Václavské hody: Pevná tradice a oslava v českých obcích

Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku patří v současnosti k nejvýznamnějším jevům tradiční lidové kultury, které sehrávají důležitou roli v sociálních a mezigeneračních vztazích vesnického společenství. Na území Zlínského kraje jsou hody dodnes živou zvykoslovnou slavností a v životě zdejších obcí požívají vysoký společenský status. Jejich rozšíření a intenzita je výjimečná, o čemž svědčí udržování hodové tradice ve čtyřiceti devíti obcích a městech Uherskohradišťska.

Tradiční hody s právem jsou ve všech lokalitách spojeny s podzimním datem svého konání, tedy obdobím začínajícího vegetačního klidu, kdy už byla veškerá úroda sklizena a zůstalo více času na odpočinek a zábavu. Hod, hody znamenaly po stránce etymologické výjimečný, významný čas, velkou hodinu.

Historie a původ hodů

Hody, v českém prostředí posvícení, mají velmi starý původ, jehož jádrem byl církevní svátek na památku posvěcení kostela vytvořený již v počátcích křesťanské církve. Pojem hody označující původně výroční slavnost, sváteční den, se vžil postupně pro hodování, hostiny, a to rodinné i obecní. Obce slavily hody trvající i celý týden v různém čase během celého roku. To se pokusil změnit císař Josef II., který v roce 1787 vydal patent s doporučením slavit hody o třetí neděli v říjnu v trvání dvou dnů, a to neděle a pondělí. Hody slavené třetí říjnovou neděli tak vstoupily do povědomí jako hody císařské.

Hodové slavnosti se stejně jako jiné projevy lidové kultury měnily. Největší změny zaznamenaly především termíny konání hodů. I když se na Uherskohradišťsku dodnes dodržela doba slavení hodů převážně v podzimním období a jednotlivé obce konají hody v zažitých termínech daných místní tradicí, došlo ke změnám konkrétního termínu. Nejčastěji slaví obce hody na počest svého patrona, tedy hody patronské. Na svátek českého patrona sv. Václava 28. září se svatováclavské hody pořádají v Kunovicích, Ořechově a Ostrožské Nové Vsi. Ve stejný víkendový čas slaví hody ve svátek svatého Michala 29. září ve Starém Městě.

Časté je hodování i o svátku sv. Kateřiny 25. listopadu v Bílovicích, Huštěnovicích nebo o svátku sv. Martina 11. listopadu v Břestku, Buchlovicích, Kudlovicích nebo Nedachlebicích. Nejrozšířenějším datem je třetí neděle v říjnu, tedy právě neděle po svatém Havlu, kdy se slaví hody císařské - v Babicích, Boršicích, Mařaticích, Nedakonicích, Jarošově, Tupesích, Zlechově a jinde. Kromě císařských a patronských hodů se v některých obcích konají hody ve výroční den posvěcení nebo požehnání kostela, např. v Tučapech. Dalšími dny, v jejichž svátek se hody slavily, je Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna v Jankovicích, Panny Marie Růžencové 7. října v Popovicích nebo zasvěcení kostela svatému Floriánovi v Kostelanech nad Moravou. K nově zavedené oslavě hodů republikánských kolem 28. října se přiklonily Kněžpole, Svárov a Zlámanec.

Čtěte také: Tradice Václavských hodů

Organizace a průběh hodů

Hodová slavnost má i v současnosti charakter obřadního obyčeje, má své zákonitosti i ustálená pravidla. Pořadatelem a organizátorem hodů je v obcích svobodná mládež nazývaná chasa, která ze svého středu volí mužského představitele, stárka. Hlavním znakem stárků a podstárků na Uherskohradišťsku je velké a malé hodové právo. Hodoví funkcionáři nosí i další atributy, které jsou znakem jejich postavení - ve Starém Městě nazdobené lískové hůlky zastrčené do holínek, v Babicích, Huštěnovicích, Jalubí, Kudlovicích nebo Traplicích květináč se vzrostlým rozmarýnem. V mnoha obcích mají starší i mladší stárci bohatě zdobenou beranici či klobouk rozmarýnem nebo asparágem s bílými kvítky. V Kostelanech nad Moravou nosí stárci atypickou bílou beranici s bohatou vonicí, v Nedakonicích starobylou kožešinovou vydrovici se zeleným soukenným dýnkem uprostřed ozdobenou vysokou vonicí s pavím perem.

Také stárky jsou odlišeny od ostatní chasy krojovými součástmi - typem šátku, úpravou hlavy, květinou zasunutou za kordulkou nebo barvou přední sukně. V Březolupech, Částkově, Svárově, Zlámanci a na Uherskoostrožsku nenosí stárky uvázané turecké šátky, ale chodí v pentlení jako nevěsty a družičky o svatbě. Zvláštním znakem stárky jsou různé atributy, které nosí v hodovém průvodu. V Huštěnovicích nosí stárky koláče, v Jalubí a Babicích dorty, v Kunovicích, Ostrožské Nové Vsi a Uherském Ostrohu talíře nebo košíky s ovocem. Staroměstské stárky mají v rukou džbánek s vínem a v Kostelanech nad Moravou vyšívaný kapesník. Dominantním vnějším symbolem stárka je hodové právo odvozené od znaků pravomoci obecní samosprávy, to přebírá stárek od představitele obce.

Mohla to být původně schrána na bohatě nazdobené holi či šavli, ve které se uchovávala pergamenová listina potvrzující povolení hodů. Ústředním bodem současných hodů je obřadní hodová obchůzka s průvodem, jehož cílem je nejprve dům stárka a poté stárky, která má u sebe hodové právo. Pokud jsou v obci i mladší stárci, průvod chasy se nejprve odebere k nim. Spolu s nimi pak průvodem přichází k domu staršího stárka, který slibuje zdárný průběh hodů, často ve veršovaném říkání. Nejdůležitějším cílem krojovaného průvodu je dům starší stárky, která předává stárkovi ozdobený klobouk či beranici a hodové právo.

Hodový průvod má své dané uspořádání, které se v současnosti stále dodržuje, i když se v jednotlivých obcích mírně liší. Důležitým bodem hodového průvodu je povolení hodů představitelem obce, o které chasa žádá. Novodobějším prvkem v hodové tradici je obřadní žehnání práv, které je v mnoha obcích součástí hodové slavnosti. Specifickým zvykem je v některých obcích stavění máje, které patřilo na Uherskohradišťsku k nejstarším hodovým znakům.

Obchůzky po obci a poté i taneční zábavy pokračují i následující dny. Dříve se druhý hodový den, kterým bylo pondělí, chodilo po babkách (Ostrožská Nová Ves) nebo po škárkách (Nedakonice), kdy chasa vybírala naturálie nebo peníze na muziku. V mnoha obcích je v průběhu druhého hodového dne stále živý starý zvyk obchůzky s beranem. Slavnost hodů obvykle končí hodovými dozvuky, u jejichž příležitosti se pořádá taneční zábava.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

I když dochází k různým inovacím nebo změnám, klíčové zákonitosti a podstata hodové slavnosti zůstává dodnes zachována. Svědčí o tom všeobecné povědomí nejen široké veřejnosti, ale především nositelů statku z řad mladé generace. Ti si na toto období zvolili stárky a sklepníka, kteří byli garanti dobré zábavy všech a zdárného průběhu hodů.

Svatováclavské hody ve Vémyslicích

Městečko Vémyslice leží jen asi šest kilometrů jihozápadně od Moravského Krumlova v malebném údolí řeky Rokytné. Skutečnost, že místní obyvatelé slaví své hody nejokázaleji z celého Moravskokrumlovska je již po několik staletí všeobecně známa. A není se čemu divit. Vémyslické hody mají totiž dávnou a pozoruhodnou tradici, na kterou mohou místní hrdě navazovat i v současnosti.

Svatováclavské hody se každým rokem konají o nejbližší říjnové neděli po svátku svatého Václava (28. 9.). Vedle hodů držela ve Vémyslicích také pouť při příležitosti svátku Narození Panny Marie (8. 9.), což souviselo se zasvěcením zdejšího farního kostela. Vzhledem k tomu, že pouť i hody probíhaly v rozmezí jediného měsíce, zástupci Vémyslic se pořádání pouti nakonec zřekli.

Nejstarší ověřené zprávy o hodech ve Vémyslicích najdeme v obecních účtech z první poloviny 18. století. Vémyslické hody jsou přitom těmi nejvážnějšími a nejstřídmějšími z celého Moravskokrumlovska. Dodnes je totiž provází upomínky na osvobození městečka od roboty abatyší Konickou ze Švábenic roku 1547. Vážnost hodů souvisí jistě také s rokem 1556, kdy byla obec povýšena na městečko. Za zrušení roboty však museli vémysličtí muži každoročně držet hlídku u Božího hrobu v ženském klášteře Porta Coeli v Tišnově. Díky této povinnosti víme, že oblečení vycházející ze svátečního oděvu členů obecního zastupitelstva, má svou tradici nejméně od poloviny 18. století, neboť na tuto hlídku oblékali místní muži modrý dlouhý soukenný kabát s knoflíky se znakem městečka, černé kalhoty a široký, těžký plstěný klobouk černé barvy.

Do příprav hodových oslav se odedávna zapojovalo snad celé městečko. Vedle úklidu, pečení a věření se škrobily a žehlily slavnostní kroje, mládenci rokovali o tom, kdo bude držet hody a kdo naopak ne. Svatováclavské hody trvaly původně tři dny, a to od neděle do úterka. V současnosti se pořad hodů zkrátil na dny dva, neděli a pondělí, v sobotu se však po stavění máje drží alespoň taneční zábava, takže tři dny hodů vlastně v jistém smyslu žijí nadále.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

V sobotu odpoledne se před radnicí staví vysoká mája, oloupaný borový kmen s připevněným olšovým vrškem. Mája se stále vyzdvihuje ručně pomocí tyčí, lan a žebříků. První stárková na vysokou olšovou máju tradičně přivazuje bílý vyšívaný šátek, který musí po dobu hodů chasa bedlivě střežit, aby jej nikdo nepovolaný nezcizil. Kolem ústřední máje každoročně stojí ještě šest menších, smrkových, které vodorovnými ráhny v podobě šestiúhelníku spojují muži na způsob střechy s májou stojící uprostřed. Stříška se následně ozdobí chvojím nebo olšovými ratolestmi, čímž vznikne podloubí zvané stan, pod nímž se tančí.

O sobotním večeru se zavádějící dívky scházely v domě u první stárkové, aby společně připravily rozmarýnové ozdoby na klobouky stárkům, pro muzikanty a především bohatou rozmarýnovou větev, která se dodnes přišívá k vyšívanému šátku první stárkové. Tento šátek je symbolem celých václavských hodů, tím skutečným hodovým právem. Stárková ho má po celou dobu oslav u sebe a pustí jej z ruky pouze při předávání hodů strécům. V minulosti si každá první stárková takovýto šátek vyšívala sama. Dne je šátek majetkem obce a první stárkové si jej tedy půjčují. Dnes se dívky nad přípravou rozmarýnové ozdoby neschází. Každá ze čtyř stárkových si rozmarýn pro svého partnera připraví sama doma. První stárková si navíc zašije rozmarýnovou větev do zapůjčeného šátku, který se ovšem musí ještě předtím naučit správně složit.

V neděli ráno se v místním kostele Narození Panny Marie sloužila sváteční mše. Samozřejmě, mše se slouží i dnes, ovšem bez účasti chasy. Ještě ve dvacátých letech minulého století chodívali po mši svaté stárci na faru, ke starostovi, do školy, do mlýna a do dvora. S postupem času se oficiální obchůzky omezily pouze na návštěvu pana starosty, kam se s žádostí o povolení držet hody chodí ostatně dodnes.

Hned po obědě vyrazí od radnice čtyři stárci, opět seřazeni ve vší důstojnosti v přísně sevřené řadě, za doprovodu ostatních mládenců a muziky pro své taneční partnerky. Dodnes se dle tradice s obchůzkou začíná u čtvrté stárkové a končí u té první. I proto se vždy dbalo, aby první stárková bydlela blíže stanu. Když chasa obešla téměř celé městečko, zavádělo se v kruhu pod stanem. Nejprve pod podloubím zatančili stárci se stárkovými čtyři kolové tance. Od počátku šedesátých let 20. století se tančí kolové tance pouze tři: slavnostní valčík zvaný Rakušanka, veleslavínská polka, které se zde říká drndavá a klasická polka, případně druhý valčík. Když dotančily stárkovské páry, následovalo ihned zavádění domácí chase. Poté následovalo zavádění chlapcům neřádným a nakonec chase přespolní, dědině po dědině.

Ještě za první republiky se zavádělo každý den. Zavádělky musely mít každý den jiný krojový komplet, jehož vzhled máme spolehlivě doložený u sousední obce Rybníky. Zatímco pondělí byl den klidnější zasvěcený po odpoledním zavádění tanci a zábavě, úterek byl naopak den nejočekávanější, jelikož se zavádělo strécům, ženatým vémyslickým mužům. V úterý mládenci obešli celou obec, aby každého pozvali na již zmíněné strécovské hody. Nejdéle se chasa zdržela v domě čtyřech stárkových, které musely mládence bohatě pohostit. Když skončilo zavádění chasy, mládenci přivedli svá děvčata strécům, kteří na ně již čekali v hostinci. Prvním stárkem stréců býval vždy starosta obce. Když přišli pod stan, mládenci jim nabízeli rozmarýny, které stréci vykupovali. Po dvou čestných tancích se zavedeným děvčetem si již každý ze stréců zašel pro svou tetičku. Tehdy se již do tance dali všichni přítomní a veselí pokračovalo až dlouho do noci. V současnosti se strécovské hody přesunuly na pondělí.

Ojedinělost Vémyslických hodů

Svatováclavské hody ve Vémyslicích se vyznačují hned čtyřmi, dnes ojedinělými obyčejovými rysy, které je od okolních obcí Moravskokrumlovska odlišují. Jde v prvé řadě o existenci čtyř stárků a čtyř stárkových. Ti byli sice dříve běžní i v jiných obcích regionu, následně se však jejich počet redukoval na tři páry, dva nebo dokonce na jeden. Dále mluvíme o stavební konstrukci stanu, pod nímž se během hodů zavádí, a o které jsme si ve zkratce pověděli výše. Ten znali v dohledatelné minulosti pouze v nedalekých Šemíkovicích a pak na Telčsku. Všude však stany zanikly. Následně jde o kroje, které zejména v dívčí podobě plynule navazují na regionální moravskokrumlovskou variantu. Ta všude jinde zanikla a teprve v současnosti dochází v některých lokalitách k jejímu postupnému znovuzrození.

Mládenci svůj kroj pozměnili krátce po roce 1850, kdy některé jeho starší součásti, především vestu a koženky, odložili a doplnili je novými, zejména tehdy módním motýlkem a bílými rukavičkami. Nakonec musíme zmínit tanec známý jako drndavá, jenž se v tomto kraji při zavádění dodnes tančí již jen ve Vémyslicích. Tanec byl dříve známý například také v Rouchovanech. Od okolních obcí a vlastně i od celého regionu se svatováclavské hody liší i svou vážností a střídmostí, která snad pramení z jejich vědomého propojení a návazností na události z 16. století, a to ze zrušení roboty a následného povýšení na městečko.

Kroje vémyslických stárků a stárkových

Kroje v okolí Moravského Krumlova postupně zanikaly krátce po roce 1850. Zatímco mládenci svůj kroj odložili hned počátkem padesátých let 19. století, děvčata místy ve slavnostním kroji zaváděla ještě kolem roku 1870. U čtyř vémyslických stárků a především u jejich partnerek však kroj při slavnostním nedělním zavádění přežil celá dlouhá desetiletí až do dneška, ostatně jako jediný žijící a nikdy nezrekonstruovaný zástupce krojů z celého Moravskokrumlovska.

V rámci etnografické rajonizace Vémyslice řadíme k národopisnému regionu HORÁCKA A PODHORÁCKA, který se však rozkládá na poměrně velkém území a je tedy zákonitě dosti rozmanitý. Členíme jej proto do menších národopisných celků, k nimž patří i DOLSKO. Samotné VÉMYSLICE najdeme na západě Moravskokrumlovska, které přiřazujeme právě k Dolsku. V rámci Dolska se však samotné Moravskokrumlovosko obyčejově odlišuje a tvoří jakýsi plynulý přechod mezi celým PODHORÁCKEM a dalším národopisným regionem BRNĚNSKA. Lidové tradice Vémyslic jsou pro celé Moravskokrumlovsko typické, nejblíže ovšem mají k obyčejům z Rybníků, s nimiž nakonec tvoří jedinou farnost.

Kroje, které se nosily na území národopisného regionu Horácko a Podhorácko řadíme k ZÁPADOMORAVSKÉMU TYPU. Ten se vedle Horácka s Podhoráckem nosil také v části Brněnska, dále v Němci osídleném Hřebečsku a v národnostně smíšeném Podyjí.

Kroj z Vémyslic zařadil již národopisný pracovník Vratislav Bělík (1900 - 1988). Podle něj existoval ještě v padesátých letech 19. století v bývalém Moravskokrumlovském hejtmanství trojí kroj: z kraje dolního, tj. kroj krumlovský, z kraje středního, tedy kroj rouchovanský (smíšený) a z kraje horního, tj. kroj hrotovický. Kroj se však nelišil střihem, ale spíše barevností a volbou materiálů.

Ve Vémyslicích se nosil kroj KRUMLOVSKÉ REGIONÁLNÍ VARIANTY. Jakýmsi prototypem krojů z celého Moravskokrumlovska je lidový oděv z Dolních Dubňan. Dolnodubňanský kroj je téměř totožný s krojem jamolickým. V Jamolicích se však vedle bílé nosívala také červená výšivka podobně jako na Rouchovansku a Ivančicku. Kroj z Vémyslic, který nás v prvé řadě zajímá, volil vážnější, tmavší barvy, a to především v kompletech čtyřech stárkových, což zřejmě vychází z propojení svatováclavských hodů s hrdostí na zrušení roboty a na povýšení obce na městečko ještě v 16. století. Kroj z Rybníků přijal naopak barevnější, pestřejší odstíny. Kroj petrovický si zase oblíbil odstíny světlejší symbolizující panenskou čistotu zavádělek. Na východním Moravskokrumlovsku je nejlépe zdokumentovaný kroj z Vedrovic, který byl ve své barevnosti ovlivněn pásem německojazyčných obcí, zejména Olbramovicemi. Navíc některé oděvní součástky vedrovickéího kroje přejaly červenou výšivku, a to snad pod vlivem západního Brněnska. Pro zajímavost, kroj z Jezeřan-Maršovic byl již odlišný a v podstatě se rovnal tomu, co se nosilo na Dolnokounicku.

Za zrušení roboty museli vémysličtí muži každoročně držet hlídku u Božího hrobu v ženském klášteře Porta Coeli v Tišnově. Díky této povinnosti víme, že oblečení vémyslických stárků sahá nejméně do poloviny 18. století, neboť na tuto hlídku oblékali místní muži modrý dlouhý soukenný kabát s knoflíky se znakem městečka, černé kalhoty a široký, těžký plstěný klobouk černé barvy. Až do roku 1951 tento sváteční oděv oblékali také členové obecního zastupitelstva, kteří při velikonoční slavnosti Vzkříšení a o Božím těle nesli baldachýn nad panem farářem, což nakonec dokládají i dobové fotografie.

Původně měl stárek na sobě bílou plátěnou košili, jemně naškrobenou a na manžetách a na prsou zdobenou bílou výšivkou. Na ní nosil poměrně dlouhou černou soukennou vestu. Dále měl na sobě jen těsně pod kolena dlouhé koženky světlé barvy zasunuté do vysokých holínek. Kožený řemen u kalhot byl poměrně široký a zdobený pavím brkem. Na nohou měl stárek oblečené bílé dlouhé ponožky, aby nebyl mezi kalhotami a holínkou vidět ani kousek odhalené kůže. Na hlavě mu seděl černý širák, který zdobil dlouhý prut opentleného rozmarýnu. Stárek navíc chodil v zapnutém dlouhém modrém kabátu, jenž jej při hodech odlišoval od stárků z okolních obcí. Kolem krku měl prostý černý či jinak barevný flór. Někdy po roce 1850 se součástí kroje stal rovněž bílý motýlek a bílé rukavičky, flór se nosit naopak přestal. Nakonec i dřívější koženky zaměnily černé kalhoty dle dobové módy. Dnes už se nenosí ani škrobená košile a holínky vystřídala běžná sváteční obuv.

Do místního kroje se strojí také čtyři STÁRKOVÉ. Podle Vratislava Bělíka děvčata nosívala černé či tmavě modré sukně, černé hedvábné zástěry čili fěrtoušky a černé živůtky - lajblíčky, kolem krku černý šátek, černé fábory, bílé košilky s baňatými rukávy, na prsou křížem přeložené černé, modré nebo fialové brokátové šátky kladené přes živůtek, na nohou černé punčochy a střevíce. Každá držela v ruce rozmarýnový prut a na hlavu si nasadila důležitý odznak stárkové, tj. zelený věneček s bílými umělými květy. Takovýto věneček však nebyl pouhou ozdobou, ale také viditelným znakem dívčí počestnosti. Ta byla dříve pro stárkovou natolik závažným atributem, že vémyslickým muzikantům o hodech chyběl v kapele dokonce buben. Proč tomu tak bylo? O nepočestné nevěstě, která přesto přišla k oltáři ve věnečku, se zde totiž říkalo, že „měla svatbu s bubnem“.

Podle Karla Holoubka si ve dvacátých letech 20. století vémyslické stárkové načas oblékaly široké hnědé sukně, černý fěrtoch, bílý kabátek s krátkými širokými rukávy a přes prsa tmavočervené, modře květované hedvábné šátky. Hlavu jim stále zdobil umělý zelenobílý věneček a vlasy měly načesány v „drdolku“, na nohou černé punčochy, pro náš kraj však již netypické a pod vlivem módy přejaté vyšší šněrovací botky, tzv. „plinérky“. Zprávu však berme s rezervou. Výše uvedený popis totiž dochované fotografie z vémyslických hodů dvacátých let nepotvrzují.

Tak jako tak, v sedmdesátých letech 20. století se vémyslické stárkové natrvalo vrátily ke starší variantě kroje, na krku však namísto černých šátků nosí slušivé bílé krejzlíčky, typický doplněk dívčího kroje z šedesátých a sedmdesátých let 19. století.

Dnes má tedy každá stárková na sobě kratší bílou spodničku zvanou košila, kterou však později nahrazuje již jen bílé soudobé tílko. Na spodničce je uvázané jelito, na nějž se postupně navazují tři naškrobené spodní sukně z bílého plátna zvané škrobínky, a to od nejkratší po nejdelší. Spodní sukně se uvazují na tkanici zepředu. Na škrobínky se obléká do půli lýtek dlouhá naškrobená štofová sukně ozdobená asi deset centimetrů od spodního lemu třemi našitými úzkými stužkami kontrastní barvy. Sukně zvaná vrchnačka se uvazovala původně prostými tkanicemi zepředu. Tkanice nesměly být pochopitelně vidět. Následuje oblékání bílé plátěné košilky s baňatými naškrobenými rukávy. Výšivka je na nich bílá na bílé. Barevná se zde nepovažovala za vhodnou, natož ceněnou. Na košilku se oblékne lajblíček, černý a soukenný se šněrováním vpředu. Stužky jsou přitom rovněž černé, a dodávají tak oděvu stárkové na vážnosti. Dále se oblékne fěrtoušek, tj. poměrně úzká a oproti vrchnačce asi o deset centimetrů kratší černá saténová zástěrka uvázaná na prosté šňůrky dozadu. Fěrtoušek zdobí u spodního lemu černá úzká krajka, která je pro regionální variantu moravskokrumlovského kroje typická. Fěrtoušek je uvázaný pod lajblíčkem, pod nímž tak zůstává ukrytá celá jeho pasovka. Nakonec se děvčeti do kříže uváže brokátový šátek fialové barvy.

tags: #vaclavske #hody #tradice

Oblíbené příspěvky:

• Souprava pro vaření na cestách
• Informace pro cestovatele o klimatu v Lucembursku
• Recenze ekologických pytlíků na zeleninu
• Hodnocení Ekofarmy Slepička
• Více o recyklaci polystyrenu