většího množství vyplýtvaného jídla jsou nejen vyplýtvané prostředky jako voda, obilniny, nebo samotná pole na kterých bylo jídlo vypěstováno, ale také zvýšení emisí metanu. Většina tohoto jídla totiž končí na skládkách, kde nemá ideální podmínky k rozkladu, které by mělo na kompostu.

Koronavirus ovlivnil každý aspekt našich životů, dopad na životní prostředí je pouze jedním z nich.

Další zdroje plastového znečištění

Plast zaplavuje naše oceány. Na světě už není jediné místo, kam se plastový odpad ještě nedostal. Dokonce i lidmi neobydlená místa jsou jím zanesena. Plast byl nalezen ve většině pitné vody na světě, v dešti, v nejhlubších místech oceánu, v polárních oblastech i v soli. Plast ale z naší planety nezmizí - s časem se pouze rozloží na menší a menší částečky, které ale budou zatěžovat naši planetu nadále.

Jasně, nepoužívat brčka, nosit si do obchodu vlastní tašky a pytlíky, nakupovat v bezobalových obchodech, nosit s sebou vlastní bambusový příbor… Všechny tyto volby pomáhají dramaticky snížit váš dopad na životní prostředí, ale už jste o nich pravděpodobně slyšeli nejméně stokrát. Jak se oblékat bezodpadově? Vaše oblečení může být vyrobeno z jednoho ze dvou typů materiálu: přírodních tkanin, nebo syntetických látek.

Syntetické oblečení je ve zkratce vyrobené z vláken plastu, která se při každém praní uvolňují do vody. Jednoduchým způsobem, jak omezit množství plastu v oceánu způsobené syntetickými látkami, je se jim při nákupu oblečení vyhýbat. Pokud ale už nějaké takové kousky ve vašem šatníku máte, nevyhazujte je, jelikož i po vyhození například na skládku by se z nich mikroplasty dále uvolňovaly.

Průmyslové rybaření

O tom, jaký dopad má průmyslové rybaření na životní prostředí jsme nedávno zveřejnili celý článek. Tento průmysl je totiž zodpovědný za obrovské množství vybavení odhozeného do oceánu: každý rok to čítá 640 000 tun rybářského náčiní: sítí, vlasců, pastí a dalších nástrojů.

Mnohé studie odhadují, že její většinu tvoří právě rybářské náčiní a konkrétně rybářské sítě jsou to, co ji drží pohromadě. Dle jedné studie je až 70% mikroplastů nalezených u hladiny oceánu důsledkem průmyslového rybaření. Tyto milióny tun rybářského náčiní, které se momentálně nacházejí v oceánu, nejsou pouze znečišťovatelem, ale i nebezpečím pro mořské živočichy. Až 100.000 mořských živočichů přijde ročně o život v důsledku zamotání do opuštěného rybářského vybavení.

Pokud tedy chcete přidat ruku k dílu v boji za čistší oceány, zvažte, co je na vašem talíři. Nepodporujte výrobce, kteří jsou zodpovědní za ničení naší planety.

Třpytky a kosmetika

Třpytky jsou vyráběny z plastu, a tak všemožná kosmetika, která je obsahuje, znečišťuje oceány. Mnohé třpytky jsou totiž moc jemné na to, aby je čističky vod vychytaly, podobně jako v případě mikrovláken. Pokud se naleznete v situaci, kdy se bez třpytivého make-upu prostě neobejdete, vyzkoušejte rozložitelné třpytky.

Kosmetika, i ta, která neobsahuje třpytky, může škodit životnímu prostředí. Malé částice plastu totiž můžete naleznout i v zubních pastách, pleťovém peelingu či dalších produktech. Nejčastěji jsou vyrobené z polyetylenu, polystyrenu, nebo polypropylenu, ale mohou se skrývat i jako další ingredience.

Pneumatiky

Věděli jste, že pneumatiky jsou jedním z nejběžnějších zdrojů plastového znečištění na světě? Dle nizozemské studie z roku 2017 jsou pneumatiky zodpovědné za 10% mikroplastů v oceánu, ale další zdroje uvádí až 28%. Jak se tedy mikroplasty z pneumatik uvolňují? Při jízdě, když se pneumatiky opotřebovávají, mikroplasty zůstávají na silnici, odkud jsou pak deštěm spláchnuty do řeky, odkud putují do oceánu.

To, jestli mikroplasty z pneumatik skončí v moři, záleží na několika faktorech, především počasí a poloze silnice. Tyto částice pneumatik mají negativní dopady na mořské živočichy, jednímž z nich je ucpání trávicího traktu a následné chronické potíže po zbytek života.

Nejjednodušším způsobem, jak omezit tento zdroj znečištění, je dobře zvážit každou cestu autem. Nemůžete se raději dopravit pěšky či hromadnou dopravou?

Splavnění Labe: Sporný projekt

Labe, jedna z nejvýznamnějších řek v Evropě, hraje klíčovou roli v ekonomice, dopravě a životním prostředí. Bohužel, dlouhodobým problémem, který je doprovázen množstvím sporů, je otázka splavnění Labe. Situace vyžaduje zvážení nejnovějších ekologických, ekonomických a dopravních poznatků.

Jen tak můžeme najít způsob, jak umožnit šetrné a ohleduplné využití Labe jako dopravní tepny, zároveň však zachovat unikátní přírodní charakter této lokality. Oživení okolí Labe by mohlo přinést nové možnosti rozvoje sídel v jeho blízkosti. To všechno jsou potenciální výhody a zisky, které by měly stačit k tomu, abychom si sedli k pomyslnému kulatému stolu.

Splavnění Labe má potenciálně značný dopad na ekonomiku a dopravu v regionu. Nedostatek přístupu k vnitrozemským přístavům znamená ztrátu obchodních příležitostí a omezuje konkurenceschopnost místních podniků. Doprava po silnici a železnici je charakterizována nadměrnou zátěží, což způsobuje dopravní zácpy a zvýšené náklady na přepravu zboží.

Nicméně - a jedním dechem - budiž řečeno, že, splavnění Labe by nemělo být posuzováno bez zvážení ekologických dopadů. Labe je domovem mnoha vzácných druhů rostlin a živočichů, a jeho unikátní přírodní charakter by měl být chráněn. Pro nalezení optimálního řešení je nezbytné vyhodnotit nejnovější ekologické, ekonomické a dopravní vědomosti.

Studie zabývající se ekologickými dopady splavnění Labe by měly být provedeny s důrazem na ochranu citlivých oblastí a druhů. Identifikace klíčových ekologických stanovišť a opatření na minimalizaci negativních dopadů by měly být zohledněny v jakémkoli plánu na splavnění. Současně je ale třeba takový přístup k věci, který se nestane apriorní brzdou v hledání konsenzu, jak tomu v minulosti bohužel často bývalo.

tags: #ukrutne #niceni #prirody #studie

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické výzvy v Česku
• Jak správně třídit odpad
• Význam přírody
• Třídění odpadu: Co do směsného nepatří
• Moderní odpadkové koše