Vznik slova příroda a jeho etymologie

Úkolem historie jako vědecké disciplíny je popisovat hospodářské, politické a sociální poměry, zkoumat dějiny techniky, vědy, kultury nebo umění, seznamovat s historií lidstva, rozšiřovat poznávání národních i světových dějin. Historická věda nám dokazuje, že dějiny nejsou pouhým nahodilým nakupením jednotlivých událostí, ale že tyto mají logiku, vnitřní řád a smysl. Vysvětlováním kdy, jak, za jakých podmínek a v jakém prostředí společnost vznikala by měla přispět k větší toleranci.

Na počátku bylo slovo. Vznikem a původem slov se zabývá věda zvaná etymologie. Mnohdy nás dokáže pěkně překvapit! Některé běžně užíváme pojmy se totiž zrodily zcela jinak než jsme se dosud domnívali.

Ukázkou se snažím naznačit, že přejímání slov provázelo češtinu odjakživa. Nejdřív čerpala z latiny a němčiny, později z francouzštiny a dalších neslovanských jazyků. Teprve v národním obrození začala cíleně sahat po slovanské slovní zásobě. Z polštiny do ní buditelé svévolně vpašovali lodyhu, pyl, rozpravu, odvahu, vzor, z ruštiny nápěv, postup, přízrak.

Některé z přejímek se ujaly, zejména příroda, která z češtiny kdysi dávno vypadla a v podobě obrozenské přejímky z ruštiny (priroda) do ní byla navrácena. Horší než s přejímkami to bylo s obrozenskými kalky. Po obrození zas čeština otevřela dveře jazykům neslovanským. Přejatá slova prý představují asi třetinu původní české slovní zásoby. Přijde ovšem na to, čemu říkáme původní. Tak jako za „původní“ rostliny dnes považujeme ty, které se objevily po ustálení dnešního klimatu, původní slova jsou (zjednodušeně) ta, která se objevila po vyčlenění Slovanů.

Řecké slovo φύσιϛ překládáme tam, kde umožňuje taky plurál, jako „přirozenost“, zatímco tam, kde plurál neumožňuje, „příroda“. V Řecku není příroda nebo přirozenost protikladem k nějakému „nadpřirozenu“, neboť Řekové na rozdíl od latiníků žádné nadpřirození neznají. Každá přirozenost vzniká jakožto zanikající. Začíná zanikat už od svého vzniku a dovznikává až do konce svého zániku.

Čtěte také: Glukóza: Přírodní vznik

Význam slova přirozenost pozoruhodně klouže napříč různými úrovněmi obecnosti všeho, podle čeho rozpoznáváme: vlastnost, povaha, podoba, způsob, druhové určení... V průběhu klasické doby se však význam slova φύσιϛ mění, až je Aristotelés stabilizuje významově blízko druhu nebo esenci. Omezení na tento okraj starší významové škály způsobí četná nedorozumění.

Do českého jazyka proniká řada cizích slov a některé z nich mají původ v latině. Určitá slova podobně znějí, ale píší se jinak. Například předpona dis se ve slovech disharmonie nebo disimilace píše s i, jinde je předpona dys ve slovech dysfunkce nebo dysgrafie s ypsilonem. Lingvistka a spisovatelka Jaroslava Hlavsová se dnes zamýšlí nad podobným případem s řeckými slovy v českém prostředí.

Četná slova běžně užívaná obsahují řecký základ fil a souvisejí s řeckým slovem fileo - miluji. Pozitivní cit k nějakému předmětu vystihují slova se slovním základem fil v první části, jako filharmonie - tj. velký symfonický orchestr. To je název vzniklý až se vznikem takových hudebních těles v 19. století. A jsou tu také názvy oborů. Filosofie - doslova láska k moudrosti, vědění - a filologie, která se zabývá jazykem, slovem. Logos je slovo i řeč.

V názvu přednášky jsou tři termíny; musíme se nějak dohodnout o tom, jaký jim připíšeme význam. Dalo by se možná vyjít od toho, že jsme na Th-fakultě a že by tedy mělo být jasno alespoň o tom, co to je teologie. Ale vyvedu vás z omylu: ani mezi theology není jednoty v tom, může-li se theologie legitimně zabývat přírodou, tj. je-li možná jakási „theologie přírody”. Co je tedy tématem (kdysi se říkalo „předmětem”) theologie? Samo slovo nám nepomůže. Rozhodně už nemůžeme uznat platnost nějaké „vědy o Bohu” (a už vůbec ne o bozích, jak to platilo kdysi ve starém Řecku).

A jak je to s „vědou o přírodě”? Zdá se, že to není o nic lepší, ba v jistém ohledu ještě horší. Co to je přírodověda? Existuje vůbec něco takového? Nikoli; máme jen různé přírodní vědy, ale žádná z nich není dostatečně kompetentní k tomu, aby přesně vymezila, co to je „příroda”. Ostatně to vůbec není taková výjimka, jak by se mohlo zdát. Fyzika neumí pojmově vymezit, co to je prostor, hmota nebo čas, ačkoli s tím vším stále počítá a pracuje; biologie nedokáže vymezit, co to je život; psychologie dokonce už dávno přestala počítat s duší. V takovém zmatku není pak divu, že nejen v minulosti docházelo ke sporům, neboť i dnes zůstávají věci dalekosáhle nevyjasněné a snad i temné. V čem vlastně je problém? Mohou se vůbec alespoň dnes theologové s přírodními vědci o něčem domluvit? Nebo tu jde o dva naprosto odlišné „režimy řeči”, jak říká např. Bělohradský, z nichž každý má „svou pravdu”? O čem spolu vůbec mohou obě strany hovořit?

Čtěte také: Vznik přírody a filozofie

Právě pro tohle všechno musíme jen s velice kritickou opatrností číst historická líčení sporů církevní hierarchie a theologů s novodobými a pak moderními přírodovědci. Taková „literatura faktu” je dobrá leda jen k tomu, abychom si upevnili sebevědomí ve srovnání s těmi bláznivými dobami tak sto, dvěstě až čtyři sta let zpátky (pokud nepůjdeme ještě hlouběji do minulosti). Jedna věc je ovšem zaručena, že ničemu neporozumíme, protože ani ničemu rozumět nechceme - už předem víme, že to byly nesmysly, anebo víme stejně předem, která strana měla pravdu a která ne. K podstatě celého fenoménu se však touto cestou nikdy nedostaneme.

• Kralický překlad: (podle 4827, Biblická konkordance, Praha 1933)
• příroda - ani jednou (dokonce ani v NZ)
• přirozený - jedinkrát ve ST (Ž 32,4), jinak vše NZ
• přirození (= povaha)

Velká konkordance: Ex 1,11 Ž 90,10 (nemoc přiroz.) Lv 15,25-26 Ž 32,4 termíny z LX: dynasteia tiktein fysis fysikos kata fysin

Příroda, již stč. (Klaret) vedle přirozenie, tak i slc. príroda, pol. przyroda, ukr. pryróda, r. priróda, hl. přiroda, dl. pširoda, b. sch. sln. priroda. Tvořeno jako ú-roda od uroditi se. Původně tedy „co se přirodilo” - pravidelný přírůstek mláďat atd., pak co se rodí, vzniká bez zásahu člověka, nikoli uměle, vlastnost takových věcí i souhrn jich. Č. příroda, vytvořené Klaretem; v nč. proniklo do slovníku Thamova (Rais, SaS 17.105). (7647, Etymlogický slovník jazyka českého, Praha 21968, str. 494.)

České slovo „příroda“ vzniklo jako překlad latinského „natura“ a řeckého „FYSIS“. Všechny tyto termíny již etymologicky poukazují na rození, ale lidé si to většinou neuvědomují. V dějinách vzniklo v tomto bodě velké napětí mezi jazykem samým a jazykovými zvyklostmi. Pro dnešního člověka je příroda převážně neživá, život je znám jen na jediné planetě jedné hvězdy, která náleží k jedné galaxii; ostatek jsou jen dohady.

Tradiční řecká pojmovost měla svůj vzor v geometrii, kde nemá smysl mluvit o zrodu nebo hynutí trojúhelníků nebo kružnic. Proto geometrické útvary nemají a nemohou mít žádnou FYSIS v původním smyslu, v němž k FYSIS náležela také THANATOS, smrt. Odtud problém, jak vůbec „chápat“ (tj. pojímat, pojmově vymezit) život. Právě v tom spočívá problematičnost pojmů, ne v údajném „velikášství“ člověka, které Picht vidí v tom, že člověk se chce ve své mysli vztáhnout k celku veškerenstva. V tom není velikášství, nýbrž velikost člověka (jak věděl dokonce Pascal). - Kromě toho pojem je nástroj myšlení, jen pojmovost je možno nazvat „formou“ (lépe však strukturou) myšlení.

Čtěte také: O fosforu a jeho vzniku

Pochybnosti o použitelnosti tradiční pojmovosti se nevztahují jen na přírodu, ale na mnoho jiných skutečností, vlastně na všechny skutečnosti, které nejsou pouhými předměty, pouhými věcmi. A protože „pouhé předměty“ jsou jen výmysly, konstrukcemi objektivujících věd, a protože zároveň pojmová práce se po staletí v některých směrech osvědčuje, je třeba nezavrhovat pojmovost vůbec, nýbrž přesně vymezit rozsah platnosti pojmovosti řeckého typu a zároveň usilovat o neméně přesnou pojmovost jiného, nového typu, která by nebyla podobným způsobem zatížena.

Nestačí se tedy problému „přírody“ jen nevyhýbat; je zapotřebí se vybavit náležitějšími prostředky k tomu, abychom dokázali „přírodu“ (a další skutečnosti, které nejsou pouhými „předměty“) myslet a „chápat“, aniž bychom je „uchopovali“, „zajímali“ a aniž bychom se jich „zmocňovali“ (sám Picht užívá termínu „pojmově zachytit“; tato násilnická stránka tradičních evropských výrazů pro „chápání“ a „pojímání“ dobře odpovídá řecké pojmovosti, ale do jazyků byla uvedena teprve prostřednictvím latiny). Pichtovi odpustíme, že podle běžného německého způsobu mluví o „dějinách pojmů“; správně je třeba mluvit o dějinách (významů) slov resp. jejich významových posunů. Pojmy nemají dějin, nemají vůbec vývoje - to je třeba držet proti Hegelovi. Je možno jenom jeden pojem nahradit jiným, třeba velmi podobným. Pojmy také nejsou pravdivé ani nepravdivé, nýbrž jen správně nebo nesprávně, platně nebo neplatně nasouzené (řadou soudů konstituované).

Řečtí filosofové nazývali přírodu TO PAN - veškerenstvo. Bible pojmenovává přírodu jako „stvoření“. Člověk je ve stvoření jedním z tvorů, a obývá ve veškerenstvu jednu malou planetu na okraji jakési Mléčné dráhy. Jak tedy může toto veškerenstvo poznávat? Jak může jeho myšlenka pojmout toto veškerenstvo tak, že je ohodnotí jako stvoření nějakého stvořitele? To je právě otázkou pro tuto přednášku. Tím, že tuto otázku kladu, obviňuji název, pod nímž byla ohlášena, ze lži; neboť pojem je jedna z forem myšlení, která byla lidmi vynalezena ve velmi pozdní fázi jejich dějin, aby vytlačovala jiné, základnější formy lidského poznání. Je tomu teprve asi dva tisíce let, co nepatrná část lidstva, totiž Evropané, myslí v pojmech. Domnění, že je možné v zrcadle tohoto problematického nástroje zachytit veškerenstvo, jehož jsme sami částí, charakterizuje velikášství člověka, ale odporuje rozumu. Pojem přírody, jak ukáži v této přednášce, je nemožný. Ale novodobé myšlení převedlo přírodu na pojmy a díky této umělé operaci vyvinulo metody, s jejichž pomocí dochází k tomu, že ten kus přírody, v němž žijeme, je ničen. Pojem přírody je nemožný - ale přece je tu. A když jej chceme proniknout, musíme znát jeho dějiny. Ve 20. století jsme se odnaučili myslit o přírodě jinak než v pojmech. Nespočetné reflexy pojmu přírody jsou všude kolem, ať už se hneme kamkoliv. Pronikly do naší mluvy. Určují naše myšlení a naše chování. A proto nelze mluvit o veškerenstvu a nemluvit přitom o pojmu přírody a jeho dějinách. V tomto smyslu vás název této přednášky přece jen neobelhal. Označuje to, co evropské myšlení od dob Descartových stále předpokládalo, ale co se v této přednášce má stát problémem.

Tímto proudem nás pak pravděpodobně ovlivnil nejvíce, a jeho výsledkem je jak naše estetické okouzlení přírodou, tak zcela hmatatelné fenomény intenzivně dotvářející krajinný ráz - výstavba různých turistických zařízení podél vyhledávaných cest, turistické značení i rozhledny, stejně jako chráněná území či národní parky.

Termín pochází ze starofrancouzského slova romance, kterým se označovala románská mluva v protikladu k latině vzdělanců. Od 17. století se pak adjektiva „romantický“ užívalo ve významu „jako v románě“, jako něco vybásněného, dobrodružného, fantastického, ale i nepravdivého. V této době se používá, ne již s kritickým podtónem, i pro označení krajiny z obrazů Lorrainových a Poussinových a rozumí se jím citové kvality malby. Tím se dostává pojmu romantismus i prvního spojení s přírodou.

Romantismus totiž vzniká z pochybností vůči klasickému, vůči klasickým, tj. rozuměj antickým vzorům, stejně jako vzniká z rousseauovské skepse vůči civilizaci a kultuře, tolik vynášených osvícenstvím. Tomu odpovídá pak i zcela opačná východiska uvnitř člověka i ve vnějším světě. Jestliže lidé osvícenství hledají sílu i smysl své existence v rozumu a racionálním zkoumání vnějších věcí, romantik se obrací ke svému nitru, kde hrají hlavní roli emoce a duchovní „rozměr“. Zatímco osvícenci se obracejí do vnějšího světa s důvěrou v jeho poznatelnost nástroji vědy a rozumu, romantici naopak zdůrazňují pokoru před nekonečností vesmíru, přírody, Boha, před tajemstvím. Zatímco přísně a racionalisticky založené osvícenství nenávidí „pověru“ i církev a ústí někdy až do ateismu, člověk romantismu se obrací znovu k duchovnímu prožitku, k hledání Boha, a to v oficiální církvi i mimo ni.

Snaha nalézt protiváhu k antice a jejímu pohanství vede především ke (znovu)nalezení křesťanského středověku. Středověk, zejména gotika, se nyní stává vrcholným obdobím, ke kterému se upínají zraky Evropanů. Gotika jako sloh, považovaná kritiky obdivujícími antiku za pouhopouhý sloh barbarů - Gótů - je nejen rehabilitována, ale 19. století se ji dokonce pokusí „resuscitovat“ v podobě novogotiky. A nalézáme tu i argumentaci založenou na zdůrazňování přírody, protože gotika je v této době chápána jako nejorganičtější, vegetativní bujivosti nejbližší dílo lidských rukou, znázornění přirozené architektury a krásy lesa.

Pro romantiky gotické tvarosloví jakoby splývá s přírodou, stejně jako se gotické ruiny vynořovaly ze změti rostlinstva, které je obrůstaly a se kterými jakoby srůstaly. Stejně tak v opozici vůči osvícenskému racionalismu i upřednostňování antiky jsou pak objeveny i místní neantické tradice pohanské, především mytologie severská a keltská, ať již původní či umělá. Posvátno a tajemno ale zprostředkovávaly i další formy, především pohádky (Grimmové, 1812) a lidové příběhy, sbírané - ostatně již osvícenci - mezi lidem. S tím vůbec souviselo i „objevení“ národních tradic a národního povědomí, opět v opozici vůči kosmopolitnímu osvícenectví. Kromě duchovna křesťanského středověku měli romantici rádi i pohádky či neantické pohanské mytologie.

Romantismus byl ovšem i opozicí či vzpourou proti nastupujícímu „modernímu“ věku technologií. Jak shrnuje filosof Břetislav Horyna: „Romantizovat svět znamená vrátit mu nazpět kouzlo, které začal ztrácet s rozvojem moderní civilizace. Odkouzlení světa, které přinesla racionalizace, empirizace, subjektivizace a modernizace, vytváří žitou skutečnost, již chce romantická poezie opět mystifikovat, znovu zakouzlit. Jak se Evropan odvracel od vlastní kultury, našel také znovu zalíbení v kulturách odlišných, v exotice. Pochopitelně ne k přírodě descartovsky geometrizované a mechanizované či přírodě eukleidovsky geometrických tvarů, ale stejně jako Rousseau k přírodě volné a divoké, která ztělesňovala tajemství vesmíru i Boha.

Právě v přírodě byla pro romantika přítomnost duchovního principu či Boha nejvíce zřejmá. V přírodě, která je jakýmsi pojítkem i zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem, může člověk nejlépe zakoušet kontakt i ztotožnění se s božstvím. Námětem romantického umění je proto příroda volná, často ve svých divokých, člověka převyšujících aspektech, rozevírající se do nekonečna, kde mírou není člověk, ale Bůh. Romantici, vyhledávající v přírodě samotu a putující osaměle krajem, nejsou vlastně nikdy sami. Jsou blíže Bohu, pobyt v přírodě je pro ně hlubokým náboženským zážitkem. Krajina celá je nejen proniknuta Bohem, ale je přímo (pohansky) oduševnělá, celá žije. Jak si zapsal v jednom fragmentu Novalis: „Zvláštní druhy duší a duchů, které obývají stromy, krajiny, kameny, malby. Na krajinu musíme nazírat jako na dryádu nebo oreádu. Krajinu máme pociťovat jako nějaké tělo.

Tato spojitost našeho nitra s přírodou, krajinou se stala předmětem obrovského zájmu a oblíbenosti přírody v romantickém umění. Umění připadl nyní obrovský úkol - odhalit a pronikat k tajemství lidské duše. K tomu ale bylo zapotřebí nějakého slovníku, díky němuž bychom byli schopni vyjádřit (obrazem, slovem) nevyjádřitelné. A tím nejlepším, co dokáže zobrazit hnutí v našem nitru, je právě příroda. Tyto pocity v nás příroda vyvolává, protože i my jsme přírodou. Novalis ve svém Modrém květu (1802) píše: „Pokud se týká obrazů, je příroda nejskvělejší učitelkou. Vytváří nesčetné krásné i podivuhodné podoby … Máme zálibu ve zpěvu slavíka, v šumění větru a v nádherných světlech, barvách a podobách, protože působí příjemně na naše smysly; a poněvadž naše smysly jsou takto uzpůsobeny přírodou, která vytváří skutečnost, líbí se nám i její umělé napodobení. I sama příroda chce vychutnati požitek ze své umělecké tvořivosti a proto se proměnila v lidi, v nichž se sama těší ze své velkoleposti…“ V tomto citátu je ovšem vidět i jiné pojetí umění, které se vlastně nedá zcela odlišit od přírody, i ono je vlastně prostřednictvím umělce jejím dílem.

Pro romantika příroda splývá s uměleckými díly člověka často v nerozlišitelném, tajemném a neustále proměnlivém celku, tak jako např. Pokud je příroda jakýmsi slovníkem, jehož prostřednictvím se můžeme nejen vyjadřovat, ale kterým ona vlastně mluví sama se sebou, pak je to slovník příznačně tajemného, ambivalentního významu. Schelling píše: „Co nazýváme přírodou, je báseň, která je uzavřena do tajného zázračného písma.“ V romantickém umění nejde tedy vůbec o nějakou doslovnou, „realistickou“ nápodobu krajiny, jak píše C. D. Friedrich: „Úloha malíře nespočívá ve věrném znázornění vzduchu, vody, skal a stromů. Pro romantismus bylo typické i akcentování odvrácených stránek přírody, jejích „nočních stránek“, německy Nachtseiten, což se mohlo projevit v jisté surovosti živlů, ale i určité sychravosti, nevlídnosti a smutku krajiny.

Bolestný a melancholický pocit, zakoušený tváří v tvář v přírodě - a to i vůči jejím krásám - je určitě něco, co nacházíme v některých tónech už u Rousseaua (Vyznání, Julie). Světobol, melancholie a žal plný touhy je něco, co je typické pro toto období. (Ale nejen pro Evropana. Právě melancholie a bolest z krásy přírody jsou velmi charakteristické např. pro Japonce.) Příroda začíná probouzet i v evropském člověku stesk, tesknotu. Je to v neposlední řadě i rousseauovský stesk po původním a ztraceném ráji, životu lidstva v přírodě a „v přirozenosti“. Tady je romantismus dědicem i stesku po Zlatém věku idylické krajinomalby a klasicismu. Je to ale i bolest ze svobody přírody, z její „přirozenosti“, a vlastně svobody a autonomie (byť domnělých). Theodor Adorno tuto bolest vidí jako charakteristickou právě pro vnímání přírodního krásna člověkem novověku: „Po dlouhá období se stupňoval cit pro přírodní krásno s utrpením na sebe odkázaného subjektu z upraveného a uspořádaného světa; tento cit nese stopu světobolu…“

tags: #vznik #slova #priroda #etymologie

Oblíbené příspěvky:

• Automatický koš 68l – recenze
• Houby a zákon
• Průvodce odpovědným nakupováním
• Film Proti přírodě
• Odpadkový koš Curver Flipbin: Test