Vyznání vin vůči přírodě: Příklady a křesťanský pohled

Milé sestry a bratři, shromáždili jsme se ve jménu Pána Ježíše Krista, abychom vzdávali Bohu chválu a dík, abychom mu vyznávali své viny, abychom prosili za sebe i za druhé, abychom hledali nové poznání Boží lásky a očekávali na Jeho slovo, které z milosti proměňuje lidské životy.

Pane Bože, chceme Ti dnes vyznat všechno to, co nezvládáme. Vyznat vztahy, se kterými neumíme pracovat. Vyznat vztah k Tobě, se kterým neumíme pracovat. Ale především Ti dnes chceme děkovat. Že to nejsme my, naše představy o dokonalosti, naše představy o správném životě, které určují naši budoucnost, smysl našich životů. Děkujeme Ti, že tento zázrak přijetí smíme prožít i dnes, v tomto sborovém společenství. A moc prosíme, aby Tvá církev dokázala zvěstovat právě toto přijetí všem lidem po celém světě. Haleluja.

Oba dnešní texty nám vybrala církev v ekumenickém lekcionáři a já jsem za ně moc vděčný. To první, co si musíme uvědomit, že ani jeden z textů nestojí osamoceně. Že má svoji souvislost, do které ji bibličtí svědkové zasazují. To si musíme neustále připomínat, abychom se ve svědectví Písma neztratili.

My už víme, že před námi stojí Ježíš z Nazareta, ten, který přišel se základní zvěstí, kolem které se všechno točí. Tak jak jsme u evangelisty Matouše četli ve 4. kapitole: »Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské."« Tedy, máme tu neustále před očima základní zvěst o Božím království, která nás spolu s Matoušovým sborem vede k otázkám a Matouše k odpovědím ve svědectví o Ježíši z Nazareta.

První upozornění, které nám evangelista dává, je, kdo vlastně do tohoto Božího království patří. Abychom to lépe pochopili, Matouš před námi maluje obraz - Ježíš stojí spolu s učedníky na hoře, kolem něj se shromáždily zástupy. A teď - kdo vlastně do Božího království patří? Máme tendenci - nebo lépe - mám tendenci vnímat blahoslavenství jako výzvu, imperativ. Patřím já mezi ty blahoslavené - nebo z tohoto souboru vypadávám? Ale tak Ježíš u evangelisty Matouše svoji řeč neformuluje.

Čtěte také: Srovnání znečištění ovzduší

Neuvědomil jsem si, jak důležité je, že tu Ježíš mluví ve 3. osobě plurálu. Najednou Ježíše na tom Matoušově obraze vidíme zřetelněji. Mluví k učedníkům, mluví k nám a ukazuje na zástupy. „Podívejte, vy se ptáte, kdo patří do Božího království? Tak já vám to řeknu. Řeknu vám, kdo je tak šťastný, že ho Pán Bůh přijímá.

Vypadá to, že tu jde o otupení nároku, o kterém jsem mluvil. Onen apel, kým máme být, apel, který jsem z blahoslavenství cítil a který mě trápil. Skutečně - Ježíš tu mluví o radosti, o štěstí, o blahoslavenství. A Matouš zřetelně neznal onu paralelu prokletí, které má v kázání na rovině Lukáš. Ale - on tam přes to nárok je - a pořádně veliký. Je tu výzva k přehodnocení našich modelů vnímání a hodnocení člověka.

Ježíš otáčí pohled na užitečnost lidského života, na to, čí život má smysl. Najednou se náš protestantský pohled, který zcela paradoxně vytvořili model užitečnosti jako normy života, poněkud otřásá v základech. Jaká je tedy hodnota člověka? Podle čeho se měří, určuje? To vůbec není jednoduchá otázka. Stačí si představit, co všechno bylo za lidi v onom zástupu kolem Ježíše a také to, jak bylo nastavené vnímání člověka.

Velká touha po poslušnosti Hospodina, Boha Izraele vedla v tom nejlepším, co ze sebe židovství vydalo, ve farizejském hnutí, k zásadnímu problému. Ilustrují to právě ony ony pověstné příkazy a zákazy, ale šlo o celý způsob života. Do kterého nebylo vůbec jednoduché se vejít. To, prosím vás, nevnímejte vůbec jako kritiku farizejského způsobu zbožnosti ve smyslu povrchnosti. Třeba v otázkách sociálních, v otázkách příspěvků na chudé, byli určitě velice obětaví. Takže v tom problém nebude.

Problém byl - a je - jinde. Ve výlučnosti. Právě v onom hodnocení člověka. V tom, čí život má hodnotu. A to bylo zcela stěžejní. Najednou se ocitáme uprostřed problému, který se nás velice týká. Se kterým jsme bojovali v historii, se kterým bojujeme stále. Neklade na nás na prvním místě nárok ekonomický, ale je to přesto nárok zcela zásadní. A nedá se z něj vykoupit. I kdybychom dali nevímco na charitu, tak tím tento problém nevyřešíme.

Čtěte také: Cesta k udržitelnosti

Jak měřit hodnotu života? Stačí se ohlédnout k našim kořenům, k Jednotě bratrské a máme tam tento problém jako na dlani - hluboká zbožnost, obrovský nárok, tvrdá kritika těch, kdo jej nesplňují. Pro nás dnes otázky, kdo vlastně patří do církve. Jen ten, kdo chodí pravidelně do kostela a platí salár? Nebo otázky ve společnosti, kdy jsme začali určovat užitečnost života podle odváděného výkonu. A najednou nám z obrazu smysluplného života začne vypadávat spousta lidí. A to nejen ten extrémní případ, kdy se společnost dívá skrz prsty na ty, kteří nepracují a velice často ani pracovat nemohou.

Najednou vznikne termín - a to ve veřejnoprávní televizi! - nepřizpůsobiví občané. S tím, že je v tomto termínu jasně obsaženo hodnocení člověka. Je to spousta otázek, které se před námi objevují ve chvíli, kdy se církev ptá, jak se uživí. A do toho přichází Ježíš a pojmenovává tento problém. Upozorňuje, že Pán Bůh se na člověka nedívá skrze výkonnost - ať už náboženskou nebo jakoukoliv jinou.

Ukazuje učedníkům jednotlivé lidi, ukazuje všelijak handicapované, všelijak nešťastné, raněné a zklamané, zklamané sami sebou, ukazuje ty, kteří sází na hodnoty, které vedou k vytváření prostoru k životu bez ohledu na vlastní úspěch. Ukazuje je a ujišťuje, že právě oni jsou ti šťastní, ti blahoslavení, kterým patří Boží království. To neznamená, že těm ostatním by nepatřilo, ale o tom se prostě ví, o tom Ježíš mluvit nemusí. To, co ale říct musí, je, že hodnocení člověka vede zcela jinými cestami, než jaké jsme si vyšlapali.

Omlouvám se, že dnes neotevřu blahoslavenství jednotlivě, abychom se nad nimi zamysleli zcela konkrétně, ale na to skutečně nemáme prostor. Ale otevřu alespoň námět na zamyšlení, jak k této otázce přistoupil apoštol Pavel. Otevřela se mu vlastně zcela jinak - ale znovu v představě výlučnosti, jak se s ním setkal ve sboru v Korintu. Korintští byli přesvědčení, že našli klíč k určení kvality života. A apoštol Pavel - vlastně otevírá blahoslavenství. Ukazuje budoucnost ve zcela jiné představě než jakou mají moudří tohoto světa. V cestě Ukřižovaného. V oné bláznovské zvěsti o Ukřižovaném Mesiáši.

A my dnes můžeme děkovat za tato nová měřítka v hodnocení života, měřítka, která nastavuje evangelium a otevírá nám tak cestu k druhému člověku. Najednou můžeme vidět člověka a ne pouze objekt našich zájmů, objekt, který má žít tak, aby se nám to líbilo. Najednou jej můžeme přijmout ve vší různosti, v jedinečných životních příbězích, v odlišných možnostech, v odlišném množství sil. Najednou se nám otevírá cesta i k celému stvoření, k přírodě, která přestává být objektem, který poměřujeme užitečností pro člověka. Takoví, ve vší své různosti, smíme přijmout Boží milost, smíme přijmout pozvání k hostině, kterou náš Pán připravil skutečně pro všechny.

Čtěte také: Přecitlivělost k přírodě: Nový pohled

Vyznání vin

Pane, přicházíme a chceme Ti odevzdat všechnu svoji bolest, všechen svůj strach, ve kterém nedokážeme přijmout druhého člověka. Pane, vyznáváme, že si přizpůsobujeme Tvé Slovo, že nedokážeme předávat Tvou lásku k člověku, že nedokážeme svědčit o Tvé naději, a tak přispíváme k bolesti tohoto světa. A proto dnes přicházíme za Tebou, svým Bohem, předstupujeme před Tebe s touhou po naději na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení.

Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. S radostí, v jistotě víry nyní můžeme přijmout slovo ujištění o Boží lásce z úst proroka Izajáše: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? za krále Davida a královnu Ester. abychom šli v jeho šlépějích. která obnovuje všechny, kdo se cestou znavili a zestárli.

Ježíš a příroda

Z Nového zákona poznáváme, jaký je Ježíš vlídný a laskavý ve svém vztahu k lidem. Ale jaký je Ježíšův vztah k přírodě a tvorům, kteří v ní žijí? Z určitých náznaků Ježíšova příběhu v Novém zákoně a myšlenek z jeho učení se můžeme pokusit hledat na tuto otázku odpověď. Je to patrné z jeho podobenství, ve kterých se bohatě vyskytují různé rostliny, stromy i zvířata domácí i divoká.

Ježíš měl na zřeteli celou zemi, jak to dokládá jeho modlitba Otče náš, kde zaznívá prosba „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,10). Celý svět je Bohem milován a Ježíš pro něj přišel, aby jej zachránil (J 3,16). V Novém zákoně je označován jako „prvorozený všeho stvoření“ (Ko 1,15). S Ježíšem přichází mesiášský věk, který je zaslibován ve Starém zákoně, například v proroctví Izajáše, kdy pokoj, smíření a harmonie zavládne i mezi znepřátelenými zvířaty (Iz 11,6; Iz 65,25).

V Ježíšově kázání na hoře se vyskytují výroky, kterými Ježíš obrací náš zrak k přírodě, konkrétně soustřeďuje naši pozornost na ptáky (Mt 6,26) a na polní lilie (Mt 6,28-30). Vždyť Bůh Otec se stará o zvířata a rostliny, aniž by konaly práci, s jakou se snaží lidé ustaraně zabezpečit svůj život. Poukaz na přírodu a její tvory nacházíme u starozákonních proroků (Jr 8,7) a v mudroslovné literatuře (Jb 12,7-10; Př 6,6). Člověk si může někdy vzít příklad i z tvorů a přírody, která je pozoruhodným Božím dílem.

Jiný Ježíšův výrok pronesený v kázání na hoře, kde se o přírodě hovoří, je zaznamenaný v 5. kapitole Matoušova evangelia. Ježíš zde říká, že Bůh dává svítit slunci na dobré i zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45). Může to znít jako provokativní tvrzení, které vyvolává otázky, zda je Bůh opravdu spravedlivý a zda není lhostejný k dobru a zlu. To, co však zde chce Ježíš především sdělit, je, že dary přírody jsou pro všechny a Boží láska se projevuje vůči všem (Ž 145,9). Boží dobrota se projevuje vůči všem bez rozdílu, ať jsou dobrými nebo špatnými. Kdo z nás však může tvrdit, že je tím dobrým a ti druzí jsou špatní?

Ježíš vnímá v přírodě Boží blízkost, přítomnost a působení projevující se v zázraku růstu (Mk 4,27) i v promyšlené vzájemnosti stvoření, kdy vyrostlé stromy poskytují domov jiným tvorům (Mk 4,32). Proto se Ježíš dívá na přírodu radostně a má radost z jejích mnohých požehnaných darů. Zná sice obě stránky přírody - dobrou i zlou, ale dává přednost té dobré. Dokáže se také z jejích darů - včetně vína - s druhými srdečně a vděčně radovat.

Nejen chrám (L 2,49), ale právě příroda byla pro Ježíše místem rozhovoru se svým nebeským Otcem. Ze svědectví Nového zákona Ježíš vyhledával opuštěné místo bez lidí, aby se tam modlil (Mt 14,13; Mk 1,35; L 4,42; L 5,16). Naznačme ještě Ježíšův vztah ke zvířatům. Z jeho podobenství o ztracené ovci je zřejmý jeho laskavý a citlivý přístup ke zvířeti (L 15,3-6). Když vjížděl do Jeruzaléma, tak neoddělil matku od oslátka (Mt 21,7; srov. Dt 22,6). Razantně může naopak působit jeho jednání v jeruzalémském chrámu, kdy vyhnal zvířata i s prodejci (J 2,14-15). Na zvířata použil dokonce důtky z provázků. Ale tímto „vyhnáním“ zvířat předznamenal konec zvířecích obětí, které byly spojeny se starozákonní židovskou bohoslužbou.

Přímluvná modlitba

Pane Bože, přicházíme, abychom Ti odevzdali všechny ty, kteří jsou jiní než my. Pane, vyznáváme, jak moc nás trápí, že křesťané dokáží používat své náboženství k útokům na lidi, kterým nerozumí, které nechápou, kteří je dráždí. Pane, prosíme o skutečnou toleranci pro Tvou církev. Prosíme, abychom z vlastní pýchy nebo slabosti, nejistoty, nebránili světlu Tvé milosti pronikat do temnot lidské bolesti. Prosíme za všechny, kterým postoje církve ubližují. Prosíme, abys v nás probouzel vnímavost pro Písmo, abychom v něm dokázali rozpoznat Tvůj hlas.

Pane, prosíme, přiznávej se ke snaze těch, kteří se snaží o smíření mezi lidmi. A nám pomáhej, abychom je dokázali ujišťovat o tom, že jsou blahoslavení. Že jim otevíráš dveře svého království. Pane, prosíme, proměňuj naše srdce, abychom dokázali podpořit ty, kteří se snaží prolomit xenofóbii v naší společnosti. Pane, jsme nešťastní z toho, že se jednání o Sýrii zastavila. Jsme nešťastní z toho, že se neuskutečnila již dohodnutá možnost odchodu žen a dětí z obleženého města Homsu. Odevzdáváme Ti všechny trpící v konfliktech.

Pane, hodně nás trápí narušené lidské vztahy. V rodinách, v církvi, ve společnosti. Dostali jsme se do pasti a nevíme, jak z ní. Pane, prosíme, veď nás k pokání. Jsme nešťastní z toho, že se neobjevují nové zprávy o Hance a Toničce. Prosíme, smiluj se.

Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. Amen.

tags: #vyznání #vin #vůči #přírodě #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Klíč k čistotě kadeřnického salonu
• Korejská republika a klimatické změny
• Inspirace z brazilské přírody
• Dopravní uzel Florenc
• Průvodce tříděním plastů