Václav Tille a Divadlo v Přírodě: Historie a Kontext

Václav Tille (*25.7.1912 - †22.10.1990) byl divadelní kritik, znalec západoevropských literatur, folklorista, teoretik, publicista, profesor srovnávací literární vědy a editor pohádek. Byl významným zprostředkovatelem zahraničního divadelního dění a propagátorem české kultury v cizině. Věnoval se komplexně otázkám spojeným s divadlem a patřil mezi zakladatele české divadelní vědy.

Jako komparatista uvažoval o divadle v širokých historických souvislostech. Soustavně promýšlel vztah tradice a moderních uměleckých forem, včetně filmu. Prvorozený syn středoškolského profesora Antonína Tilleho (působil postupně na školách v Hradci Králové, Slaném, Praze, Osijeku /Chorvatsko/, Táboře, Třeboni, Litomyšli), od 1872 zemského školního inspektora v Praze, a Marie Tillové, roz. Eisensteinové. Otec patřil k výrazným postavám českého intelektuálního prostředí, přátelil se s V. Hálkem, A. Šmilovským, A. Jiráskem, J. Novákem (manželem T. Novákové), setkal se také s B. Němcovou.

T. středoškolská studia zahájil na litomyšlském gymnáziu, maturitu však složil 1885 na c. k. prvním českém reálném a vyšším gymnáziu v Praze ve Spálené ulici. K jeho spolužákům patřil pozdější přednosta prezidentské kanceláře P. Šámal nebo klasický filolog V. Niederle. Po maturitě se zapsal ke studiu na filozofické fakultě v Praze (slovanská a románská filologie), navštěvoval přednášky O. Hostinského, J. Durdíka, J. Golla, největší vliv na něj však měl T. G. Masaryk a jazykovědec J. Gebauer (přítel jeho otce). Doktorem filozofie se stal 1889, kdy obhájil závěrečnou práci Herberta Spencera data sociologie, kterou posuzovali J. Durdík a T. G. Masaryk.

Po vysokoškolských studiích nastoupil 1889 do c. k. veřejné a univerzitní knihovny v Klementinu. Profesi knihovníka vykonával až do 1911. Zajímal se o moderní knihovnickou metodiku, katalogizaci, bibliografii, uspořádání fondů i vybavení knihoven. Nové poznatky o knihovnictví čerpal i na stipendijních cestách a stážích v knihovnách po celé Evropě: 1899 v Německu, Belgii a Holandsku, 1925 se díky příspěvku americké nadace Carnegie Endowment for International Peace seznámil s fungováním a vybavením amerických knihoven. K jeho kolegům v univerzitní knihovně patřili Z. V. Tobolka, J. Emler, J. Borecký, později O. Fischer, O. Theer a mnoho dalších, s nimiž udržoval přátelské či kolegiální vazby i v dalších letech. 1897 se v Praze oženil s Julií Auředníčkovou, manželství zůstalo bezdětné.

Paralelně s knihovnickým povoláním prohluboval svůj vědecký zájem o lidovou slovesnost, literární vědu a historii. Jako soukromý docent srovnávacích dějin literatury se habilitoval vědeckým spisem Filosofie literatury u Taina a předchůdců (1902), mimořádným profesorem se stal 1908. Na návrh svého mentora J. Polívky přednášel za dlouhodobě nemocného J. Vrchlického dějiny moderních literatur. Knihovnické povolání opustil oficiálně 1911, kdy byl jmenován řádným profesorem, po smrti Vrchlického (1912) převzal vedení semináře dějin moderních literatur, vedle toho přednášel o dějinách francouzské literatury. S Karlovou univerzitou spojil svůj další profesní život, 1921-22 byl děkanem filozofické fakulty.

Čtěte také: Letní divadelní festival, Horní Počernice

T. je vedle J. Vodáka považován za jednoho ze zakladatelů české divadelní vědy, podílel se na profilování dějin a teorie divadla jako samostatného oboru. Od počátku 20. let rozšiřoval své literární semináře o divadelní tematiku. Seminář pro srovnávací studium dramatické literatury a její inscenace otevřel v zimním semestru 1929 na katedře srovnávacích dějin literatury na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. T. úsilí směřovalo k založení samostatného divadelního institutu podle předobrazů fungujících ve Vídni (Hochschule für Musik und darstellende Kunst), Berlíně (Theaterwissenschaftliches Institut) či Mnichově (Institut für Theatergeschichte), které měl možnost osobně poznat, navázal také kontakt s několika americkými univerzitami. Záměr se však nepodařilo realizovat. T. přednášel o divadle také v rozhlase, při nejrůznějších slavnostních příležitostech a výročích, pro širokou veřejnost i v rámci univerzitních extenzí. Mezi jeho studenty a účastníky semináře patřili i pozdější divadelní tvůrci či teatrologové jako V. Sommer, J. Träger, F. Tetauer, J. Wenig ad.

Vedle studií o lidové slovesnosti a pohádkách, literárněvědných nebo historických prací se T. od 90. let 19. století podílel na veřejném životě jako kulturní publicista, divadelní a literární kritik a autor fejetonů. Byl členem mnoha tuzemských a zahraničních vědeckých institucí (Královská česká společnost nauk, od 1924 řádným členem ČAVU, delegát ČAVU v Union académique internationale v Bruselu, od 1924 členem Union intellectuelle, člen Společnosti Národopisného muzea českoslovanského, od 1925 členem PEN klubu atd.). Jako znalec západoevropských literatur spolupracoval od 1933 s nakladatelstvím Sfinx nejprve jako lektor pro překladovou edici Evropská knihovna, 1935 spoluzakládal Evropský literární klub, kde byl členem nakladatelské rady. Mezi T. stěžejní práce patří životopisná monografie Božena Němcová (1911), jež se dočkala mnoha vydání, dále třísvazkový Soupis českých pohádek (1929, 1934, 1937), na němž pracoval téměř celý život, dokončil jej krátce před svou smrtí.

První příležitostné divadelní referáty otiskl 1891 v „denním listu výstavním“ Praha, který vycházel v rámci pražské jubilejní výstavy. Ve Světozoru 1895 publikoval první dvě divadelní reportáže z Paříže. Před válkou psal divadelní kritiky nejčastěji do Nové české revue (1904), Přehledu (1904-07) a Dne (1906-10), po 1910 převzal po J. Kuffnerovi divadelní referát v mladočeském deníku Národní listy, s tímto listem spolupracoval již od 1890, kdy zde uveřejňoval fejetony na příležitostná témata (podepisovaná šifrou Ω, divadelní referáty později podepisoval šifrou T.). Z redakce odešel 23. prosince 1914 po konfliktu s vedením Národního divadla.

Ředitelství divadla zaslalo 15. prosince 1914 do redakce novin stížnost, že je T. zaujatý vůči české produkci a straní německému dramatu. Dopis podepsal předseda mladočeské Společnosti Národního divadla G. Schmoranz, dvorní rada J. Hlava a tehdejší šéf činohry J. Kvapil. T. se proti osočení bránil, redakce deníku se za něj ale nepostavila. Ani blízký vztah s K. Kramářem nezabránil jeho rozhodnutí vzdát se pozice v deníku, místo divadelního referenta po něm převzal O. Fischer. Od počátku svého kritického působení referoval zejména o premiérách činohry Národního divadla, sledoval také dramatický cyklus Kruhu českých spisovatelů (1904-07) ve smíchovském Švandově divadle a v holešovické Uranii, který vnímal jako žádoucí konkurenci Národnímu divadlu. Od 1907 rozšířil svůj referentský obzor také o čerstvě otevřené Městské divadlo Královských Vinohrad.

O divadle dále psal do časopisu Scena (1913-14), který spoluzaložil s F. Zavřelem, A. Dvořákem a J. Hilbertem. V mezidobí 1915-19 o divadle publikoval pouze sporadicky. 1920 se jeho příspěvky začaly objevovat v časopisu Jeviště (1920-22, vedle zakladatele J. Vodáka patřil k hlavním přispěvatelům časopisu), kde tiskl rozbory dramatických textů a recenze zahraniční divadelní literatury. Zabýval se zde mj. příčinami divadelní krize v Národním divadle, upozorňoval na nutnost adaptovat divadlo a jeho řídící mechanismy na nové společenské podmínky v samostatném státu (zejména šlo o vymanění z vlivu zemské správy a posílení odborného vedení). Ve 20. letech se aktivně účastnil dobových diskuzí o potřebě zestátnění Národního divadla, k nimž se vyjádřil i v anketě O budoucnost národního divadla pořádané deníkem Národní osvobození (25. prosince 1927).

Čtěte také: Historie divadla v Zelenci

V březnu 1921 se z iniciativy šéfredaktora A. Laurina stal externím divadelním referentem německojazyčného deníku Prager Presse. Recenze divadelních představení zde publikoval až do své smrti (1937). Jeho referátům byla občas vytýkána stručnost a referentská rutina, nicméně vždy obsahovaly hodnotící soud a charakteristiku představení. Současně T. psal fejetony na rozličná témata včetně divadla a filmu do deníku agrární strany Venkov (1917-29). Po vzniku republiky v rámci nejrůznějších institucí a kulturních organizací rozvinul všestrannou veřejnou činnost. 1922, 1923 a 1924 byl členem poroty pro státní ceny v oboru drama (další účast odmítl). 1922 byl zvolen místopředsedou Čs. dramatického svazu. T. dlouhodobě zastával názor o potřebnosti konkurenčního prostředí pro Národní divadlo. Zasazoval se o postavení druhé státní scény, vyslovil se pro to i v anketě ministerstva školství 1922.

1930 byl ministrem Dérerem pozván k účasti v divadelní radě, ustavené 1. července. Rada, jejímž předsedou byl J. Kvapil, se jako poradní ministerský orgán zabývala otázkami spojenými se správou Národního divadla. Ve dnech 19. až 23. září 1930 se v přednáškové síni pražské Městské knihovny konal 4. mezinárodní kongres hudebních a divadelních kritiků, T. byl předsedou organizačního výboru. Prestižního mezinárodního kongresu se účastnila řada význačných světových kritiků. 1930 se stal zakládajícím členem Sboru pro zřízení druhého Národního divadla vzniknuvšího pod záštitou prezidenta Masaryka za předsednictví kancléře P. Šámala s cílem propagovat a všeobecně podporovat vybudování druhé velké scény pro Národní divadlo. Slavnostní valná hromada Sboru pro zřízení druhého Národního divadla se konala 18. listopadu 1930 v zasedací síni Národního muzea, s proslovy vystoupili T., P. Šámal, I. Dérer.

T. nebyl k českému divadelnímu prostředí nijak existenčně vázán, což mu umožňovalo značnou svobodu kritického projevu. Na druhou stranu z toho vyplývalo jeho poněkud osamocené, solitérní postavení i mezi ostatními divadelními kritiky - na premiérách nesedával pravidelně v lóžích pro kritiky, ale mezi běžnými diváky v hledišti, aby získal z představení intenzivnější zážitek (svědectví E. Konráda). Východiskem T. divadelní publicistiky byl setrvalý pocit nespokojenosti se stavem českého divadla, důraz na potřebu vyrovnávání se s moderními tendencemi. Divadlo se dle jeho názoru mělo tvůrčím způsobem adaptovat na nové podmínky, aby si v čím dál silnější konkurenci populárních žánrů, nových druhů médií (film, rozhlas) a masové zábavy (profesionální sport) udrželo přízeň diváků a potenciál oslovovat publikum jedinečnými uměleckými výkony. Podobně jako F. X. Šalda byl proto otevřen novým uměleckým formám, jež se vzdávaly tradičního důrazu na pouhé slovo. Kladl si také otázku, v čem spočívá jedinečnost divadelního umění ve srovnání s novými médii.

Řadu úvah věnoval vztahu filmu a divadla, zabýval se tím, jak se tento vztah bude vyvíjet pod tlakem masové zábavy a kultu hereckých hvězd. Specifičnost divadla a záruku, že kvůli kinematografii nezanikne, spatřoval v živém vztahu jeviště a hlediště, mezi jedinečným ztvárněním života na scéně a životními zkušenostmi diváků. Film je svými technickými prostředky dokonalejší a flexibilnější, ale nemůže tak mocně vyjádřit život, protože je založen na mechanickém opakování. Proto je dle T. zbytečné, aby divadlo soupeřilo s filmem a naopak. V září 1926 se účastnil 1. mezinárodního filmového kongresu v Paříži.

Ve své publicistice věnoval velký prostor obecným úvahám o divadle a divadelním provozu (mzdové podmínky herců, financování, státní subvence, ochrana autorských práv), sociologické funkci divadelního umění, analyzoval mechanismy fungování populárních žánrů, masového vkusu. Fascinoval jej vliv divadla na společnost, vztah mezi obecenstvem a děním na scéně - odtud pochází jeho teze o „divadelním kouzlu“. Zabýval se vztahem mezi tvůrčím uměleckým divadlem a divadlem komerčním - oba přístupy mají v kultuře své místo, vzájemně se nevylučují a je třeba hledat mezi nimi rovnováhu. Z této perspektivy také přistupoval k působení Národního divadla v české kultuře, složitému hledání kompromisu mezi finanční stabilitou a vysokými uměleckými nároky. I komerční divadlo může mít dle T. vysokou uměleckou úroveň.

Čtěte také: Zlínské divadlo a životní prostředí

Nebyl velkým příznivcem ochotnického divadla kvůli jeho sklonům ke komercionalizaci, exhibicionismu a neuměleckému „divadelnictví“. Mluvil o „ochotnickém průmyslu“, který hromadně produkuje hry nízké kvality neusilující o uměleckost, ale pouze o komerční úspěch. T. setrvale bojoval proti zmechanizování a zřemeslnění divadla. Ochotnické divadlo má dle T. smysl jen tehdy, pokud usiluje o uměleckou tvorbu a má zájem o povznesení české kultury. Mezi divadelními kritiky starší generace (K. Engelmüller, J. Vodák, M. Rutte) se vymykal otevřeností k experimentálním uměleckým projevům, stejně jako symbióze vysokého divadelního umění s tzv. nízkými žánry (varieté, kabaret /šantán/, opereta, lidové písničkářství, loutkové divadlo, tanec, šanson). V těchto žánrech spatřoval historické souvislosti s dřívějšími uměleckými formami (středověké divadlo).

T. podobně „historizoval“ svůj pohled na moderní divadlo, v němž nacházel (mnohdy poněkud povrchně) paralely k historickým tradicím. Zároveň si byl vědom toho, že i tyto lehké formy podprahově distribuují publiku jisté představy o světě (včetně politických), a proto je třeba věnovat jim pozornost. Od vzniku Osvobozeného divadla sledoval jeho produkci, recenzoval téměř všechny meziválečné inscenace. Měl lidsky blízko k oběma předním aktérům, J. Voskovcovi a J. Werichovi, jejichž tvorbě poskytoval svými postřehy cennou zpětnou vazbu (oba tvůrci se účastnili T. semináře, když připravovali hru Osel a stín, aby se poradili o antických rekvizitách). T. napsal předmluvu do programu Vest pocket revue (1929). Pozornost věnoval i jiným avantgardním scénám, např. divadlu E. F. Buriana. Krátce před svou smrtí se na jeho podnět zapojil jako konzultant do organizace připravovaného mezinárodního sjezdu avantgardních divadel (později mezinárodní festival uspořádaný divadlem D 37 ve dnech 8.-16. května 1937 v Praze, jehož se účastnili zástupci řady zemí).

Charakteristickým rysem T. divadelních referátů byla značná pozornost k výtvarnému řešení inscenace, podrobně popisoval úpravu jeviště, dekorace, kostýmy a barvy. Inscenaci chápal jako komplexní útvar sestávající ze scénografického provedení, režie, herectví (celkový projev, deklamace), interpretace a úpravy textu (kvalita překladu) včetně reakcí publika v hledišti. Obecenstvo bylo v jeho očích spolut...

Vybraná díla Václava Tille

• „V horách. Z lesa“, in: Zlatá Praha 2, 1885, č. 24, 12/6, s. Dvě básně.
• „Dr. H. v. filologické XIV, 1887, s.
• „Emmy Schreck: Finnische Märchen“, in: Listy filologické XIV, 1887, s.
• „Bibliografie. filologické XV, 1888, s. Litauische Volkslieder und Märchen aus dem preussischen und dem russischen Litauen gesammelt von A. Leskien und K. Brugman. Mit Anmerkungen von W. Wollner. Strassburg, Karl J.
• „Naše děti. společné popisuje F. Bartoš. V Brně 1888. J. Barvič. (310) 12°“, in: Listy filologické XV. (1888), s.

Přehled Publikací v Listech filologických

tags: #vostrebalova #divadlo #v #prirode #historie

Oblíbené příspěvky:

• Problémy s populací slunéčka sedmitečného
• Geologický kontext Sakvice
• Modrý král Brazílie
• Summit o životním prostředí v ČR
• Více o školení klimatu