Co je příroda?

Příroda je chápána ve dvou významech: jako veškerenstvo, vesmír, a jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evropských jazycích mají výrazy odpovídající českému slovu „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit českým slovem přirozenost, tj. povaha věci.

Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje přírodu cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka.

Vztah člověka a přírody v historii

V dějinách vystupuje příroda jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k přírodě.

Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejména zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy. Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ).

Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k přírodě daný úctou k řádu přírody, jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k přírodě jako k věci, k mechanismu. Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání přírody, průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské přírody, pro které vytvářela technické prostředky.

Čtěte také: Ekologické důsledky automobilového provozu

V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejména pak ve 20. století, byl do krajnosti doveden vztah k pozemské přírodě jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů. V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přírodním prostředím (západní Evropa).

Filozofické pojetí přírody

Počátky vytváření antického pojetí přírody jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie. Středověké filozofické myšlení navázalo na antické pojetí přírody jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému.

Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím přírody. Novověké filozofické myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení přírody jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel).

Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva. Vývoj přírodních věd přinesl důkazy o dějinné povaze přírody.

Současná ekologická krize a ochrana přírody

Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské přírody: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat. Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v přírodě poškodili.

Čtěte také: Nebezpečné odpady: Co musíte vědět

Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské přírody, patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století. Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a přírody. Je nutné restrukturovat společenskou reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace.

Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejm. zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry. V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci přírody, zda je nutné změnit její paradigma.

Možností ekologického paradigmatu sociologie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap. Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution). Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí.

Soudobé pojetí ochrany přírody je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala maximální prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací. Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přírodních zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přírodního prostředí.

V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že přírodu je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty přírody a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách sociologického myšlení.

Čtěte také: Proč se české firmy zaměřují na ekologii?

Vztah Čechů k přírodě

I když většina Čechů netráví moc času v divoké přírodě, jsou přesvědčeni, že má smysl ji chránit. Dokonce by uvítali rozšíření území divočiny i zvěře, která v ní žije - například rysů, divokých koní nebo medvědů. Do tuzemské divočiny zavítá více než jednou ročně každý čtvrtý Čech, téměř polovina dotazovaných do ní nechodí vůbec. Do panenské přírody je lákají hlavně scenérie a výhled na krajinu, ale i touha zahlédnout vzácné zvíře. Důležitou roli hraje i touha po odpočinku a regeneraci.

Ochrana přírody v České republice

V Česku přírodní prostředí dle zákonů podléhá obecné ochraně, navíc jsou vymezena území a druhy organismů, které vyžadují zvláštní ochranu. Ochrana organismů spočívá zejména v ochraně jejich životního prostředí. Ne vždy je optimální určité prostředí zcela znepřístupnit člověku. Mnohé biotopy ke svému zachování potřebují určitou míru narušení.

Mezi velkoplošná zvláště chráněná území patří národní parky (Krkonošský NP, NP České Švýcarsko, NP Podyjí, NP Šumava) a chráněné krajinné oblasti (např. CHKO Blaník). Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace (NPR), národní přírodní památky.

V CHKO Blaník turisté najdou typickou kulturní krajinu českého venkova i přírodní zajímavosti a drobné památky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR v CHKO Blaník cíleně podporuje akce prospěšné přírodě, zvyšující druhové bohatství a zlepšující podmínky pro život chráněných druhů rostlin a živočichů.

tags: #vice #prirody #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• O pasivním šíření v ekologii
• O pasivním šíření v ekologii
• Situace Home Creditu v Číně
• Příklady a důsledky chyb vůči přírodě
• Ochrana přírody v Karlovarském regionu