Historie Vojenského Stanoviště Hranice

Kapitola zvaná „vojáci a Hranice“ se totiž začala psát už v roce 1852. Tehdy bylo město vybráno pro vybudování rozsáhlého vojenského ústavu. Během pár let na 21 hektarech vyrostl jeden z nejrozsáhlejších komplexů ve střední Evropě.

V polovině 19. století kolem roku 1850 započal boj mezi městy Kroměříží, Brnem, Hranicemi a dalšími městy o umístění rakousko-uherských vojenských ústavů právě k nim. Vidina vzrůstu pracovních příležitostí a prestiže města byla lákavá pro kdejaké menší či větší město. V té době u nás byla již dostavěná železnice, která spojovala Krakov s Vídní a Hranice se tak staly důležitým železničním uzlem. Na základě rozhodnutí císaře Františka Josefa I. byla v roce 1851 započata výstavba.

Rozlehlý areál, který byl často nazýván „město ve městě“ vznikal postupně na území Hranic a také Drahotuš. Mezi léty 1858 až 1862 byla mezi tyto budovy umístěna další stavba, a to dům pro důstojníky, který je ze všech tří nejhonosnější. Součástí budov byly také tři slavnostní sály, z nichž nejvýznamnější je krásný bílo-zlatý novobarokní Zrcadlový sál.

Hranický areál už tehdy skrýval rozsáhlá cvičiště, střelnice, jízdárny, nechyběla nemocnice, veterinární stanice, tělocvična, šermírna, ale také třeba francouzský park či botanická zahrada. Hranický vojenský ústav měl dokonce svůj hřbitov a patřila k němu také plovárna s loděnicí na nedaleké Bečvě.

Vzápětí však už v roce 1856 byly ústavy zrušeny a do Hranic se z Olomouce stěhuje dělostřelecká akademie. Wilhelm Doderer nechává vystavit také jeden ze skvostů areálu, a to kapli sv. Barbory (1863) - novogotický kostel byl zasvěcen patronce dělostřelců. Vnitřní výzdobu kostela měli na starost vídeňští malíři Karel Jobst, Karel Gayling a sochař Josef Leimer. Dále bylo také vybudováno cvičiště, hřbitov a další budovy.

Čtěte také: Vývoj vojenského areálu Hranice

Hned vedle hlavních budov se v areálu škol nacházelo několik desítek dalších staveb, a to nemocnice, veterinární stanice, vodárny, kuželny, stáje, chlévy, kovárny nebo tělocvičny s kamny. Také k nim náležela plovárna s loděnicí na řece Bečvě, lokály, různá krejčovství, sedlářství, fotografické ateliéry a řada dalších institucí sloužících výhradně důstojníkům, pedagogům a chovancům škol.

Dělostřelecká akademie tu také nezůstává dlouho a v roce 1869 se stěhuje do Vídně. Do kadetních škol v Hranicích byli přijímání zájemci starší patnácti let, kteří s úspěchem absolvovali nejméně čtyři roky gymnázia. Od roku 1878 byla v Hranicích jediná jízdní kadetka pro celou habsburskou monarchii. Internátní vojenské školy zcela změnily ráz našeho města - pobývali zde především synové z význačných šlechtických a majetnějších rodin. Vojenské školy tak přinesly do ospalého malého města značný společenský, kulturní i hospodářský rozvoj.

Sám císař František Josef I. školy navštívil hned dvakrát.

Vojenský Ústav Po Vzniku Republiky

Po vzniku první republiky pokračoval ústav ve výchově vojáků - vznikla zde vojenská akademie.„Šlo o prestižní akademii, která připravila pro armádu stovky důstojníků. Mnoho z nich se zúčastnilo během druhé světové války protinacistického odboje,“ uvedl Vaňourek. Skvělý zvuk si akademie získala pod vedením generála Otakara Zahálky, který později stál v čele Zemského velitelství Obrany národa na Moravě. Za svou práci pro odboj byl zatčen gestapem a v roce 1942 popraven. Hranická kasárna dnes nesou jeho jméno.

Do dějin protinacistického odboje se zapsali také další absolventi hranické vojenské akademie. Například Otakar Jaroš, hrdina Sovětského svazu, nebo letecké eso RAF z bojů o Velkou Británii František Fajtl. Další velká jména Oldřich Talášek a Tomáš Sedláček si vysloužili velké uznání jak na východní, tak západní frontě. „Ironií osudu byli později pronásledováni komunistickým režimem, Fajtl a Sedláček skončili v nacistických kriminálech, Taláška z armády vyhodili. Možná by totéž čekalo i Jaroše, pokud by nezahynul v bitvě u Sokolova,“ míní Vaňourek.

Čtěte také: Benešovské vojenské muzeum v přírodě

Historie samotné 7. mechanizované brigády se začíná psát na podzim 1994. „20 let existence, to není jen významné výročí, ale především léta naplněná náročným výcvikem, přípravou k obraně státu a úspěšným nasazením vojáků a jednotek brigády v zahraničních misích a také při povodních. Jsem přesvědčen, že v nich příslušníci ‚Sedmičky‘ obstáli se ctí,“ říká velitel brigády Josef Kopecký.

Velkým milníkem v historii 7. mechanizované brigády byla první zahraniční mise, která trvala od srpna 1998 do března 1999. Velel jí Ján Gurník, pozdější velitel 7. mechanizované brigády.„Ten, kdo prošel mírovou operací na Balkáně, viděl tisíce lidí v nesnázích, viděl je, jak trpí, a uvědomil si, že armáda je v takových případech poslední záštitou. Zárukou zastavení vraždění a mučení a zavedení pořádku,“ vzpomíná v knize Gurník.

Peklo zažili vojáci z hranické brigády také při misi v Iráku. „Po dobu našeho působení v Basře byla základna zasažena více než třemi stovkami raket a minometných střel, které si mezi koaličními vojáky a civilními zaměstnanci vyžádaly řadu obětí,“ popsal nasazení v Iráku v období od prosince 2007 do června 2008 tehdejší zástupce velitele útvaru Jiří Hrazdil.

V roce 2008 působili hraničtí vojáci také v Afghánistánu v rámci provinčního rekonstrukčního týmu. Na konvoj zaútočil Taliban. Jeden voják byl zabit, další přišel o ruku a nohu.„Myslím, že teprve po této události si někteří uvědomili, že neplatí, co si možná mysleli. Totiž že se jich válka v Afghánistánu netýká, protože my jsme PRT (provinční rekonstrukční tým - pozn. red.) a na válku jsou Američani. Také se domnívali, že místní naši pomoc ocení, a proto se nám nemůže nic stát. Z těchto pocitů všichni rychle vystřízlivěli,“ vzpomíná v knize Ivo Střecha, velitel kontingentu a bývalý velitel 7. mechanizované brigády.

Příslušníci hranické brigády hráli významnou roli také na jiném místě v Afghánistánu - v provincii Wardak. Ani tam je tvrdý a náročný výcvik, kterým prošli, nemohl připravit na všechno. Své o tom ví Michal Kucharsky, dříve vysoký důstojník brigády. Při nasazení ve Wardaku byl velitelem jedné z jednotek. Datum 31. května 2011 nikdy nezapomene. Pod jeho vozidlem vybuchl u vesnice Salar nástražný systém. „Ozvala se rána. První, co mě napadlo, bylo, že nás zasáhla řízená střela nebo že jsme najeli na minu. Vtom nás tlaková vlna vymrštila vysoko nad úroveň okolního terénu. Náraz na zem byl strašlivý,“ popsal Kucharsky. Ze čtyř členů posádky dva nepřežili.

Čtěte také: Dovednosti pro přežití: inspirace armádou

Co hranickým vojákům usnadňovalo život při nasazení v zahraničí, byla schopnost improvizace. „My jsme doopravdy schopni improvizovat ve všem, což nám v neustále se měnícím prostředí poskytuje značnou výhodu,“ řekl velitel jednotky působící ve Wardaku v roce 2013 Jan Zezula. Loni do seznamu států, ve kterých hraničtí vojáci působí, přibylo také africké Mali. Podílejí se tam na výcviku malijské armády, aby byla schopna čelit útokům radikálů.

Vojenský Geografický Úřad v Dobrušce

Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad v Dobrušce slaví letos, stejně jako Československý republika, 100. výročí založení geografické služby naší armády.

A jsme velmi hrdí na to, že vojenská geografie jako taková je vlastně stará jako Československo samo. To znamená hned po roce 1918 byly ustanoveny orgány tehdejší zeměpisné služby, vznikl Vojenský zeměpisný ústav tehdy v Praze. Pokud se dnes bavíme o tom, že úřad sídlí v Dobrušce, tak s Dobruškou je vojenská geografie spjatá až od počátku 50. let, od roku 1951, kdy vznikl tehdejší Vojenský topografický ústav v Dobrušce.

Jak to vypadalo s tvorbou map před těmi 100 lety? Protože to bude určitě hodně rozdílné oproti dnešku. Byla schválně udělána tak, aby poskytla divákovi představu, jednak o technologiích, které byly diametrálně odlišné od toho, co se dělá dnes. My jsme s troškou nadsázky říkali, že naši následovníci to budou mít, pokud budou připravovat nějaké další muzeum, o poznání těžší, protože tam budou mít možná nějaké velkoplošné monitory, dnes je vše založeno na digitální bázi. Kdežto tehdy opravdu to byly klasické staré poctivé stroje, staré teodolity, gyroskopy, klasická stará tvorba mapových produktů, kdy se prostě škrábalo a podobně.

Už více než šedesát let působí v Dobrušce Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad, který vydává a tvoří mapy nejen pro českou armádu, ale i pro ostatní země Severoatlantické aliance.

Takže vlastně určila hranice v Evropě po první světové válce. Ne že by je tedy určila, ale zaznamenala do map. Ti profesionálové museli hranice vytyčit s naprostou přesností, aby se zabránilo jakýmkoliv potenciálním konfliktům do budoucna. A výhodou Československa bylo, že měla k dispozici spoustu profesionálních odborníků, kteří měli jednak zkušenosti z Rakousko-uherské armády, ale hlavně z pobytu legionářů na Sibiři.

V čem se liší mapy vojenské od těch civilních? Je to hlavně v jejich podrobnosti? Protože primárním účelem naší činnosti je zabezpečení obranyschopnosti nebo vytváření mapových a jiných geografických produktů pro zabezpečení obranyschopnosti země. Takže nás primárně zajímají trošičku jiná měřítka, řekněme. Nám jde spíš o ten globálnější pohled.

Proč se vlastně stále dělají klasické papírové mapy, když dnes máme spoustu moderních digitálních technologií. Navigaci máme každý v mobilním telefonu. Ale ty papírové mapy jsou naprosto nezastupitelné. Mám takovou zkušenost právě z těch zahraničních misí, kdy ten voják v poli prostě ve své podstatě zůstane nakonec stejně závislý na té mapě jako takové. A to zcela opomíjím možnost blackoutu a podobných věcí. Myslím si, že naše závislost na digitálních technologiích je až přílišná. A spoléhat se jen a pouze na ni, je vlastně velmi nebezpečné.

Jak to vypadá v praxi? Vám v Dobrušce zazvoní telefon, dostanete příkaz, že NATO potřebuje zmapovat nějakou konkrétní oblast a vy se pustíte do práce? My máme celou řadu činností, některé jsou standardní, takzvaně do šuplíku, jsou to standardní produkty, ať už z hlediska České republiky státní mapové dílo a nebo speciální mapy pro jiné složky armády. A samozřejmě to, o čem hovoříte, to se děje také. To jsou takzvané produkty na zakázku, to znamená s využitím produktů, které děláme standardně, potom uděláme nějakou specializovanou nadstavbu, nebo nějakou speciální mapu.

Práce v terénu je pořád nezastupitelná. Samozřejmě technologie nám umožnily například modernějšími způsoby budovat bodové polohové pole. Dřív se to dělalo klasicky a opravdu objem práce v terénu byl větší. Technologie nám to velmi zjednodušuje, ale neznamená to, že bychom do toho terénu vůbec nešli. Ba naopak, geodeti, jakožto jedna ze součástí našeho úřadu, to je jejich chleba. Provádí v terénu přesné geodetické práce a to je nezastupitelné.

tags: #vojenské #stanoviště #hranice #historie

Oblíbené příspěvky:

• Poplatky za komunální odpad v ČR
• Zpráva o fragmentaci území
• Vojenský újezd Libavá
• Nesprávné třídění odpadu
• Ekologická vize Jana Pokorného