Dopad umělých kožešin na ekologii

Liška obecná (Vulpes vulpes) je v České republice zřejmě nejobecněji známou a svým způsobem u široké veřejnosti oblíbenou šelmou.

Vedle „zlého“ a zatracovaného vlka a vždy dobráckého a trochu přihlouplého medvěda, hrála liška vždy roli sympatické, důvtipné, někdy až vychytralé bytosti.

Přestože přisuzování lidských vlastností zvířatům neboli antropomorfizace nepatří ke správným biologickým přístupům a často jsou v tomto duchu dělány zcela mylné závěry, v případě lišky se naši předkové až tak moc nespletli.

O tom svědčí především to jakým způsobem kmotra liška „dobyla svět“.

Liška obecná se vyskytuje v rozsáhlém areálu, zoogeografy nazývaném Palearkt, který zahrnuje téměř celou severní polokouli a představuje rozlohu 70 milionů km².

Čtěte také: Význam Uměle Vytvořené Přírody

V rámci této gigantické oblasti obývá: celou Evropu s výjimkou Islandu, Severní Ameriku až po Mexiko, Asii včetně severu Indického poloostrova, Číny a Japonska a sever Afriky.

Člověk se bohužel postaral o její rozšíření i do míst, kde nikdy nežila, a kde jako nepůvodní druh představuje ekologickou hrozbu.

Na tak rozsáhlém území, jaké liška přirozeně pokrývá, vytváří každý živočišný druh škálu barevných, velikostních a morfologických odlišností, daných zpravidla vlivem prostředí, které jsou poté zkoumavými biology a taxonomy rozlišeny jako poddruhy.

Ani liška není výjimkou a bylo u ní popsáno dokonce 44 poddruhů.

Ty se liší především zbarvením, hmotností a proporcemi hlavy, těla a končetin.

Čtěte také: Ekosystémy a neolitická revoluce

Na základě Bergmanova pravidla, které zjednodušeně říká, že od jihu k severu roste velikost jedinců daného druhu, jsou poddruhy ze střední Asie a jihu USA výrazně menší než poddruhy z Kanady či Sibiře.

Vysvětlení tohoto základního ekologického pravidla tkví ve skutečnosti, že větší jedinec má vzhledem ke svému objemu relativně menší povrch těla než jedinec menší.

Značná variabilita ve zbarvení se však u lišek vyskytuje i v rámci území obývaného jedním poddruhem.

Řada zajímavých barevných odchylek dala vznik barevným mutacím, které našly uplatnění ve faremním chovu lišek na kožešiny.

Jak je možné, že liška dokázala osídlit tak rozsáhlá území čtyř kontinentů? Odpověď je jednoduchá - liška je nesmírně adaptabilní a dokáže se nejen přizpůsobit mnoha typům prostředí, ale nevybírá si, ani když jde o složení jejího jídelníčku.

Čtěte také: Budoucnost jídla

V rámci palearktického prostoru obývá nejrůznější prostředí od mořských pobřeží po hory do nadmořských výšek 4 500 metrů.

Liščí přizpůsobivost jde ale ještě mnohem dál.

Mazaný predátor se totiž dokáže zabydlet nejen v téměř jakémkoli přírodním prostředí, ale rovněž v pozměněné kulturní krajině, zcela odlesněné zemědělské krajině a dokonce i v továrních čtvrtích a ve městech.

Populace lišek postupně osídlily i některé evropské metropole jako například Londýn, Paříž či Stockholm.

Pronikání lišek do sídelní zástavby bylo poprvé zaznamenáno již ve 30. letech minulého století v Londýně a tento trend stále pokračuje.

Nejedná se přitom o zvědavé návštěvy z okolí.

Lišky uvnitř měst trvale žijí, vyvádějí mláďata v suterénech domů, v zahradách, na skládkách a podobně.

Početnost lišek, stejně jako všech ostatních predátorů, přímo závisí na potravní nabídce.

V pouštích Ománu byla zjištěna hustota jedné lišky na 50 km², obdobně v arktických oblastech připadá na jednu lišku 40 km².

V územích s bohatší potravní nabídkou, jako je třeba naše zemědělská krajina, se populační hustota pohybuje v rozmezí 0,5-3 lišky na kilometr čtvereční.

Městský nadbytek potravy pak umožní existenci neuvěřitelně početné populace, která byla zjištěna v britském Oxfordu.

Už z výše uvedeného musí být vnímavému čtenáři jasné, že pomyslné potravní mantinely má liška nastaveny nesmírně daleko od sebe.

Odborné publikace ji charakterizují jako adaptabilního omnivorního oportunistu.

To v zásadě znamená, že jí téměř cokoli, co má v daném místě k dispozici.

Nejedná se přitom jen o vlastní kořisti.

Liška se živí i rostlinnou potravou a zbytky potravin lidí či domácích zvířat.

Její nejčastější kořistí jsou drobní savci, především hlodavci.

Příležitostně sbírá ptačí vejce, mláďata na zemi hnízdících ptáků, měkkýše a větší hmyz.

Především v době zimního nedostatku potravy loví lišky větší kořist do velikosti zajíce či domácí drůbež, bažanty, kachny a podobně.

Větší škody mohou způsobit na uměle odchované pernaté zvěři, protože pro myslivecké účely vypouštění bažanti a kachny postrádají základní útěkové reflexy a jsou pro lišky snadnou kořistí.

Větší kořist příležitostně loví i v období vyvádění mláďat, kdy se samec i samice musí starat o výživu skupiny věčně hladových potomků.

Jako většina predátorů, i liška se dostala do staletí trvajícího konfliktu s lidmi.

Člověk lišku lovil a loví z několika důvodů, které se v čase měnily i prolínaly.

Prvotním důvodem zřejmě byla kvalitní liščí kožešina, využívaná odnepaměti k odívání a krášlení zejména dam.

Dalším pádným důvodem byly škody na hospodářských zvířatech a lovné zvěři, neochota člověka - hospodáře a lovce - dělit se s predátorem o něco, co podle názoru mnoha lidí patří jen na náš stůl.

Lov na lišku byl tradičně i ceněným loveckým a sportovním zážitkem, který se u lovce násobil s přesvědčením, že zabitím lišky napomůže ochraně drobné zvěře a zájmů farmářů.

Už jsme zmínili oblibu této šelmy u určité části populace, a to jak pro její vzhled, tak pro jakousi bystrost a vynalézavost se kterou je schopna sdílet s člověkem pozměněnou krajinu včetně lidských sídel.

Velkou Británii kdysi vztah k lišce rozdělil na dva tábory.

Jeden z nich obhajoval tradiční hon na lišku pomocí smečky psů jako tradiční součást britské kultury.

Obliba honu na lišku se projevila i v britských koloniích.

Jako lovná zvěř byl tento predátor vysazen v polovině 19. století v již zmíněné Austrálii a zdánlivě nevinný čin měl pro místní faunu katastrofální důsledky.

Dnes je kvůli přemnožení lišek přímo ohrožena existence mnoha druhů drobných vačnatců, kteří na tak výkonného predátora nebyli evolučně připraveni.

Intenzivní lov lišky je dnes paradoxně jedinou možností záchrany původních živočichů.

Jakkoli je v tomto případě odstřel lišek oprávněný, zároveň je velice těžké a v širším měřítku skoro nemožné jejich početnost výrazně snížit.

Tam, kde byla uměle vysazena, se liška chová jako invazní druh.

V novém nepůvodním prostředí chybí evolučně vzniklé, přirozené regulační mechanismy, které udržují početnost predátorů na únosné míře.

tags: #umělé #kožešiny #ekologie #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Koše na tříděný odpad se senzorem – recenze
• Jak se zbavit objemného odpadu?
• Objevte Drachkov: Historické kořeny a moderní život
• Hry a aktivity do lesa s přáteli
• Partnerské focení v přírodě a ve městě