Znečištění moří Evropy: Vývoj a dopady

Mořské trávy, které tvoří husté podmořské louky, mají zásadní význam pro udržení rybolovu, pohlcování uhlíku a ochranu pobřeží před erozí a hrají i řadu dalších důležitých rolí, popisuje magazín Horizon. Jejich budoucnost ale ohrožují klimatické změny, znečištění a další dopady lidské činnosti.

Tyto trávy rostou v mělkých pobřežních vodách ve všech regionech kromě Antarktidy. Slouží jako jakési podmořské lesy nebo louky, kde nacházejí zdroje pro život stovky druhů mořských živočichů, od malých rybek přes chobotnice a sépie až po tresky, tedy jednoho z nejvíce lovených druhů na světě. Mořské trávy lidé mnohdy zaměňují s mořskými řasami, ale nemají s nimi ve skutečnosti nic společného. Jedná se o jednoděložné rostliny, všechny patří do řádu žábníkotvarých.

Závislost Evropy na mořské trávě

Evropa je závislá na mořské trávě. Jen ve Středozemním moři pochází nejméně 30 procent hodnoty úlovků komerčního rybolovu z ryb, které jsou závislé na mořské trávě jako potravě a ochraně v době, kdy jsou mladé. Rostliny také poskytují důležitá loviště pro rekreační rybolov.

„Přestože pokrývají jen velmi malou část dna našich oceánů, významně přispívají k rybolovu a místním ekonomikám,“ zdůrazňuje Marija Sciberrasová, odborná asistentka pro ochranu rybolovu na skotské Heriot-Watt University. Mořské trávy studovala v rámci projektu Pioneer na Mallorce. Zjistila, že ryby mají vyšší tělesnou hmotnost, pokud žijí v oblastech s vyšší hustotou mořské trávy. Rychlost růstu mladých ryb však byla vyšší v oblastech s nižší hustotou mořské trávy. To by mohlo být způsobeno tím, že potřebují rychle růst, protože jsou více vystaveny predátorům, domnívá se Sciberrasová.

Neúčinné regule a hrozby pro mořské trávy

Mořské trávy celosvětově čelí rostoucímu stresu způsobenému lidskou činností. Podvodní louky jsou někdy ničeny, aby uvolnily místo nové infrastruktuře, například hrázím, přístavům nebo mořským valům, přestože tyto rostliny chrání pobřeží před erozí způsobenou bouřemi.

Čtěte také: Životní Prostředí a jeho Znečištění

V oblastech, kde jsou mořské trávy chráněny zákonem, včetně zemí Evropské unie, je musejí ti, kdo je poničili, uvést opět do původního stavu, případně vysadit stejné množství jinde. Jenže pokusy o to až příliš často selhávají, upozorňuje Francesca Rossiová z francouzského Národního střediska pro vědecký výzkum. „Snaží se vysadit mořské trávy na místech, kde dříve nebyly, tedy na místech, která nejsou jejich přirozeným prostředím,“ kritizuje bezzubost opatření doktorka Rossiová, která je koordinátorkou projektu Healsea. Mořské trávy poškozují také lodě, které nad nimi kotví, ale i rybářské sítě, jež jsou přes ně vlečeny. Může pak trvat celé roky, než se obnoví.

Laura Soissonsová z Healsea zkoumala dopad dalšího stresového faktoru, který ovlivňuje mořské trávy: znečištění hnojivy. To může snížit množství světla, které se k listům trávy dostává, a zpomalit tak jejich růst. Soissonsová zjistila, že mořské trávy často vypadají jako zcela zdravé a tento stres se na nich nijak neprojevuje - dokud najednou nezkolabují. Výzkumníci chtějí najít způsoby, jak rozpoznat příznaky stresu u rostlin dříve, než dosáhne kritického bodu. To by mohlo pomoci chránit mořské trávy a další druhy mořských organismů.

Úbytek těchto podmořských pastvin na různé druhy ryb bude podle Soissonsové pravděpodobně zničující. „Pokud nebudou existovat místa, kde se daný druh může živit, ukrývat nebo rozmnožovat, je tento druh ztracen,“ obává se. „Mořské trávy jsou zásadně důležité pro všechny pobřežní ekosystémy i pro člověka, protože vytvářejí život, chrání život a chrání před pobřežní erozí,“ upozorňuje.

Navzdory zásadní roli, kterou hrají, jsou údaje o existenci a úbytku mořských trávníků omezené. Přesto se objevuje obraz rostlin, které v mnoha regionech bojují o přežití. Studie, která popisovala situaci ve Středozemním moři, zjistila, že mezi lety 1842 a 2009 došlo u jednoho druhu mořské trávy, posidonie oceánské, k úbytku její rozlohy o 13 až 50 procent. Zbývající louky jsou zase výrazně řidší, a stávají se tak stále více fragmentovanými. Podle jiné studie dochází celosvětově k úbytku mořské trávy v průměru o sedm procent ročně.

Vliv na absorpci uhlíku

Jakýkoli úbytek mořské trávy by navíc mohl ovlivnit schopnost oceánů absorbovat uhlík. Lesy mořské trávy podle vědců absorbují uhlík až pětatřicetkrát rychleji než tropické deštné pralesy. A přestože pokrývají pouze 0,2 procenta mořského dna, pohlcují ročně desetinu uhlíku v oceánech, uvádí Světová organizace na ochranu přírody. Na rozdíl od mnoha suchozemských rostlin ukládají mořské trávy většinu absorbovaného uhlíku do svých kořenů, takže uhlík zůstává pohřben pod zemí i po jejich odumření. Zvláště dobře absorbují uhlík druhy, které rostou rychleji nebo mají hustší strukturu.

Čtěte také: Druhy dopravy a znečištění vody

Schopnost oceánu absorbovat uhlík je tedy ovlivněna jak zmenšením rozlohy mořských luk, tak úbytkem některých druhů, upozorňuje Nick Kamenos, expert na globální klimatické změny na britské University of Glasgow.

Nebezpečí klimatických změn

Tento úbytek by se mohl ještě zhoršit v souvislosti se změnou klimatu, která již nyní způsobuje oteplování mořských vod a zvyšuje jejich okyselování. Nick Kamenos koordinoval projekt nazvaný Seamet, který zkoumal dopad klimatických změn na mořské trávy v Atlantském, Tichém a Indickém oceánu a Středozemním moři. Rostliny výzkumníci testovali také v laboratořích. Zjistili, že rostliny reagují na zvyšování teploty různě v závislosti na druhu a lokalitě. Mnohé z nich jsou ale oteplováním ohrožené, zejména ty, které již žijí na hranici své tepelné tolerance, zdůrazňuje Kamenos.

Velmi ohrožené jsou podle něj také louky mořských trav v Arktidě. V této oblasti se předpokládá nejrychlejší oteplování v průběhu století a také rychlé okyselování. Dalším rizikem spojeným se změnou klimatu jsou proměnlivé teploty. Rostliny, které byly po tisíciletí zvyklé na stabilní podmínky, pravděpodobně nebudou tolerovat teploty, které se mění z roku na rok, varuje Kamenos. Kombinace rychlého oteplování a zvýšené proměnlivosti teplot „může některé z těchto systémů posunout na hranu vymření“, míní vědec. Další hrozbou je podle něj okyselování. Poškozuje rostliny a živočichy se strukturou uhličitanu vápenatého, včetně drobných mořských rostlin zvaných korálové řasy, které žijí v loukách mořské trávy. Také tyto řasy jsou důležité pro pohlcování uhlíku.

„Jak budou mořské trávy reagovat na změnu klimatu, zatím dobře nevíme,“ dodává Kamenos. „Ale důkazy ukazují, že to není vůbec optimistické.“

Možnosti řešení

Jedním z důležitých způsobů, jak pomoci mořským trávám vyrovnat se s jejími dopady, je chránit je před dalšími stresovými faktory, včetně znečištění a poškození stavbami a loděmi. EU si stanovila cíle chránit 30 procent své mořské oblasti, obnovit mořské ekosystémy a omezit znečištění svých vod. V celosvětovém měřítku více než 70 zemí usiluje o to, aby Úmluva OSN o biologické rozmanitosti přijala cíl chránit třetinu mořských vod do roku 2030.

Čtěte také: Hlukové znečištění a velryby

Zlepšení jejich životního prostředí poskytne mořským trávám „velmi malý prostor k dýchání navíc, dokud se nám nepodaří zvládnout změnu klimatu“, řekl Kamenos.

Mikroplasty: Všudypřítomná hrozba

Mikroplasty (potažmo nanoplasty) jsou vážným globálním problémem, který ovlivňuje životní prostředí a potenciálně i lidské zdraví. Tyto drobné plastové částice se nacházejí ve vodě, v půdě i ve vzduchu, což znamená, že jsme jim neustále vystaveni. Jejich přítomnost v potravinovém řetězci a pitné vodě může vést k zánětlivým reakcím a intoxikaci. Navíc mohou přenášet škodlivé chemikálie a patogeny, čímž dále ohrožují naše zdraví. Omezování znečištění mikroplasty a podpora udržitelných postupů jsou klíčové pro ochranu našeho zdraví a životního prostředí.

Podle odhadů založených na 24 výpravách mezi lety 2007 a 2013 plave v oceánech více než 268 950 tun plastů, což představuje přes 5,2 bilionu kusů makroplastů, potažmo mikroplastů. Je pravděpodobné, že čísla budou v kontextu vývoje produkce plastů a způsobu jeho likvidace podhodnocena vzhledem k aktuální situaci. Některé studie odhadují, že až 70 % plastů se usazuje na mořském dně. Na severní polokouli se nachází 57 % plastového odpadu, s nejvyšší koncentrací v severní části Tichého oceánu, kde vznikla tzv. Velká tichomořská odpadková skvrna.

Zdroje mikroplastů a jejich distribuce

V roce 2022 překročila celosvětová produkce plastů 400 milionů metrických tun. Čína byla s podílem 32 % největším výrobcem, následoval zbytek Asie s 19 %, Severní Amerika se 17 % a Evropa se 14 % celosvětové produkce plastů. Přibližně 70-⁠⁠⁠⁠⁠⁠80 % plastů v oceánech pochází z pevninských zdrojů, zbylých 20 % až 30 % pochází z mořských zdrojů (např. z rybářských sítí, vlasců, lan a opuštěných plavidel). Téměř 81 % plastového znečištění oceánů pochází z Asie, která je domovem 60 % světové populace a všech deseti řek s nejvyššími emisemi plastů.

Obecně se očekává, že bohaté země, kde se spotřebuje více plastů, přispívají k tomuto problému více, ale ve skutečnosti bohaté země, včetně evropských, vypouštějí velmi malé množství plastů na hlavu, například méně než 0,1 kg na osobu, ve srovnání s 3,5 kg na Filipínách nebo 2,4 kg v Malajsii.

Mikroplasty, malé plastové částice o velikosti menší než 5 mm, potažmo nanoplasty, menší než 1 µm, se staly významným globálním problémem v důsledku rostoucí výroby a používání plastů od poloviny 20. století. Celkově se odhaduje, že se v EU/EHP každý rok vyprodukuje přibližně 145 000 tun mikroplastů. Tyto částice vznikají z různých primárních zdrojů, jako jsou kosmetické produkty a syntetické textilie, ale jsou také vytvářeny jako sekundární znečištění při přirozené degradaci větších plastových výrobků (makroplastů), kdy je jejich výskyt, transport a osud v různých prostředích ovlivněny řadou přírodních faktorů, jako je UV záření, tepelné vlny a abraze větrem, stejně jako jejich vlastní fyzikálně-chemické vlastnosti jako např. velikost a hustota.

Dopady na lidské zdraví a ekosystémy

Mikroplasty v životním prostředí vstupují do lidského těla stravou, vodou, vdechováním vzduchu i kontaktem skrze syntetické oblečení či kosmetické produkty. Dle studie z roku 2019 bylo vědci odhadnuto, že lidé mohou průměrně zkonzumovat až 5 g mikroplastů za týden, což je ekvivalent váhy kreditní karty, The University of Newcastle,2019. Částice mikro a nanoplastů byly nalezeny mnoha vědeckými týmy napříč světem v různých částech lidského těla, např. v plicích, játrech, ve slezině, v ledvinách a dalších orgánech, CIEL. Ovšem přelomové zjištění představil Ostravský vědecký tým, kdy jako jako první na světě přednesl důkazy o přítomnosti mikroplastů v lidské plodové vodě a v placentě. U 9 z 10 žen byla potvrzena přítomnost mikroplastů a aditiv v plodové vodě či placentě, kdy množství těchto částic bylo větší v placentě než v plodové vodě. Nejčastěji byly nalezeny částice o velikosti 10 až 50 µm, přičemž nejčetněji identifikovaným materiálem byl polyetylen (běžně se vyskytující plast), Halfar a kol., 2024.

Přibližně 94 % plastového odpadu, který vstupuje do oceánů, skončí na dně, kde se rozkládá na mikroplasty a nanoplasty. Tyto kontaminanty mají vážné negativní dopady na mořský život. V oblastech s vysokou biodiverzitou, jako jsou ústí řek, korálové útesy a mangrovy, je přítomnost mikroplastů zvláště problematická. Například až 68 % ryb ve Středozemním moři a 100 % planktonu v ústích evropských řek obsahuje mikroplasty.

Kontaminace oceánů mikroplasty může také snižovat jejich schopnost absorbovat uhlík, čímž může negativně přispívat k ovlivnění klimatického cyklu, Seas At Risk.

Šíření mikroplastů do Arktidy

Vědci zjistili, jak se na Arktidu dostávají mikroplasty. Podle nové studie se tyto drobné plastové částice šíří z evropských řek do arktických moří. Autoři studie zdůraznili, že je nezbytné, aby lidé začali lépe nakládat s odpady, a ochránili tak arktický ekosystém.

Nová studie v časopise Scientific Reports, kterou vedl Mats Huserbraaten z Institutu pro výzkum moře v norském Bergenu, naznačuje, že částice se do Severního ledového oceánu, severských moří a Baffinova zálivu rozšířily z Evropy.

Výzkumníci ze západonorského Bergenu spojili modely oceánských proudů z let 2007 až 2017 se simulacemi pohybu plovoucích mikroplastů. Poté napodobili uvolňování drobných plastových částic z 21 velkých řek v severní Evropě a Arktidě každý den po dobu 10 let a předpovídali jejich pohyb pro několik desetiletí. Tato data porovnali se 121 vzorky mořské vody, které odebrali na 17 místech u západního pobřeží Norska v období od května 2017 do srpna 2018.

Analýza mořské vody nalezené v každé z těchto oblastí odhalila, že rozložení mikroplastů odpovídá vědeckým modelům. Výzkumníci ve studii varovali, že je nutné lépe nakládat s odpady, aby nebylo ohroženo zdraví arktického ekosystému.

Opatření EU pro námořní bezpečnost

Po ropných skvrnách, které zdevastovaly pobřeží Evropy za posledních deset roků, se Komise rozhodla přijmout opatření ke zvýšení námořní bezpečnosti. Chce tak zamezit nehodám a znečištění a lépe kontrolovat jejich dopady. Mezi poslední katastrofy v teritoriu EU patří havárie jednokomorových ropných tankerů Erika (1999) a Prestige (2002). Vyteklo z nich do moře asi 22, respektive 20 tisíc tun ropy.

Komise se poprvé rozhodla pro společnou námořně-bezpečnostní politiku v roce 1993. Nehody tankerů Erika a Prestige definitivně otevřely Komisi oči a upozornily na rizika spojená s námořní dopravou. Exekutivní orgán Unie pak přijal sérii preventivních opatření známých pod názvem „balíky Erika I a Erika II“. Jejich cílem je snížit riziko náhodného znečištění životního prostředí námořními haváriemi.

Kromě těchto preventivních opatření vydala Komise i návrh zaměřený na zlepšení reakcí Unie na nehody znečišťující životní prostředí. Podle plánu by mělo dojít k navýšení objemu finančních prostředků pro EMSA tak, aby tato agentura mohla poskytnout plavidla určená pro boj se znečištěním v postižených zemích. EMSA by též měla zajišťovat centrální službu, jejíž součástí budou satelitní snímky umožňující urychlenou lokalizaci incidentu a identifikaci plavidla, které je za něj zodpovědné.

Od jednotlivých zemí současná legislativa požaduje, aby ověřily, zda všechny lodě plující pod jejich vlajkou vyhovují bezpečnostním standardům (kontrola vlajkových států). Komise ve třetím „balíku“ Erika navrhuje, aby pravidla IMO o zodpovědnosti vlajkových států byla včetně auditů a hodnocení povinná pro všechny členy EU. Chce také posílit dozor nad nezávislými institucemi, na které unijní státy delegují velkou část svých kontrolních pravomocí jako např.

Nicméně havárie v evropských vodách jsou často způsobené loděmi ze třetích zemí. Unie proto v roce 1995 představila systém kontroly v evropských přístavech, který má zajistit kontroly cizích lodí. Po incidentu tankeru Erika se EU rozhodla zvýšit počet kontrol - požaduje od členských států inspekce na nejméně 25% cizích lodí. Tento kvantitativní systém kontroly však značně zvýšil náklady a navíc do jisté míry zatěžuje i bezpečné lodě, které se musí podrobovat opakovaným kontrolám.

Po nehodách těchto dvou plavidel se EU rozhodla zakázat převoz ropy v unijních vodách jednokomorovým tankerům a do roku 2010 chce odstavit všechny vlastní plavidla tohoto typu. Nicméně tým odborníků působící při EMSA publikoval studii, podle které používání tankerů s dvojitým pláštěm sice povede k redukci znečištění, ale není to všelék.

V září 2005 přijala EU v oblasti znečištění moře loděmi opatření, které přenášejí plnou zodpovědnost za znečištění způsobené úmyslně, z nedbalosti nebo zanedbáním povinností, na majitele lodí. Určuje také sankce pro pachatele těchto přečinů. Podle Organizace lodního průmyslu je směrnice protiprávní, a proto ji soudně napadla. Komise momentálně připravuje doplnění legislativy o zavedení odpovědnosti majitelů lodí za škody způsobené třetí straně.

V říjnu 2005 navíc Unie přijala směrnici, která nařizuje členským státům vypracování bezpečnostních plánů přístavů.

Řeky jako hlavní přenašeči odpadu do oceánů

Řeky nenesou do moří jen život, ale také odpadky. Jen deset řek světa je odpovědných za 90 % vstupu plastových odpadků do oceánu. A ne, žádná z této desítky se nenachází v Evropě nebo ve Spojených státech. Plasty do moří dlouhodobě masivně přesouvá osm řek v Asii a dvě v Africe. Asijský Mekong, Amur, Perlová řeka, Ganga, Hai, Žlutá řeka, Indus, Jang-c’-ťiang a v Africe Niger a Nil.

„Máme tu deset řek, u kterých by snížení znečištění o 50 % vedlo ke globálnímu poklesu znečištění oceánů o 45 %,“ říká na základě počítačových modelů Schmidt. A to zpravidla zemí, které ve světovém měřítku zrovna neprosluly svým propracovaným systémem čištění vody, ochranou vodních zdrojů, propracovaným odpadovým hospodářstvím nebo kladným vztahem k ekologii.

Ročně v oceánech končí říční cestou kolem osmi milionů tun plastových odpadků. A jen Jang-c’-ťiang a Ganga (obě se přetahují o první místo na pozici největšího znečišťovatele oceánů) přispějí 900.000 tunami. „Jen pro srovnání, roční přínos Londýnem protékající řeky Temže ke znečištění oceánů plasty je kolem devatenácti tun,“ říká Schmidt.

Ekologické problémy v historii Evropy

Ekologické problémy současnosti jsou vnímány jako důsledek moderní doby, moderního způsobu života. Naše civilizace však není první civilizací, které začínají tyto problémy přerůstat přes hlavu. Většina rozvinutých civilizací, které zanikly, se taktéž potýkala s proměnami přírodního prostředí, které si částečně zavinily.

V první řadě je důležité zmínit, že změny podnebí a počasí jsou přirozené. Tam, kde je dnes Florida, bylo dříve moře, kde je Severní moře, byl před 10 000 lety poloostrov Doggerland a je skoro jisté, že za nějakou dobu pod hladinou moře zmizí Benátky a kus Holandska, na druhé straně se zase zvětší dnešní Finsko. Tyto „velké“ změny jsou činností člověka ovlivnitelné pouze částečně, souvisí s pohyby zemských desek a s kolísáním hladiny moří, jsou spojené s cyklem dob ledových a meziledových.

Celkově lze ekologické problémy člověka rozdělit na přirozené (např. Kolísání hladiny moří je dáno množstvím vody vázané v ledovcích, která je dána především teplotou na Zemi. A vše pramení z pohybu Země kolem Slunce. Země jako planeta, ani její oběžná dráha, nejsou zcela symetrické, také sklon zemské osy a způsob jakým se kolem ní Země otáčí, jsou proměnlivé. Tyto tři pohyby (pohyb Země kolem slunce, sklon zemské osy a pohyb země kolem ní) se nazývají Milankovičovy cykly.

Další výkyvy do celku činitelů vytvářejících podobu počasí mohou vnést jednorázové události. Ty mohou být fatální, jako například dopad vesmírného tělesa, což je jedna z teorií o tom, proč vyhynuli na konci druhohor dinosauři. Anebo se může jednat o změny, které mají dopad jen dočasný. Příkladem mohou být erupce sopek, u nichž je známo, že mnohdy způsobily celkové ochlazení na zemi i o několik stupňů a to nikoliv lokálně, ale v rámci průměrné teploty na Zemi.

Za výrazný vliv erupce sopky na lidskou společnost v Evropě je považovaný výbuch Théry (Santorini, Řecko) v období doby bronzové. Odhaduje se, že tento výbuch byl 4 x silnější erupcí, než dobře dokumentovaná erupce Krakatoa. Právě tento výbuch je považovaný za jednu z inspirací k příběhu o zániku Atlantidy. K výbuchu došlo zhruba mezi lety 1600 - 1500 před Kristem. Důsledkem byla velká neúroda na celé severní polokouli, která je zaznamenaná od Irska po Čínu. Jedna z teorií zániku Minojské civilizace se pojí právě s výbuchem Théry. Menší výbuchy, jako např. Vesuv v r. 79 AD, pak vedly pouze ke zničení jednotlivých měst, v případě Vesuvu Pompejí.

Nicméně nemálo problémů si člověk způsobil sám. Velkým problémem již od starověku byl nedostatek dřeva a změny související s odlesněním ve středomoří. Potíže byly dány jednak tím, že se jedná o důležitou stavební surovinu, ale také tím, že s odlesněním souvisí eroze půdy. Kvůli erozi sedimentu pak docházelo k posunu pobřežní linie o celé kilometry. Vznikaly močálovité oblasti, které byly pro život nevhodné a původně prosperující přístavní města - centra obchodu, upadaly.

Hlavní „industriální“ činností, která ničila přírodu již ve starověku, bylo dolování. S ním souviselo i následné zpracování kovů, kdy lidi ohrožoval především kontakt s různými nebezpečnými látkami, jednak přímo v dole a na druhé straně také při zpracování kovů.

Mnohé ekologické problémy se začínají objevovat až v případě, že dojde k zahuštění populace a vzniku měst. V Evropě vznikala tisícová města již v antice. Všechna města s desítky až stovky tisíc obyvatel se musela potýkat s mnoha problémy, dnešních dob. Z toho právě nakládání s odpadem je oblíbeným archeologickým tématem, protože k němu archeologie dokáže alespoň něco říct. Tento problém sužuje lidstvo od vzniku měst, tisíce let a dodnes se ho nepodařilo uspokojivě vyřešit. Od pravěku bylo obvyklé používat bývalou zásobní jámu jako odpadní. Ve středověkých městech pak tuto funkci přebraly studny, které se měnily na odpadní jímky (a jsou tak rájem středověkých archeologů). Používání bývalých studen jako odpadních jímek však často vedlo ke znečištění spodní vody.

Ve své podstatě se ve větší či menší míře vyskytovaly v rozvinutých společnostech všechny negativní dopady rozvoje civilizace na prostředí, s nimiž se musí vypořádat moderní společnost. Vymírání druhů - v antice z Evropy zmizel lev, slon, hroch a mnoho jiných druhů, které se předtím na jihu kontinentu vyskytovaly. Znečištění přeplněných měst - hořící ohně i koželužské dílny a celkově špatné ovzduší ve městech je zmiňováno již antickými autory. Nedostatek vody a zásobování měst touto tekutinou po sobě zachovalo monumentální památky především z časů rozkvětu Říma. Ve středověkých městech bylo téměř životu nebezpečné pít vodu, nahrazována byla pivem a vínem.

Nelze říct, že by ekologické problémy trápily pouze moderní lidi, vyskytovaly se odedávna a moderní doba je pouze prohloubila. Na jedné straně je náš život pohodlnější a příjemnější, na druhé straně je negativní dopad na přírodní prostředí stále větší.

Tabulka: Podíl na znečištění oceánů plasty

tags: #znečištění #moří #Evropy #vývoj

Oblíbené příspěvky:

• Jak funguje MESOH?
• Budoucnost energetiky a lom Bílina
• Průvodce výběrem ekologické matrace
• Jak se Vyznat v Poplatcích za Odpad
• Význam termodynamických dějů