Příroda v hlavní roli: Vyprávění s detektivní zápletkou

Vltava uvede premiéru nové rozhlasové hry, ve které hraje hlavní roli spásonosné i zhoubné radium. Autorka hry Zářivé dítě Eva Blechová v ní pojednala příběh vzestupu a pádu chemického prvku radium.

Téma ale nechtěla uchopit jako tradiční životopisné drama o jeho objevitelce Marii Curie. „Do radia vkládali všichni zhruba v desátých dvacátých letech minulého století obrovské naděje. Že budeme topit, dělala se mýdla, kondomy… všechno se dělalo s radiem.

„Pro Marii Curie bylo velice těžké si připustit, že to není tak krásně zářivé dítě, jak si původně představovala, ale že má velmi nebezpečné až strašidelné rysy.

V hlavní roli město

Urban tematizoval znovuutváření krajiny zdevastované těžbou už před patnácti lety ve druhé části „zeleného románu“ Hastrman. Připomeňme, že ten končí úsilím mladých ekonadšenců rekultivovat vydrancovanou horu nejen fyzicky, ale i duchovně, tedy záměrem navrátit místu řád, v němž je příroda souladně propojena s člověkem.

Práce vysokoškolských studentů pod vedením architekta Petra Hájka zaceluje vznikající ránu v krajině hypotetickým „společným městem“ (volně v esperantu Urbo Kune), komponovaným z několika desítek rovnoběžných slotů o jednotné šířce dvanáct metrů, takže celek připomíná obří zvlněné žebrování.

Čtěte také: Taxi Liberec: Aktuální Změny

Ve zmíněném projektu pak hraje podstatnou úlohu právě její text: město budoucnosti, reálně zhmotněné jen ve zmenšeném modelu (donedávna byl k vidění v Centru současného umění DOX), má oživit příběhem.

Detailní podobu nekonvenčního řešení nabízejí příslušné webové stránky, ale určitější představu si lze udělat už na základě vizualizací a nárysů v Urbanově knize.

Sice se citlivě ohlíží na okolní terén, ale pak už jen na svou originalitu; úzké prostory oddělené vysokými zdmi působí zevnitř dojmem bizarní klaustrofobní věznice. Oproti tomu architektura Urba Kune lidi v potaz příliš nebere.

Právě tak vnímá umělé město Urbanův hrdina-vypravěč, když se v něm coby nový knihovník snaží zabydlet a zorientovat se v jeho nezvyklé dispozici. Následně se město izolovalo a proměnilo v podezřelou elitářskou korporaci, jež si uprostřed Čech žije vlastním životem - bezpečným, hypermoderně zautomatizovaným a stylově luxusním, leč zároveň podivně chladným a (zdánlivě?) bezúčelným. Navíc se zdá, že monstrózní stavba (a spíš ona je protagonistou knihy) ztratila životodárnou a sjednocující myšlenku, když záměr učinit z Urba Kune metropoli zkrachoval společně s pokusem o federalizaci Eurosvěta.

Je sympatické, že Urban projektovému „zadání“ nepodlehl a nenapsal tak prvoplánový chvalopis, který by vizi Urba Kune jednoznačně posvěcoval či velebil. Nicméně autor v jednom z rozhovorů prohlásil, že jeho úmyslem nebylo psát antiutopii, což výsledek potvrzuje už jen tím, že se bezútěšné sídlo nakonec přece jen stává nositelem pozitivní ideje. Naopak, titulní dějiště se v lecčems podobá dystopickým megaměstům. Navíc je topos hi-tech města využit (podobně jako jiné stavby-toposy v dřívějších Urbanových románech) k různým žánrovým a intertextovým poťouchlostem.

Čtěte také: Egyptská metropole: klima

V přiznaných i skrytých narážkách a glosách dochází samozřejmě také na kultovní opusy science-fiction, z níž příběh zároveň přejímá několik konvenčních motivů (roboty, holografické transmise a další). Příběh tak míchá náznaky dystopie třeba s prvky pohádky, romaneta, thrilleru nebo očividně přepjaté lovestory (v níž kopulace není souloží z plezíru, ale osudovou nutností). V textu jsou roztroušeny kafkovské, čapkovské či verneovské aluze a vzhledem k tomu, že exponovanými prostorami děje je hned několik biblioték, nechybějí rovněž ozvěny děl Borgesových a Ecových.

Něco je jinak

Zprvu se ústřední záhadou jeví identita enigmatického zakladatele města, potažmo jeho vládce, k němuž se hrdina snaží dostat skrz hierarchii svých nadřízených. Základním fabulačním půdorysem Urbanova románu je „příběh s tajemstvím“.

Na knihovníkovo počínání se však nabalují podivnosti, které jej pomalu přivádějí - v dílčích zápletkách a jejich vyústěních trochu kostrbatě - až k tajemství pravého účelu betonového města.

Jím avizovaná paralelita je přitom leitmotivem či principem, který prostupuje několika vrstvami románu najednou. Pro jen trochu důvtipného čtenáře není nikterak složité předem odhadnout přibližné řešení celé hádanky, zvlášť když mu napovídá už podtitul knihy.

Nejzřetelněji se promítá do struktury fikčního světa, vnitřně se všelijak „zdvojujícího“ a „uhýbajícího“. Budoucnost, v níž se děj odehrává, oddělují od naší doby nejen desetiletí, ale příležitostně také jevy, jež se příslušným žánrovým jazykem označují snad jako „anomálie v časoprostorovém kontinuu“: v urbovní knihovně se tak mohou sejít knihy Lacana a Derridy s filozofickými spisy „Bicana“ nebo „Karla Bartha Simpsona“, obyvatel Urba Kune (zvaný Urban, přirozeně) může poslouchat skladby Black Sabbath, ale též „Vojenských psů“ nebo přestárlé divy „Anděly Tscherné“.

Čtěte také: O ekologických sítích

Každopádně umístění děje do „vybočené“ blízké budoucnosti oceňuji jako rafinovaný (byť ne zas tak originální) tah. Vtípky s přejmenováním, šifrováním či jiným „vychýlením“ známých reálií někdy pobaví, někdy ale vyznívají trochu lacině (viz alternativní titul Salingerovy knihy Kdo chrápe v žitě).

Napíše-li totiž kritik, že konstrukce celé záhady působí poněkud chatrně, přestože má oporu v teorii membránovitých vesmírů, nebo konstatuje-li, že chování postav ve svých motivacích a důsledcích lehce drhne, což nezakryjí ani mlhy a páry (snad steampunková dekorace urbovních interiérů?), může se mu dostat odpovědi, že právě takhle a nejinak to zkrátka v onom paralelním světě chodí a má chodit.

Ostatně hrdinové „odjinud“ mohou svým klidem v takových momentech leckdy trumfnout i „našeho“ Jamese Bonda: reakce alternativní ženy procitnuvší z bezvědomí po zásahu elektřinou? „‚Šok osrdí,‘ mávla rukou.“ (Pro jistotu dodávám - základním tónem právě skončeného odstavce je ironie). Nemusí se kupříkladu hnidopišsky ptát, jak asi vypadá ufonská pusa jako z Vetřelce, neboť v alternativní vetřelčí sérii se ufoni dozajista vyskytují. Nemusí se ani pochybovačně pozastavovat nad tím, že aktéři románu se víc než čemukoli jinému věnují konverzaci a vysvětlování, a to i v situacích, kdy je to nepravděpodobné, například ve chvílích ohrožení či krátce po nich. Ovšem i kritik má výhodu.

Paralelní román jako paralela

V Urbu Kune se tak dosti hlasitým tématem stává fenomén české „národní povahy“, respektive její negativa, jež se projevuje mimo jiné v pohledu na eurointegraci a v současnosti ještě více v pohledu na masovou migraci a s ní související setkávání a prolínání rozdílných kultur. Miloš Urban patří ke spisovatelům, kteří beletrii pojímají rovněž jako vhodnou příležitost vyjádřit se (kriticky) k aktuálním společenským problémům.

Co mě ale irituje, je ukecaně agitační, proklamativní způsob naplňování takové intence. Nemám nic proti takto angažované intenci literatury, nevadí mi, když jsou její názorová východiska stereotypně sebemrskačská (Češi jsou zde hodnoceni jako většinově zapšklí, zakomplexovaní skeptikové, jako „omezená a permanentně frustrovaná, nazlobená maloměšťácká monstra náchylná ke konfliktům“), ani mi nevadí, že je její vyznění víceméně tendenční a černobílé (zde zhruba ve smyslu „kdo chce uzavřít hranice, je populista, xenofob a nácek“).

Místo toho, aby Urbanovi hrdinové své postoje a hodnoty přesvědčivě „prožívali“ v akci (a my si jejich jednání mohli sami nějak interpretovat), raději debatují, filozofují a poučují se navzájem, přičemž je až moc evidentní, že adresáty jejich povídání o idejích, lásce, náboženství, (ne)toleranci a podobně jsme hlavně my čtenáři. Protivnou didaktičnost ještě podtrhuje sklon k rádoby hlubokomyslným výrokům a patetickým frázím, a to jak v replikách postav, tak ve vypravěčově partu (že si to hrdinové občas sami uvědomují, nijak tento neduh neumenšuje).

Turistická příhoda s detektivní zápletkou

Horská turistika většinou slibuje klid, ticho lesa a únik od civilizace, jenže někdy se i obyčejná túra může změnit v nečekané dobrodružství. Stačí drobná náhoda, špatné místo ve špatný čas a člověk se ocitne uprostřed příběhu, který připomíná detektivní román spíš než víkendový výlet.

Turistická příhoda s detektivní zápletkou ukazuje, jak tenká je hranice mezi obyčejným zážitkem a událostí, která člověku zůstane v paměti na celý život.

Hory nad Štěchovicemi se v podvečer halily do měkkého oparu a les voněl jehličím, mokrou půdou a vzdáleným kouřem z chat, které se místy krčily v úbočích. Když Marek dorazil na rozcestí U Tří smrků, slunce zrovna zapadalo za hřeben a barvilo nebe do oranžova. Měl tam přespat a ráno pokračovat na Medník. Cesta k turistické útulně měla být podle mapy už jen kilometrová rovinka.

Nechtěl hned sahat po mobilu - signál tu stejně skákal jako splašený - a tak pomalu vykročil směrem ke zvuku. Jenže když ušel sotva sto metrů, ozvalo se prasknutí větve a tiché zasténání. Nebylo to zvuk divočáka ani srny. Byl to člověk. Marek zpozorněl.

„Jste v pořádku?“ oslovil ho Marek. Za velkou borovicí našel staršího muže sedícího na zemi. Opíral se o batoh, dýchal přerývaně a na tváři měl odřeninu. Muž zvedl oči. „Uklouzl jsem... ale to není to hlavní,“ zašeptal a podal Markovi drobný kovový předmět. „Tohle... musíte předat policii. Nesmí...

V Marekově dlani spočinula podivná mosazná kapsle, na které byl vyrytý symbol připomínající stylizovanou sovu. „Důkaz,“ vydechl muž. „Někdo... Než Marek stihl položit další otázku, ozvalo se zhouknutí puštěného telefonu a muž krátce ztratil vědomí.

Marek zkontroloval puls - byl slabý, ale stálý. Bylo jasné, že ho musejí dostat k pomoci. Zrovna vytahoval mobil, když na cestě nad sebou uslyšel kroky. Schoval kapsli do kapesy. Intuice mu říkala: nejdřív zjisti, kdo přichází.

„Neviděl jste náhodou tady někoho?“ zeptala se, ale tónem, který nebyl přátelský ani turista-friendly. Na stezce se objevila hubená žena v tmavé větrovce. Nespěchala, ale při spatření Marka mírně nadskočila.

„Ztratila jsem parťáka. Šli jsme na rozhlednu, pak se rozdělili. Má na sobě modrou bundu. Marek na okamžik zaváhal. „Nikdo jiný tu nebyl,“ řekl opatrně. Muž, kterého našel, měl zelenou péřovku. Možná nešlo o stejného člověka - nebo šlo, a žena lže.

Žena se na něj dlouze zadívala. „Kdybych ho potkala, dejte mi vědět.“ A pokračovala dál dolů po stezce.

Když do pěti minut potvrdili, že tým je na cestě, zhluboka si oddechl. Marek vyčkal, dokud kroky nezmizely. Teprve pak vytáhl mobil a zavolal záchranáře. Naštěstí se signál objevil na pár čárkách.

„Uh... poslouchejte. Když jsem zmizel z očí, ona mě strčila ze svahu... Jenže muž na zemi se znovu probral. „Ta žena? „Kvůli tomu,“ ukázal na kapsli, kterou měl Marek v kapse.

Napětí budované postupně

Příběh nestaví na okamžité akci, ale na postupném zahušťování atmosféry. Nejprve jde o drobné náznaky, neurčité obavy a nejasné informace, které se skládají do uceleného obrazu až v závěru. Tento způsob vyprávění podporuje čtenářovu zvědavost a udržuje napětí bez nutnosti neustálých dramatických zvratů.

Co je vypravování

Vypravování je útvarem slohového postupu vyprávěcího. Děj je jedinečný, neopakovatelný, uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti. Vypravováním tak vlastně někomu chcete písemně sdělit něco, co se stalo.

Cílem vypravování je především zachytit a objasnit událost v jejím průběhu. Hlavní vlastností, kterou se vypravování liší od obyčejného popisu děje, je bezesporu napětí.

Základními kameny vypravování by proto měly být uvedení do děje, zápletka, stupňování napětí přecházející ve vyvrcholení a rozuzlení. Vypravování se používá v literatuře jako základ pro román, povídku a také epickou poezii.

1. Uvedení do děje
2. Zápletka
3. Stupňování napětí
4. Vyvrcholení a rozuzlení

Osnova může být heslovitá, větná nebo citátová. V jedné osnově nestřídáme různé způsoby!

Košatá slovní druh

Slovo košatá je ženský rod přídavného jména košatý. Znamená, že má mnoho větví nebo je hojně rozvětvený, a to buď doslova u stromů, nebo i přeneseně u něčeho, co je rozvětvené v jiném smyslu, například v myšlenkách, popisu atd.

• Košatá koruna stromu: Strom, který má mnoho větví.
• Košatá myšlenka: Myšlenka, která se rozvíjí do mnoha směrů.
• Košatá vyprávění: Vyprávění, která obsahují mnoho detailů a odboček.

FAQ - Časté otázky a odpovědi

• Je příběh inspirovaný skutečnou událostí? Příběh působí realisticky, ale je fiktivní. Vychází z typických situací, které mohou při turistice nastat.
• Proč se děj odehrává právě v horách? Hory a lesy poskytují přirozenou izolaci a zesilují pocit napětí i nejistoty.
• Je hlavní hrdina detektiv? Ne, jde o obyčejného turistu, což činí příběh uvěřitelnějším a čtenářsky přitažlivým.
• Jaký žánr příběh představuje? Kombinuje detektivní povídku s prvky dobrodružného a psychologického vyprávění.
• Je příběh vhodný pro školní slohové práce? Ano, může sloužit jako inspirace pro vypravování s napětím a jasnou zápletkou.
• Jakou roli hraje náhoda? Náhoda je klíčovým spouštěčem děje, který uvede hlavního hrdinu do centra událostí.
• Je konec příběhu uzavřený? Příběh je uzavřený, ale ponechává prostor pro čtenářovu vlastní interpretaci.
• Co je hlavním poselstvím příběhu? Že i obyčejný člověk může v nečekné situaci projevit odvahu a zodpovědnost.

Slohové útvary pro školní výuku

Ve škole se popis postavy sloh nejčastěji objevuje v 6. třídě. Hodnotí se především dodržení osnovy, jazyková správnost a schopnost vystihnout osobnost člověka. Pečlivě strukturovaný text a čitelné odstavce výrazně zvyšují šanci na dobré hodnocení.

Dobrý sloh vypravování o prázdninách má jasnou strukturu. Text by měl působit přirozeně a pravdivě. Sloh charakteristika osoby se často zaměřuje na blízké lidi - spolužáky, rodiče nebo členy rodiny.

Popis pracovního postupu ve škole

Ve školním prostředí se s tímto slohovým útvarem setkávají žáci už na prvním stupni základní školy. Sloh popis pracovního postupu bývá často zadáván formou výroby jednoduchého výrobku, receptu nebo popisu pokusu.

Vypravování o prázdninách

• Co je vypravování o prázdninách? Jedná se o slohový útvar založený na osobních zážitcích z letních prázdnin.
• Jak začít sloh vypravování o prázdninách? Úvodem do situace, kde a s kým hrdina prázdniny prožil.
• Je nutná osnova vypravování? Ano, osnova pomáhá udržet logickou stavbu a přehlednost textu.
• Jaké téma je pro děti nejjednodušší? Často se volí prázdniny u babičky nebo rodinná dovolená.
• Jak dlouhé má být vypravování? Délka se řídí zadáním, důležitější je úplnost děje než rozsah.
• Musí být vypravování pravdivé? Základ může být skutečný, ale fantazie je povolená a vítaná.
• Jak zakončit vypravování? Krátkým shrnutím nebo vyjádřením pocitu z prožitých prázdnin.

tags: #v #hlavní #roli #příroda #vyprávění #prvky

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace na dárky pro milovníky přírody
• Analýza vztahů v díle F. Klementa
• Ekologické aspekty mobility
• Klima a život v Říčanech
• 1000dílné puzzle Ravensburger