Krajinná ekologie: Vědecké články a aktuální trendy

Městská ekologie je novým oborem populárním tak, jako byla krajinná ekologie před třiceti lety. Tento seriál se bude postupně věnovat zelené infrastruktuře měst, sídelní zeleni, která dnes obklopuje drtivou většinu obyvatel ČR.

V dnešním globalizovaném světě dochází ke ztrátám a degradaci přírodního prostředí v globálním měřítku. Transformace produktivních ekosystémů na zemědělské plochy, kácení lesů a expanze lidských sídel a infrastruktury stojí za masivním ubývaním a fragmentací biotopů podporujících biodiverzitu. K tomu, abychom porozuměli jak fragmentace prostředí ovlivňuje distribuci a přežívání druhů, populací a společenstev, potřebujeme zkoumat změny ve struktuře a uspořádání krajiny a způsoby, jak organismy na tyto změny reagují.

Jakou roli hraje velikost a uspořádání habitatu na přežití populací ohrožených druhů? Jak struktura krajiny ovlivňuje šíření invazivních organismů a chorob? Jaký dopad má výstavba dopravních komunikací na populace migrujících živočichů? Těmito otázkami se zabývá krajinná ekologie.

Krajinná ekologie studuje vazby mezi prostorovým uspořádáním a ekologickými procesy v krajině, tedy příčiny a následky krajinné heterogenity, a to v širším měřítku než je běžné u jiných ekologických disciplín. Cílem tohoto předmětu je seznámit posluchače s teoretickými základy a metodami moderní krajinné ekologie a jejich aplikací v oblasti ochrany přírody a životního prostředí. Krajinná ekologie je obor, který umožňuje pochopení důsledků činnosti člověka v současnosti i v historickém vývoji na krajinu. Jako obor s důrazně průnikovým multidisciplinárním přístupem předkládá výstupy základního výzkumu, ale zejména jejich aplikace v běžném životě.

Předmět má prohloubit obecné znalosti studentů v oblasti krajinné ekologie a rozvíjí znalosti stěžejních kapitol krajinné ekologie, jako je problematika struktury krajiny, fungování krajiny, historický vývoj krajiny a problematiku dalších aplikovaných oblastí. Předmět rovněž klade důraz na metodické aspekty oboru a přibližuje hlavní moderní metodické postupy používané v krajinné ekologii. Cílem předmětu je poskytnout studentům šanci na pochopení základních podmínek a procesů utvářejících prostředí přírodní i kulturně ovlivněné krajiny. Cílem je též spojení dílčích znalostí studentů ze specializovaných předmětů k pochopení fungování krajiny jako celku. Důraz předmětu je kladen na problematiku středoevropské krajiny. Krajinná ekologie je důležitou součástí v kontextu dlouhodobé udržitelnosti.

Čtěte také: Vědecký článek o znečištění vody

Definice krajiny a krajinné ekologie

Existuje mnoho desítek definic krajiny. Krajina může být různými odborníky chápána různě v rámci jejich oboru. Některými kulturami je krajina chápána jako posvátný prostor.

Krajina je:

• Část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zákon č.
• Část území vnímanou obyvateli, jejíž charakter je výsledkem působení přírodních a nebo lidských činitelů a jejich vzájemných vztahů (NOVOTNÁ, 2001, s. 9).
• Konkrétní část zemského povrchu, jejíž vzhled a charakter je podmíněn jednotnou strukturou a shodnou dynamikou (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. 9).
• Část zemského povrchu v podobných formách opakující se soustavou se ovlivňujících ekosystémů (FORMAN, GODRON, 1993, s. 8-15) tak hovoří o definicích krajiny v různých pojetích.
• Holistická entita reálného světa, za totální systém geografické sféry, tedy za geosystém v širším slova smyslu (MIKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s. 153).

Krajina se odlišuje od ostatních částí krajinné sféry. Samotný termín krajinná ekologie byl poprvé použitý v práci Carla Trolla z r. 1939 (Luftbildplan und ökologische Bodenforschung). Průkopník krajinné ekologie C. Troll definoval krajinnou ekologii jako studium fyzikálně-biologických vztahů, které řídí různé prostorové jednotky regionu. Uvažoval o vztazích jak vertikálních (uvnitř prostorové jednotky), tak horizontálních (mezi prostorovými jednotkami) (FORMAN, GODRON, 1994, s. 15).

Takto pojatou krajinnou ekologii lze definovat jako studium komplexní struktury vztahů mezi společenstvy organismů (biocenózami) a podmínkami jejich prostředí v určitém výseku krajiny (NOVOTNÁ, 2001, s. 153). má krajinná ekologie odkrývat a interpretovat možnosti, které příroda nabízí a limity, kterými je toto využívání omezeno (jedním z limitů je např. ekologická stabilita krajiny).

Přístupy ke studiu krajiny

Krajina se studuje pomocí ekosystémového nebo geosystémového přístupu (NOVOTNÁ, 2001, s. 153):

Čtěte také: Klimatické Změny: Kontroverze a Fakta

• Ekosystémový přístup (biocentrický): jako interakci jednotlivých ekosystémů v prostoru (NOVOTNÁ, 2001, s. 153). Spočívá v tom, že se na studovaný komplex díváme jako na ekosystém, tj. studujeme jej biocentricky. Pozornost se soustřeďuje na ekologické vztahy, tj. na vztahy mezi fytocenózou a zoocenózou a vztahy mezi nimi a abiotickými komponentami. Vzájemné vztahy mezi anorganickými komponentami ekosystému se studují méně intenzivně nebo jen okrajově. Zejména angloamerická, italská škola (BALEJ, 2005, s. 153).
• Geosystémový přístup (polycentrický): interakce jednotlivých geosfér tj. s. Spočívá v tom, že se na studovaný komplex díváme jako na geosystém, tj. soustřeďujeme pozornost přibližně stejně na všechny složky a vztahy v geosystému. Komplex studujeme nebiocentricky (polycentricky). že za krajinně ekologické vztahy se považují i takové, které panují mezi neživými složkami krajiny, jako např. vztahy mezi půdou a klimatem, srážkami a vodní erozí atd.

Interdisciplinární a multidisciplinární přístup

Krajinná ekologie je chápána jako dílčí věda moderní ekologie (BALEJ, 2005, s. ale i jako součást geografických věd.

Interdisciplinární přístup je v metodologické literatuře tradován jako něco, co je mezi dvěma disciplínami a co nepokrývá žádná z nich. Ono nepokrytí je pociťováno jako potřeba, neboť v tomto prostoru se vyskytují anomálie, nebo problémy, které je nutné objasnit má-li být dosaženo postupu v poznání. Na této ploše vzniká nová disciplína, nebo věda. Klasickým příkladem může být biofyzika, biochemie, ale také např. ekonomická statistika, nebo ekonometrie. Při interdisciplinárním přístupu však nově vznikající vědní disciplína těží z těch disciplín, které ji daly vznik, a zároveň svým poznáním inspiruje původní vědy k dalšímu bádání.

Multidisciplinární přístup má nejčastěji následující významy: zahrnující mnoho větví; mnohonásobně se opakující. Multidisciplinární přístup je tady takovým, kdy onen prázdný a neprobádaný prostor je mezi více disciplínami. Rozdíl mezi interdisciplinárním a multidisciplinárním přístupem je v tom, že zkoumají odlišné jevy, ne že jde jen o přístup mezi dvěma, respektive více disciplínami, ale o odlišné jevy. Nejde tedy o aditivní přičlenění další disciplíny ke zkoumání, ale o jiné fenomény, které svou podstatou vyžadují multidisciplinární zkoumání. Interdisciplinárním přístupem mohou být jak srovnávací studie mezi dějinami Německa a Francie, tak také srovnávací studie mezi dějinami Německa, Francie, Itálie, a např. Švýcarska. na tom, kolik zemí bude předmětem studia.

Transdisciplinární přístup má významy: přes, skrze, za, na druhé straně, do jiného místa, nebo do jiných podmínek, nebo jiných věcí. se jednotlivé a již rozpracované vědní disciplíny překrývají a na tomto základě vyrůstá nová věda. Příkladem může být kognitivní věda zahrnující v sobě poznatky psychiatrie, neurofyziologie, umělé inteligence, lingvistiky a filosofie.

Dynamika krajiny

Krajina není statický, ale dynamický objekt. Změny v krajině vlivem přírodních nebo socioekonomických impulsů mají vliv i na lidskou společnost a její činnost. Vývoj krajiny od jednoduché až po tzv. krajinnou sukcesí. Sukcese kulminuje ve stabilizované krajině, která má charakter krajiny klimaxové (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s. 43 - 48). Pro pochopení dynamiky je třeba znát i historickou minulost, která je příčinou jejího dnešního stavu a vysvětluje duchovní formy a vývojové vztahy, které se nedají vysvětlit dnešní dynamikou. Krajina se tedy neustále mění. Mění se i její organické a anorganické složky a tím se mění její vzhled (SVOBODA, 1971, s. 60).

Čtěte také: Recyklace v Česku

Vývoj krajiny je výsledkem celého vývoje Země. Vývoj krajiny je ovlivňován přírodními a socioekonomickými procesy (STALMACHOVÁ, 1996, s. 30 - 38). Klimatické. Vliv člověka a lidské společnosti na utváření krajiny (odlesňování, zemědělství, vliv osídlení, průmyslu, mentality, využití krajiny a využívání krajinných složek - např. vody, přírodního bohatství a zdrojů, zprostředkovaně vliv lidské společnosti na koloběh vody, globální oteplování, klima aj.). Je podmíněné mimo jiné i kulturou, politikou a ekonomikou.

Krajina není statická, mění se v čase s různou intenzitou v rámci všech (nebo většiny) svých složek. Mění se v průběhu geologických období geomorfologické utváření povrchu (reliéfu) vlivem sil endogenních (probíhají v zemské kůře; zemětřesení, sopečná činnost, půdotvorný a horotvorný proces ...) a exogenních (probíhají mimo zemskou kůru; změny atmosféry a klimatu - teplota, srážky, vzdušné proudění..., zvětrávání aj.), se mění klima a v důsledku toho prostředí pro život rostlin a živočichů.

Krátkodobý či dlouhodobý - např. požár, zemětřesení, posilování skleníkového efektu v důsledku lidské činnosti) vlivem přírodních procesů (požáry, záplavy aj.) ať už v pravidelných nebo nepravidelných cyklech se zcela určitými důsledky pro živou složku krajiny. Kromě přírodních procesů mají nemalý vliv na změnu krajiny vlivy antropogenní, zahrnující celou sféru lidské činnosti a jejího vlivu na krajinu. Tento vliv je patrný již od neolitu. Člověk svým vlivem posiluje přírodní disturbance (SEMORÁDOVÁ, 1998, s. 81).

Není-li narušována horizontální struktura krajiny, má krajina tendenci vyvíjet se k homogenitě. Mírné disturbance v krajině působí změny v krajině a zvyšují její heterogenitu. Silné disturbance mohou heterogenitu zvyšovat i snižovat. O krajině lze tedy prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy (FORMAN, GODRON, 1993, s.

V rámci dynamiky krajiny se uplatňuje sukcese a různé formy využití krajiny člověkem, který působí jako krajinotvorný činitel (v rámci krajinného a územního plánování). V rámci dlouhodobé postupné změny probíhají krátkodobé přeměny jedné krajinné složky (krajinné složky v pojetí Formana a Godrona - kapitola 2) v druhou. Systém, v němž probíhají dlouhodobé změny současně s krátkodobými vnitřními prostorovými proměnami, se nazývá proměnlivá mozaika (FORMAN, GODRON, 1993, s. 430). Změny mozaiky jsou zkoumány uvnitř ekosystému.

Každá krajina se vyvíjí a mění, časové dimenze a charakter těchto změn jsou však velmi rozdílné. Lidská činnost v krajině působí změny rytmů přírodních procesů v krajině, které pak vedou k dalekosáhlým změnám (FORMAN, GODRON, 1993, s. (FORMAN, GODRON, 1993, s.

Krajina v kontextu čtvrtohor

Rekonstrukcí přírodního prostředí v minulých dobách se zabývá komplexní přírodní věda - paleoekologie. Jako syntetická disciplína využívající poznatky paleontologie, paleoklimatologie, paleobotaniky aj. byla ustanovena až počátkem 80. let (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s. Čtvrtohory představují z geologického hlediska poměrně krátký časový úsek, avšak příroda v něm prodělala významné změny. i člověk. Čtvrtohory bývají také nazývány jako antropozoikum - epocha zrodu lidstva (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s.

Tomuto nejmladšímu období, které zatím trvá jen asi 10 000 let, říkáme často též recent neboli doba současná. Čtvrtohory trvají dodnes a za jejich začátek byla dohodnuta doba, kdy se výrazně ochladilo Středozemní moře. Při jejich dělení se často používá členění běžné v archeologii. Podle současných názorů převládalo na Zemi v poslední miliardě let globální podnebí, které bylo až o 10°C teplejší než dnes. K pronikavé změně došlo asi před 25 milióny let ve třetihorách. Asi před 2 milióny let vrcholí zhoršené klimatické podmínky a nastupuje nový podnební typ charakterizovaný řadou teplotních výkyvů v podobě ledových a meziledových dob.

Kolísání klimatu se projevuje i v rámci dob ledových, které jsou víceméně pravidelně členěny výkyvy teplejšími (interstadiály). Více autorů se přiklání ke koncepci rozsáhlé periodicity klimatických výkyvů a podle zvolené rozlišovací úrovně rozeznávají 12-20 klimatických period. Ve srovnání se současnými klimatickými poměry na jižní Moravě se ukazuje, že roční průměr teploty byl v klimatickém optimu o 2-3°C vyšší než dnes, u interglaciálů nejstaršího pleistocénu lze dokonce předpokládat teploty vyšší o 4-5°C .

• 700-1000 mm ročně a podmiňovaly oceánský charakter klimatu v interglaciálech.
• Pro interglaciály střední Evropy je příznačné téměř úplné zalesnění, stepní ostrůvky se udržely jen na místech, kde reliéf a podklad zastavily postup lesa. Např. na vápencích se vyvíjely xerotermní křovinaté háje.
• Vrcholná období studených (pleniglaciál) se vyznačovala průměrnými ročními teplotami, hluboko pod bodem mrazu (-3 až -5°C) a sníženým množstvím srážek na 100-200 mm ročně. Podnební režim byl charakterizován nástupem kontinentálního drsného klimatu.

Poslední glaciální cyklus v mladém pleistocénu (127 000-10500 B.P.) je z hlediska pravěkých dějin nejvýznamnější, protože se objevuje člověk sapientního typu. Průběh cyklu je v naší oblasti nejzřetelněji zachycen ve sprašových profilech se starými půdami z okolí Brna a Dolních Věstonic. Cyklus začíná posledním interglaciálem (R/W, eem), podnebí bylo o 2-3°C teplejší a podstatně vlhčí než dnes. Jižní Moravu pokrývaly smíšené listnaté lesy na hluboce odvápněných illimerizovaných půdách s bohatou faunou. Naposledy se objevily zástupci tzv. antiquové fauny (slon lesní, nosorožec Merckův aj.). V rozmezí 105 000-70 000 let B.P. se klima postupně zhoršovalo a nabývalo kontinentálního rázu. Převážně jehličnaté les...

Současné výzvy a řešení v krajinné ekologii

Evropská unie přichází s nařízením o obnově přírody. Má zlepšit stav poškozených ekosystémů tím, že zvýší jejich pestrost a podpoří biodiverzitu. Různorodé krajinné prvky poskytnou prostor vyšší druhové rozmanitosti. Pestrá krajina znamená totiž i stabilní krajinu vhodnou pro boj s klimatickou krizí a zdravé ekosystémy umějí změně klimatu odolávat.

Revitalizace rozmanitých krajinných ekosystémů jsou nezbytnou součástí adaptačních opatření na změnu klimatu. Obnova krajinotvorných prvků zlepšuje mikroklima, posiluje retenci vody, zvyšuje biodiverzitu, podporuje stabilitu a estetickou funkci krajiny nebo zajišťuje její prostupnost.

Člověk využívá přírodu a její zdroje neudržitelným způsobem a tím ohrožuje samotnou podstatu své existence. Spalování fosilních paliv uvolňuje do atmosféry obrovské množství skleníkových plynů, jejichž zvýšená koncentrace má za následek globální oteplování. Změna klimatu přináší nespočet důsledků, které se navíc vzájemně násobí. Čím dál častější teplé a suché jarní počasí nahrává brzkému přemnožení sinic ve vodních nádržích. Dalším faktorem rozvoje vodního květu sinic je nadměrné množství živin ve vodě, tedy eutrofizace. Zdravotní rizika spojená s koupáním ve volné přírodě jsou proto po zbytek sezóny častým problémem většiny našich nádrží.

Krajina potřebuje hospodáře, kteří s ní nakládají s respektem. Dříve se v krajině střídaly sady, louky, pastviny, pásy se zeleninou či obilím. Dnes jsou dvě třetiny orné půdy v ČR ohroženy erozí. Stát proto přistoupil k omezení maximální výměry souvislé plochy plodin. Farmář šetrný ke krajině však může jít ještě dál a vracet jí její původní ráz. Bohatost ekosystému může pozitivně ovlivnit i člověk svou ochranářskou a hospodářskou činností. Neuváženými zásahy do krajiny však může biodiverzitu naopak snížit.

Odborníci doporučují podmínit dotace, které do zemědělských podniků plynou, udržitelnými agroenvironmentálními opatřeními s cílem udržet v krajině biodiverzitu.

V Česku za den průměrně zmizí 15 hektarů zemědělské půdy. Často ve prospěch skladových a průmyslových hal. S nově dokončovanými dálničními úseky projekty na zelené louce přibývají. Plánovaná výstavba hal v Ševětíně u Českých Budějovic poukazuje na nešvary, které obdobné záměry v ČR opakovaně doprovázejí. Snahy zneprůhlednit procesy vůči veřejnosti, nedostatečná komunikace úřadů s občany, účelové či nezodpovědné změny v obecních územních plánech, protichůdné kroky ministerstev, zábor orné půdy vysoké bonity, chybějící legislativa, která by zvýhodňovala projekty šetrné ke krajině, či upřednostňování krátkodobých ekonomických přínosů před udržitelným stavem krajiny. Občanská iniciativa však může být hybnou silou změny tohoto přístupu.

Seznam doporučené literatury

• Collinge, S.K. (2009). Ecology of Fragmented Landscapes. J. Hopkins University Press.
• Farina, A. (2000). Principles and Methods in Landscape Ecology. Dordrecht.
• Forman, R. T. T., Godron, M. (1993). Krajinná ekologie. Praha.
• Forman, R.T.T. & Wilson, E.O. Land Mosaics: The Ecology of Landscapes and Regions..
• Franklin J. Mapping Species Distributions: Spatial Inference and Prediction..
• Gergel, S.E. & Turner, M.G. Learning Landscape Ecology. Springer, 2001..
• Kovář, P. (2012). Ekosystémová a krajinná ekologie. Praha.
• Lindenmayer, D. & Fischer. J. Habitat Fragmentation and Landscape Change: An Ecological and Conservation Synthesis..
• Měkotová, J. (2007). Principy v obecné a aplikované krajinné ekologii. Vydavatelství UP Olomouc. Olomouc.
• Miklós, L., Izakovičová, Z. (1997). Krajina ako geosystém.. Bratislava.
• Turner, M.G., R. H. Gardner & R. V. O'Neill, R.V. Landscape Ecology in Theory and Practice: Pattern and process. Springer-Verlag, 2001..
• Wiens, J. Foundation Papers in Landscape Ecology..
• Zonneveld, I.S. (1995). Land Ecology.. Amsterdam.

tags: #krajinná #ekologie #vědecké #články

Oblíbené příspěvky:

• Řešení problémů s filtrací bazénu
• Příčiny znečištění ovzduší v Pekingu
• Odevzdání DP na Katedře Ekologie
• Harmonogram Svozu Odpadu
• Protesty Greenpeace proti dolu Turów