Vít Zavadil a ochrana přírody

Vít Zavadil (narozen 1953) je ornitolog, hudební kritik, spisovatel a ekolog. Vystudoval medicínu v Praze. Věnuje se ornitologii a nahrávání hlasů ptáků a obojživelníků.

Projekt SP/2d1/141/07 „Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České republice“ přispívá k zachování a účinné ochraně cenných stanovišť mimo zvláště chráněná území a tím také k zastavení poklesu biodiverzity realizací terénních biologických a ekologických průzkumů nepřírodních biotopů v České republice, zhodnocením kvality těchto biotopů a jejich významu pro ochranu biologické rozmanitosti v kulturní krajině, srovnávací analýzou vlivu klasických technických způsobů a environmentálně šetrných způsobů rekultivací a především zpracováním „Metodiky s návrhy nových ekologicky i ekonomicky efektivních a environmentálně šetrných postupů a způsobů rekultivací a managementu nepřírodních biotopů v České republice“.

Výzkumný projekt, jednotlivé aktivity i výsledky a výstupy jsou v souladu s cíli „Strategie ochrany biologické rozmanitosti České republiky“ (kap. VII.1 Případová studie ČR - „nerekultivované plochy“; cíle č. 1., 3., 4. a 5.), kterou schválila vláda ČR usnesením č. 620 ze dne 25. května 2005.Výzkumný projekt je rovněž v souladu s prioritami a cíli „Státní politiky životního prostředí ČR 2004 - 2010“ (Prioritní oblast 1. Ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti; Prioritní cíl 1.1 Zastavení poklesu biodiverzity; Dílčí cíle a opatření 1.1.1 Ochrana biologické rozmanitosti na úrovni stanovišť; 1.1.2 Ochrana zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů), kterou schválila vláda ČR usnesením č. 235 ze dne 17. března 2005.

Metodika certifikovaná Sekcí ochrany přírody a krajiny MŽP ČR obsahuje ekologicky i ekonomicky efektivní a environmentálně šetrné postupy a způsoby rekultivací a managementu nepřírodních biotopů v České republice, které, v souladu se „Státní politikou životního prostředí ČR 2004 - 2010“ (Prioritní oblast 1. Ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti; Prioritní cíl 1.1 Zastavení poklesu biodiverzity; Dílčí cíle a opatření 1.1.3 Posílení ekologické stability krajiny) i se „Strategií ochrany biologické rozmanitosti České republiky“ (kap. V. Udržitelné využívání; cíle č. 1., 2. a 3.) umožní postupné zvyšování ekologické stability kulturní krajiny a přispějí k udržitelnému využívání krajiny a ekosystémů poskytujících mimo jiné tzv. ekologický servis i k udržitelnému využívání složek biologické rozmanitosti.

Uplatňování metodiky, které předpokládá realizaci environmentálně šetrných způsobů rekultivací nepřírodních biotopů a vhodný management těchto lokalit přispěje k plnění Strategie udržitelného rozvoje České republiky, kterou schválila vláda ČR usnesením č. 1242 ze dne 8. prosince 2004.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Zaměření projektu úzce souvisí se strategickými cíli „…zajistit na území ČR co nejlepší kvalitu všech složek životního prostředí (včetně fungování jejich základních vazeb), dále ji postupně zvyšovat a vytvářet tak podmínky pro postupnou regeneraci krajiny, pro minimalizaci až eliminaci rizik pro lidské zdraví a pro postupnou regeneraci živé přírody. Zároveň v nejvyšší ekonomicky a sociálně přijatelné míře uchovat přírodní bohatství ČR (neobnovitelné zdroje, biologickou a krajinnou rozmanitost)“ a „…přispívat, přiměřeně možnostem a významu ČR, k řešení evropských a globálních environmentálních problémů (zejména ohrožení změn klimatu a ozónové vrstvy Země a úbytku biodiverzity)“.

Na realizaci projektu poskytlo Ministerstvo životního prostředí ČR účelovou podporu v souladu s ustanoveními zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Ochrana přírody na našem území se v mnoha ohledech neubírá správným směrem. Není to způsobeno pouze zákony, ale spíše nekompetentním přístupem odpovědných institucí, jež ochranu přírody ztotožňují s ochranou jedinců, a navíc jen těch zvláště chráněných. Rozhodování o zásazích do cenných biotopů si pak často zjednodušují pouhým nařízením záchranných přenosů vybraných druhů.

V rukou investorů se takový přístup stává univerzálním klíčem odemykajícím dveře k udělování výjimek a umožňujícím (za nevýznamnou sumu) devastaci celých biotopů. Na první pohled se záchranné přenosy zdají být vyhovujícím řešením - vzácní živočichové nebo rostliny jsou zachráněni, ochrana přírody nebrání ekonomickému rozmachu, investor je veden k ekologickému smýšlení a ochranáři si vydělají nějakou korunu na svou bohulibou činnost. Když se ale podíváme pozorněji, zjistíme, že negativa tohoto přístupu jasně převažují nad pozitivy, že „kompromis“ vždy znamená pouze ústupek ochrany přírody a že jediný, kdo vychází spokojen, je investor. Jak říká titulek - vlk se nažere a kozu sežere. A pasáček - tedy státní ochrana přírody - se nestačí divit.

Současný úřední aparát jednoznačně dává přednost ochraně jedinců před ochranou jejich biotopů, a navíc si všímá pouze druhů, které měly to „štěstí“ a byly zařazeny mezi zvláště chráněné. To má však dva zásadní nedostatky: jednak v seznamu rozhodně nefigurují všechny druhy, které si to „zaslouží“, jednak většinou nemá smysl chránit jedince, aniž jsou přinejmenším stejnou měrou chráněny jejich biotopy. Přitom v příslušném zákoně 1) je jasně řečeno, že chráněn je nejen jedinec, ale i jeho biotop. Zřejmě mělo být každému jasné, že tyto dvě komponenty od sebe sice oddělit lze, ale obráceně: budeme-li chránit biotop, nemusíme většinou chránit jedince.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Součástí naší společnosti jsou různé ochranářské spolky, jejichž členům nelze většinou upřít snahu a nadšení motivované touhou pomoci přírodě. To ale často nestačí. Mnohé problémy v ochraně přírody vyžadují přístup širokého spektra odborníků, jimiž tyto organizace většinou nedisponují. Komplikace pak nastává ve chvíli, kdy příslušné orgány ochrany přírody vnímají taková sdružení jako odborné partnery, popřípadě když se stávají účastníky správních řízení, v nichž mohou navrhovat a poměrně tvrdě prosazovat nevhodná opatření, která pak často i sami realizují (např.

Nemalým problémem ochrany přírody je paradoxně i fakt, že se zde pohybují zajímavé sumy peněz určené na vybrané aktivity. Heslo? Alibizmus! Záchranné přenosy vybraných druhů jsou často považovány za plnohodnotné opatření, jsou-li devastovány celé biotopy. Na základě tohoto alibistického přístupu je však ve finále ničeno mnohem více lokalit - škodlivé zásahy totiž zpravidla nejsou zakazovány, ale pouze podmíněny provedením záchranných přenosů, nařizovaných beztak jen pro zvláště chráněné druhy. Tím je však zároveň legalizováno nenávratné ničení celých biotopů s nepřeberným množstvím často mnohem ohroženějších organizmů a z naší přírody se tak postupně vytrácejí celé ekosystémy.

Přemístění rostlin nebo živočichů navíc většinou provádějí amatérští ochranáři. Často neumějí vybrat náhradní lokalitu, neberou v úvahu úživnost prostředí ani vnitrodruhové a mezidruhové soupeření (kompetici). Neuvědomují si, že přemístěním stovek jedinců na lokalitu, kde již populace téhož druhu žije, je patrně nezachrání. Nebude totiž stačit kapacita prostředí a početnost populace klesne v rámci vnitrodruhového soupeření na úroveň blízkou původnímu stavu. Nebo se naruší rovnováha mezi populacemi různých druhů, a za čas z lokality zmizí jiný vzácný druh. Při přenosu jedinců na jinou lokalitu také riskujeme šíření chorob, například račího moru nebo chytridiomykózy, smrtelného plísňového onemocnění obojživelníků. Podcenit nelze ani důsledky genetického znečištění hostitelských populací.

Potřebujeme nové kategorie ochrany

Ochrana přírody by se měla zaměřit především na účinnou ochranu celých biotopů. K tomu by přispěl seznam, v němž by biotopy byly rozděleny podle stupně ohrožení - podobně jako je tomu dnes u druhů. Jelikož řeku nebo vzrostlý lužní les se vší flórou a faunou lze těžko přenést jinam, frekvence „záchranných“ přenosů by automaticky klesla na minimum a zůstaly by zachovávány celé biotopy. Na druhé straně by se nemohlo stát, že bude důležitá veřejně prospěšná stavba blokována kvůli nálezu jednoho zbloudilého chráněného brouka, sloužícího jako záminka k ždímání peněz z investora za jeho záchranný přenos.

Druhy, jejichž výskyt je geograficky omezený (popř. endemický) a významně ohroženi jsou jak jedinci, tak jejich biotop. Druhy, které neobývají jasně definovatelný biotop, ale přísná ochrana jedinců je nezbytná pro přežití populací. Jde především o velké (a konfliktní) druhy, jako jsou velké šelmy, bobr evropský, ohrožení draví ptáci, popř. Druhy, kde pro ochranu jedinců stačí dosavadní podmínky obecné ochrany, ale významně ohrožen je jejich biotop.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Kdy udělovat výjimky?

Navzdory podnikatelskému záměru by měla být při udělování výjimek vždy na prvním místě snaha zachovat biotop v celé jeho rozmanitosti. Pokud se nenajde kompromisní řešení, které by to umožnilo, musí mít orgán ochrany přírody odvahu škodlivý zásah nepovolit. Vyhýbat se takovému rozhodnutí nařízením záchranného přenosu několika druhů nelze - ten musí zůstat ojedinělým aktem, využívaným pouze v krajních případech. Navíc jej musí připravit odborníci, aby byla vyloučena veškerá známá rizika (úhyn několika jedinců je přijatelnější než zavlečení smrtelné choroby na jinou lokalitu).

Prospěšným, popřípadě alternativním řešením může být záchranný přenos v situaci, kdy jsou ohroženy skutečně vzácné druhy nebo populace výjimečné hodnoty a kdy prokazatelně neexistuje jiné řešení. Lze k němu přistoupit i v situacích, jako jsou pomalé otravy toků, nebo tam, kde biotop není zničen definitivně a zachráněné organizmy se do něj za čas mohou vrátit. V některých situacích mohou být důvodem k záchrannému přenosu i pohnutky etické a výchovné, a to zejména tam, kde by bylo z pohledu celých populací daných druhů usmrcení několika jedinců bezvýznamné (tak lze opodstatnit například přenosy raků při lokálních zásazích do morfologie koryt).

Přenést je můžeme, ale kam?

V rámci záchranných přenosů se často manipuluje se značným množstvím jedinců. V případě krátkodobých nedevastačních zásahů (ja ko jsou např. rychlé překopy vodních toků) je nejvhodnější vypustit je co nejdříve zpět na místo odchytu. Jestliže zásahy trvají měsíce (například odbahňování rybníků), ale lokalita zůstane pro dané organizmy vhodným biotopem, lze jim vyhledat na přechodnou dobu náhradní lokalitu. Problém nastává, když zásahy trvají dlouho nebo jsou původní stanoviště definitivně zničena.

Důležité je rozptýlit přenesené živočichy tak, aby populace nebyly přehuštěny.

tags: #vit #zavadil #ochrana #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní rozklad odpadu
• Odpadkový koš Helpmation 80l – recenze
• Návod k použití 10m spirály na čištění odpadu
• Josef Čapek a příroda
• Moje příroda od Zdeňka Sýkory