Vědomí toho, že příroda mění živé v mrtvé procesy

Tento rozhovor Jeremy Haywarda s americkým ekofilosofem Davidem Abramem o jeho knize The Spell of the Sensuous (Pantheon Books, New York 1996; česky Kozlo smyslů. DhramaGaia 2013) vyšel původně pod názvem „The Boundary Keeper“ v časopise Shambhala Sun (May 1997).

Američan Jeremy Hayward je fyzik a učitel tibetského buddhismu, zakladatel Naropovy Univerzity.

Animismus a živoucí svět

Jeremy Hayward: Možná bychom mohli začít náš rozhovor tím, že si povíme něco o animismu. Zdá se mi, že hlavní věcí, kterou se snažíš ve své knize The Spell of the Sensuous sdělit, je vědomí, že svět není vytvořen z mrtvé hmoty - že bohatý život a inteligence se nacházejí ve skutečnosti všude.

David Abram: Jedna ze silných intencí, jež prochází celou knihou, je snaha zbořit podle mě tu uměle vytvořenou hranici mezi tím, co je a co není oduševnělé, nebo mezi tím, co je a co není živé.

Velmi chci naznačit, že vše je živoucí, oduševnělé, že všechny věci mají svůj dynamismus, že se vše hýbe. Některé věci se jen pohybují mnohem pomaleji než jiné, takže jejich pohyb nezaznamenáme tak snadno.

Čtěte také: Obrana proti nebezpečí

Dejme tomu, že při procházení krajinou upoutá mou pozornost krásná strmá skála - když to říkám, mám na mysli konkrétní útes - a já shledávám, jak jsem pohnut touto přítomností, touto skálou, objetím té neúprosné síly, jež se mně zmocní pokaždé, když okolo ní kráčím.

Jsem-li pohnut touto bytostí, jak bych o ní mohl říct, že se nehýbe? Tvrzením, že se skála sama nepohybuje, popírám svou vlastní přímou zkušenost.

J.H.: Nehovoříš pouze o fyzickém pohybu, ale o vnitřním pohybu, o pohybu zkušenosti.

D.A.: Ano, ačkoliv bych neřekl, že není fyzický. Skutečně ho zakouším jako hmatatelný pohyb uvnitř svých útrob, jako opravdové fyzické setkání mého těla s tímto jiným tělem, s tímto jiným dynamismem.

Je to velice odlišný způsob dynamismu, ale přesto je tělem, je materiální, je hmotou.

Čtěte také: Jak ekologicky zlikvidovat vozidlo?

Animistická vnímavost, kterou se snažím probudit, tedy neznamená, že se připustí priorita nějaké imateriální mysli, nebo vědomí, z něhož byl materiální svět nějak zrozen.

Spíše si přeji podržet víru ve hmotu a ve smyslové zvláštnosti fyzického světa, který kolem sebe nacházíme. Tento smyslový svět, toto materiální plénum, není čistě objektivním souborem mechanických procesů.

Hmotná příroda má, jak se zdá, svou vlastní spontánnost, svou vlastní neomezenost. Jinak řečeno, snažím se ubírat zvláštní cestou mezi spirituálním idealismem většiny vyznavačů New Age, kteří se často zříkají smyslového světa a mluví o primátu ducha nebo mysli, a distancovaným objektivismem hlavního proudu současné vědy, jenž podobně izoluje naše vědomí od smyslového světa tím, že popisuje přírodu jako determinovaný soubor objektů.

Velice si přeji uchovat víru v pozemský svět, který nezažívám jen jako hromadu objektů. Je stejně tak polem živých subjektů.

J.H.: Naprosto s tebou souhlasím. Je to vědomí znovuspojení mysli a těla, nebo spíše rozpoznání, že mysl a tělo jsou a vždy byly jedno.

Čtěte také: Příroda a zdraví: Propojení

D.A.: Je to upamatování se na to, co jsme. Nikdy nezapomenout, že je to tato tělesná forma, tento jazyk, chvějící se právě teď mezi mými zuby, jenž mi umožňuje dostat se do kontaktu se stromy a žábami i nebem nad hlavou.

Je to tělo, se svým nervovým systémem a svými smysly, které nás přivádí do kontaktu se všemi těmi ostatními bytostmi a umožňuje nám je pociťovat a zakoušet.

J.H.: Jestliže si uvědomíme, že to, co nazýváme naší myslí, je projevem či aspektem těla, a uvědomíme-li si, že naše tělo je spojené s fyzickým světem kolem nás, pak jak může naše zkušenost nebýt spojená s fyzickým světem?

A když my zakoušíme niternost, potom jistě i fyzický svět, v němž žijeme, musí stejně tak mít nějaký druh vnitřního vědomí.

D.A.: Ano, přesně tak. Zakoušení, pociťování a vnímavost se nacházejí v každém kousku okolního světa. Není třeba říkat, že já a svět jsme jedno, nebo že jedle douglaska je prodloužením mého vlastního těla - tedy ne víc než já jsem prodloužením jejího těla -, ale cítit inherentnost mysli uvnitř těla a zároveň jako samotného těla.

Stejně jako se tělo stromu odlišuje od mého vlastního smyslového těla, tak i jeho zkušenost musí být odlišná od mojí zkušenosti. Nejde o to nechat rozplynout všechny odlišnosti v jakési bezvýrazné jednotě, ale probudit se do nesmírné rozmanitosti zkušeností.

Existuje tolik rozličných forem zkušenosti, cítění a vnímání.

Vztah člověka k přírodě a role kultury

Lidské tělo ví, že potřebuje mnohonásobné vztahy s celým svým okolním prostředím. Naše těla se vyvíjela společně se všemi těmi ostatními tělesnými formami, se všemi ostatními těly - s cedry i lososy, s větrnými bouřemi, s měsícem i sluncem, s živočichy a rostlinami i bylinami všech tvarů a velikostí.

Kultury, kterých jsme všichni součástí nějakých padesát tisíc let, udržovaly vztahy s každým aspektem okolního smyslového prostředí. Dodnes naše těla vědí, naše nervové systémy to dosud znají, že potřebují výživu, která přichází z plného rozsahu jejich vztahů s jinakostí.

Této výživě však brání naše kultura a jazyk, který definuje smyslové okolí jako necítící, jako zcela pasivní, automatický soubor procesů. Neexistuje žádný aktivní činitel, žádná skutečná jinakost, nic, k čemu bychom se mohli vztáhnout!

Myslíme si, že jediné místo, v němž ji můžeme potkat, se nachází v jiné lidské bytosti. A tak se naše těla obracejí k našim lidským partnerům a požadují od nich výživu, kterou mohou získat jen z plného rozsahu svých vztahů s přirozeným světem.

Druhý člověk nám však sám nemůže poskytnout všechnu tu jinakost a z toho vznikající napětí pak rozbíjí tolik manželství a partnerských vztahů.

Strážci hranice

J.H.: Většina z nás si v dětství uvědomuje toto živé spojení se svým okolím. Jsi jedním z těch mála lidí, kteří toto spojení nikdy neztratili, nebo je to něco, na čem jsi musel pracovat, abys to v sobě znovuobjevil?

D.A.: Domnívám se, že tomu tak opravdu je, že se děti rodí do spřízněnosti s celým smyslovým světem a že až později jsou od tohoto vědomí imaginativní spoluúčasti s ostatními bytostmi nějak odříznuty.

Ovšem schopnost rozpoznat rozdíl - uvědomit si ty pozoruhodné zvláštnosti ostatních tvorů, odlišnosti jejich způsobů zakoušení světa a projevování i vyjadřování sebe sama - to je myslím si cosi, co přichází až s dospělostí.

Dítě se tedy rodí do vědomí jednoty a pak postupně, jak si začíná uvědomovat svou vlastní jedinečnost, vzrůstá i jeho povědomí o jedinečnosti druhých - pavouka i toho, že pavoučí zkušenost je zcela odlišná od jeho vlastní zkušenosti, zvláštností veverky, vrány i života větru.

Toho, že každý z těchto tvorů má své vlastní schopnosti, které jsou zcela odlišné od jeho schopností a ty že jsou zase zcela odlišné od jejich.

Úcta k jiným formám imaginace se rozvine pouze tehdy, když je jí to dovoleno, když je našemu ranému dětskému vědomí spojitosti se světem umožněno růst a prohlubovat se.

Avšak v naší kultuře je spontánně pociťovaná příbuznost se zbytkem smyslového světa většinou okolo šesti až sedmi let věku dítěte přerušena, tedy v době, kdy se ve škole začíná učit číst a psát.

Tehdy dítě náhle „pochopí“ o čem všem to ti dospělí kolem něj vlastně mluví, jako třeba: „podívej se Honzíku, to se jen tak říká, že ten strom před domem nás hlídá, on ve skutečnosti nedělá vůbec nic než to, že je podroben chemickým a fyzikálním zákonům“.

A tak mu vštěpí typicky umrtvený světonázor civilizace dvacátého století, jakoby fotosyntéza sama o sobě nebyla ohromující a mysteriózní činností.

Tím jsem si zajisté taky prošel. Avšak domnívám se, že jako dítě jsem byl tak propustný a přecitlivělý, že jsem nikdy nebyl schopen oprostit se od toho raného vědomí solidarity s jinými bytostmi.

Jen to ve mně na chvíli tak nějak spalo pod povrchem. Jakmile jsem se na svých cestách dostal k tradičním kulturám, začalo se to znovu objevovat a stávat vnímatelným.

J.H.: Kdy k tomu došlo?

D.A.: Jako dítě jsem, jak už jsem říkal, měl neobvyklý pocit, že jsem tak nějak prostupný. Například jsem bezděčně pochytil přízvuk člověka, s nímž jsem hovořil.

Když jsem telefonoval s někým ze zahraničí, každý v místnosti mohl z mého akcentu poznat národnost toho, s nímž mluvím.

Byl jsem velice napodobivý - lehce ovlivnitelný tím, jak ostatní lidé mluví nebo se pohybují - a často jsem se kvůli tomu také cítil zahanben, jako bych byl jaksi bezpáteřný, jako bych neměl žádnou vlastní integritu.

Až později, když jsem se vydal do venkovských kultur v Indonésii, jsem zjistil, že tato nadměrná citlivost, která je v naší společnosti zcela neužitečná, je naopak velice užitečnou věcí v kulturách, v nichž je vše pokládáno za živé a vnímající.

Vždy existují jedinci, kteří jsou příliš senzitivní na to, aby mohli trávit všechen svůj čas v přítomnosti jiných lidí, protože pak zachytí příliš mnoho z jejich nervových systémů a začnou se jim připodobňovat.

Jestliže se někdo prochází sklíčeně pokojem, tak i oni sami se začnou cítit sklíčeně, a když se v něm prochází někdo šťastný, jsou okamžitě veselí.

Jsou příliš snadno ovlivnitelní druhými lidmi, ale právě tato jejich citlivost jim umožňuje vstoupit do vztahu s odlišnými tvary vědomí, jako je například sova nebo dub či mravenec.

Tito obzvlášť citliví lidé mají přirozený sklon žít na okraji nějaké tradiční kultury, kde se na jedné straně mohou přiklonit k lidské společnosti a zároveň být na druhé straně otevření do celého toho pole jiných než jen lidských sil. Stávají se prostředníky mezi danou kulturou a živoucí zemí.

Myslím si, že každá kultura hodná toho jména rozpozná potřebnost takových lidí. Jsou to strážci hranice, ti, kdo pečují o rozhraní mezi lidskou komunitou a divokým, více než jen lidským světem, v němž je lidská kultura zapuštěna.

Jejich umění či práce spočívá v udržování propustnosti této hranice; mají zabezpečit, aby zůstala tekutou membránou a neztuhla v nehybnou bariéru.

J.H.: A nepociťuješ, Davide, že tato citlivost, která je zvláště výrazná u zmíněných strážců hranice, je čímsi, co je přirozeně vlastní každému z nás? Zdá se mi, že by to mohl být klíč k tomu, co se z naší současné kultury vytratilo.

D.A.: Podle mě je zřejmé, že jde o schopnost, kterou všichni společně sdílíme; je součástí našeho bytí. Zároveň existují lidé, kteří jsou citlivější než ostatní, jde možná až o dvacet procent populace, jimž se skutečně nepracuje dobře uprostřed lidské společnosti.

tags: #vedom #si #toho #ze #priroda #meni

Oblíbené příspěvky:

• Malá zdrojová povodí
• Svět koní ve filmu Spirit
• Využití ekologických materiálů
• Přírodní motivy v domácnosti
• Podrobné informace o ČSOP Hošťálková