Vlk obecný (Canis lupus) je největší psovitá šelma a jeden z nejrozšířenějších suchozemských savců světa. Dospělí jedinci dosahují délky těla přibližně 100 až 150 cm, ocas měří 30 až 50 cm a hmotnost se obvykle pohybuje mezi 25 a 50 kg, přičemž samci bývají větší než samice. Srst je hustá, barevně velmi proměnlivá, nejčastěji šedá s příměsí hnědé, černé nebo rezavé.
Základní informace a potrava
Vlk obecný je největší psovitá šelma, která dosahuje váhy až 80 kg, délky až 150 cm (bez ocasu) a v kohoutku měří až 80 cm. Zbarvení vlka je značně variabilní od černé po téměř bílou - v závislosti na geografické oblasti výskytu. U vlků žijících na evropském kontinentu však převažují odstíny šedé a hnědé barvy.
Ze smyslů dominuje čich a sluch, vlk je schopen navětřit kořist do vzdálenosti 2,5 km. Vlci loví ve smečkách a technika jejich lovu spočívá ve štvaní kořisti, kterou jsou schopni pronásledovat i několik kilometrů. Kořist posléze srazí na zem a usmrtí prokousnutím hrdla.
Mezi jeho přirozenou potravu patří nejčastěji velcí kopytníci: např. divoká prasata, jeleni a srnci. Méně často pak loví menší zvířata: zajícovité, hlodavce a ptáky. Vlk obecný je vrcholový predátor, a kromě člověka nemá přirozené nepřátele.
Zastoupení kořisti záleží na potravní nabídce - v Karpatech převažuje jelen lesní, na vychodím Slovensku a v Itálii prase divoké, v Německu srnec obecný a např. v Bělorusku jsou nejčastější kořistí zajíci. Složení potravy se mění rovněž v průběhu sezóny. V letním období se zvyšuje zastoupení menších savců, naopak v zimním období výrazně převažují velcí kopytníci.
Čtěte také: Spermophilus citellus ochrana
Kromě aktivního lovu vlk nepohrdne ani zdechlinami, čímž snižuje šíření chorob své kořisti (tzv. funkce zdravotní policie).
Rozšíření druhu a obývané prostředí
Původní rozšíření vlka obecného zahrnuje většinu Evropy, Asie a Severní Ameriky - od pásma tundry po polopouště. Areál rozšíření byl však díky pronásledování člověkem výrazně omezen a často rozdroben. Negativní vlivy člověka na rozšíření vlka v Evropě zahrnují: aktivní pronásledování, mortalitu na dopravních komunikacích, izolovanost populací, fragmentaci krajiny, ztrátu vhodných biotopů a změny hospodaření v krajině.
Vlk obvykle vyhledává rozsáhlé lesní komplexy, jedná se však o druh schopný se adaptovat a přežívat v různých typech biotopů. Vyskytuje se v tundře, horských lesích, subtropických a tropických lesích, polopouštích ale také v hustě osídlené kulturní krajině. V současné době vlk osidluje i člověkem silně ovlivněné oblasti: např. vojenské újezdy a těžební oblasti v Německu, agroekosystémy v oblasti Španělska a volnou kulturní krajinu. Vlk tedy může úspěšně přežívat i v běžné hospodářské krajině a v blízkosti lidských sídel.
Při rekolonizaci území vlci překonávají velké vzdálenosti, překračují dopravní sítě a pohybují se mimo lesní komplexy.
Způsob života a rozmnožování
Jedná se o druh sdružující se do hierarchicky uspořádaných smeček. Vlci mají vysoce vyvinuté sociální chování, ke komunikaci využívají různé signály - hlasové, mimické a pohybové. Komunikace jim mimo jiné pomáhá s koordinací při lovu a obraně teritoria.
Čtěte také: Proč je sysel obecný ohrožen?
Smečku tvoří rodičovský pár, tedy dominantní samec a samice, ostatní členové většinou bývají jejich potomci. Smečka si brání své teritorium a až obsazení teritoria je hlavním podnětem pro rozmnožení. Tímto způsobem dochází regulaci počtu smeček v oblasti. Pokud není dostupné teritorium, pak samice čeká s reprodukcí na jeho uvolnění.
Vlk patří mezi monogamní druhy, rodičovský pár je zachován minimálně po dobu jednoho roku, často však déle. Samice rodí obvykle 4-6 mláďat - do brlohu, který často vzniká upravením liščí nory. Vlci pohlavně dospívají ve věku 2 let, některá mláďata pak opouštějí smečku, jiná ve smečce zůstávají.
Typická velikost vlčí smečky je v Evropě 4-6 jedinců. V oblastech s větší populační hustotou vlka nebo v určitém typu krajiny (např. Sibiř a Aljaška) pak až 20 jedinců. Větší smečky souvisí s obranou teritoria proti ostatním smečkám a s celkovým charakterem krajiny. Pokud dojde ke smrti jednoho z rodičovského páru, smečka se může rozpadnout. Následně se vytvoří nové smečky, rozmnožuje se více samic a původní úbytek jedinců se vyrovná.
Co se týká velikosti teritoria, to se mění dle velikosti smečky, množství potravy, ročního období apod. Ve střední Evropě je obvyklá velikost teritoria 200 až 300 km2.
Funkce v ekosystémech
Vlk obecný je v přirozených podmínkách schopný regulovat populace býložravců, nejčastěji kopytníků. V oblastech s absencí velkých šelem jako predátorů, může docházet k nárustu početnosti kopytníků. Tento stav může vést ke zvýšení tlaku býložravců na vegetaci a ke snížení stability a diverzity celého ekosystému. Vlk může mít vlivem snižováním početnosti býložravců pozitivní vliv na přirozenou obnovu lesa.
Čtěte také: Chráněný roháč obecný
Kromě toho může změnit chování kořisti, kopytníci jsou v oblasti s výskytem vlka ostražitější a častěji se přemisťují. V oblasti národního parku Yellowstone byl zdokumentován případ, kdy měla reintrodukce vlka pozitivní vliv na více složek ekosystému. Díky predaci kopytníků došlo k zásadnímu zmlazení břehových porostů, což vedlo ke stabilizaci koryt, obnovení mokřadů a zvýšení diverzity např. vodních bezobratlých a ptáků.
Rozšíření v ČR
V oblasti dnešní České republiky se vlk soustavně vyskytoval do 19. - 20. století. Poslední vlci v oblasti Čech byli uloveni v roce 1874 a 1891 na Šumavě. Na Moravě byl poslední vlk zastřelen v roce 1914, a to v Beskydech.
Po roce 1947 se však na našem území začala objevovat jednotlivá pozorování. V letech 1990-2004 bylo na území Šumavy zaznamenáno již 66 pozorování - většinou se však jednalo o výskyt jednotlivých zvířat. Od roku 90. let bylo rovněž v oblasti Moravskoslezských Beskyd pravidelně pozorováno několik jedinců.
Aktuálně se vlci do naší přírody navracejí - a to přirozenou migrací z okolních zemí. Ze sousedních zemí se vlk dlouhodobě vyskytuje v Polsku (1 300-1 400 jedinců) a na Slovensku (300-600 jedinců). Vlk se rovněž úspěšně šíří v Německu, kde se aktuálně vyskytuje asi 1 300 jedinců.
Genetickými analýzami lze rozlišit několik evropských populací vlka obecného. Do oblasti Beskyd a Bílých Karpat migruje tzv. karpatská populace. Další populace, tzv. středoevropská nížinná populace, obývá především Polsko a německou Lužici, tj. dnešní spolkové země Sasko a Braniborsko. Vlci z této populace migrují zvláště do severních a severozápadních Čech a osídlili např. CHKO Kokořínsko - Máchův kraj a okolí CHKO Broumovska. V první zmíněné oblasti se vlci prokazatelně rozmnožují od roku 2014, ve druhé od roku 2016.
Kromě zmíněných oblastí se vlci v ČR pravidelně vyskytují v pohraničních částech Krušných hor, Šluknovském výběžku, dále v oblasti Šumavy, Lužických hor a Českého Švýcarska, Českého lesa a na Třeboňsku. Jedinci pocházející z karpatské populace se vyskytují v Beskydech (rozmnožování potvrzeno v roce 2019) a v Bílých Karpatech.
Vlk obecný se v zatím poslední vyhodnocované sezóně 2018/2019 vyskytoval ve 13 smečkách, 3 párech a 2 exemplářích teritoriálních jedinců. Jednotlivá pozorování nejspíše migrujících jedinců byla zaznamenána i v dalších částech republiky.
Člověk a vlk
V nejdávnější minulosti, tj. lovecko-sběračských komunitách byl vlk často uctíván. V období před vznikem zemědělství rovněž začal kooperovat s člověkem a došlo k počátku evoluce psa. Zásadní zlom pravděpodobně nastal po nástupu neolitické revoluce.
Vztah člověka k vlku začal být problematický po nástupu zemědělství a začátku chovu domácích zvířat. Zvláště v pasteveckých komunitách dostával vlk status nečistého zvířete také v symbolické a náboženské rovině. V mnoha zemích byl vlk odedávna pro člověka konkurentem při lovu zvěře a nebezpečím pro domácí zvířata, zvláště pro ovce a hovězí dobytek.
Aktuálně je však u nás chráněn na státní i evropské úrovni. V České republice platí dle čl. 12 Směrnice Rady Evropy 92/43/EHS (tzv. Směrnice o stanovištích) přísná ochrana vlka obecného. Na státní úrovni je vlk chráněn zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Vlk je vyhláškou zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů. Rovněž v Červeném seznamu z roku 2017 je uveden jako kriticky ohrožený.
Vlk obecný však patří ve střední Evropě mezi nejproblémovější volně žijící živočichy a také v České republice je z velkých šelem přijímán veřejnosti nejméně. Zatím však u nás chybí celorepublikový průzkum veřejného mínění ohledně akceptace jeho výskytu. Průzkum veřejného mínění z oblasti Beskyd však naznačuje pokles krajně negativních postojů respondentů vůči velkým šelmám, mezi které vlk patří. Dle studie by tento stav mohl souviset s osvětovými aktivitami, které jsou v oblasti realizovány.
V České republice lze ovšem očekávat zcela zásadní rozdíly mezi názory veřejnosti z větších sídel a názory obyvatel z oblastí osídlených vlkem. Příčinami konfliktů a názorových sporů tak můžou být zmíněné odlišnosti městských a venkovských oblastí. Postoj veřejnosti je však pro ochranu vlka zcela zásadní.
Škody na domácích zvířatech
Dle studie z let 2014-2018 se v České republice a příhraničí vlk živí především kopytníky (nejčastěji jelen, srnec a prase divoké) a dále zajícem polním nebo hlodavci. Zastoupení jednotlivých druhů kopytníků často závisí na potravní nabídce dané oblasti a liší se v rámci našeho území. Domácí zvířata představovala méně než 0,2% podíl ve zkonzumované biomase.
Přesto jsou škody na hospodářských zvířatech jednou z hlavních příčin pronásledování vlka dnes i v minulosti. Stáda ovcí (méně často hovězího dobytka), která nejsou chráněná a vyskytují se dlouhou dobu na jednom místě, jsou pro vlčí smečku lákavým zdrojem potravy. Proto je v oblasti výskytu vlka vhodné použít kombinaci opatření: ideálně zabezpečení ve formě elektrických ohradníků a pasteveckých psů. Škody pravděpodobně nelze zcela vyloučit, vhodná opatření je však minimalizují.
Např. na Slovensku bylo v letech 2003-2017 reálně proplaceno 664 611,08 EUR za škody způsobené vlkem. Nejvyšší hodnota pro rok 2017 dosáhla 99 750,05 EUR. V České republice bylo v letech 2002-2019 vyplaceno přes 9 milionů korun. Přičemž se jednalo poslední tři roky o 788 089, 1 554 337 a 5 612 468 korun. Celkově však škody způsobené vlkem nepřesahují 10% hranici z celkového objemu vyplacených náhrad škod vyplacených dle zákona č. 115/2000 Sb.
Nebezpečí pro člověka?
Z hlediska vztahu k člověku je vlk plachý a lidem se přirozeně vyhýbá. Napadení vlkem je proto extrémně vzácné, a to v kontextu ostatních šelem. Od roku 1950 do roku 2000 bylo v Evropě zaznamenáno celkem 59 napadení člověka, při kterých bylo usmrceno 9 lidí. V 5 případech usmrcení se jednalo o vlky nakažené vzteklinou. Pozn.: Vzteklina u našich volně žijících savců (mimo netopýrů) nebyla zaznamenána od roku 2002 a ČR má statut nákazy prostého státu. V ostatních čtyřech případech zabití člověka vlkem byli vlci krmeni, provokováni nebo se jednalo o křížence vlka se psem.
Od roku 1974 nebyl v Evropě prokázán žádný smrtelný útok zdravého volně žijícího vlka na člověka. Určitým rizikem však zůstávají vlci uniklí ze zajetí nebo jedinci navyklí na člověka, kteří můžou ztratit přirozenou plachost. Za určitých podmínek se vlk opakovaně pohybuje v blízkosti obydlí nebo dokonce ztrácí plachost a člověku se přestává vyhýbat. V těchto případech je nutné dobře vyhodnotit riziko a případně provést další opatření - v nejzazším případě odstranění jedince.
Dalším možným rizikem jsou kříženci vlka a psa, přítomnost takového zvířete ve volné přírodě je nežádoucí a řeší se jeho odstraněním. Riziko napadení člověka vlkem je proto odborníky hodnoceno jako velmi nízké. V případě setkání s vlkem dochází v drtivé většině případů k odběhnutí šelmy.
Vliv velkých šelem na lesní ekosystémy
Vlk, rys a medvěd jsou v Evropě původními druhy šelem, které stojí na vrcholu pomyslné potravní pyramidy. Šelmy jako masožravci zasahují do populací divokých kopytníků, redukují jejich počet, a tím přispívají k udržování přírodní rovnováhy mezi býložravci a lesní vegetací. Vlci především lovem jelenů a divočáků, rys predací srnců.
Takzvaná zpětná vazba zároveň zaručuje, že se tyto šelmy nepřemnoží a svoji kořist zcela nevyhubí. Pokud v lese žije hodně býložravých kopytníků, rys či vlk se začnou rozmnožovat a lovem sníží jejich počty. Vyhubením vlků a rysů ztratili srnci a jeleni přirozené nepřátele. Nadměrné stavy zvěře spásají mladé stromky, lesní byliny a okusuje sazenice, čímž brání obnově lesa. Ten pak nedokáže vyrůstat přirozeně sám, ale je nutné zajišťovat jeho umělé vysazování a ochranu před okusem pomocí nákladných opatření.
Význam velkých šelem coby řídící složky lesních ekosystémů byl prokázán v řadě studií především v Severní Americe, kde nenarušené přírodní oblasti poskytují vhodné příležitosti pro studium přírodních vztahů.
Současné poznatky z nám nejbližšího Bialowiezského pralesa (severovýchodní Polsko) naznačují, že v delších časových periodách se mohou uplatňovat oba procesy. Polští vědci na základě dlouhých časových řad od roku 1890 zjistili, že predace velkými šelmami má největší dopad na populace spárkaté zvěře v chladných, méně produktivních obdobích, kdy je hustota kopytníků nejnižší. Naopak za teplých a produktivních období s nejvyšší početností kopytníků je celkový predační efekt malý.
Kromě přímé regulace ovlivňují velké šelmy i chování své kořisti. Pokud je lesní zvěř na vlka či rysa zvyklá, nezdržuje se dlouho na jednom místě, vykazuje plašší chování a stává se těžko ulovitelnou. Šelmy také zlepšují zdravotní stav své kořisti a brání šíření mnohých chorob. Například studie provedená na Slovensku objevila nápadnou souvislost mezi absencí vlků a výskytem klasického moru prasat (KMP): pouhých 7 % z případů tohoto závažného onemocnění se objevilo v oblastech s trvalým výskytem vlků.
V území trvale obývaném vlky se mor do dalších oblastí nešířil, protože konzumací nakaženého kusu včas zaniklo ohnisko nákazy.
Pro vlky a rysy (kteří mají největší vliv na stavy spárkaté zvěře) není lov jednoduchou záležitostí - úspěšnost závisí na početnosti kořisti, ročním období a na tom, zda se jedná o území trvale obývané šelmami. Proto se nejčastější kořistí šelem logicky stávají zvířata slabá, mladá (nebo naopak příliš stará), nemocná nebo hůře smyslově vybavená.
Přesnější výsledky z polských Karpat přinesl o 20 let později důkladnějším monitoringem Śmietana, který sledoval vlky strženou zvěř celoročně. Zjistil, že podíl kolouchů ve špatné tělesné kondici byl mezi kořistí vlků výrazně vyšší, než jaký byl náhodný vzorek v populaci. Bylo také prokázáno, že mladí jeleni byli především v zimě a na jaře častější kořistí vlků než laně, což korespondovalo s jejich menší tukovou zásobou, a tedy i horší tělesnou kondicí ve srovnání s laněmi. Výrazný podíl hendikepovaných jelenů (65 %) a mladých divočáků (80 %) v kořisti vlka byl zjištěn i na Slovensku.
Odstraňování kondičně podprůměrných jedinců z populace je přitom také jedním z principů mysliveckého obhospodařování zvěře, především jako základní předpoklad úspěšného chovu srnčí zvěře a klíč k produkci kvalitních trofejí.
Výskyt velkých šelem představuje sám o sobě obohacení přírody o druhy, které neuváženými zásahy člověka v minulosti vyhynuly. Návrat přirozených predátorů však má i další dopady.
Pokud ubývá druhů či se přírodní prostředí stává jednotvárnějším (homogennějším), je tím narušována nepředstavitelně provázaná síť vztahů a vazeb v přírodě. Tím se příliš z rovnováhy vychylují ekologické procesy, na kterých závisí budoucnost veškerého života Zemi. Méně rozmanitá příroda také hůře odolává nebo se obtížněji přizpůsobuje změnám prostředí.
Nadměrné populace volně žijících kopytníků v České republice závažně poškozují vegetační kryt a biodiverzitu snižují. Existují studie, které potvrzují, že nadměrné spásání ničí přirozenou strukturu biotopů a připravuje o domov mnoho druhů ptáků. Těm i dalším živočichům zároveň ubývají zdroje potravy.
V hospodářských lesích střední Evropy vliv velkých šelem na přímou regulaci kopytníků nelze přeceňovat, a také ho není možné vždy od všech faktorů prostředí odfiltrovat. Dílčí výzkumy však ukazují, že i v hospodářských lesích umí velké šelmy lesníkům pomoci.
Možným mechanismem je právě častější změna stanoviště z důvodů snížení rizika predace, čímž se snižuje koncentrované vypásání přirozeného zmlazení na jedné lokalitě.
Důkladné studie sledující vliv návratu dříve vyhubených vlků v Yellowstoneském národním parku v Severní Americe ukázaly, že díky opětovnému výskytu vlků se změnilo chování jelenů. Ti se z obavy z útoku vlků přestali shlukovat v širokých říčních nivách, kde do té doby spásáním likvidovali příbřežní porosty vrb a topolů.
Vlci, rysi a medvědi mohou zvyšovat biodiverzitu také podporou mrchožroutů a rozkladačů, kteří se přiživují na zbytcích jimi stržené kořisti. V Białowiezském národním parku bylo zjištěno, že zbytky kopytníků jsou důležitým potravním zdrojem pro 30 druhů malých a středně velkých savců a ptáků. Přítomnost vlka a rysa tak představuje předvídatelný, celoroční přísun živočišných zbytků.
Fakt, že se liška může stát potravou rysa ostrovida, byl potvrzen i na Šumavě, kde byla liščí srst nalezena v 5 % vzorků. Rovněž zkušenosti myslivců v Beskydech naznačují, že početnost lišek je menší v oblasti, kde se trvale vyskytuje rys.
Na Slovensku byl zjištěn výrazný predační efekt vlka na populaci lišek a toulavých psů, podobně řada amerických studií prokázala nárůst početnosti jiných menších šelem - kojotů v oblastech, kde byli vlci vyhubeni, nebo naopak jejich pokles, pokud se vlci vrátili.
tags: #vlk #obecny #význam #v #přírodě
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]