Vývoj vztahu člověka a přírody: Determinace

Zkoumání determinace lidské psychiky znamená objasňování, na základě čeho se utváří a vyvíjí osobnost. Psychologie se již po staletí pokouší zjistit, jaké faktory ovlivňují vývoj osobnosti člověka a jeho aktuální chování a prožívání. Zároveň vykládání psychiky pouze z pohledu biologické či sociální determinace je značně neúplné. Extrémní přiklonění se k jednomu z těchto pólů je nicméně spíše historické, dnes je determinace psychiky pojímána jako dynamický proces, na kterém se podílí řada faktorů. Zkoumá, jaké vlivy hrají důležitou roli při vývoji psychiky a jak důležité jednotlivé vlivy jsou.

Tyto vlivy či faktory bývají rozdělovány do dvou hlavních kategorií - na biologické a sociální činitele, jinak řečeno na vlivy dědičné a vlivy prostředí, na to, co je vrozené a co je získané. V současné době je tato problematika pojímána jako zkoumání toho, co v psychice člověka je dědičné a co je podmíněné výchovou.

Dříve byla problematika determinace lidské psychiky pojímána jako spor nature (příroda, biologická determinace) a nurture (výchova, sociální determinace). Empiristé se domnívali, že vědomosti člověka vznikají na základě jeho zkušeností a interakcí s okolím, řadili se tedy pod proud „nurture“. Z nich vychází environmentalismus, který tvrdí, že hlavní vliv v determinaci psychiky má prostředí.

Environmentalismus

Environmentalisté ve vývoji člověka zdůrazňovali učení. Učení ústí v přetrvávající změnu v činnosti jedince zprostředkovanou skrze zkušenost. Mezi významné zastánce tohoto směru patří John Locke (1632-1704). Locke nesouhlasil s názorem René Descarta, že lidé na svět přichází s vrozenými idejemi. Také odmítl tehdy platný názor, že se člověk rodí jako malý dospělý, který pouze potřebuje vyrůst, aby se projevily jeho vrozené schopnosti a znalosti.

Locke naopak tvrdil, že lidská mysl je při narození tabula rasa (nepopsaná deska) a veškeré znalosti, vědomosti či mravní zásady získává až během života. Veškeré obsahy mysli dle Locka pochází ze zkušenosti. Tato zkušenost může být dvojího druhu - vnímání (sensation) nebo reflexe (reflection). Vnímání nám zajišťuje získávání zkušeností s vnějšími objekty skrze naše smysly. Locke tedy popírá, že by jakýkoliv obsah mysli byl vrozený a tvrdí, že všechny ideje v mysli do ní přichází skrze zkušenost.

Čtěte také: Vývoj znečištění moří v Evropě

Mezi environmentalisty patří i velká část behavioristů. Ti tvrdili, že děti se rodí pouze se základními reflexy, které se v průběhu života vyvíjí skrze podmiňování. John Watson zcela popíral existenci mysli a domníval se, že za veškerým chováním člověka stojí jeho prostředí. K behavioristům patří i Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se sice domníval, že lidská mysl je černou skříňkou, ale netvrdil, že je tato skříňka prázdná. Watson a Skinner také tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a pomocí výchovy můžeme z dítěte udělat jakýkoliv typ člověka. Nepopíral existenci vrozených dispozic, ale tvrdil, že chování můžeme vysvětlit i bez porozumění mysli. K dalším představitelům environmentalismu patří I.P.

Nativismus

Proti empiristům stáli nativisté, kteří věřili, že člověk se rodí se svými vlastnostmi a schopnostmi, které jsou pevně otisknuté v jeho mozku. Dle nativistů jsou určitá základna vědomostí a pochopení reality člověku vrozené. Nativisté zdůrazňovali dědičnost a zrání.

Zrání je proces vytváření a vývoje osobnosti, který je založen na zákonité posloupnosti evolučních i involučních procesů. Tyto procesy mají pevně dané kroky, které jsou u všech lidí téměř shodné, geneticky podmíněné. Přestože zrání nejvíce zdůrazňuje roli genů v utváření osobnosti, ve vývoji má vliv i prostředí. Nativisté vychází z učení Descarta, který se domníval, že některé pojmy jsou člověku vrozené (např. Bůh, geometrické axiomy, já).

Mezi významné nativisty patří Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716), který reagoval na Locka. Vzhledem k Lockově popisu mysli jako prázdné desky mu Leibniz přiřkl tvrzení, že v rozumu (mysli) není nic, co by dříve neprošlo smysly. Tomuto názoru Leibniz oponuje tvrzením, že v rozumu není nic, co by dříve neprošlo smysly, kromě rozumu samého. V tomto bodě ale Leibniz Locka špatně pochopil a domníval se, že Locke mluví o pasivní mysli. Nicméně v Lockově pojetí může mysl reflektovat samu sebe, rozhodně tedy není pasivní.

Leibniz ale proti domnělé pasivní mysli Locka staví svou velmi aktivní mysl. Leibniz věřil, že nic materiálního (tedy např. podnět z vnějšího prostředí) nemůže způsobit vznik něčeho nemateriálního (např. idejí). Extrémní nativismus zastával Francis Galton (1822-1911), který byl významně ovlivněn evoluční teorií svého příbuzného Charlese Darwina. Galton usoudil, že člověk poznává svět pouze skrze smysly a čím přesnější smysly má, tím inteligentnější je. Vzhledem k tomu, že kvalita smyslů je podmíněná především biologicky a je dědičná, usoudil z toho, že i inteligence je dědičná. Na základě tohoto závěru se Galton mohl pustit do prvních měření inteligence.

Čtěte také: Český dluhopisový trh: Přehled

Galton také přišel s myšlenkou eugeniky. Tvrdil, že vzhledem k dědičnosti inteligence by bylo možné zvýšit obecnou inteligenci lidstva tím, že by vysoce inteligentní lidé byli podporováni v množení se a naopak málo inteligentní lidé by byli odrazováni. Zároveň navrhoval, aby vědci párovali lidi podle charakteristik tak, abychom u jejich dětí podpořili žádoucí charakteristiky. Galtonovo přesvědčení o dědičnosti inteligence podpořila i studie Henryho Herberta Goddarda (1866-1957), kterou rozebereme později.

Mezi nativisty můžeme řadit i Arnolda Gesella (1880-1961), který sice uznával vlivy vnějšího prostředí, ale tvrdil, že vývoj je určen především vrozenými faktory (tzv. teorie predeterminovaného růstu). K tomuto směru dále patří i Noam Chomsky (*1928), podle kterého se každé dítě rodí s mozkovými strukturami, které mu pomáhají učit se jazyk. Tím útočí na radikální behaviorismus, podle kterého se lidé učí mluvit od svého okolí. K nativistům bývá řazen i Sigmund Freud (1856-1939), který tvrdí, že se dítě rodí se dvěma základními pudy. Podle jeho názoru, je posloupnost vývoje determinována biologicky. Nicméně Freud zdůrazňuje i roli sociálních vztahů a prostředí.

Dispozicionismus vs. Situacionismus

Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. Dispozicionisté se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám - ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. Situacionisté naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).

Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá interakcionismus.

Interakcionismus

Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle mechanistické koncepce je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. Silné situace lidé interpretují velmi podobně a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné (při červené na semaforu většina zastaví). V dnešní době je přijímáno převážně stanovisko, že psychické jevy a vývoj člověka jsou podmíněny multifaktoriálně a že jednotlivé faktory jsou různě důležité. Interakční teorie spojují obě krajní stanoviska, tedy nativismus zaměřený na biologické vlivy i environmentalismus zdůrazňující prostředí.

Čtěte také: Vliv prostředí na vývoj

Podle integrovaného přístupu se dítě rodí s biologicky podmíněními predispozicemi k učení a sociální interakci, nicméně jeho vývoj neustále ovlivňuje i interakce s prostředím. Tento přístup také zdůrazňuje fakt, že je obtížné oddělovat jednotlivé vlivy, protože působí společně. Zároveň mezi genotypem člověka a jeho prostředím vždy existuje korelace, protože prostředí, které vytvářejí rodiče, vždy ovlivňují i jejich geny. Hudebně nadaní rodiče tak mohou svůj talent potomkům předat geneticky, zároveň je k hudbě vedou i skrze prostředí (stimulují je k poslechu hudby, hraní na nástroje apod.).

Známou interakční teorii vytvořil William Stern (1871-1938) a nazval ji teorií konvergence. Stern zdůrazňuje, že vrozené vlohy jsou ovlivňovány vnějším prostředím a vývoj probíhá skrze zrání i učení. Vnější prostředí jedince může jeho vlohy zvýrazňovat nebo naopak brzdit. Dle Sterna prostředí ovlivňuje, zda jedinec danou vlohu rozvine, či ne.

V současné době je také přijímáno, že všechny vlivy na člověka nemusí působit lineárně. U některých faktorů může s jejich narůstající intenzitou vzrůstat i jejich dopad na člověka, ale při překročení určité intenzity naopak vliv na člověka klesá. Takovýto případ můžeme nalézt u vztahu nabuzení a výkonu v Yerkes-Dodsonově zákonu. Vliv některých faktorů také může mít exponenciální (např. v případě vnímání bolesti) nebo logaritmickou křivku (např. Působení faktorů na člověka může být také cirkulární, kdy např. prostředí působí na člověka, člověk dále na prostředí a z faktorů se tak stává kruh. Příkladem může být reaktivní, evokativní a proaktivní interakce. Při evokativní interakci jedinec vyvolává svou osobností a chováním reakci okolí, která ho následně ovlivňuje. Reaktivní interakce popisuje situace, ve kterých stejné prostředí a situace působí na různé osoby různě, což následně vede k jejich reakci a interakci s danou situací.

Determinanty lidského vývoje

Člověk je v průběhu svého života ovlivňován různými druhy determinant, které můžeme rozdělit na biologické, sociální a psychologické. Organismus člověka, jeho chování i prožívání jsou ovlivňovány mimo jiné vnitřními biologickými faktory. Raymond B. Cattell upozorňuje, že zvenčí je často obtížné určit, zda se osobnost proměňuje na základě učení (vnějších podmínek) nebo zrání (vnitřních podmínek). Cattell dále rozděluje biologické podmínky, které mají vliv na utváření a fungování osobnosti, do 4 stupňů. Z biologického hlediska člověka a jeho chování významně determinují jeho geny a nervový systém.

Nervový systém

Základní stavební jednotkou nervového systému jsou neurony. Tyto buňky přenáší nervové impulzy, pomocí kterých předávají informace dalším neuronům, žlázám a svalům. Neuron sestává z buněčného těla, dendritů (výběžků přijímajících impulzy od jiných neuronů) a axonu (výběžku přenášejícího impulzy). Axon se dělí na mnoho konců, které se nazývají synaptická zakončení. Mezi axonem a dendritem dalšího neuronu vzniká synaptická štěrbina. Když do synaptického zakončení dorazí impulz, uvolní se do synaptické štěrbiny neurotransmiter, který následně stimuluje dendrit dalšího neuronu a impulz tak pokračuje dále. Elektrochemický impulz, který neurony přenáší, se nazývá vzruch nebo akční potenciál. Po předání vzruchu dochází ke zpětnému vstřebávání neurotransmiteru, případě k degradaci neurotransmiteru, kterou vykonává enzym z postsynaptické membrány dendritu.

Dosud vědci popsali přibližně 70 neurotransmiterů, ale pravděpodobně jich existuje více. Neurony se liší množstvím svých výběžků i velikostí, která se může pohybovat od tisícin centimetru až po jeden metr. Tyto buňky můžeme dělit do tří skupin podle funkcí. Senzorické neurony, které přijímají vzruchy skrze smyslové receptory a přenášejí je do centrální nervové soustavy. Dále motorické neurony, které vedou signály z mozku nebo míchy přímo ke svalům a žlázám. Posledním typem jsou interneurony, které přijímají signály od senzorických neuronů a informace předávají dalším interneuronům nebo motorickým neuronům. Tento poslední typ se nachází pouze v mozku, míše a očích. Odhady počtu neuronů se výrazně liší, udává se, že v lidském těle se nachází 10 miliard až 1 bilion neuronů.

Lidský organismus je ovlivňován také oproti nervovému systému pomalejším endokrinním systémem. Tento systém pomalu a nepřímo ovlivňuje aktivitu jednotlivých buněčných soustav prostřednictvím žláz s vnitřní sekrecí.

Geny a dědičnost

Při početí získáváme od rodičů chromozomy, což jsou jednotky dědičnosti přítomné v jádru každé buňky. Většina buněk sestává z 46 chromozomů, z nichž polovinu máme od otce a polovinu od matky. Chromozomy se vyskytují vždy v páru, máme tedy 23 párů chromozomů. Každý chromozom je tvořen dalšími jednotkami dědičnosti nazývanými geny. Gen je úsekem molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA), DNA je vlastním nositelem genetické informace. Na jednom lidském chromozomu se vyskytuje 1000 a možná i více genů, lidské tělo má dohromady 20-25 000 genů.

Souhrn genetických informací v DNA se nazývá lidský genom. Ve všech buňkách jsou stejné geny, ale v každé je jen 5-10 % genů aktivních, proto se funkce buněk různí. Každý gen je dominantní nebo recesivní. Dominantní gen se projeví vždy, recesivní pouze pokud jsou oba geny v páru recesivní. Zda se u nás nějaký znak projeví záleží tedy na tom, jak se geny získané od rodičů namíchaly. Skrze recesivní geny se předává např. modrá barva očí, hemofilie, albinismus nebo plešatost. Mezi recesivní onemocnění patří fenylketonurie, při které jedinec není schopen metabolizovat aminokyselinu fenyalanin, jejíž deriváty následně poškozují nervový systém. Důsledkem je mentální postižení a věk dožití většinou do třiceti let. Pokud ale lékaři dokáží toto onemocnění zjistit brzy, stačí nasadit speciální dietu a daný člověk může žít téměř normální život. Skrze dominantní gen je předávána Huntingtonova nemoc, při níž dochází k degeneraci určitých mozkových oblastí a následně ke smrti.

Veškeré zděděné genetické charakteristiky jedince uložené v DNA nazýváme genotypem. Každý člověk se rodí s odlišným genotypem, výjimkou jsou jednovaječná dvojčata, jejichž genotyp je shodný. Fenotyp je souhrn všech vlastností a znaků organismu a vzniká interakcí konkrétního genotypu s prostředím. Vrozená výbava určuje vlivům prostředí určité limity, genotyp nastavuje práh schopností, které člověk nezvládne překročit, i když je vhodně stimulován. Richard Woltereck pojmenoval potenciál mezi spodním a horním prahem schopností, kterých může člověk s daným genotypem dosáhnout, jako reakční normu. Tvrdí, že prostředí dokáže ovlivnit schopnosti nacházející se v intervalu reakční normy. Např. nízký socioekonomický status nebo zanedbávání v dětství vedou k intelektu na dolní hranici reakční normy, naopak vysoce stimulující prostředí k intelektu na horní hranici.

Genetickou determinaci člověka výrazně zdůrazňovala i sociobiologie, mezi jejíž zakladatele patří Wilson a Dawkins. Jedná se o vědu, která zkoumá biologickou determinaci všech forem chování u všech organismů včetně člověka. Behaviorální genetika se zabývá interakcí dědičnosti a prostředí. Snaží se určit, jaký podíl má dědičnost při vytváření osobnosti, vzorců chování a inteligenci a jak moc je dědičnost pozměnitelná vnějšími vlivy.

tags: #vyvoj #vztahu #cloveka #a #prirody #determinace

Oblíbené příspěvky:

• Simulační ekologické hry
• Německá energetika a obnovitelné zdroje
• Ekologické důsledky VD Nové Mlýny
• Kontejnery na elektroodpad v Přerově
• Edukace o třídění odpadu pro děti