Výživa prasat v ekologickém chovu

03.10.2025

Ekologický chov prasat má svoje specifika, jimiž se významně odlišuje od konvenčních chovů, charakteristických vysokým stupněm intenzifikace. Mezi těmito dvěma způsoby najdeme zásadní rozdíly, které možná nejsou na první pohled patrné. Běžně používané chovatelské postupy se z konvenčních chovů nedají plně převzít, ať už je to z důvodů legislativního omezení nebo proto, že konvenční metody nelze v podmínkách ekologického chovu efektivně využít.

V konvenčním chovu se ukazatel počtu odstavených selat na prasnici každoročně zvyšuje díky neustálému vylepšování reprodukčních ukazatelů mateřských linií, časnému odstavu selat ve 28 dnech a koncentrovaným krmným směsím. Doba odstavu je v ekologických chovech delší, a to nejméně 40 dní, ale chovatelé ji často dále prodlužují z důvodů zajištění odpovídající výživy pro dorůstající selata. Zkrmování extrahovaných šrotů, syntetických aminokyselin a GMO sóji je striktně zakázáno, a proto je prodloužený příjem mateřského mléka důležitý pro zdravý a rychlý růst selat. Zároveň však platí, že při připouštění prasnice až po odstavu ve vyšším věku selat se značně prodlužuje mezidobí a tím snižuje počet ročně odstavených selat na prasnici, čímž klesá rentabilita produkce vepřového.

Příkladem alternativního přístupu v této oblasti je „rodinkový“ způsob chovu, založený na skupinovém připouštěním kojících prasnic. Metoda pochází z výzkumné práce biologa Alexe Stolby a byla dále rozpracována ve švýcarském institutu FIBL Dr. Beatem Wechslerem, kde byla také ověřována na skupině prasnic. Kojící prasnice jsou v tomto systému umístěny se selaty ve skupinách - rodinkách, kde jsou kancem připouštěny. Experimentální ověření této metody bylo úspěšné, ale k širšímu rozšíření v praxi nedošlo.

Ačkoli je v současné době na řadě světových výzkumných pracovišť ověřována možnost využití laktačního estru pro zkrácení mezidobí prasnic, rodinkový systém propojující skupinové ustájení kojících prasnic a stimulaci obměňovanými kanci s přirozenou dobou odstavu není mezi běžně zkoumanými alternativami. Chov prasat je na poměry ekologické farmy značně velký a představuje okolo 70 prasnic.

Prasnice se oprasí v individuálních kotcích bez fixace. Přibližně po 5 týdnech je vytvořena rodinka, optimálně spojením 6 prasnic a jejich vrhů, přičemž mezi nejstaršími a nejmladšími selaty je v průměru rozdíl dvou týdnů věku. Do rodinkového kotce jsou nejdřív přesunuty prasnice, aby měly prostor pro vytvoření nové hierarchie a pak, přibližně po hodině, následují jejich selata. Po stabilizaci skupiny je zpožděním asi 3 dnů připuštěn plemenný kanec, který je po několika dnech vystřídán jiným. V několikadenních intervalech (1-3 dny) se tak v rodince střídá 3-6 plemenných kanců.

Čtěte také: Udržitelné krmení skotu

Odstav se na farmě uskutečňuje až ve třech měsících, z rodinky jsou odvedeny prasnice, odstavená selata zůstávají na stejném místě a ve stejné skupině, takže odpadá stres z nového prostředí a míchání s neznámými zvířaty. Pro fungování tohoto systému je důležitý každý detail. Do skupiny mohou být zařazena jen zvířata zdravá a bez projevů patologického chování.

Důležité je načasování a management přesunů zvířat, výživa a prostředí, ve kterém se zvířata chovají. Kotec pro skupinu kojících prasnic se selaty by měl mít odpovídající velikost umožňující ústup sociálně níže postavené prasnice před dominantní, dostatečně velké suché lože bez průvanu, odpovídající počet krmítek a dostatečné osvětlení. Skupinové ustájení kojících prasnic se selaty, doplněné přítomností kance, více odpovídá přirozeným potřebám zvířat.

Přirozeným sociálním uspořádáním, které zdědily po divokých předcích, jsou pro prasata skupiny několika navzájem známých prasnic se selaty, ke kterým se v době říje přidružují dospělí kanci. Reprodukční a sociální chování prasat je přirozeně nastaveno tak, aby hladce fungovalo v tomto sociálním uspořádání. V rodince sestávající z několika kojících prasnic a jejich vrhů se střídají kanci.

Toto uspořádání vede ke čtyřem pozitivním sociálním efektům, které jednak podporují biologickou a tím i ekonomickou efektivitu systému a zadruhé zvyšují životní pohodu chovaných zvířat. Rodinkové uspořádání dává prostor ke čtyřem pozitivním sociálním efektům. Prvním sociálním efektem je stimulační účinek obměňovaných kanců v rodince. Přítomnost kanců v kombinaci se skupinovým ustájením vyvolává u prasnic laktační říji.

Výsledkem je, že přibližně 60% prasnic je schopno zabřeznout v rodince a z nich asi polovina zabřezne do 10-14 dnů po příchodu kanců do rodinky. Tyto prasnice pak nadále kojí selata při současné březosti. Vedle tohoto biologického účinku je společný pobyt prasnic a kanců také spojený s přirozeným sexuálním chováním, které je zvířaty kladně prožíváno, což přispívá k pozitivní bilanci životní pohody chovaných zvířat.

Čtěte také: Přečtěte si o výživě v ekologickém zemědělství

Druhým pozitivním aspektem rodinkového chovu je stabilita složení skupiny prasnic po dobu laktace a počáteční březosti, která po úvodním vyjasnění dominančních vztahů mezi dosud neznámými zvířaty snižuje četnost a intenzitu vzájemných bojů. K tomu přispívá i skutečnost, že velikost a uspořádání rodinkového kotce umožňuje níže postaveným prasnicím dát při napadení či hrozbě od dominantní prasnice jasně najevo svou podřazenost ústupem do druhově typické vzdálenosti přibližně 3 metrů.

Třetím velmi významnou stránkou rodinkového chovu jsou pozitivní účinky přirozeně dlouhé doby kojení na růst a zdraví selat. Selata nejsou vystavena mnohočetnému stresu spojeného s časným odstavem v konvenčních chovech (náhlé odtržení od matky, změna potravy, změna sociálního a fyzického prostředí). Naopak kojící chování se postupně proměňuje, kdy matka s postupem času snižuje četnost kojení, omezuje přístup selat ke struků mimo vlastní kojení a selata přecházejí plynule z výživy mateřským mlékem k pevné potravě. Tak dochází ke spontánnímu odstavu ve vzájemné interakci.

A konečně čtvrtou stránkou jsou dlouhodobé a tedy stabilní interakce mezi selaty pocházejícími z různých vrhů v rámci celé rodinky, které vedou ke vzájemné toleranci. Pozitivní vztahy mezi selaty včetně hry přispívají k celkové kvalitě života selat. V současné době probíhá spolupráce Biofarmy Sasov a VÚŽV v rámci projektu PRV 2014 - 2020, Operace 16.1.1, jejímž cílem je zefektivnit rodinkový systém chovu.

Spolupráce se zaměřuje na digitalizaci a statistické vyhodnocení existujících záznamů za 5 let provozu. Analýzy se zejména soustřeďují na parametry vytváření a obratu rodinek jako jsou počet prasnic v rodince, stáří selat při vytváření rodinky a při vstupu kanců do rodinky nebo věkové rozdíly mezi vrhy. Biofarma Sasov je zemědělský podnik hospodařící na okraji města Jihlavy v systému ekologického zemědělství. V rámci ekologického chovu často využívá poznatků vycházející se spolupráce s výzkumnými institucemi, které dále rozvíjí ve své každodenní praxi.

V chovu prasat tak našly uplatnění alternativní metody jako je například rodinný chov prasat a připouštění kojících prasnic, výkrm kanečků nebo výkrm prasat na pastvě. Farma vybudovala i vlastní jatka s nadstandardní technologií tak aby bylo dosaženo maximální ohleduplnosti během porážky. Přestože v Evropě byly vyvinuty alternativní systémy chovu prasat, v současnosti nejsou pro chovatele příliš atraktivní.

Čtěte také: Ekologické Zemědělství a Výživa

V rámci systémů ekologického zemědělství existuje velká rozmanitost. Venkovní chov všech kategorií prasat převládá například v Itálii a ve Švédsku, prasnice chovají ve výběhu ve Francii a Dánsku. Ale i uvnitř stájí se chovají prasata ekologicky, což praktikují například v Německu a Rakousku. Rostoucí protesty v médiích a různé akce ochranářských iniciativ naznačují, že současný dominantní produkční systém se stává méně přijatelným, zejména s ohledem na dobré životní podmínky zvířat.

Alternativní systémy chovu, které se těší pozitivnímu společenskému ohlasu však mají i své slabé stránky. Kontrola biologické bezpečnosti je nepochybně nejdůležitější a jedna z nejobtížnějších výzev, kterou si provozovatelé biochovů musejí vzít za svou. Biosekurita je nezbytná pro zabránění vniknutí původců nebezpečných nákaz do chovu, což jednak minimalizuje zdravotní rizika zvířat, ale také zvyšuje bezpečnost produkovaného masa.

Již několik měsíců zpochybňují rostoucí ceny krmiv rentabilitu řady ekologických podniků s chovem prasat. O důvod víc důkladněji se v úvahách zaměřit na jejich krmení. Jako všežravci jsou prasata specializovaná na příjem široce rozptýlené nebo obtížně obstaratelné potravy, a při jejím získávání tak spotřebovávají velké množství energie. Tím, že s velkou intenzitou a vytrvalostí pátrají po potravě, prasata stráví značnou část své denní aktivity.

Při stájovém chovu to člověk naopak prasatům s potravou velmi - až příliš - usnadňuje: určuje množství a druh krmiva, čas a délku jeho podávání a rovněž formu, v níž je prasatům podáváno. Ta potravu často zhltají během několika minut, přičemž mají nadále potřebu dlouhotrvajícího hledání potravy. Individuální, tj. trvalá nabídka objemného krmiva, aby prasata při jeho žraní mohla pomocí vlastních slin kontinuálně tlumit kyselost žaludeční šťávy.

Podávání suchého krmiva, protože tím lze nejsnáze splnit zmíněné požadavky. Jakožto monogastři jsou prasata všežravci - to my z nich děláme vegetariány. Tím ovšem vzniká velká mezera v přísunu aminokyselin. Nejvíce limitujícími jsou aminokyseliny lyzin, methionin a cystin. Aby se jejich potřeba jakž takž pokryla, přimíchává se do krmné dávky více bílkovin, než je nutné.

Dosáhne se tím nezbytného podílu methioninu, jehož obsah je v bobu a hrachu příliš nízký na to, aby byla výživa prasat náležitě vyvážená. Chtě nechtě tak dochází k překrmování bílkovinou, což odporuje principu šetrného zacházení se zdroji, principu hospodárnosti a ochrany životního prostředí. Selata po odstavu navíc mohou v důsledku nadbytečného přísunu bílkovin snadno onemocnět průjmem.

Jaká jsou možná východiska? Prvním „přikázáním“ je v maximální možné míře využívat vlastní krmivovou základnu. Předepsaných 100 % ekologického krmiva s 50% podílem vlastních nebo v partnerských podnicích vyprodukovaných krmiv v současnosti zřetelně ukazuje, že 100 % vlastních krmiv není luxus, nýbrž dobrá odborná praxe, protože slouží k existenčnímu zajištění.

Jelikož si výživa prasat konkuruje s lidskou výživou, je třeba, aby podíl potravinářského obilí v krmivu byl co nejnižší. V úvahu tedy připadá vytříděné obilí a vedlejší produkty z výroby potravin, jako např. Pokud obsah živin v krmivu nedosahuje doporučované výše, především co se týká skladby aminokyselin, dokážou prasata jejich nedostatek poměrně dlouho kompenzovat.

Čerpají ze své zásoby aminokyselin, která se nachází v různých tkáních, jako jsou svaly, krev, orgány atd. Avšak při notorickém nedostatečném přísunu aminokyselin se tato schopnost jednou vyčerpá. Část nedostatku živin se zvířata pokusí vyrovnat vyšším příjmem potravy - ovšem za předpokladu, že je jednak v optimálním stavu technika krmení a jednak že jsou prasnice geneticky schopny přijímat vysoká množství krmiva.

Individuální rozdíly jsou poměrně velké, takže se vyplatí dávat na to při vlastním odchovu pozor. Jelikož se prasnice často dostávají za hranice svých kompenzačních možností během kojení selat, je velmi důležité vybavit je v době březosti příslušnými rezervami. Vyvážený přísun živin odpovídající fyziologickým potřebám zvířat předpokládá, že alespoň přibližně známe obsah látek v podávaných krmivech.

Krmné dávky s příliš nízkým obsahem živin mají nutně za následek nižší užitkovost, například nízkou vitalitu narozených selat, nedostatečnou tvorbu mléka v období kojení, málo výrazné projevy říje, resorpci oplodněných vajíček atd. Proto je nezbytné zjistit po sklizni hlavních složek krmné dávky jejich obsah živin. Vedle dostatečného přísunu esenciálních aminokyselin musí mít zvířata uspokojivou nabídku objemného krmiva, například dobré senáže.

Ani hojnost dobré slámy nenahradí jetelotravní senáž. Objemné krmivo hraje ústřední roli při zaměstnávání zvířat, díky čemuž dochází podstatně méně k problémům s okusováním ocásků nebo k jiným poruchám chování. A konečně, objemné krmivo také zvyšuje pohodu zvířat, protože uspokojuje jejich zvědavost a slouží jako prevence dlouhé chvíle.

Objemné krmivo lze podávat na podlahu nebo do krmelců, které však nesmí být umístěny v prostoru, kde zvířata kálejí. Pozitivní vedlejší efekt ručního podávání objemného krmiva spočívá ve snazší kontrole zvířat. Zvířata se vrhnou na krmivo, a chovatel tak snadno pozná, že některé zvíře nevstává, případně nežere nebo má příznaky onemocnění.

U nebřezích i březích prasnic, stejně jako u výkrmových prasat od středního výkrmu lze také dosáhnout úspor jadrného krmiva, a tím snížit náklady na krmení. Předpokladem však je, že je jadrné krmivo dávkováno. V chovu prasnic to lze snadno provést pomocí krmných boxů. Také pelety z vojtěškové moučky mají pozitivní vliv na chování zvířat.

Především je lze přimísit do jadrného krmiva. Část krmné dávky by neměla být šrotovaná, nýbrž mačkaná. U krmné směsi k odchovu selat do 20 kg živé váhy se ze zmíněných důvodů maximální 17% obsah hrubé bílkoviny většinou překračuje, což zvyšuje riziko průjmu. Podniky s těmito problémy by proto měly výrazně snížit obsah hrubého proteinu v krmné dávce.

Jedním z hlavních předpokladů úspěšného chovu je vhodný systém ustájení. Měl by vycházet ze základních požadavků zvířete, aby dokázal udržovat pohodu zvířat, jejich dobrý zdravotní stav i užitkové vlastnosti. Prasata jsou hravá, inteligentní zvířata, která si v přirozených podmínkách vytvářejí stabilní sociální skupiny a mají společná místa k odpočinku.

Kálí co nejdále a jsou aktivní, až 75 % času tráví zkoumáním okolí, rytím a vyhledáváním potravy. Alternativní systémy ustájení, mezi které patří například venkovní bydlení nebo obohacení životního prostředí, si získávají svůj zájem. Hlavním rozdílem mezi konvenčními a alternativními systémy ustájení u prasat je možnost být ve venkovních výbězích nebo přímo na pastvinách.

V souladu s místní historií ekologického chovu prasat, odlišnými klimatickými podmínkami a národní úpravou ekologického zemědělství, se na ekofarmách v Evropě používají různé systémy ustájení. V některých zemích jsou chována prasata na pastvině, v jiných zemích jsou prasata v některých fázích života ustájena uvnitř, například kojící prasnice. Existují i chovy propojující venkovní ustájení s vnitřním.

Chov prasat ve venkovním prostředí je v posledním desetiletí v Evropě stále populárnější. Například v Anglii je takto chováno 20 - 25 % chovných prasat, ve Francii je tento podíl jen 7 - 10 %. U prasnic nezapuštěných a březích jsou preferovány skupinové systémy ustájení. Ve venkovních systémech je možné prasnice ustájit skupinově na slamnatých výbězích do 7 - 10 dní před očekávaným porodem, kdy jsou převáděny do venkovních porodních sekcí.

Výhody venkovních systémů ustájení jsou především v nižších investičních a provozních nákladech, kdy je dosahováno podobných zisků jako při ustájení vnitřním při až polovičních stálých nákladech. Další výhodou jsou lepší podmínky pro přirozené chování prasnic, jako je rytí apod. Při ustájení prasnic vysokobřezích, rodících a kojících existuje několik alternativ ke klecovému ustájení, které se používá v konvenčních chovech. Jedním z nich je Švédský systém ustájení.

Základem provozu jsou skupiny prasnic se synchronizovaným datem porodu s maximální odchylkou 5 dní. Skupina je týden před porodem převedena do sekce vybavené porodními kotci. Střední prostor sekce i jednotlivé kotce jsou nastlány slámou. Den až dva dny před porodem prasnice začne vyhledávat ústraní, navštěvuje kotce, až se pro jeden rozhodne a v něm začne stavět hnízdo.

V prvním týdnu života nedokážou selata překonat práh a tak zůstávají v „rodném“ kotci. Ztráty zalehnutím jsou nízké. Při příchodu do kotce se totiž prasnice ozývá a než ulehne, vyryje si v hnízdě jakousi brázdu, do které pomalu ulehá. Pokud však prasnice na sele ulehne, působí vysoká podestýlka jako matrace.

Nejrozšířeněji používaná v Evropě i ve světě je oblouková bouda, velikost 270 x 200 cm. Rám je tvořen z pozinkované oceli, kryt je tvořen polyuretanovou vrstvou pro izolaci a dřevěnými deskami. Před vchodovými dveřmi je malý plot z ocelového pozinkovaného plechu, který brání selatům opustit přístřešek během prvního týdne života.

Plocha, kterou ohraničuje tento plot je 130 x 130 cm, výška plotu je 30 cm. Tvar této bariéry je uzpůsoben tak, že ztěžuje odchod selatům ven, ale zároveň usnadňuje jejich návrat v případě, že tuto bariéru překročili.