Vývoj emisí po Kjótském protokolu

Kjótský protokol, stanovující pro průmyslově vyspělé země limity emisí skleníkových plynů, vstupuje v platnost 16. února 2005. V roce 1989 se změna klimatu stala tématem Valného shromáždění OSN, které na svém 45. zasedání rozhodlo o jeho zařazení na pořad konference UNCED (United Nations Conference on Environment and Development, Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, "Earth Summit," Rio de Janeiro, 1992).

V únoru 1991 zahájil činnost Mezivládní vyjednávací výbor (INC), který měl do UNCED sestavit návrh mezinárodní úmluvy. Proces vyjednávání textu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC) byl velmi komplikovaný. Nejprve bylo nutno rozhodnout, zda její text bude obsahovat stanovené cíle a závazky stran Úmluvy (emisní limity a časové termíny) a nebo jen základní principy a obecně formulované závazky.

Konečného textu úmluvy bylo dosaženo 9. 5. 1992, tj. necelý měsíc před UNCED. Cílem úmluvy je, podle článku 2, "...stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů na takové hladině, která předejde antropogenním interferencím s klimatickým systémem". Dle čl. 4 Úmluvy jsou závazky všech stran Úmluvy formulovány obecně, přičemž se berou v úvahu "národní a regionální podmínky".

Úmluva je opatřena Dodatkem I, který zahrnuje průmyslově rozvinuté země a země s transformující se ekonomikou. Čl. 4.6. První konference smluvních stran Úmluvy (anglicky Conference of Parties, zkratka COP; jednotlivé konference se pak označovaly jako COP1, COP2 atd.) se konala v roce 1995 v Berlíně. Do té doby ratifikovalo Úmluvu 127 zemí, které se konference účastnily jako strany Úmluvy.

Jak již bylo řečeno, Úmluva je rámcový dokument, který může být opatřen dalšími dokumenty (protokoly. Dodatky apod.). To umožňuje, aby se agenda kolem Úmluvy rozvíjela, aniž by při vyjednávání dalších detailů byl otvírán základní text, který je výsledkem těžce dosaženého kompromisu. Nejdůležitějším bodem programu berlínské konference bylo zkoumání adekvátnosti závazků.

Čtěte také: Vývoj znečištění moří v Evropě

Již před Berlínskou konferencí byl předložen stranám Úmluvy návrh Protokolu zpracovaný Asociací malých ostrovních států (AOSIS) a dále dokument nazvaný "Elementy protokolu", který připravilo Německo. Proto velkým úspěchem berlínské konference bylo přijetí takzvaného Berlínského mandátu. Tento dokument říká, že současné závazky nejsou adekvátní a že je třeba přijmout cíle jdoucí za rok 2000, a to včetně příslušných emisních limitů.

V průběhu let 1996 - 7 však AGBM neučinila velký pokrok. Nejradikálnější návrh na 15% snížení emisí do roku 2010 předložila Evropská unie, přičemž snížení se vztahovalo k roku 1990. Česká republika již před konferencí v Kjótu i během ní podporovala návrhy EU. Nakonec byl poslední den konference, 10. prosince 1997, v Kjótu přijat Kjótský protokol. 1994.

Na protokolu se dohodli zástupci 159 zemí 11. Kjótu. V platnost vstoupil 16. února 2005, dosud ho ratifikovalo 192 zemí a EU. Naplněním Kjótského protokolu mají být v letech 2008 až 2012 sníženy celkové světové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů (metanu, oxidu dusného, hydrogenovaných fluorovodíků, polyfluorovodíků a fluoridu sírového) v průměru o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990.

Součástí protokolu je i dodatek, v němž si vyspělé země stanovily závazné cíle na snížení emisí. Některé země si však vymohly možnost zachovat stávající produkci emisí, nebo ji dokonce zvýšit. Aby Kjótský protokol vstoupil v platnost, muselo ho ratifikovat alespoň 55 zemí, včetně tolika států majících závazky z dodatku, aby jejich podíl na emisích činil nejméně 55 procent.

Tato podmínka byla naplněna ratifikací protokolu Ruskem 18. listopadu 2004 a v platnost vstoupil podle ustanovení 90. ČR je smluvní stranou Kjótského protokolu, včetně dodatku. Stálý zástupce ČR při OSN Vladimír Galuška protokol podepsal 23. listopadu 1998; Česko se tak stalo jeho 63. signatářem a ratifikaci dokončilo v listopadu 2001.

Čtěte také: Český dluhopisový trh: Přehled

Česká republika se zavázala, že v letech 2008 až 2012 sníží své emise skleníkových plynů o osm procent v porovnání se stavem v roce 1990. Kjótský protokol umožňuje část závazků splnit pomocí takzvaných flexibilních mechanismů. Jedním z nich je obchodování s emisemi, které umožňuje nakupovat nevyčerpanou emisní kvótu od jiných zemí.

Státy také mohou získat emisní kredity tím, že snížení emisí realizují na území jiného signatářského státu, případně spoluprací na projektech snižování emisí v zemích třetího světa. Část signatářských států, mimo jiné Austrálie či Kanada, bude mít se splněním svých závazků zřejmě vážné problémy.

Naopak státy bývalého východního bloku mají při dosahování vytčených cílů vesměs náskok. Ten v podstatné míře vychází z vysoké srovnávací základny, stanovené podle množství skleníkových plynů, které vypouštěly na konci éry komunismu. Obchodování s emisemi skleníkových plynů je novým faktorem, který může významně zvýšit ekonomickou efektivnost projektů snižujících emise skleníkových plynů.

Evropská unie a Kjótský protokol

Evropská unie se ke snížení jejich emisí zavázala v Kjótském protokolu. Evropská unie, resp. tehdy patnáctičlenné Evropské společenství (EU15) ratifikovalo Úmluvu jako samostatný subjekt. To umožní 15 "starým" členským zemím EU splnit závazek redukce emisí kolektivně, i když emise některých zemí EU15 vzrostou za deset let od roku 1990 o 10-20 % (Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko).

Pro většinu průmyslově vyspělých zemí přijaté závazky představují investice do energeticky úsporných technologií, podporu úspor energie v obytném sektoru, vývoj a podporu energeticky méně náročných forem dopravy a podporu udržitelného hospodaření v lesích. Na tomto základě mohou již dnes kolektivně plnit své závazky např. země EU15.

Čtěte také: Vliv prostředí na vývoj

Země Evropské unie se v rámci Kjótského protokolu zavázaly k různým omezením svých emisí a EU jako celek si pak ve své klimatické politice určila řadu cílů, které chce do budoucna naplnit. Dnes je tak EU lídrem v zavádění politik, které ji mají nasměrovat k nízkouhlíkové ekonomice. Klimatická politika EU pak zahrnuje jak celoevropské prvky typu EU ETS, nebo zvyšování energetické efektivity zařízení, tak i národní politiky, které jdou ještě dál.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (již zmiňovaný EU ETS) je hlavním nástrojem pro omezování (resp. regulaci) množství emisí vypouštěných do ovzduší z vybraných průmyslových a energetických sektorů. Jeho principem je, že každý emitent zařazený v systému EU ETS musí za každou tunu emisí skleníkových plynů zakoupit jednu emisní povolenku.

Emisní povolenky se obchodují na trhu (obdobně jako komodity) za cenu, která odpovídá jejich aktuální potřebě na trhu. Pokud je cena emisní povolenky vyšší, indikuje to nedostatek emisních povolenek na trhu a motivuje emitenty ke snižování emisí. EU dnes sice své závazky dané v Kjótském protokolu plní, ale často se ozývají hlasy, že svou politikou negativně působí na průmysl, který se tak stává méně konkurenceschopným ve srovnání se zeměmi, které politiky na ochranu klimatu nezavedly.

Flexibilní mechanismy Kjótského protokolu

Základem splnění závazků vyplývajících z Kjótského protokolu má být redukci emisí na území příslušného státu. Kjótský protokol však umožňuje část závazku splnit pomocí tzv. flexibilních mechanismů. Je důležité si uvědomit, že žádný z těchto mechanismů sám o sobě nevede ke snižování emisí skleníkových plynů. Jde "pouze" o způsob, jak pomocí tržních nástrojů snížit ekonomické náklady na omezení emisí.

Pro využití těchto mechanismů nejsou žádné přesné limity, nemělo by se nicméně stát, že některý stát na snižování emisí na domácí půdě zcela rezignuje a potřebné kredity si nakoupí či vyslouží v zahraničí. Obchodování s emisemi mezi státy je asi nejprůhlednějším mechanismem. Jestliže se ukáže, že země A emituje např. o deset milionů tun CO2 méně, než jí ukládá Protokol, může tento rozdíl prodat jiné zemi B. V konečném důsledku země A i B společně plní závazky, pouze dochází k redistribuci emisních limitů mezi A a B.

Již původní text Úmluvy, čl. 4, paragraf 2(a) uvádí, že rozvinuté země uvedené v Dodatku I mohou zavádět opatření na snížení emisí společně s ostatními stranami Úmluvy a mohou napomáhat ostatním stranám Úmluvy v dosahování cíle Úmluvy. Na základě čl. 4, pargraf 2(a), se začalo hovořit o "joint implementation", společně zaváděných opatřeních. Berlínská konference rozhodla o "pilotní fázi" JI (začala v roce 1995), která se také označuje jako "activities implemented jointly" (AIJ).

S normálním fungováním JI, za které budou započítávány kredity, se počítá od roku 2008, nicméně za některé projekty započaté po 1. Z ekonomického hlediska se JI zakládá na rozdílu nákladů na redukci emisí v jednotlivých vyspělých zemích. Průmyslově vyspělé země vykazují rozdíly v energetické náročnosti tvorby HDP, ve struktuře zdrojů energie a ve spotřebě energie v dopravě a obytném sektoru (rozdíly v životní úrovni a stylu).

Různou měrou jsou využívány i energetické zdroje neemitující skleníkové plyny, např. atomová energie, větrná energie nebo energie vodních toků. Ani jednotlivá uhlíkatá paliva nejsou z hlediska emisí rovnocenná, např. Předpokládá se, že v zemích střední a východní Evropy, v nichž probíhá ekonomická transformace, jsou mnohem větší možnosti ekonomicky únosné redukce emisí, a to díky dřívějšímu neefektivnímu využívání tepla a elektřiny.

Na základě JI by do takových zemí vstupovali zahraniční investoři, kteří by jako výnos ze své investice dostávali emisní kredity. Tyto kredity by se vztahovaly ke konkrétním projektům, které by prokazatelně snižovaly emise skleníkových plynů. Článek 12 Kjótského protokolu umožňuje zemím Dodatku I podobným způsobem financovat projekty, které musí skutečně snižovat existující emise skleníkových plynů, ve státech třetího světa.

Propad uhlíku

Kjótské závazky nemusí být splněny pouze snížením emisí, ať už doma či v zahraničí. Signatáři mohou také vytvářet a chránit tzv. propady uhlíku (carbon sinks) - umožnit větší ukládání uhlíku v lesích či půdě, takže jejich čisté emise oxidu uhličitého (emise, od kterých je odečten nově uložený uhlík) se sníží. Všechny suchozemské organické propady pohltí ročně kolem 102 gigatun uhlíku ve formě CO2 spotřebovaného fotosyntetickou asimilací (produkcí organických molekul z CO2 a vody za spoluúčasti slunečního záření).

Toto množství představuje přibližně 14 % celkového atmosférického uhlíku. Dýcháním těchto organismů, tedy produkcí CO2 se však necelá polovina takto vstřebaného uhlíku do atmosféry vrací. Pro některé země by budování nových lesů mohlo být levnější než redukce průmyslových emisí.

Evidence plnění závazků

Výše zmíněné flexibilní mechanismy rozhodně nezjednodušují evidenci toho, zda ten který stát plní své závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Spočíst emise skleníkových plynů není jednoduchá záležitost ani při nejlepší vůli (a je otázka, zda by byl vůbec zjistitelný nepříliš okatý pokus některé země o podvod vylepšující její emisní bilanci).

Vzorce pro přepočet různých skleníkových plynů na ekvivalentní množství oxidu uhličitého se také, jak je uvedeno výše, neustále mění. Tohoto problému si jsou členské státy Úmluvy pochopitelně vědomy. Proto využívat flexibilních mechanismů budou moci jen státy, které řádně evidují své vlastní emise a vytvořily registr pro evidenci získaných kreditů.

Vývoj emisí CO2 v čase

Následující graf ukazuje odchylku průměrné roční teploty od normálu 1961-1990. Prudký nárůst vidíme zejména od 80. let. Pravidelné nárůsty a poklesy lze připsat střídání dob ledových. Nyní jsou však již vyšší než 400 ppm. Pokud si graf přiblížíte na současnost (přetažením levého táhla pod grafem směrem doprava) uvidíte, že prudký nárůst začal především ve 20. století.

Globální emise CO2 dle regionů a zemí

Asie produkuje více než polovinu globálních emisí, zároveň však představuje 59 % globální populace. Z jednotlivých států má v absolutních číslech nejvyšší emise Čína. K prudkému nárůstu emisí zde došlo především mezi lety 2000 a 2011, od roku 2012 čínské emise rostou výrazně pomalejším tempem a od roku 2024 stangují nebo dokonce klesají.

V přepočtu na obyvatele má ze sledovaných regionů nejvyšší emise Austrálie a Nový Zéland - přibližně dvojnásobné v porovnání s obyvateli České republiky. Obecným předpokladem bývá, že čím rozvinutější je země a ekonomika, tím více skleníkových plynů by měla vypouštět. Těchto deset zemí se podílí na celosvětové produkci CO2 z 68 %.

Přitom ale dva největší znečišťovatelé (Čína a USA) tvoří téměř dvě třetiny této produkce (44 % celosvětových emisí). Čína přitom poměrně nedávno sesadila USA z nejvyšší pozice světového producenta skleníkového plynu CO2 a dnes se podílí již více než čtvrtinou na celosvětových emisích CO2.

Pokud bychom ale do výpočtů zahrnuli EU jako celek (28 členů), pak by historický vývoj vypadal následovně a EU by se tak stala třetím největším znečišťovatelem. V celkovém srovnání zemí EU, je pak vidět ustálený a mírně klesající trend vývoje vypouštěných skleníkových plynů.

V současné době je největší množství emisí produkováno v Asii (53 %) - je to ale také kontinent, na kterém žije 60 % světové populace. Celkové emise Asie jako celku jsou tedy na obyvatele pod hranicí světového průměru. Ze všech zemí je nejvyšší množství emitováno v Číně a to s velkým náskokem (9,84 tun ročně), následují pak Spojené státy Americké (5,27 miliard tun).

Celkově bylo v roce 2017 vyprodukováno 36,2 miliard tun CO2, Čína tedy emituje téměř 25 % globálního množství. Severní Amerika s 18 % z globálního celku je svými emisemi velmi podobná Evropě (17 % globálního celku). V rámci Evropy (6,1 mld. tun) pak na EU-28 připadá 3,5 mld tun.

V Asii má emise jednoznačně nejvyšší Čína, následuje pak Indie a Japonsko. V Severní Americe dominují Spojené státy Americké, následovány Kanadou a Mexikem. V Evropě má emise nejvyšší EU-28, následuje Rusko a Turecko.

Kumulativní emise CO2

Odhaduje se, že celkové množství emitovaného CO2 od roku 1751 antropogenní činností je přibližně 1,5 bilionů tun CO2. Největší podíl má historicky stále Evropa (třetinový). Ze všech zemí na světě mají momentálně nejvyšší kumulativní emise CO2 Spojené státy Americké (400 mld. tun, přibližně čtvrtina světových kumulativních emisí CO2 od roku 1751).

Kumulativní součet USA je v tuto chvíli víceméně přesně dvojnásobný, než kolik činí součet Číny (200 mld. tun). Významný podíl má také Rusko (100 mld. tun). Naopak některé dnes významné země nemají významný historický podíl, protože jejich emise narostly výrazně až v poslední době (například Indie nebo Brazílie).

Z evropských zemí má nejvyšší kumulativní emise CO2 Velká Británie (77,1 mld. tun) a Německo (90,6 mld. tun).

Ekonomický růst a emise CO2

Záleží samozřejmě na tom, v čem ekonomický růst spočívá a jak k němu jednotlivé země přistupují. Obecně můžeme tento parametr označit jako ekonomickou CO2 intenzitu. energetická účinnost - množství energie vyžadované na jednotku GDP. Tento parametr souvisí s produktivitou a účinností použitých technologií. uhlíková účinnost - emise CO2 na jednotku energie. Tento parametr je závislý především na energetických zdrojích, tedy jak byla energie vytvořena.

Pozitivním faktem je, že se intenzita od roku 1990 souvisle snižuje z 0,47 kg (1990) na 0,34 kg (2014). Data pro Českou republiku ukazují na pokles z 0,76 kg (1992) na 0,31 kg (2014). Je tedy vidět, že došlo v ČR k výrazně vyššímu poklesu než celosvětově. Ještě větší pokles zaznamenala Čína (1,41 kg v roce 1990 na 0,59 kg v roce 2014).

Skleníkové plyny a jejich potenciál globálního oteplování

Skleníkové plyny zdaleka neznamenají pouze oxid uhličitý (CO2). Patří sem například také metan (CH4), oxid dusný (N2O) nebo fluorid sírový. S tím že každý z těchto plynů má odlišný potenciál globálního oteplování (PGO, anglicky Global Warming Potential, GWP). Tento potenciál je arbitrární index vztahující se k CO2.

Laicky řečeno to znamená, že CO2 má PGO rovno 1. Každý skleníkový plyn pak má určité PGO, které značí násobek potenciálu způsobovat globální oteplování ve srovnání s CO2. PGO se pak také vztahuje k horizontu, za který srovnání hodnotíme.

Fluorované skleníkové plyny

Evropský parlament chce výrazně omezit emise navýsost škodlivých chladících plynů. První schválená zpráva vychází ze známé skutečnosti, že fluorované skleníkové plyny mohou v atmosféře napáchat dalekosáhlejší škody. Některé fluorované plyny jsou až tisícinásobně škodlivější než kysličník uhličitý. Jejich životnost v atmosféře dosahuje až 50 000 let.

Parlament chce důsledně omezit používání výrobků a zařízení, které tyto plyny obsahují. Během příštích let se mají přestat používat některé druhy, např. v chladících výrobcích a zařízeních, klimatizačních zařízeních, stacionárních klimatizacích, pěnách a komerčních a průmyslových zařízeních. Fluorované skleníkové plyny mají být používány pouze v případě, "že neexistují jiné, bezpečné, technicky proveditelné a z hlediska životního prostředí přijatelné alternativy."

Parlament také vyzval Evropskou komisi k vypracování návrhu legislativy, která by do roku 2008 řešila otázku klimatizačních systémů, jiných než těch používaných u motorových vozidel.

Klimatická žaloba ČR

Kolektivní závazek snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % ve srovnání s úrovní v roce 1990, který EU přijala v roce 2020 podle čl. 4 odst. 16 Pařížské dohody (č. 64/2017 Sb. m. Česká republika totiž v oblasti sjednávání závazků plynoucích z mezinárodního klimatického práva jedná kolektivně v rámci EU.

Evropská unie sice přijala v roce 2020 kolektivní závazek snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Dosud ovšem nedošlo k závaznému „rozpočítání“ tohoto kolektivního závazku mezi jednotlivé členské státy v těch sektorech, v nichž je takové rozpočítání možné.

Odporovalo by zdrženlivosti soudní moci, pokud by správní soudy vstupovaly již nyní do politických a legislativních procesů dosud probíhajících na unijní úrovni s kategorickými závěry o tom, jak má vypadat individualizovaný závazek ČR. Na ČR tak v tuto chvíli dopadají pouze výrazně méně ambiciózní povinnosti, jež jsou odrazem kolektivního závazku přijatého Evropskou unií již v roce 2015 a jež již byly promítnuty do nyní platného a účinného sekundárního práva EU.

Žalobci a nedostatečná aktivita v oblasti ochrany klimatu

Žalovaným vytýkali žalobci nedostatečnou aktivitu v oblasti ochrany klimatu, která prostupuje celkovým přístupem žalovaných ke změně klimatu, ať se jedná o nastavení cílů rozhodných strategických dokumentů, přípravu dotačních politik, návrhy relevantní legislativy, usměrňování správní praxe a v případě vlády o řízení, sjednocování a kontrolu činnosti ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy.

Proti takové nečinnosti se lze bránit jedině žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. Rozlišili na straně jedné mitigační opatření, směřující ke snižování emisí skleníkových plynů, a na straně druhé adaptační opatření, směřující k přizpůsobení obyvatel, hospodářství a životního prostředí novým podmínkám, jako jsou vlny veder a sucha či dopady na lidské zdraví.

tags: #vývoj #emisí #po #kjótském #protokolu

Oblíbené příspěvky:

• Krásné snímky přírody
• Školy v přírodě
• Komplexní řešení svozu odpadu
• Vzor žádosti o vrácení peněz
• Recenze bioplynových stanic