Filozofie vzniku přírody a dějiny

Archaické myšlení nezná otázky v pravém smyslu slova. Lidské bytosti v kosmu je prožíváno a chápáno intuitivně a podpíráno tradicí, mytologií. Potřebě výslovných otázek a odpovědí.

Tak vznikla na přelomu 7. a 6. století př. n. l. obcích Malé Asie (Milét, Efesos) nejstarší filosofie, zvaná přírodní. Místo vysvětlování světa vůlí bohů, nýbrž z přirozených příčin. Milétští myslitelé, hledají odpověď na otázku, jaká je základní přirozenost (fyzis=zdroj života) světa. Thalés z Milétu (asi 624-545 př. n. l.) pokládal za takovou přirozenost, z níž vše vyrůstá, vodu.

Anaximandros považoval za počátek „apeiron“ (bezmezné, neurčité). Věci vznikají tím, že se z apeiron vydělují, navzájem omezují, dotvářejí a posléze zahlazují. Anaximenes (asi 581 - cca 500 př. n. l.) učil, že číslo je podstatou všeho, důvodem tvarů, principem kosmu. Kosmos sám chápal jako průsečík vztahů meze (peras) a neomezena (apeiron).

Dle pýthagorejství lze číslo odhalit v čemkoliv. Vše převádí na číselně postižitelné činitele. Věci vznikají z 1 (bod), 2 (čára), 3 (plocha), 4 (prostorový tvar). 10 - posvátné číslo pýthagorejců, které v sobě zahrnuje vše základní. Mez brání vítězství beztvarého chaosu. Jiné chtěly provádět celkovou reformu života podle kosmického řádu. harmonickou rovnováhu kosmu. realitami, které tvoří nezanikající jádra jevů.

Hérakleitos z Efezu (540-480 př. n. l.) považuje svět za živý oheň, „který se vzněcuje podle míry a hasne podle míry“. Ustavičné změny („nevstoupíš dvakrát do téže řeky“). Svět o své povaze ustavičně mluví (logos=řeč), ale lidé nerozumějí této řeči a přijmout proti­kladnost všeho - včetně života, který je spoluurčován protikladem smrti. soustavný milující boj, spor (polemos) je neměnným zákonem, z nějž nelze vystoupit. věcmi i kosmem samým. pochopit ji jako nutnou a spatřit celek světa tvořený ustavičným vyvažováním soupeřících, ale neoddělitelných sil.

Čtěte také: Marx a filozofie přírody

Xenofanés (asi 565-473 př. n. l.) kritizoval antropomorfní představy bohů, které pokládal za výplod lidské představivosti. Parmenidés (540 - 465 př. n. l.) jednoznačně nadřazuje rozumové poznání (pravdu) nad smyslové vidění, které považuje za zásadně nepravdivé (pouhé mínění). Veškerý pohyb, změna, vznik i zánik jsou pouze smyslové klamy. Podstatu světa je možné poznat jenom rozumem, kdy myšlení je totožné s bytím, neboť nicotu myslet nelze. Jestliže bytí jest, musí být odevždy a provždy, úplné a celé.

Vnímáme ustavičné vznikání a zánik věcí. Podrobíme-li tuto zkušenost rozumové úvaze, dobereme se snadno jádra klamu. Vznik je stav před bytím - tedy nic, zánik je stav po bytí - tedy opět nic, vznik ani zánik logicky nejsou. a nemizí, neboť bychom jinak museli myslit vznik z ničeho, což je nesmysl.

Zénón z Eleje (490-430 př. n. l.) celou řadu tzv. Empedoklés (asi 492-432 př. n. l.) tvořivě spojil prvky učení svých předchůdců. Místo Parmenidova jednotného bytí zavedl čtyři živly (oheň, vzduch, země, voda). praelementy tvoří neměnný základ všech proměn. zaniká. a rozlučováním by bylo možné vyložit vznik a zánik věcí.

Anaxagorás (500-428 př. n. l.) Uznával jich ale nekonečné množství. Podle převahy semen určitého druhu (např. dřeva) poznáváme, co věc je. „semeny“ věcí. Démokritos soudí, že svět sestává z plného jsoucna a z nejsoucího prázdna. Podle něj žádná věc nezaniká a nevzniká - jen se mění na věci jiné. nazývá atomy (atomos = nedělitelný). a rozpojováním povstávají a hynou mnohé světy i vše viditelné v nich. jak jeho tělo, tak duše (byť se jedná o hmotu nesmírně jemnou). ducha - rozum - NÚS.

V pátém století př. n. l. Ke slovu přichází nejvýznamnější ohnisko řecké filosofie - Athény. obchodníci a řemeslníci, byl kladen velký důraz na veřejné vystupování a řečnické umění. odporuje představě o posvátnosti původu práva. objektivní míry posuzování pravdy. věcí“.

Čtěte také: Knihy o Antické Filozofii Přírody

Sókratés (470-399 př. n. l.) Byl současníkem a odpůrcem sofistů. položil na poznávání vlastní duše. Chodil po Athénách a diskutoval s občany o mravních a společenských otázkách. Například: Jaký stát je nejlepší, co je ctnost?, co je statečnost?, a tak dále. dojít k vymezení zkoumaných pojmů. Sokrates nezanechal žádné psané dílo. šlo.

Platón (427-347 př. n. l.) jeho filosofická díla mají podobu dialogu. idejí. Ideje jsou jediným pravým bytím, zatímco věci reálného světa jsou jen jejich nezřetelnými stíny. ale pouze v jejich dílčích projevech. Nejvyšší ideou je idea dobra, která dává říši idejí řád. Platón se také zabývá návrhem ideálního státu založeného na spravedlnosti. vyznačujících se moudrostí, vojá­ků, vyznačujících se statečností, a výrobců, vyznačujících se uměřeností.

Aristotelés (384-322 př. n. l.) Čistá látka (pralátka) pro naše smysly neexistuje, neboť každá poznatelná látkaᛏ je již nějak formovaná. látky neorganické, jejichž formou je tvar. Tyto jsou zase látkou pro další stupeň, pro živočichy, jejichž formou je smys­lovost a volný pohyb. Je to tedy čistá forma, činnost, myšlení sebe sama a to je bůh. kdežto stálice jsou z jiné látky, jakéhosi pátého živlu, věčného, jehož formou je kruhový pohyb. rozeznává u člověka trojí duši: rostlin­nou, živočišnou a vlastní duši lidskou, duši myslící. nesmrtelná.

Osud filosofie po Aristotelovi souvisí s politickým úpadkem Řecka. klesl. Poté postupně přešlo pod nadvádu Říma. Stoickou filosofii založil vznícen velikostí Sokratova charakteru Zenon z Kittia (346-265). Celý vesmír je tělem tohoto boha, jenž sám je jemnou hmotou, rozumem, který udržuje svět svými zákony. Boha chápe jako ohnivého ducha pronikajícího světem. nez­měnitelným a neodvratným osudem. Proto je lépe se tomuto osudu podřizovat dobrovolně.ᛏ Mravnost viděli stoikové v žitím v souhlase s přírodou. účel života pokládal ctnost. A ctnost společně s moudrostí spočívá v tom, že se člověk při­způsobí tomu, co je nutné.

Epikúros považoval za nutné znát přírodu a její zákonitosti především proto, aby se člověk zbavil strachu z bohů a ze smrti.ᛏ Za nejvyšší statek považuje blaženost. Zároveň se stoicizmem a epikureizmem se mocně šířila filosofická skepse. tvořit odborné vědy. Jejich středisko bylo v Alexandrii. Pythagorejskou nauku o čísle jako základu všeho jsoucna obnovuje Apolonius z Tyany. Přikládá ovšem číslům význam bytostí, platonských ideí. Nad nimi je bůh. k bohu, k tomu však potřebuje vést mravný a asketický život; dále je mu třeba zprostředkování zvláštních bytostí vycházejících z boha, tzv. Filon Alexandrijský (30 př. n. l. - 50 n. l.) opět smířit.

Čtěte také: Vznik přírody a života: Filozofický pohled

Hlavním představitelem je Plótínos (204-270). k tělu, a konečně hmotný svět, k němuž patří i naše tělo. je zcela zásadně spjata s křesťanstvím. „Patristika (pater = lat. až do cca r. 800. teze). Aurelius Augustinus (354-430) učí, že Bůh zjevuje pravdy, které rozum nechápe, pouze věřícím. našeho vědomí. Naše myšlenka je nejjistější ze všech zkušenos­tí. Pojetí světa vyjádřil třemi teze­mi: Bůh je pánem světa. Duše je pánem těla. Člověka můžeme posuzovat jen podle lidského úsilí, nikoli podle jeho rozumu. Vůle vytváří člověka. Pro konání dobra nestačí poznávat je, jak tvrdil mj. ale milovat je a uskutečňovat je. Tím položil důraz na lásku, činnost a vnitřní život.

Ale svoboda vůle je podmíněna milostí Boží: Člověk nemá na svých skut­cích zásluhu, protože všechny jeho činy jsou před­určeny Bohem. „Scholastika (schola = lat. škola) kvete v rozpětí mezi 8. a 15. stol. k postihu harmonického celku kosmu i základních úkolů a směřování lidského života. Boží existenci lze vyvodit už z pouhé ideje Boha domyšlené do důsledků. (1033-1109), takové naprosto dokonalé jsoucno, že nic většího než ono neexis­tuje. existence. Vždyť v opač­ném případě by nebylo tím největším jsoucnem a nezahr­novalo by všechny dokonalosti. Ideu neexistujícího Boha nelze vůbec myslet. Je mírným realistou. Jako ideje Božího ducha čili myšlenky, kterými si Bůh před stvořením světa věci představuje, existují ale také před věcmi. skutků. Svět a věci v něm a dokonalost musí mít jinou příčinu než do nekonečna jdoucí řetěz příčin. duše však neexistuje dříve než její tělo a nemá žádné vrozené pojmy. Duns Scotus velice zúžil počet církevních nauk, které lze pochopit a dokázat rozumem. z ničeho a nesmrtelnost duše. Ani Aristotela neuznává za autoritu tak rozhodující, jako Tomáš Akvinský. stejně jako její vzor trojjedinost. - Bohu.

Středověkým myšlením bylo lidstvo odvedeno příliš daleko od skutečného života, od přírody a rozumu. návrat k oběma. k církevní obnově. Dokazuje, že člověk sám nemůže nic poznat a vědět. V extázi však lze bez­prostředně nazírat Boha. zkoumání mechanická a astronomická. Skepsi odůvodňuje tím, že Bůh v sobě zahrnuje vše, a tedy obsa­huje i protiklady. Bernard Telesius (-1588) zamítá při výkladu přírody starověké živly. Místo aristotelské formy zavádí pojem síly. vůbec středem všeho jsoucna. Tím dal popud k novému přemýšlení o základních náboženských tématech, jež vedlo k sestavám tzv. pozornost, se stává stát. Jediným kritériem vládcova činění je jeho politický úspěch, jímž je vzestup významu státu. neplatí už ani náznak morálky. proti dedukci staví induktivní metodu poznání, která postupuje od dílčích poznatků k obecným závěrům.

Všechno jsoucí je podle Hobbese (1588-1679) těleso. Všechno dění je pohyb. dějí s mechanickou nutností. Duch je jenom jemné tělo, neboli pohyb v jistých částech těla organického.ᛏ Vše, co smysly odrážejí, je pohyb hmoty. Původní, předspolečenský stav lidstva charakterizuje jako válku všech proti všem (člověk člověku vlkem). na základě spole­čenské smlouvy. přinesla renesance, se ukázalo být jako nevratné. o vrozených ideách. se tyto představy jasně a zřetelně vybavily. která je nejlepším výrazem jednotného, zřetelného a jasného poznání. a z duše. činná, jak vidíme všude u dějů přírodních. vlastní bytosti (myslím, tudíž jsem). je jediná nekonečná podstata, která je našimi smysly nepoznatelná, neboť z ní můžeme vnímat pouze myšlení a rozpros­traněnost. Boha s příro­dou. Bůh působí pros­třednictvím kauzálního zákona, ze kterého není vyňat ani člověk. geometric­kou metodou.

v různém stupni oduševnělé. Monády se navzájem neovlivňují, ale jsou stvořeny Bohem tak, aby jejich vjemy vzájemně souhlasily. je dáno vše, co se bude dít (předzjednaná harmonie). Bůh stvořil svět jako nejlepší z možných světů. počet a je­ho způsob zápisu se používá dodnes. Osvícenství je doba vítězného tažení rozumu. rozumného vědění. Tento postoj hledá uplatnění především v praxi. John Locke patří k novověkým teoretikům společnosti. moci ve společnosti legitimní, odpovídá, že vládne-li se souhlasem ovládaných. k tyranii. David Hume (1711-1776) zachází ve skepsi nejdál. Stejně tak bojuje i proti pojmům substance, příčina a následek. je myslet, jde spíše o sklony našeho uvažování. Humeho argumentace je tímto zaměřena proti dogmatické filosofii a metafysice.

Francouzská filosofie v 18. století je buď rozšiřování myšlenek Descartových, anebo výklad soustav anglických. Ve filosofii se připojil k Lockovi. V děje­pise učil brát ohled na mravy a celkový stav společnosti. Jean Jacques Rousseau (1712-1778) tvrdí, že člověk je od přírody dobrý, ale společnost a vzdělanost jej kazí. vrátilo k přírodnímu stavu, přirozené vychování má vypěstovat novou, lepší, generaci. Jeho politickým ideálem, je úplná svoboda jako v přírodě a rovnost pravé demokracie. La Mettrie (1709-1751) byl mezi francouzskými osvícenci první materialista. Napsal spis s tomu odpovídajícím názvem. Člověk stroj, 1748. Bohaté výsledky dosavadního vědeckého bádání zrovna volaly po tom, aby byly shrnuty. a řeme­sel“ - francouzská Encyklopedie. Spolupracovali na ní největší myslitelé doby. a materialismus. z anglic­kých empirických filosofů, hlavně z Locka a opírali se o veškeré dosavadní výsledky přírodních věd. Přemísťování atomů nemů­že vzbudit vědomí. jež na vyšších stupních mohou být rozvity k vědomé­mu životu. Morální schopnost si člověk potenciálně přináší na svět již od přírody. Ta ale mů­že být přivedena k úplné platnosti teprve zkušenostmi.

státnímu právu staví přirozené právo člověka a proti náboženské přirozenou morálku. H. D. Holbach (1723-1789) je autorem hlavního soustavného díla materialis­mu: Systém přírody. Doba francouzského osvícenství má význam v dějinách vzdělanosti vůbec. na pokrok vzdělanosti nejen ve Francii, nýbrž i v celé Evropě. dvorů.ᛏ Náboženské myšlení bylo od základů otřeseno. jevy. Ty věci sice existují, ale o tom, jaké jsou samy o sobě mimo naše vnímání a myšlení nic nevíme a ani nemůžeme vědět.

Kant sice uznává, že smysly poskytují látku poznání, ale tvar jí prý dávají vrozené formy vnímání, jimiž jsou prostor a čas. vnímat bez představy prostoru a času. Také myšlení umožňují vrozené formy myšlení, pojmy nezískané zkušeností, zvané kategorie. jsoucno, vlastnost, vztah, příčinnost atd. Kategorie, nemohou být dány zkušeností, protože teprve díky nim zkušenost vzniká. nazývá apriorní (předem dané). možná metafyzika jako věda. Také mravní cítění podrobuje Kant podobné kritice, jako podrobil poznání. t.zv. kategorický imperativ, který nám nařizuje jednat tak, aby se naše zásady mohly stát zásadami obecnými. V estetice se Kant zabývá schopností rozumu poznávat ve věcech účelnost a tím i krásu. Uznává zvláštní soudnost estetickou. Krásno líbí se nám podle Kanta bez osobního zájmu, jsou to tedy poměrně nejčistší stavy citové. J. G.

v hloubce sebe sama. Je třeba sestoupit k těmto niterným zdrojům, abychom pochopili, že žádné „ne-já“ není. „F. W. živoucí prasílu, které je vlastní ustavičná činnost. vědomím vyděluje. z čeho vyšlo - tedy překonat izolovanost ‚já‘. G. W. F. Hegel (1770-1831). Uvažuje o vývoji lidského myšlení podle zdo­konalování se idejí. k sebevědomí, zdokonaluje se uměním, náboženstvím a vědou a takto zdokonalena se vrací zpět. skutečné je i rozumné a naopak. a lidského poznání, při němž věci (res) jsou pokládány za skutečné jsoucno. Tak vznikl novověký realismus. Jeho představitel J. F. (1776-1841) pokládá popudy přicházející z vnějšího světa za skutečné a ne snad jen za výtvor našeho ducha. mezi jednotlivými pojmy naší zkušenosti. za měnlivý střed mnoha představových řad. nad ostatními.

A. Naše „já“ je tedy vůle, neboť ta je prvotní. Rozum je až druhotný. předᛏstavou a pro každého se podle toho jeví jinak. uplatňováním se světové vůle. filosofické úvahy na fakta, to je na věci skutečně, pozitivně zjištěné. poté si lidé vytvářejí pojmy a hledají příčiny a podstaty jevů (výklad metafyzický). Proto i pozitivistická sociologie se zabývá jen jevy skutečného života, který je ovládán jednak sobectvím, jednak blahovůlí. Toto absolutno se nám jeví jako síla a její projev ve světě vystupuje jako vývoj. Tak jako v biologii se projevuje vývoj „zpodobováním“, t.j. vnějším, tak i myšlení je takovým zpodobováním pojmů s vroze­nými idejemi. pokud se tím neruší svoboda druhého. V tom je pravá spravedlnost, neboť způsobuje i blahočinnost, t.j. oběto­vání menšího dobra jednotlivce většímu dobru celku. Karel Marx (1818-1883) naplňuje Hegelovu dialektiku materialistickým obsahem a aplikuje ji také na život společnosti. Neexistuje nic absolutního. vznikání a zanikání, který se děje jakoby ve spirále. Občas vývoj dochází tam, kde už se jednou ocitl...

tags: #filozofie #vzniku #prirody #dejiny

Oblíbené příspěvky:

• Kam na dovolenou v Česku
• Výskyt dusíku
• Příroda a životní styl
• Poplatky za odpady pro obce
• Studie o dracéně a kvalitě vzduchu