Za průkopníky adrenalinových sportů můžeme pokládat starověké gladiátory, bojující v arénách pro pobavení publika. Dříve lidé zápasili s protivníky, aby zahnali zlé duchy, zachránili si život nebo aspoň pobavili dav lačný zážitků. To poslední platí vlastně dodneška, ale jinak je motivace současných gladiátorů trochu jiná. Někdy jde o to vyzkoušet si, co člověk vydrží, jindy je to prostě pro tak trochu šílenou zábavu.
Ačkoli se za vynálezce gladiátorských zápasů obecně považují Římané, pocházejí tyto zápasy ve skutečnosti od Etrusků. Etruskové věřili, že pokud někdo zemře, bude se vracet na Zemi a strašit. Tomu se dalo zabránit jedině obětí života někoho dalšího. Zpočátku se zabíjeli zcela nevinní lidé, později ale přišla inovace: dva zajatci, otroci či zločinci bojovali nad hrobem zemřelého. Ten, kdo prohrál, se stal obětí.
V pozdějších dobách se tento zvyk ustálil natolik, že ve starém Římě nešlo bez gladiátorského zápasu pohřeb vůbec uskutečnit. Z historických dokumentů máme zprávy o tom, že na pohřbech významných občanů se konalo až několik desítek zápasů! Po čase přestaly být zápasy jen záležitostí pohřbu. Lidé si je oblíbili natolik, že se začaly konat jen tak pro zábavu.
Za předchůdce moderních adrenalinových sportů bychom mohli považovat i některé atletické disciplíny, především desetiboj, ve kterém se snoubí široká škála sportovních disciplín. Podobně jako u gladiátorských her, jsou právě desetibojaři oněmi gladiátory, kteří posunují pro pobavení tribun i sebe samých hranice lidských možností. Mezi první skutečné adrenalinové sporty v přírodě, jak si je dnes představujeme, můžeme kromě běhu do vrchu a kajaku počítat horolezectví.
Na konci osmdesátých let dvacátého století se v České republice objevil nový dynamický sport, paragliding, který na počátku let devadesátých následovala horská kola.
Čtěte také: Rozměry a ceny betonových košů
Mnoho milovníků paraglidingu, horských kol či jiných oudoorových sportů své koníčky v průběhu času často kombinovalo s jinými. Odtud už byla velmi krátká cesta ke vzniku adrenalinových vícebojů v přírodě (Ironman, Red Bull X-Alps) a ke štafetovým soutěžím družstev (Dolomitenmann, Adrenalin Cup, Outdoor trophy, Extrem Cup a mnoho dalších).
Nejvýznamnějším vícebojem v přírodě, kdesi na hranici atletiky a outdooru, je pravděpodobně Ironman, Železný muž. Jednotlivé závody nesoucí značku Ironman startují na Havaji, na kanárském Lanzarote, ale i ve Skandinávii. Na start neuvěřitelně náročné soutěže se vedle sebe staví tisícovka sportovců všech věkových kategorií i všech možných motivací, profesionální sportovci vedle ryze amatérských nadšenců.
Zdaleka ne každému se však podaří dostat do cíle. Však posuďte sami: závodníky čeká 3,8 km plavání v moři, 180 km v sedle silničního kola a 42 km běhu. To vše okořeněné silným větrem, pálícím sluncem, velkým převýšením na ne zrovna hladkých silnicích s běžným dopravním provozem v průběhu závodu. Každý ze závodníků přitom musí absolvovat veškeré disciplíny sám. Přesto nejlepší závodníci překonají nástrahy trati za méně než devět hodin.
Mezi víceboje v přírodě bychom mohli zařadit i jiný extrémní závod, Red Bull X-Alps, který spočívá v překonání téměř 900kilometrové trati spojující rakouský Krippenstein, italskou Marmoladu, švýcarský Eiger a francouzský Mt. Blanc s cílem v monackém Monte Carlu. To vše během dvou týdnů výhradně vlastními silami, tedy za pomoci svahového padáku a nohou.
V tomhle závodě hraje hlavní roli počasí, a tak se může stát, jako například v roce 2007, že závod neobnáší lety padákem, ale je to spíše orientační běh se sbaleným padákem coby zátěží na zádech.
Čtěte také: Jak pěstovat aukubu venku
Další kapitolou v šílených sportovních událostech jsou outdoorové štafetové závody, kde v principu nejde o start družstev ve stejné disciplíně, ale o kombinaci několika zcela odlišných sportů prováděných v přírodě. Extrémní štafetové závody v České republice prožívají v posledních letech svůj boom. Obvykle jde o směsici tak náročných sportů, jakými jsou paragliding, běh do vrchu, jízda na divoké vodě a MTB (horské kolo) s různými doplňkovými sporty a variantami.
Na startu přitom vedle sebe stojí profesionální týmy se závodníky, kteří se outdoorovým sportům věnují spíše pro odreagování od stereotypního pracovního nasazení. Členové družstev se mnohdy kontaktují pomocí internetu a poprvé se potkávají těsně před startem závodu, neznají tedy vzájemně své možnosti a limity. Právě tím se liší štafetové závody od závodů jednotlivců a jsou pro diváky, ale hlavně i pro samotné závodníky zajímavější.
Při štafetách tak často záleží na štěstí při volbě partnera v družstvu. Osud často zamíchá karty a jen někomu se podaří vystoupit na nejvyšší příčky nebo se alespoň dostat do cíle. Většina amatérských závodníků však v klání hledá především zábavu, překonání sebe samých nebo možnost vyzkoušet si na vlastní kůži, co obnáší skutečný závod.
Asi nejznámějším zahraničním štafetovým závodem je Dolomitenmann, který nedávno oslavil dvacáté narozeniny. Jde o závod, který se každoročně koná v okolí města Lienz v rakouských Dolomitech, o kombinaci čtyř klasických disciplín: běh do vrchu, paragliding, kajak a MTB cross country. Na 50km trať s celkovým převýšením 3000 metrů se vydává úctyhodných sto dvacet družstev z 15 zemí světa. Svedou mezi sebou čtyřhodinový nemilosrdný souboj na pravděpodobně nejtěžší trati štafetových závodů čtyřčlenných týmů. Na startovní listině samozřejmě nechybějí ani zástupci České republiky, kteří mezi profesionálními týmy i amatéry dokonce vybojovali zlato.
Doma můžeme na čelné místo v celé řadě soutěží postavit Adrenalin Cup, u kterého je filozofie soutěže i skladba disciplín velmi podobná rakouskému Dolomitenmannovi. První ročníky Adrenalin Cupu, jehož historie se přehoupla do druhé desítky, startovaly v kouzelném prostředí Krkonoš. Neustálé souboje pořadatelů závodu s úřady však vedly před několika lety ke změně, a tak už po několik let startuje závod třetí červnový víkend z fotbalového hřiště beskydského městečka Ostravice. Závodníky tady čeká pravidelných 16 kilometrů běhu na vrchol Lysé hory s převýšením 1145 metrů, pět a půl kilometru dlouhý let na svahovém padáku, 39 kilometrů s celkovým převýšením 1505 metrů v disciplíně MTB cross country a pětikilometrová kajakářská trať se slalomovými brankami na řece Ostravici.
Čtěte také: Rozměry venkovního dvojkoše
Ve výčtu outdoorových soutěží nelze vynechat největší štafetový závod v České republice, velmi oblíbený BOBR Cup. Tříčlenná štafeta probíhá v pořadí disciplín běh do vrchu, MTB cross-country a sjezd na řece se závěrečným divácky populárním skluzem z třímetrové rampy. Běžce a cyklisty přitom čeká několik nepříjemných brodů řekou Moravou. BOBR Cup je ojedinělý především svou účastí, na startu se pravidelně objevuje přes dvě stě týmů.
V poslední době se máme možnost stále častěji setkávat u horských závodů s výrazem SkyRunning. Už od roku 2013 máme i v Česku možnost se stále častěji setkávat u horských závodů s výrazem Skyrunning. Co to však kromě „otrockého“ překladu vlastně znamená? Co si pod tím představit ? Skyrunning jako extrémní sport v přírodě je obecně definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000m, stoupání dosahuje alespoň 30% a náročnost nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace obtížnosti.
Na počátku vzniku sportu jménem Skyrunning stála a spolu s Marinem je v jeho vedení i Lauri van Houten, jejímž původním sportem bylo lyžování. Lauri se narodila v Holandsku, ale vyrůstala ve Skotsku v horách. Poté se přestěhovala do Londýna, ale za prací jela do Itálie. Její první setkání s Skyrunning bylo, když Marino Giacometti přišel do její vesnice při jednom ze svých pokusů o rychlostní rekord na Monte Rosa a později v 1992, kdy pomáhala s organizací jeho prvního závodu. Když viděla těch sedm běžců při závodu z vesnice na vrchol hory (4634 m) a zpět za pouhé 4:24, byla zděšena.
S tím, jak byly stanovovány další rekordy, později nazývané „Fast Known Time“ (FKT) na různé trasy, přišla myšlenka pořádat na těchto tratích i závody, kde díky konkurenci se tyto časy dále zlepšovaly. Nejextrémnější závody jako Mont Blanc a Monte Rosa zahájily koncept Skyrunning závodů ale byly vyhrazeny jen pro pár vyvolených.
V počátku Marino s Lauri organizují přes 80 závodů po celém světě. Nyní jich existuje již stovky a velká část s velmi kvalitní konkurencí běžců z celého světa. Marino měl velký zájem také o studium fyzických a psychologických aspektů tohoto sportu a hned zpočátku výzkumníci studovali sportovce v terénu a nadmořské výšce spíše než v laboratoři.
V začátku 90. let, předtím než Marino začal spolupracovat s vývojovým oddělením firmy FILA na trhu vlastně nic tak speciálního nebylo. Trailové běžecké boty ještě nebyly vynalezeny. Přítel Lauri, jeden z prvních skyrunning běžců, si vyrobil veškerou technickou výbavu v malé laboratoři: boty, mačky, hole … Boty byly buď lehké běžecké boty nebo silniční běžecká obuv přizpůsobené na cross-country tak, aby poskytovala větší ochranu. Pro závody na zasněžených alpských ledovcích, byly speciální mačky vyrobeny z hliníku nebo byly použity boty s 2cm hroty. Hůlky pro pomoc do kopců nebo jako bezpečnostní opatření v případě pádu byly také speciálně vyrobené v laboratoři za použití principů používaných v horolezectví například pro cepíny. Prostě to bylo zcela nové zadání na výbavu pro sportovce, kteří se chtěli v horách pohybovat opravdu rychle.
V Česku je Skyrunner® Czech Series oficiálně pořádána od roku 2014 (v roce 2013 jako Czech Skyrunning Cup). Od té doby se toho událo opravdu hodně. V Česku vznikly nové závody, skyrunning si získal popularitu nejen u našich top běžců a běžkyň, kteří se často s úspěchem účastní závodů v zahraničí, závodů světové serie i šampionátů. Již v první sezoně existence asociace v 2013 jsme vypravili reprezentační tým do Itálie na mistrovství Evropy. První oficiální Mistrovství ČR v SkyMarathon® a Ultra SkyMarathon® se uskutečnily v roce 2014 za velkého zájmu běžců, když oba závody byly beznadějně vyprodané.
Při trailovém běhu se vyhýbáte asfaltovým cestám a silnicím - místo toho se zaměřujete na běh v otevřeném terénu a přírodě. Na rozdíl od horského běhu se trailové běhy můžou odehrávat i v rovinatém či mírně kopcovitém terénu. Protože se povrch neustále mění - jednou běžíte po kořenech, jindy po kamenech nebo trávě - zapojujete nejen tělo, ale i mysl. Trailový běh vyžaduje kombinaci vytrvalosti a techniky, kterou není radno podceňovat. Na rozdíl od silničního běhu není až tak důležité tempo, ale samotný zážitek z běhu v přírodě. Na strmých úsecích nebo prudkých stoupáních se navíc střídá běh s chůzí.
Jedná se o velmi univerzální sport, takže ho může provozovat téměř každý - od úplných začátečníků až po zkušené běžce. Dá se totiž přizpůsobit jakékoli kondici. Není důležité, jestli si dopřejete pauzy, střídáte běh s chůzí nebo běžíte bez přestávky.
Potřebná výbava závisí na tom, po jakém terénu poběžíte. Pro mnoho tras není speciální vybavení nutné - podobně jako u silničního běhu. Jedna věc by ale nikdy neměla chybět: správná běžecká obuv. Na rozdíl od běžných běžeckých bot musejí boty na trailový běh zvládnout extrémní podmínky. Měly by zajistit stabilitu a bezpečnost i na kluzkém či nerovném terénu. Samozřejmě je důležité, aby byly i pohodlné.
Na kratší a středně dlouhé trasy většinou stačí běžné sportovní oblečení vyrobené z prodyšných a rychleschnoucích materiálů, které dobře odvádějí pot. Na delší trasy je dobré mít s sebou teplejší a nepromokavé oblečení. I na kratších trasách může být běžecký batoh užitečný - třeba v létě, když potřebujete mít po ruce vodu. Při delších bězích je ale batoh na trailový běh téměř nezbytný. Můžete si do něj uložit náhradní oblečení, ochranu proti dešti nebo třeba svačinu - například datle nebo proteinovou tyčinku na doplnění energie. Mnoho takových batohů má integrovaný rezervoár na vodu s hadičkou, takže můžete pít i během běhu. Alternativou k batohu je vesta na trailový běh. Vesty na trailový běh jsou obvykle přiléhavější, lehčí a poskytují větší volnost pohybu než batohy. Na přední straně ramenních popruhů mají často speciální držáky na lahve s vodou, které jsou tak snadněji dostupné.
Pokud preferujete běh po rovinatých nebo mírně zvlněných trasách, běžecké hole nejsou nutné. Při delších bězích nebo při běhu v neznámém terénu se vyplatí přibalit pár dalších užitečných věcí. Patří sem jasně svítící čelovka pro případ, že se setmí dříve, než doběhnete zpět, lékárnička pro případ nouze nebo reflexní oblečení, abyste byli i za šera dobře vidět.
Pod pojmem sporttester si představte zařízení (v dnešní době nejčastěji běžecké hodinky), které dokáže monitorovat vaši fyzickou aktivitu a podat poměrně přesné informace o tom, jak si vedete. Počet funkcí se u různých modelů liší. Neznamená to ale, že sporttester s pár funkcemi stojí za nic. Jen je uzpůsobený pro nenáročného uživatele, kterému stačí základní informace. Pokročilejší sporttestery jsou vybaveny i GPS zařízením, díky kterému měříte rychlost i vzdálenost nejen u běhu či chůze ale i při jiných sportech. Podle toho, jak často sportujete a které aktivity provozujete, se odvíjí, jaké funkce využijete.
Začínáte-li s pravidelným pohybem, zvažte, zda pro vás není lepší rovnou připlatit pár stovek a mít jistotu, že se za chvíli nebudete muset koukat po lepším modelu. Postačí základní modely schopné změřit tep, stopnout čas, popřípadě pomocí krokoměru i zaznamenat přibližnou vzdálenost. Tady už se bude hodit GPS navigace, funkce tréninkových plánů, měření aktivity po celý den nebo propojení s chytrým telefonem. Pokud někde GPS ztratí signál, nahradí přístroj hodnoty tempa a vzdálenosti měřením pohybu zápěstí.
Pokud vás jen trochu láká vědět o své kondici něco víc a naplánovat si cestu k vysněným výkonům, tak ani na chvilku neváhejte. Sporttestery jsou užitečnými pomocníky a motivátory v jednom.
tags: #venkovni #běh #extrémní #v #přírodě #co