Kritika zákona o ochraně přírody vědci

Právní úprava ochrany přírody a krajiny, včetně ochrany volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, je jednou z nejtradičnějších a nejstarších v oblasti současného českého systému práva životního prostředí.

Jádrem právní úpravy je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který je předmětem tohoto komentáře. Spolu se zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), tvoří pomyslnou trojici patrně nejdůležitějších zákonů pro oblast teorie i praxe v oblasti ochrany, péče a tvorby životního prostředí v současné České republice.

Jádrem publikace je po teoretickém a historickém úvodu do problematiky komentář k jednotlivým paragrafům zákona. Jsou zde uvedeny i vstupní informace jednotlivých částí zákona, dále seznamy relevantních souvisejících ustanovení a souvisejících právních předpisů.

Vzhledem ke skutečnosti, že zákon o ochraně přírody a krajiny představuje v řadě částí i transpozici evropského unijního práva, jsou na příslušných místech rozebrány i relevantní prameny evropského práva, především směrnice 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a směrnice 2009/147/ES ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně žijících ptáků.

Za velmi důležité z hlediska účelů komentáře a pro potřeby čtenáře je, že u jednotlivých komentovaných ustanovení jsou připojeny výňatky ze soudní judikatury. Právní stav komentáře je k 1. 1.

Čtěte také: Klimatická změna: nevratné dopady

Kritika novely zákona o národních parcích

Vznik a projednávání tzv. národně parkové novely zákona před více než osmi lety provázel filosofický spor několika koncepcí i laických představ o národních parcích. Jednu z koncepcí reprezentovali zastánci konzervativních lesnických postupů užívaných při správě hospodářských lesů. K nim se přidaly zájmové skupiny, jejichž představu národního parku naplňuje za atraktivním logem schované území bez reálné ochrany, vždy k dispozici pro další a další zásahy do jeho celistvosti, stability, nebo přirozeného vývoje na základě často úzkých a ryze soukromých zájmů.

Proti tomu stála koncepce podpory přirozených funkcí ekosystémů na dostatečně velkém území, které bude představovat ostrov co nejméně narušovaných přírodních procesů a centrum biodiverzity v jinak výrazně pozměněné, poškozené a fragmentované krajině střední a západní Evropy.

Součástí velmi poctivého a časově náročného projednávání novely před osmi lety byly také samosprávy. Nejaktivnější byly ty z Národního parku Šumava. Na základě jejich iniciativy došlo k několika důležitým úpravám, například ke změně vyhlašování zonace péče národních parků vyhláškou oproti původně navrženému opatření obecné povahy nebo k posílení role rad národních parků v případě procesu vyhlašování zonace, klidových území a zásad péče. Pouhé projednání strategických dokumentů bylo v průběhu legislativního procesu v textu zákona nahrazeno potřebou dohody na úrovni správy a rady národního parku.

Současné zákonné nastavení podoby rad národních parků z nich činí svého druhu samosprávný orgán, jenž si může svobodně upravovat své vnitřní poměry a jehož členové jsou nuceni k jednání, dohodám a kompromisům, což na místní úrovni představuje vůbec nejcennější devizu.

Novela zákona o ochraně přírody a krajiny, vtělená do sněmovního tisku 878, upravuje strukturu rad národních parků tak, že de facto povinně zavádí systém dvou komor s právem veta komory členů delegovaných nebo členů jmenovaných orgánem ochrany přírody v případě hlasování o strategických dokumentech. Tuto změnu podnítila ve veřejné debatě opakovaně užívaná lež, že obce jsou v případě hlasování o strategických dokumentech v radách národních parků přehlasovávány jmenovanými členy rad.

Čtěte také: Co vědci zjistili o klimatu?

Myšlenka dvoukomorové rady národního parku není nikterak nová, v Krkonošském národním parku takový model funguje. Vznikl ovšem po vzájemné dohodě uvnitř rady, kde členové pracují v sekci regionální a v sekci vědecké. I když je jednání někdy zdlouhavé a bolestivé, smysl rad národních parků spočívá právě v něm. Společně s místní znalostí a odbornou kompetencí.

Zjednodušeně řečeno, členové rady by se místo snahy o dohodu soustředili na zajišťování podpory pro své postoje u jednotlivých ministrů. Přesun rozhodování ve sporných bodech na úroveň vlády by znamenal vytvoření prostoru pro lobbisty, nebo pro extrémisty. Ale především by vzdálil rozhodování o výjimečných místech, kterými národní parky jsou, místním lidem a kompetentním odborníkům.

V souvislosti s radami národních parků si ale dovolujeme upozornit především na pozměňovací návrh 6623 poslanců Jany Krutákové, Petra Bendla a Jana Bureše. Ten vtěluje do přechodných a závěrečných ustanovení zákona možnost znovu projednat a dohodnout v nově postavených radách národních parků již jednou dohodnuté a nyní platné a účinné strategické dokumenty. Jde o úpravu zjevně retroaktivní a navržený postup, použit obecně, by efektivně rozvrátil právní systém České republiky.

Strategické dokumenty národních parků, tedy zonace, vymezení klidových území a zásady péče, byly ve všech národních parcích dohodnuty (jeden z dvanácti nebyl o hlas dohodnut) v radách národních parků a následně schváleny na úrovni Ministerstva životního prostředí. Tyto strategické dokumenty se již staly základem pro další dílčí dokumenty, strategie a smluvní vztahy.

Změna v základních dokumentech, nedávno schválených na přesně vymezené období, by vyvolala nutnost znovu vytvořit dokumenty navazující, znamenala by zmrhání dosud vynaložených prostředků, stovek hodin času a práce desítek lidí včetně zástupců samospráv, a především zpochybnění právních jistot dodavatelských subjektů.

Čtěte také: Klimatická adaptace v Číně

Rady národních parků fungují, jejich stávající model se osvědčil. Nejlepším důkazem pro to je právě proces dohadování strategických dokumentů v uplynulých letech.

Případné dopady schválení pozměňovacího návrhu 6623 poslanců Jany Krutákové, Petra Bendla a Jana Bureše by se pravděpodobně projevily i v mezinárodním měřítku. Všechny naše stávající národní parky jsou bilaterální, mají svůj přeshraniční protějšek. Nečekaná změna strategických dokumentů by takovou spoluprací logicky otřásla a Českou republiku by postavila do pozice nespolehlivého partnera.

Stále moderní zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dnes dává chráněné české přírodě prostor naplno ukázat svůj potenciál, dynamiku a nadobyčejnou krásu.

Aktuálním zhmotněním snah o revizi v letech 1992 nastoupené a v roce 2017 potvrzené cesty ochrany národních parků v Česku a nástrojem reálné likvidace nejcennějších území u nás je pozměňovací návrh 6497 poslance Jana Bureše.

Pozměňovací návrh 6497 poslance Jana Bureše necílí ničivě jen na lesy národních parků. Ve své pro-developerské části snižuje ochranu druhotného bezlesí, konkrétně květnatých luk. Ty jsou ovšem předmětem ochrany nejen národních parků, ale také Evropsky významných lokalit (EVL), kterými naše národní parky zároveň jsou. Pozměňovací návrh se tak střetává s evropským právem, chránícím soustavu Natura 2000.

Na pozměňovací návrh 6497 poslance Jana Bureše, konkrétně na jeho pro-developerskou část, bezprostředně navazuje pozměňovací návrh 6621 rovněž poslance Jana Bureše. Zdánlivě logický a opticky jen zpřesňující návrh znamená ve spojení s předchozím otevření cesty k živelnému zastavování národních parků. Požadavek na povinné vydání výjimky odporuje správnímu řádu. Identickou roli sehrává pozměňovací návrh 6544 poslance Jana Bureše, který je kombinací požadavku na povinnost vydat výjimku a omezení předkupního práva státu.

Podpora přírodě blízké obnovy těžebních prostorů

My, níže podepsaní vědci a další odborníci vyjadřujeme podporu vyššímu zastoupení přírodě blízké (též ekologické) obnovy těžebních prostorů a průmyslových deponií.

Přírodě blízká obnova vytváří pestré prostředí, které obývá celá plejáda běžných i ohrožených druhů, jež původně žily především na bezlesých stanovištích s malým množstvím živin v půdě či vodě. Ochrana přírody se v tomto případě nevylučuje ani s extenzivním rekreačním využitím. Někdy přistupujeme k cílené péči o místa s výskytem ohrožených organismů, např.

V roce 2008 vzniklo prohlášení tří stovek odborníků na podporu přírodě blízké obnovy, které podpořily nevládní organizace věnující se ochraně přírody i Těžební unie, která sdružuje české těžební firmy. Přestože vědci, nevládní organizace i těžební firmy byli v této otázce zajedno, narážely jejich snahy na řadu úskalí, především na zastaralou legislativu, stereotypy v rozhodování některých úřadů nebo zájmy rekultivačních firem. Díky úsilí mnoha lidí a institucí se postupně daří problémy překonávat. Česká ekologie obnovy získala dobré jméno v zahraničí.

Proměna těžebního prostoru na hospodářský les, kulturní louku nebo pole má však s obnovou přírodního ekosystému pramálo společného. Přírodě blízká obnova naopak vede ke vzniku mozaiky stanovišť, z nichž mnohá v naší krajině zoufale chybějí a stávají se útočišti ohrožených druhů.

Naším úkolem je najít rovnováhu mezi hospodářským využitím obnovené krajiny, volnočasovými aktivitami a ochranou přírody. Proto plně podporujeme návrh na vyhlášení chráněného území v části Lomu ČSA (a následně Lomu Vršany či v dalších plochách území ovlivněného povrchovou těžbou uhlí) , kde dosud převládaly rekultivace technického typu. Potenciál přírodě blízké obnovy je zde značný, jak dokládá více než čtyřicet let vědeckého zkoumání i řada zahraničních příkladů.

Přírodě blízká obnova má potenciál levně vytvořit cenná stanoviště, která se jinak uměle vytváří složitě a nákladně. Drahými technickými a dalšími následnými rekultivacemi obvykle vznikají jen běžná stanoviště, biologicky málo hodnotná.

Těžební prostory zanášejí do současné zplanýrované a eutrofizované krajiny novou dynamiku členitějšího geologicky pestrého území bez nadbytku živin, což je předpoklad vysoké biodiverzity. Není však univerzálně použitelné řešení odvézt těžební techniku a území nechat být. Zejména u rozsáhlých lomů jsou určité technické úpravy potřebné. Každou lokalitu je žádoucí řešit individuálně, využít potenciál pro některé cenné organismy a podle možnosti v ní sukcesní plochy podporovat již během těžby. V řadě případů může mít jiné využití uvolněného území přednost.

Naše dlouhodobé výzkumy z Ostravské pánve ukazují, že přírodě blízká obnova podporuje heterogenitu prostředí a přispívá pozitivně k ochraně biodiverzity.

Protože podle podle dosavadních průzkumů druhové rozmanitosti organismů, včetně makromycetů, vím, že těžbou narušené biotopy jsou naprosto unikátní tím, že v nich nacházejí útočiště druhy, které jsou jinde v člověkem řízené a usměrněné krajině velmi vzácné.

Plochy, narušené těžbou nahrazují procesy přirozených disturbancí v jinak člověkem intenzivně využívané krajině. Pokud nejsou upravovány technickou a lesnickou nebo zemědělskou rekultivací, jsou učebnicí pro poznání vývoje půdy, vegetace a přírodě odpovídajících porostů v daném území. Jsou ukázkou pro poznání a výzkum přírodních procesů při vzniku půd a přírodě blízkých porostů, při obnově rozmanitosti krajiny a současně poskytují i významný estetický požitek občanům, kteří je s oblibou navštěvují.

Přírodě blízká obnova těžebních prostorů má v současné krajině a době velký potenciál, bohužel vzhledem k dostupným plochám dosud téměř nevyužitý.

Těžební prostory ať již funkční, postupně opouštěné či opuštěné, kde neproběhly technické rekultivace, vrací přírodě unikátní prostor, který jsme jí v minulosti naší činností vzali. Nákladné technické rekultivace zničí a již částečně ničí velkou část životního prostoru nejen tohoto druhu v České republice. Přírodě blízká obnova tak velkých území jako jsou lomy ČSA a Vršany je šancí udělat dobrou a správnou věc, jakých už v ochraně přírody na našem území mít mnoho nebudeme.

Přírodě blízká obnova vytvoří s minimálními náklady nádherné místo pro přírodu i člověka. Biologicky rozmanitá mozaika nejrůznějších biotopů, která vznikne přirozenou obnovou, může být jen obtížně vytvořitelná technickými rekultivacemi. A samozřejmě je to řešení daleko levnější a ušetřené prostředky je možno použít například na dlouhodobější udržení této biologicky rozmanité krajiny.

Specializuji se na dlouhodobý vývoj a proměny krajiny a myslím si, že většinu procesů při obnově krajiny bychom měli ponechat přírodním procesům. Předchozí práce ukazují, že to takhle má smysl z hlediska pestrosti prostředí i jeho využitelnosti pro edukační a volnočasové aktivity. Navíc nákladově mohou ušetřit částky, které lze použít smysluplněji.

Nechme přírodu dělat, co umí...je to nejlevnější způsob se spoustou benefitů pro druhy, které zarůstající či intenzivně využívaná krajina již nepodporuje. Situace je zcela jasná - ekologická obnova je levnější a nesrovnatelně účinnější než technické rekultivace.

Přírodě blízkou obnovu považuji za cenný a efektivní způsob obnovy narušených ekosystémů. Během našeho výzkumu na výsypkách po těžbě hnědého uhlí na Sokolovsku takové plochy vykazovaly ve srovnání s technickými rekultivacemi mimo jiné vyšší diverzitu společenstev drobných zemních savců.

Velká část současné krajiny je uzavřena do konzervované struktury chráněné různými zájmy (lesní hospodaření má svá pravidla, zemědělství taktéž), zároveň je na ni kladen stále se zvyšující tlak ekonomického využití každém hektaru. Díky tomu klesá možnost projevu dynamických procesů zajišťujících funkčnsot diverzity. Přírodě blízká obnova težebních prostorů je proto důležitým prvkem pro udržení krajinné i druhové rozmanitosti české přírody. Zároveň může umožňovat lepší akceptaci povrchových dopadů při těžbě.

"Rekultivace" pochází od slova "kultivovaný". Bohužel kultivace v podání moderního zemědělství a lesnictví nevede k "vybroušené", "vytříbené" a "elegantní" krajině, ale k zelené poušti takřka bez života. Elegantní a bohatou krajinu umí vytvořit jen příroda sama.

Jsem příznivce efektivních a pokud možno přirozených či přírodě blízkých řešení, které obvykle mají ten nejlepší možný výsledek pro většinu z nás. V tomto případě mi přijde jen logické, že na místa, která dlouho trpěla těžkým průmyslem, se vrátí příroda a vzniknou biotopy, které u nás dlouho vůbec nebyly.

Podporuji všechny projekty zaměřené na obnovu diverzity biotopů a potažmo i zvýšení biodiverzity organizmů včetně hmyzu. Přírodě blízká obnova či samovolný vývoj jsou na post-těžebních plochách v naprosté většině případů tou nejvhodnější cestou k obnově.

Smysluplné řešení, mnohem šetrnější k bezobratlým i dalším organismům než je technická rekultivace. V těžebních prostorech je na základě současných výzkumů a znalostí možné obnovit cenné přírodní biotopy.

Je to nejlevnější a nejkvalitnější způsob obnovy území. Lidská společnost svým maximalizovaným využitím přírody a krajiny neumožňuje v dostatečné míře přirozený vývoj ekosystémů, který by poskytoval prostor pro druhovou diverzitu. Přírodě blízká obnova těžebních prostorů umožňuje tento deficit snižovat, navíc ekonomicky nenáročným způsobem.

V naší, převážně zemědělské, krajině dlouhodobě chybí pestrost biotopů, která by podporovala i výskyt rozmanitých organismů všeho druhu. Zejména těch vzácných a vázaných na raná sukcesní stadia rozličných ekosystémů. Dnes máme již dostatek vědeckých důkazů a širokého spektra příkladů z domova i ze zahraničí, že přírodě blízká obnova nejen těžebních prostorů je jednoznačně nejefektivnější, ekonomicky nejvýhodnější a hlavně vede k dlouhodobě udržitelné a pestré krajině. Máme tedy jedinečnou šanci alespoň jednou nekazit přírodě její záměr.

Provádím monitoring na lomech ponechaných přirozené sukcesi a na datech jasně vidím, jaký skvělý potenciál tato území mají. Pokud na nich nebude probíhat technická rekultivace, ale ponechjí se vývoji, tak zde vzniknou a již postupně vznikají biologicky cenná území.

Prohlášení zcela odpovídá mé zkušenosti z četných návštěv i výzkumu těchto stanovišť - spontánně obnovené bývalé těžební prostory a průmyslové deponie jsou z hlediska biodiverzity pestřejší a zajímavější a představují útočiště pro řadu ohrožených druhů (nejen) hmyzu.

Je zřejmé, že přírodě blízká obnova funguje, vede k dobrým výsledkům a pomáhá nejednomu ohroženému druhu. Přírodě blízkou obnovu podporuji, ale přirozenou sukcesi (zarůstání velkých ploch dřevinami) bude potřeba omezovat realizací vhodných managementových opatření.

Souhlasím s textem petice a vlastně se trochu divím, kdo a z jakého důvodu stále prosazuje technické rekultivace, které přitom často představují pouze zbytečně utracené prostředky z veřejných rozpočtů. Viděla jsem několik technicky rekultivovaných ploch a téměř všechny měly velmi málo biodiverzity, a to i v porovnání s původní člověkem iintenzivně využívanou lokalitou. Věřím, že ve většině případů je přírodě blízká obnova lepší pro zachování cennosti lokality, navíc je často také levnější.

Pozůstatky důlních těles a těžební činnosti představují v naší krajině cenné náhradní biotopy pro ranně sukcesní a konkurenčně slabé druhy, kterým jsme lidskou činností zničily jejich přirozená místa výskytu. jedná se o velice cenné náhradní biotopy. Teprve až technické rekultivace zabíjejí původ genius loci místa i jeho biotu.

Bývalé těžební prostory poskytují unikátní možnost konkurenčně slabým druhům přežívat v okolní eutrofizované krajině, sukcesní procesy zde z důvodu nízkého množství živin probíhají velmi pomalu a nachází se zde velká mozaika terestrických i akvatických biotopů. Je důležité zachovat v krajině biotopy, které slouží jako záchytné body pro různé živočichy i rostliny.

Příroda má k dispozici mnoho postupů, kterými se dokáže i se silnými narušeními vypořádat. My jí v tom můžeme pomáhat, ale snažit se přirozené procesy plně nahradit bagry a sazáky je, když ne hloupé, tak určitě zbytečné. Prostory ponehané volné obnově jsou mnohem pestřejší a hodnotnější než jakákoliv výsadba.

tags: #vyjádření #vědců #zákon #o #ochraně #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Eurostat: Recyklace plastů
• Administrativa křtu v ohrožení
• Vstupy do ekologického zemědělství
• Přehled ekologických soutěží
• Senzorový odpadkový koš