Uvolněné Niky a Definice Ekosystému

Cykly přednášek Ekologie I a II jsou úvodem do obecné ekologie jakožto vědy koumající vztahy mezi organismy a prostředím a mezi organismy navzájem. Cílem předmětu je tedy seznámit posluchače se základními ekologickými zákonitostmi v přírodě. Ekologie I je věnována autekologii a demekologii (tj. ekologii na úrovni jedinců a populací). K získání zápočtu je požadováno splnění zápočtového testu na 70% a aktivní účast na exkurzích (vypracování a přednesení referátu na zadané téma).

Základní Principy Ekologie

Ekologie, její vztah k jiným vědám, význam ekologie, obory ekologie, základní principy ekologie.

• Základy evoluční biologie, speciace, extinkce, konvergence, divergence, koncepce biologického druhu, adaptace, přírodní výběr.
• Ekologické faktory prostředí, interakce mezi organismem a abiotickými složkami vnějšího prostředí.
• Liebigův zákon minima.
• Shelfordův zákon tolerance.
• Koncept ekologické niky.

Abiotické a Biotické Faktory Prostředí

Abiotické faktory a jejich působení na organismy.

• Toky energie a látek v přírodě.
• Biogeochemické cykly, hydrologický cyklus.
• Biotické faktory prostředí - vztahy mezi organismy, komensalismus, amensalismus, neutralismus, mutualismus.

Populační Ekologie

Základy populační ekologie, populace a populační charakteristiky, základní parametry populace. Stabilita populace. Migrace, invaze, disperze. Distribuce jedinců v populaci.

• Populační dynamika a populační cykly, růstové modely populací.
• Life histrories, r a K životní strategie.
• Metapopulace, problémy malých populací, aplikace v ochranářské biologii.
• Vnitrodruhová kompetice, exploatace, interference, teritorialita, logistická rovnice vnitrodruhové kompetice.
• Mezidruhová kompetice, logistický model vnitrodruhové kompetice, princip konkurenčního vyloučení, Tilmanův model diferenciace nik.
• Predace, funkční klasifikace predace, vliv predace na populaci kořisti, chování predátora, behaviorální ekologie, základní způsoby výživy, populační dynamika predace - model Lotky a Volterra.
• Opakování poznatků autekologie a demekologie, zdůraznění souvislostí.

Ekologická Nika

Každý organismus má vymezen určitý výklenek ve svých požadavcích na biot. Střední hodnoty nejčastěji udávají ekologické optimum=nejvhodnější podm. Mají širokou ekolog. valenci, tzn. mají úzkou ekolog. valenci, tzn. Faktor, který rozhoduje o výskytu druhu na stanovišti a který se na daném stanovišti nejsnáze dostane mimo hranice ekolog. úzké rozpětí ekolog. vyskytují se v místě svého vzniku, vývoje a původního rozšíření, obývají tzv.

Čtěte také: Strategie v ekologických nikách

Ekologické Faktory

Ekologické faktory biotické a abiotické. Podmínky a zdroje. Liebigův zákon minima. Shelfordův zákon tolerance. Faktory fyzikální - záření ve formě tepla, světla a jiných forem; zvuk; elektrické pole; proudění a tlak. Faktory chemické - voda; kyslík; oxid uhličitý; salinita; kyselost; biogenní prvky.

Vnitrodruhové a Mezidruhové Vztahy

Vnitrodruhové a mezidruhové vztahy. Vztahy mimoreprodukční a reprodukční, reprodukční systémy a skupiny, mimoreprodukční skupiny. Život ve skupině, altruismus, vnitrodruhová kompetice. Mezidruhové vztahy: neutralismus, komensalismus, amensalismus, predace, kompetice, mutualismus.

Principy Populační Ekologie

Principy populační ekologie, definice populace, stabilita populace, základní charakteristiky populace: populační hustota, natalita, mortalita, migrace. Typy migrací, rozptyl, invaze. Funkční závislosti, matematické modely populační dynamiky. Populační cykly. Vlivy prostředí na populace. Životní strategie. Metapopulace, zdrojové a propadové populace.

Vnitrodruhová a Mezidruhová Kompetice

Vnitrodruhová komeptice: teritorialita, vliv kompetice na natalitu, mortalitu a růst jedinců. Regulace velikosti populace, nosná kapacita prostředí, sigmoidní tvar křivky růstu populace. Samozřeďování populace. Mezidruhová kompetice: možné výsledky. Logistický model mezidruhové kompetice. Princip kometičního vyloučení. Zdánlivá kompetice.

Predace a Populační Dynamika

Funkční klasifikace predace: praví predátoři, spásači, paraziti, parazitoidi. Vliv predace na populaci kořisti. Nasycení konzumentů. Chování predátorů, potravní specialisté a generalisté, potravní preference. Optimální získávání potravy. Funkční odpovědi konzumenta. Potravní ostrůvky a ideální volné rozmístění. Populační dynamika predace, Lotkův a Volterův model.

Čtěte také: Biodiverzita v ČR a ekologické niky

Ekosystém a Jeho Charakteristika

Relativně trvalý dynamický systém souboru organizmů a jejich prostředí (ekotopu) vytvářející určitou stabilitu danou potravními vazbami, resp. V evropských podmínkách byly definovány alternativní pojmy. byla popsána V.N. definovaná A. Ekosystémy mohou být uspořádány hierarchicky, tj. Lze tak postupovat z planetární, globální úrovně na úroveň kontinentální, regionální (na ploše měřitelné zhruba tisíci km2), chorickou (plocha tisíců ha, krajinná úroveň) a topickou (jednotlivé lokality).

Typy Ekosystémů

Je možno definovat subekosystémy, jež jsou součástí ekosystémů vyššího řádu (rákosina v rámci ekosystému rybníka, smrkový porost v rámci lesního komplexu), popřípadě supraekosystémy, zahrnující naopak ekosystémy nižšího řádu (ekosystém krajiny zahrnující lesní porosty). , jejich ohraničení bývá přitom z hlediska jejich určení jako systémů otevřených často obtížné. (pozvolné, difúzní). typů ekosystémů. Jeho typickým příkladem je lesní plášť. Každý ekosystém je charakterizován souborem abiotických a biotických faktorů jež určují do značné míry jeho možnosti, především z hlediska produkčních možností autotrofních organismů a tím dávají předpoklady pro počátek potravních řetězců a potravních zdrojů pro organismy heterotrofní. (alespoň u terestrických ekosystémů). čili konkrétní stanoviště.

Dynamická Rovnováha a Stabilita Ekosystému

Ekosystémy se tedy většinou nacházejí ve stavu dynamické rovnováhy. Přes obměnu složek ekosystémů, růst, vývoj a odumírání organizmů i přes značné energetické, látkové a informační toky ekosystémy zůstává struktura a funkce na zhruba stejné úrovni, nebo prochází v určitých periodách předpovídatelnými a vyrovnanými cykly. Popis struktury a funkce ekosystému je záležitost vysoce komplexní a komplikovaná, zatím v úplné podrobnosti neproveditelná.

Vliv Vnějších Faktorů na Ekosystém

Působí-li na ekosystém vnější vliv a tento přesahuje obvyklé rozpětí, ekosystém přejde k mobilizaci obranných a nápravných opatření a nachází se ve stavu stresu. Dochází pak k vývoji ekosystému, k sukcesi.

Koloběh Látek v Ekosystému

V procesu fotosyntézy je stavba biomasy těsně spjata s dostupností minerálních živin pro tuto stavbu nutných. a při rozkladu odumřelých těl až na anorganické látky jsou uvolněny její poslední zbytky. se nazývají popeloviny (starý název). ve valné většině využívá.

Čtěte také: Ekologické tržní niky ve firmě

Složky Ekosystému

Lze vylišit složku nadzemní části vegetace, podzemní části vegetace, v rámci které můžeme rozlišovat složku dřevinnou (stromovou, keřovou) a bylinnou. Dále se vylišuje složka nadložního humusu, vzdušného prostředí a půdy, eventuálně i složka živočišná. Přístupů je několik a výsledkem je např. vylišení jednotlivých složek, etáží a vrstev (v korunové části lesního ekosystému). Zahrnuje veškeré živé organismy jako součást ekosystému.

Vztahy Mezi Organismy v Ekosystému

Vzájemnost (mutualismus) - vztah, kdy interakce mezi jedinci dvou/více druhů pozitivně ovlivňuje jejich růst nebo velikost populací. vztah, kdy jeden nebo oba druhy mohou přežívat i při absenci druhého druhu, ale pokud jsou spolu, tak se vzájemně pozitivně ovlivňují. interakce, kdy jeden organismus působí kladně na jiný a ten naopak nijak nepůsobí na organismus první. vztah dvou (nebo více ) druhů, kdy činnost jednoho organismu nebo druhu potlačuje rychlost růstu nebo natalitu druhého druhu, nebo zvyšuje jeho mortalitu. (Možnost vytlačení jednoho druhu ze stanoviště jiným druhem).

Životní Strategie a Adaptace

Vzhledem k různým typům prostředí a různým podmínkám si různé druhy (rostlin) adaptovaly různé strategie přežití a maximálního využití možností prostředí a vytvořily různé životní formy. Jako populace jsou přitom označovány biotické systémy vytvářené vzájemně podobnými jedinci téhož druhu, kteří si ve společném prostoru a ve společném čase při pohlavním rozmnožování předávají společné znaky. Podle životních forem, specializace odborníků a systematických skupin lze pak hovořit o fytocenózách, bryocenózách, mykocenózách a zoocenozách.

Ekologické Faktory a Jejich Vliv

Sluneční záření má dvě základní formy, které ovlivňují výrazněji charakter a fungování ekosystémů a které z těchto důvodů odlišujeme. a tím zprostředkovaně potravním zdrojem všech živých organismů v ekosystému. Teplo rovněž ovlivňuje produkční možnosti rostlin a možnosti přežití a aktivity živočichů a to i půdních.

Stabilita Přírodních Lesních Ekosystémů

Při obnově rozsáhlých kalamitních holin z poslední doby v českých i slovenských lesích je krajní potřebou položit základ vysoké (nebo aspoň vyšší) ekologické stability pro nově založené lesy. Pro tento účel je vhodné poznávat příčiny stability přírodních lesních ekosystémů. Základy těchto příčin tkví v genekologických vlastnostech populací lesních dřevin, jejich společenstev a uspořádání v čase a prostoru.

Sukcese a Stabilita Ekosystému

Sukcese znamená následnost ekosystémů na plochách zbavených vegetace na základě změn rostlinných společenstev. Ekosystémy přitom směřují k vyšší organizovanosti a strukturovanosti, a tím i k vyšší ekologické stabilitě v rámci přeměn prostředí biocenózou. Tato následnost je spojena s postupným růstem druhového bohatství. To buď pokračuje až do stadia klimaxu, nebo pro ztráty některých pozdně sukcesních druhů (např. konkurencí) ke konci částečně klesá.

Diverzita a Stabilita

Existuje mnoho empirických poznatků o tom, že druhově bohatší ekosystémy jsou odolnější. Názor ekologů však není jednotný. Diverzitu ekosystému tedy nelze podle současných poznatků považovat za použitelné kritérium pro hodnocení jeho stability (Míchal, 1994). Čím více se porosty svojí skladbou a strukturou blíží přirozenému lesu daného ekotopu, tím nižší je riziko jejich narušení a ohrožení stability.

Nerovnovážné Paradigma v Ekologii

V současnosti víme, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově omezeně, že podléhají neustálým, často těžko předvídatelným změnám a že opakované disturbance patří v přírodních systémech ke zcela základním procesům. Všechny ekosystémy jsou vystaveny postupným změnám podnebí, obsahu živin, rozpadu původních biotopů a využívání bio­ty (živé složky ekosystémů) lidmi. Neexistuje konečný stav ekosystému, který by se dal jednou provždy zakonzervovat.

Ekologická Integrita

Ekologická integrita je syntetickou vlastností celého ekosystému. Označujeme jí stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biodiverzitě. Protože ekosystémy jsou utvářeny vzájemným spolupůsobením řady činitelů (podnebí, disturbance, biodiverzita), zůstává ekologická integrita jediným způsobem, jak přiměřeně vyjádřit jejich komplexnost.

Adaptivní Péče

Ekosystémy nespějí do konečného ustáleného stavu, ale řídí je nerovnovážné procesy. Proto se mohou chovat velmi překvapivě a této skutečnosti je nutné se přizpůsobit. Adaptivní péčimůžeme charakterizovat jako proces opakovaného a neustálého hodnocení zjištěných zkušeností, který bere v úvahu měnící se ekologické, společenské a politické souvislosti.

Základní názory klasické a nerovnovážné ekologie

Srovnání základních názorů klasické a nerovnovážné ekologie shrnuje tab. 1.

Tabulka 1: Základní názory klasické a rovnovážné ekologie (Pickett et al. 2007)

tags: #uvolnene #niky #ekosystem #definice

Oblíbené příspěvky:

• Fakta o jednoezových bombičkách
• Revize a servis kotlů
• Analýza Pospíšilovy ekologické agendy
• Elektromagnet: princip a vlastnosti
• Alkohol a řízení: Bezpečnost