Vztah k přírodě: Úvaha o ekologii, laskavosti a budoucnosti krajiny

Kniha Zelená svatozář od autora Erazima Koháka zcela přesně ukazuje na problémy, které se kolem nás dějí a ukazují také směr, nad kterým by se měl každý zamyslet. Již při čtení této knihy jsem byla naplněna velmi protichůdnými pocity. Některé názory se ztotožňují s mými, ale jiné jsem zase musela striktně odmítat.

Týrání zvířat a konzumace masa

Zcela se ztotožňuji s názory, že svévolné týrání zvířat je barbarské, přímo odporné a pro mě zcela nepřípustné. Také odsuzuji pokusy prováděné na zvířatech například kosmetickými firmami. Nelíbí se mi, že kvůli marnivosti některých lidí zbytečně trpí zvířata. Proto také takové výrobky nekupuji. Upřednostňuji výrobky s označením „Tento výrobek nebyl testován na zvířatech“. Na druhé straně zase chápu i když to neschvaluji, že některé lékařské pokusy na zvířatech jsou nevyhnutelné a také nutné. Jak je uvedeno v knize je potom rozhodující zda je tento pokus skutečně podložen argumenty a jeho přínos musí být jednoznačně zásadní a bez pochyb. Nechápu také přístup zákonodárců, že nedovolí testování na lidech, ale na zvířatech jim to nevadí.

Další kapitola v knize se zaměřuje na potravu. V knize je ostře kritizováno pojídání masa spojené s týráním zvířat. Také patřím k lidem, kteří jedí maso a mám ho na svém jídelníčku pravidelně, ale to neznamená, že schvaluji postupy masného průmyslu. Ano je pravdou, že by se se zvířaty, kteří nám poskytují svou smrtí potravu mělo zacházet lépe a s úctou. Také jsou v knize napadáni lidé za svou apatii vůči daným problémům. No někdy tomu tak doopravdy je, ale také je pravdou, že lidé často ani netuší v jakých poměrech jsou tyto zvířata pěstována a chována. Není žádná informovanost. Možná by se měla média více zajímat o tyto skutečnosti a ukázat lidem jak to opravdu vypadá a třeba by mohlo dojít i k nějaké změně. No možná by se naši politici mohli přestat hádat o maličkosti a mohli by se zaměřit na mnohem důležitější problémy.

V knize se také píše o tom, že by lidé měli být vegetariáni a už by nemuselo trpět žádné další zvíře. Tento názor se mi ovšem vůbec nelíbí. V knize se stále uvádí, že se člověk sám postavil do pozice jako nadřazená rasa a že by to tak nemělo být, ale v podstatě názor nejezte zvířata, ale rostliny je úplně stejný. Takže teď by měly být rostliny ta nižší rasa???? Proč? Podle mě jsou rostliny stejně živé jako všechno ostatní co na planetě Zemi žije. Proč si tedy někdo myslí, že rostliny nic necítí? Jenom proto, že nemají žádné oči, které by se vyčítavě a bázlivě dívaly nebo proto, že nemluví a ani nevydávají žádné zvuky, které by nás děsily nebo proto, že jejich krev není červená??? Tak to bychom se zase vrátili zpátky na začátek.

Potrava je přeci velmi důležitá pro každého. Každý živočich, každá rostlina, každý organismus na Zemi má přece nějaký zdroj potravy. Ptáci - hmyz, kočka - hlodavci, kráva - tráva, a tak bychom mohli jmenovat spousty dalších druhů, ale nikdo je za to neodsuzuje. Prostě to považujeme za přirozené. A taky že to přirozené je, udržuje se rovnováha v přírodě. Odborně se tomu říká potravní řetězec. Tak proč tedy vidíme problém v tom, že lidé jedí maso?? Tak co by tedy měli jíst??? Problém není v tom co jedí, ale v tom jak s tím zacházejí. Každý člověk by se měl zamyslet nad tím co jí a že to není žádná samozřejmost, ale dar.

Čtěte také: Příroda v nacistickém Německu

Vzdělávání a vztah k přírodě

Velmi chybí vzdělávání o ekologii. Už odmalička bychom měli děti vést k ochraně přírody, aby to pro ně bylo samozřejmostí po celý jejich život, ale to bohužel u nás i ve světě chybí. Odmalička dětem říkáme, že kravička dává mléko a maso, takže v podstatě se na krávu dívají jako na zdroj potravy. Já si pamatuju, že jsme jako děti chodili čistit lesy, sbírat odpadky a poznávat krásy přírody, nazývalo se to „otevírání studánek“. Ne každý tam chodil dobrovolně a rád, ale byl alespoň zájem vést mládež v úctě k přírodě. Někteří učitelé přírodopisu nám ukazovali a vysvětlovali jak to funguje např. v mraveništi, jak mravenci žijí, jak se chovají, co jedí, už to prostě nebyla jenom hromada jehličí, ale byl to jejich domov a život. Kde jsou teď ti pedagogové, kteří píšou knihy, které si přečte jen málokdo, proč své názory neříkají veřejně obyčejným lidem, určitě by to vyvolalo spoustu diskusí a třeba by to i prospělo a vytrhlo lidi ze své lhostejnosti. Proč děti nejezdí do škol v přírodě jako dřív a proč je výuka ve školách pouze informativní a není motivující???

Další téma v knize se zabývá lidmi a přírodou a jejich vzájemným vztahem mezi sebou. Musím souhlasit s autorem, že lidstvo je hlavní příčinnou současného stavu. I když určitě to lidé dělali ku prospěchu své rasy (např. stavby velkých měst, silnic, přehrad), tak tím vytlačovali ostatní rasy z jejich přirozeného prostředí. Nemyslelo se na to, že zvířata, která žijou v tom určitém místě jsou tam doma a jinde třeba ani žít nemůžou nebo se přestanou rozmnožovat. Tím se lidstvu pomalu podařilo vyhubit spousty živočichů a tím byla narušena rovnováha v přírodě. Jak je známo, tak každý tvor má svého přirozeného predátora, který zajišťuje, aby nedošlo k přemnožení jednoho druhu. Tím, že člověk těmto tvorům narušil jejich přirozené prostředí, tak vlastně narušil celý koloběh života. I člověk má svého predátora a tím jsou viry a bakterie. Je pravdou, že lékařským výzkumem jsme docílili částečně ochrany proti těmto nejmenším tvorům a tím se vlastně stalo to, že se lidé jako rasa začali přemnožovat.

A úplně nejvíc mi vadí názory, které slyším kolem sebe, že už je pozdě a že už se nedá nic napravit. To je přece nesmysl nebo možná jen alibismus, aby se nemuseli vynakládat velké finanční částky na záchranu Země. Nikdy přece není pozdě začít něco dělat. Je jasné, že napravit se nic nedá ze dne na den, ale že je to otázka několika desetiletí nebo i staletí, ale proč to alespoň nezkusit?? Vždyť máme spousty chytrých lidí, kteří jsou schopni najít nějaké řešení, tak proč pořád jenom mluvíme o problému, ale nic neděláme. Vždyť přeci každý chce žít svůj život co nejlépe a také chceme dát šanci další generaci, která začíná už našimi dětmi.

Vnímání stromů v české společnosti

V minulých dnech jsme oslavili mezinárodní den stromů, což poukazuje na to, jak významnou roli stromy po celém světě v lidské společnosti hrají. Jaká je povaha tohoto vztahu v české společnosti, co nejvíce Češi na stromech oceňují? Budoucnost krajiny a její schopnost vyrovnat se úspěšně s dopady klimatické změny do značné míry závisí na tom, jak rozumí funkcím a hodnotám krajiny společnost, tudíž je nezbytné podrobit vztah člověka ke krajině, i k jejím jednotlivým prvkům, podrobnému zkoumání.

Sociologie pojímá krajinu a její součásti především v duchu sociálního konstruktivismu, jako koncept založený na oboustranné interakci jedince či sociální skupiny a jejich prostředí. Krajina je reflexí sdíleného lidského porozumění okolnímu prostředí. Prostřednictvím sdílených hodnot jsou krajina a její prvky neoddělitelně spjaty s komunitami a jednotlivci, kteří je tvoří. Vztah jedince i celé skupiny k určitému území je dán jak vnějšími podmínkami tak těmi vnitřními, tedy charakteristikami jedince, jeho aktuální životní situací či znalostmi daného území. Intenzita propojení mezi lidmi a prostředím se liší od člověka k člověku a od krajiny ke krajině, což má důsledky pro strukturu, funkce a společenské hodnoty krajin a jejích prvků. Nezáleží pouze na vnímání krajiny jako celku, důležité je v tomto procesu utváření symbolických míst. Ve výzkumu postojů české veřejnosti ke stromům byly identifikovány čtyři dimenze, které reprezentují různé hodnoty či významy (funkce chceme-li) spojené se stromy: Environmentální, Spirituální a estetická, Utilitární a Dimenze ochrany starých a suchých stromů.

Čtěte také: Česká republika a nové zákony o odpadech

Environmentální funkce stromů

Z uvedených rozložení v grafu č. 1 je zřejmé, že respondenti jsou dobře obeznámeni s některými z environmentálních funkcí stromů, jako je jejich schopnost ochlazovat okolí, zadržovat vodu v půdě, snižovat úroveň znečištění nebo zabraňovat erozi, a považují je za důležité, stejně jako působení stromů na zdraví jednotlivce. Je zajímavé, že rovněž méně často oproti ostatním věkovým kategoriím souhlasí s výroky v environmentální dimenzi lidé ve dvou nejnižších věkových kategoriích, 15 až 19 a 20 až 29 let.

Ochrana starých a suchých stromů

Na druhou stranu jiné ekologické funkce vázané na staré a suché stromy považují za méně důležité, ačkoliv tato hodnota stromů je hodnocena jako významná v přírodovědných disciplínách. Pravděpodobně je důvodem nízká informovanost o těchto aspektech existence starých popřípadě suchých stromů, jako je schopnost zvyšovat biodiverzitu či obnovovat les. Nejvyšší míra souhlasu je u výroku o vysazení nového stromu na místo odumřelého, lidé tedy neuvažují o ponechání odumřelých stromů v krajině jako o nejvhodnější variantě. Častější souhlas s těmito výroky můžeme identifikovat u lidí s vysokoškolským vzděláním a Pražanů.

Estetická a spirituální hodnota stromů

Naopak estetickou a spirituální hodnotu stromů vnímá jako důležitou drtivá většina respondentů. Krásy stromů a jejich duchovní hodnoty pro člověka si v obecné rovině cení drtivá většina respondentů, nicméně jen necelá polovina z nich zná ve svém okolí konkrétní strom, který má pro ně v tomto smyslu hodnotu. Méně tuto hodnotu oceňují lidé se základním vzděláním, lidé ve dvou nejmladších věkových kategoriích a muži, a oproti ostatním kategoriím velikosti obce i Pražané.

Utilitární význam stromů

Co se týče utilitárního či užitkového významu stromů, ačkoliv lidé vnímají stromy v zastavěném území stále jako zdroj nebezpečí a nepořádku, jen menšina je přesvědčená o tom, že by měly vždy ustupovat zájmům stavby. S tím, že by stromy měly sloužit výhradně k přímému užitku (dřevo, plody) pak souhlasí pouze o něco více než 20 % respondentů. Nicméně z výše uvedených výsledků můžeme usuzovat, že česká veřejnost vysoce hodnotí spirituální a estetické funkce stromů a je dobře obeznámena s některými environmentálními či ekologickými hodnotami stromů, přikládá jim značnou důležitost, zejména ve srovnání s funkcemi čistě užitkovými. Pravděpodobně zde hraje roli i popularizační snaha vědecké komunity v rámci debat o dopadech klimatických změn na českou krajinu a možnostech adaptace a mitigace. Na druhou stranu, jiné z ekologických funkcí, jako důležitost starých stromů pro biodiverzitu či vytváření vhodných podmínek pro růst nového lesa, nejsou respondenty považovány za stejně významné. Veřejná debata na toto téma zatím není dostatečně široká, a je zde prostor pro seznamování veřejnosti s environmentální hodnotou starých a suchých stromů.

Laskavost k přírodě a lidem

Člověk se svým životem stále víc vzdaluje přírodě a stále víc se od ní izoluje a odděluje. Reálně i myšlenkově/názorově. Stromy vnímáme a posuzujeme jen jednostranně, fyzikálně materialisticky - jako věci/předměty, mající nějaké měřitelné fyzikální vlastnosti. Strom je ale především živý organismus, úplně stejně živý jako my. Dokonce žije mnohem déle než my. Jestli například pes je živý tvor, tak i strom je živý tvor. Jen má trochu jinak uspořádané orgány a trochu jinak reaguje. Žije a chce žít.

Čtěte také: Projevy krize ve vztahu

Být ohleduplný k ostatním, více se upřímně zajímat o lidi ve svém okolí a vědomě vnímat potřeby a hodnotu lidí, to by mělo patřit k základním lidským hodnotám. Být laskavý, je ten nejlepší způsob, jak dodat svému životu větší smysl a naplnění. Kdo by netoužil po pocitu štěstí, větší harmonii, vyrovnanosti, pohodě, pozitivních emocích a co nejlepšímu naladění. Nepodceňujme sílu doteku, úsměvu, vlídného slova, naslouchání, objetí, komplimentů nebo starání se o druhého. Měl by to být náš životní styl. Jak pravil Mahátma Gándhí: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě“.

Nemůžeme chtít po ostatních, aby se k nám chovali laskavě a ohleduplně, dřív, než se tak nezačneme chovat my sami. Každý z nás by měl začít především sám u sebe a začít se chovat více laskavě. Je třeba být laskavý sám k sobě, ke svým blízkým, ke kolegům v práci, k ostatním lidem, ale také třeba k přírodě a životnímu prostředí. Měla by to být přirozená vlastnost, ale každý z nás ji má jinak rozvinutou. Někdo ji má vrozenou, jiný se jí musí více učit a vědomě se na laskavost soustředit. Nemusíme mít žádný důvod k tomu, abychom lidem pomáhali, prostě jen buďme laskaví. Dělejme náhodné dobré skutky, neočekávejte za to nic nazpět, ale nespoléhejme, že se nám to někdy vrátí. Laskavost musí vycházet z našeho nitra a neměli bychom za ni očekávat nic na oplátku.

V první řadě bychom stále měli být laskaví zejména sami k sobě, respektovat svoje hranice a nestavět potřeby ostatních před svoje vlastní potřeby. Stále bychom také měli zůstat pokorní a potlačit potřebu o dobrých skutcích, které děláme, všem vyprávět. Neděláme to přece proto, abychom v očích druhých vypadali lépe. A jak můžeme laskavost praktikovat v každodenním životě? Zkusme se nějaký čas více vědomě soustředit na to, abychom byli laskaví. Zařaďme laskavost do svého každodenního života a dělejme nezištné náhodné laskavé skutky. Uvidíme, že brzo začneme ve svém životě vnímat změny. Lidé na nás začnou reagovat jinak a chovat se k nám lépe. Buďme inspirací sami sobě i našemu okolí, šiřme kolem sebe laskavost a pamatujme že: A, že ani ten sebemenší laskavý skutek není nikdy zbytečný.

Příroda a psychické zdraví

Okolní prostředí nás dokáže velmi ovlivňovat, a pokud jsme schopni sladit náš rytmus s rytmem prostředí, cítíme velké uspokojení. Možná i proto pomáhá pobyt v přírodě odbourat stres, snižovat úzkosti a deprese. Zlepšuje kognitivní funkce jako je pozornost či paměť, takže jsme vnímavější jak vůči svému okolí, tak vůči sobě. Máme lepší náladu, jsme spokojenější a vnímáme lépe svoji hodnotu. A nejsme to jen my dospělí, na koho příroda působí pozitivně. Uvádí se, že děti, které tráví více času v zeleni, jsou odolnější vůči nepříjemným událostem v životě. Z pohledu psychologie je významná teorie obnovy pozornosti od manželů Kaplanových, profesorů environmentální psychologie na univerzitě v Michiganu, která vychází z úvahy, že existují dva druhy pozornosti. Jsou jimi pozornost přímá, tedy záměrná a soustředěná, nebo pozornost nedobrovolná, tzv. bezděčná, kdy nás naopak něco tak zaujme, že tomu věnujeme pozornost sami od sebe. Když to s přímou pozorností přeženeme, například při náročném dni ve škole, začneme být unavení, často i podráždění a impulzivní. Proto může být přínosné využít způsobů, jak přímou pozornost obnovit, například právě pobytem v přírodě. Nemusíme kvůli pravidelnému odpočinku vyrážet na horské expedice, bohatě stačí, když si občas práci či učení vezmeme ven do parku. Přírodu navíc vnímáme jako krásnou. Určité přírodní struktury spouštějí v mozku aktivitu, která nám přináší příjemné pocity. Mezi tyto struktury patří například fraktály, tedy pravidelné geometrické obrazce, které v jakémkoliv měřítku zachovávají určitý motiv. V přírodě je můžeme najít třeba v podobě vloček, listů kapradin nebo mraků.

Protože je pobyt v přírodě součástí skautské výchovné metody, pro většinu z nás není ničím nepřirozeným. Naopak je pevnou součástí oddílového života a asi si těžko dokážeme představit skauting naprosto odtržený od kontaktu s přírodou a pobytu v ní. Není však třeba čekat s cestou do přírody na víkendové výpravy. Venku můžeme trávit čas i na schůzkách a to nejen v létě a za ideálního počasí. Pro děti je velmi přínosné, když mohou vnímat proměnlivost přírody, protože se snaží změny pochopit a zapamatovat si je, a to posiluje jejich kognitivní vývoj. Nemusíme ani cestovat daleko - změny v přírodě můžeme sledovat klidně v okolí klubovny. Můžeme se je pokusit pozorovat a zaznamenávat právě v místě, které důvěrně známe, trávíme v něm čas pravidelně a můžeme si tak všímat proměn v průběhu celého roku. Nesnažme se však za každou cenu veškerý čas strávený s dětmi v přírodě vyplnit nějakou hrou nebo jiným předem připraveným programem. Dejme dětem čas na to se s přírodou okolo seznámit a přijmout ji jako parťáka, se kterým se mohou cítit bezpečně a který přináší nové podněty pro jejich dobrodružství. Stačí jen vnímat, kolik zajímavého toho okolo nás je, cákat se v potoce, lézt po stromech nebo stavět bunkry. Právě tyhle situace nás dokáží ukotvit v přítomnosti a sbližují nás s naším prostředím. Z výzkumů navíc vyplývá, že děti, které mají možnost trávit čas nestrukturovanými aktivitami, mají jednak lepší motorické dovednosti, rovnováhu a koordinaci pohybu, navíc si ale také dovedou lépe stanovovat své cíle a dosahovat jich. Je také dobré, když dovedeme v dětech vzbudit zájem o jejich bezprostřední okolí. Protože je naše krajina člověkem velmi ovlivněná a s lidskou aktivitou neodmyslitelně spjata, můžeme si vypomoci různými příběhy, které se v dané krajině odehrály a které ji třeba i utvářely. Například pokud v okolí klubovny nebo místa výpravy existovala stará obchodní cesta, můžeme toho využít při výběru tématu schůzky či výpravy. Na chvíli se můžeme stát středověkými obchodníky a zakládat nová města a osady podél cesty. Hry, které využívají potenciál místa, kde se odehrávají, nás vedou k lepšímu porozumění utváření krajiny a pochopení místa. S dětmi pozorujeme přírodu v mnoha jejích podobách, v různých obdobích roku. Na výpravách můžeme narazit na úplně jiný typ krajiny, než kterou máme u klubovny nebo v okolí místa, kde bydlíme. Často je to nové pro nás všechny. O tom, co vidíme a zažíváme, se můžeme společně bavit, snažit se to popsat a pochopit.

Děti si budují vztah k přírodě i prostřednictvím její krásy. Přírodou se můžeme inspirovat při rukodělných a výtvarných aktivitách. Nápady na výtvarné aktivity využívající potenciál přírody nalezneme třeba v odborce umělec přírody. Pro všechny věkové kategorie, ale pro ty starší obzvlášť, je důležité, když mohou přírodu vnímat v delším časovém úseku a opravdu se na ni naladit. Nejlepší je prostě vyrazit na čundr do hor nebo na víkendovou výpravu pod širák. U menších dětí bychom však neměli zapomínat na to, že při pobytu v přírodě je velmi důležitý pocit bezpečí. Když děti na začátku neodstrašíme, je pravděpodobnější, že ji i v budoucnu budou více vyhledávat.

Příroda a každodennost

Pokud bychom hledali údaje o tom, jaké je minimum času stráveného v přírodě, které má na naše duševní zdraví pozitivní vliv, dobereme se k poměrně nízkým časovým údajům. Podle studie provedené na univerzitě v Essexu je největší pozitivní dopad na naše zdraví, pokud v přírodě trávíme okolo 120 minut týdně. Každý čas, který strávíme mezi stromy, na louce nebo v parku, se počítá. Kdybychom se vrátili k doporučením výzkumníků, narazíme na tzv. pyramidu přírody od Tima Beatleyho, který tvrdí, že bychom si každý den měli udělat prostor pro procházku v parku nebo lesíku. Třeba když jdeme do školy nebo práce. Jednou týdně pak můžeme vyrazit na delší procházku, jednou měsíčně na pořádný výlet a jednou za rok se ztratit na týden v divočině. To může krásně odpovídat programu oddílů, kdy se každý týden podíváme do lesa za klubovnou, jednou měsíčně vyrazíme na výpravu za město a v létě vyrazíme do hor. Pro naše denní potřeby navíc nemusíme hned vyhledávat horskou divočinu, i když by to bylo samozřejmě skvělé. Pozitivně nás ovlivní i procházka alejí nebo parkem. Jules Pretty, profesor na univerzitě v Essexu zaměřený na životní prostředí a společnost, mluví o tom, že benefity získáváme ze tří rozdílných typů aktivit spojených s přírodou. Prvním typem je pozorování přírody z okna nebo sledování dokumentu o divočině. Druhou skupinou je čtení nebo povídání s kamarády venku. A třetí skupinu tvoří zahradničení, turistika či jiné, bezprostředně s přírodou spojené nebo na ní závislé aktivity. Regenerační účinek přírody dokáže umocnit fyzická aktivita sama o sobě přispívající k psychické pohodě. Obecně také platí, že sport v přírodě má na naši psychiku ještě lepší účinek, než sport vykonávaný v umělém prostředí. Schopnost pomáhat nám udržet si dobrou náladu, klid a vyrovnanost mají vlastně všechny venkovní aktivity. Je na nás, jestli budeme pěstovat ředkvičky, se skauty lézt po horách a jezdit na vodu nebo sami běhat a procházet se s pejskem. Z terapeutického účinku přírody můžeme čerpat mnoha způsoby, ať už sami nebo s oddílem. Teď je na nás, jakou cestu zvolíme jako nám nejbližší. Možností je spousta!

V době, kdy slovo ekologie získalo znaménko nepostradatelnosti, je důležité zamyslet se nad naším vztahem k přírodě a kosmu. Je to jistě náš vztah k přírodě a kosmu, jestli se o ně dostatečně dobře staráme, aby nebyly v důsledku naší svévolné činnosti destruovány. Bude třeba myslet i na blízký vesmír, a ne ho hloupě militarizovat a zanášet odpadem. Podobně lze přemýšlet o zemi a moři. Probudit náležitou péči o bytí bude těžké, ale jistá naděje je v pěstování kvalitní výchovy a vzdělání, a to od malička. Když mladý člověk dospěje, může být zdatný v environmentálním myšlení, může být dostatečně kreativní, aby mohl stále zlepšovat své životní prostředí, své zahrady, svůj domov, celou planetu. Může se též učit vědět a zakoušet něco z toho, co nás přesahuje, co není jen předmětem našeho každodenního praktického zájmu. Učme se tedy, jak je to například se skleníkovou vrstvou v atmosféře, jaký význam má pro život za zemi, jak se světová civilizace bude - s ohledem právě na křížení různých hrozících nelinearit - vyvíjet v následujících staletích. Můžeme se přitom alespoň trochu myslivě/mysticky vcítit do tajemství bytí, do hloubky života, do světlící se světliny světa, do posvátna součtveří.

Důležitá bude stále více nejen o péče o vlastní duši a individualitu, ale zásadní bude i starost o krajinu, o obnovu světa ve svém celku. Návrat k přírodě neznamená vůbec návrat na stromy, nýbrž návrat k uvědomění, že bez přírody a bez vztahu k základní fysis, bez zdrženlivé odevzdanosti vůči bytí, se nelze dále příznivě vyvíjet jako smrtelníci a pozemšťané na naší mateřské planetě. Měli bychom se tedy vydat cestou pro lidstvo příznivější, jež zamezí dalšímu oteplování planety (v dohledné době) o tři i pět stupňů Celsia: za těchto podmínek by civilizace byla těžko udržitelná, náš svět by směřoval k zániku. Proto dnes jde za prvé o to zlomit ziskovost, chamtivost a věčný růst uhelných, ropných a podobných korporací, jež stále produkují nejvíce skleníkových emisí. Nastartujme ryzí udržitelnost.

tags: #vztah #k #prirode #uvaha

Oblíbené příspěvky:

• Zavírací nože pro outdoor
• Pytle od omítkových směsí v ČR
• Centrum Environmentální Výchovy
• Přednášky o ekologické architektuře
• Jaderný odpad a jeho zpracování