Vztah přírody a kultury: Definice a vzájemné ovlivňování

Člověk je bytost, která je neodmyslitelně spjata jak se světem přírody, tak se světem kultury. Kultura je produktem lidské společnosti a ovlivňuje každého jedince. Dá se říci, že je to vše, s čím se člověk nenarodí, co se musí naučit nebo převzít od generací předchozích. Kultura je souhrn lidských výtvorů materiální i duchovní povahy, jejichž prostřednictvím člověk přetváří přírodu a uspokojuje své potřeby.

Kultura je produktem společenského života, zahrnuje materiální a duchovní produkty, spojuje a odlišuje společnost od jiných. Za materiální produkty je označovaná i výše zmíněná civilizace. V duchovním světě jsou nejvýraznějšími jevy tradice, náboženství, morální normy, instituce, které jsou zdrojem polidšťování (rodina, manželství, soud a další). Kultura v užším slova smyslu vyrůstala z potřeby organizovat společný život, dát mu určitá pravidla, z potřeby porozumět světu, interpretovat jej a poznávat. Kultura je také světem symbolů, mající pro jedince význam, světem norem, které usměrňují lidské chování, světem, ve kterém je určitá struktura práv a povinností.

První zmínka pojmu „kultura“ byla použita římským filozofem Ciceronem ve smyslu kultivování, aktivního pěstování ducha a lidské vzdělanosti. Další zamyšlení nad původem bylo protiklad k nekulturnosti a barbarství. Kultura vytvářená a následně i konzumovaná elitami společnosti byla nazývána vysoká kultura, naproti ní stojí takzvaná masová, populární kultura, zahrnující produkty, které jsou vyrobeny pro nejširší spotřebitelský trh s cílem poskytnout zábavu.

Vlastnosti a funkce kultury

Vlastnosti kultury a její funkci lze vzájemně propojit. Z vlastností kultury lze jmenovat následující, kultura je:

• Naučná - člověk si osvojuje běžně lidové modely skutečnosti.
• Sdílená - člověk si osvojuje mentální vzorce a vzorce chování stykem s lidmi.
• Symbolická - předávání si informací, vědomostí, názorů prostřednictvím symbolů.
• Integrovaná - vzájemná propojenost představ, činností a vzorců.
• Racionální - všechny činnosti a přesvědčení mají svůj účel.
• Dynamická - podléhá změnám v čase, reaguje na ně.
• Adaptivní - člověk se musí změnám přizpůsobit.

Funkce kultury lze shrnout jako:

Čtěte také: Česká republika: Ekologie pastevních porostů

• Civilizační - dokáže zespolečenštit i pudové tendence, např. agresivitu, touhu po dominanci, nadvládu nad druhým, sexualitu a další.
• Poznávací, výchovná, adaptační, socializační, normativní - osvojování si kultury procesem socializace a enkulturace - osvojování si kultury, jež je určitou „zásobárnou vědění“.
• Kompenzační, relaxační, zábavná - vytvářející podmínky pro uvolnění a odreagování.

Kultura je tvořena několika specifickými částmi, obecně lze říci, že kulturu tvoří:

• Kulturní prvky - názory, poznatky, kulturní vzorce chování - obyčeje, mravy, zvyky a tabu, normy, hodnoty, symboly, jazyk, instituce.
• Kulturní sféry - věda, umění, filozofie, morálka, náboženství, právo.
• Subkultura - soubor kulturních prvků vycházejících z dominantní kultury a jsoucích v souladu s ní - hudba, zájmy, profese.
• Kontrakultura - soubor kulturních prvků, které jsou v rozporu s dominantní kulturou - kriminální, drogová a další.

Podle Talcotta Parsonse hrají hodnoty významnou roli v sociálním systému, pro jehož fungování jsou nejdůležitější částí kultury kulturní hodnotové vzorce, ze kterých jsou odvozeny hodnotové orientace, které se stávají součástí osobnosti. S myšlenkou kulturního kapitálu přišel sociolog Pierre Bouedieu. Analyzoval dopad kultury na třídní systém a na vztah mezi akcí a sociální strukturou. Kulturní kapitál je definován jako zvláštní forma získaných předpokladů jedince nebo skupiny k dosažení určitého sociálního statusu, která je vázána na charakter a úroveň enkulturace. Kulturní kapitál obsahuje složku ekonomickou, s materiálními, finančními zdroji a hmotnými statky, jimiž jedinec disponuje. Dále pak složku sociální, souhrn sociálních styků a známostí a složku kulturní, nabyté předpoklady vedoucí jedince k dosažení určitého sociálního statusu. Všechny složky se vzájemně kombinují a posilují.

Příroda jako základ a rámec lidské společnosti

Příroda se chápe ve dvou významech: 1. jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír; 2. jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evrop. jazycích mají výrazy odpovídající čes. „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit čes. slovem přirozenost, tj. povaha věci. P. vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje p. cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka.

Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k p. Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejm. zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy. Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ). V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přír. prostředím (záp. V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejm. pak ve 20. st. byl do krajnosti doveden vztah k pozemské p. jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů. Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k p. daný úctou k řádu p., jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k p. jako k věci, k mechanismu.

Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání p., průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské p., pro které vytvářela tech. prostředky. V Sev. Počátky vytváření antického pojetí p. jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie. Středověké fil. myšlení navázalo na antické pojetí p. jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému.

Čtěte také: Organismy a jejich interakce

Novověké fil. myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení p. jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím p. Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel).

Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva. Vývoj přír. věd. přinesl důkazy o dějinné povaze p. Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské p.: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat. Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v p. poškodili. Není v jejich silách obnovit vyhubený rostlinný či živočišný druh, původní přirozený ekosystém, biosféru, rozvrácenou v jaderné válce.

Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské p., patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století. Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a p. Je nutné restrukturovat spol. reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace. Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejm. zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry.

V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci p., zda je nutné změnit její paradigma. Na nezbytnost překonání mechanistického paradigmatu ukázal F. Capra. Možností ekologického paradigmatu s-gie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap. Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution). Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí.

Soudobé pojetí ochrany p. je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala max. prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací. Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přír. zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přír. prostředí. Ochrana p. je v tomto smyslu součástí sociální reprodukce.

Čtěte také: Vztahy mezi zvířaty

V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že p. je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty p. a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách s-gického myšlení.

Kořeny ekologické krize a hledání východisek

Téměř všichni autoři hledající východisko z ekologické krize se zamýšlejí, ať už výslovně, nebo v rámci obecnějších úvah, nad jejími příčinami. Původ ekologických rizik nacházejí v různě hlubokých vrstvách dějin lidské společnosti. Můžeme se setkat s názorem, že devastace přírody je dědictvím komunistického režimu, s doklady o vině kapitalizmu a přeměny zemědělské země v průmyslovou. Někdy historické analýzy obviňují antropocentrizmus tkvící v antické kultuře, posílený v renezanci a humanizmu a vrcholící v duchu osvícenství. Jindy čteme o vině či podílu židovsko-křesťanské tradice.

Jakkoli Josef Šmajs patří k autorům, kteří přikládají velký význam „předkulturním adaptacím“ člověka (s. 75), přece zvolil ve své knize zorný úhel vymykající se běžnému přístupu, hledajícímu, kde člověk na své historické cestě udělal bludný krok. Těžiště knihy spočívá v charakteristice dvou systémů, které určují náš svět: systému přírody a kultury. Příroda je, v širokém chápání autorově a ve shodě s jinými teoretiky evoluce, „tokem vesmírné aktivity směrem k tepelné smrti, ale zároveň má překvapivou protisměrnou schopnost spontánní samoorganizace, schopnost evoluce“ (s. 23). Její pozemská část je jedinečným a, díky proměnlivosti vývojových podmínek, neopakovatelným fenoménem a zdrojem genetických informací.

Lidská kultura není ve Šmajsově originálním vidění přirozeným pokračováním biologické evoluce. Je jiné povahy, ba jiného řádu. Lidská tvořivá aktivita čerpá sice základní informační prvky z biosféry, pracuje s nimi však na primitivní úrovni, na základě pojmové reflexe, která je vzhledem k přírodě ontologicky neadekvátní. Charakteristický výplod kultury - abiotická varianta technické civilizace - je obrovskou redukcí, deformací a destrukcí, vedenou lidským prospěchem. Dokud byla technika relativně slabá, měla spíše biotickou povahu (zemědělská činnost, jednoduchá řemesla) a byla rozptýlena v malých enklávách, nebyl její konkurenční charakter vůči přírodě zřetelný.

Stavební kameny takového přístupu přesvědčivě zakládají Šmajsův názor na rozuzlení sváru: ohrožena není příroda, jak ji často litujeme, ale člověk a jeho kultura. V tomto postoji jistě není Šmajs sám. Jeho názor se v jistém ohledu doplňuje např. s Lovelockovou hypotézou Gaia nebo s přístupy Wilsonovými. Autorovo věcné konstatování nepřipouští obvyklý sentiment nad ničením přírody či úzkost z našeho ohrožení. Knihu přesto trvale provází důraz na hodnotu a jedinečnost pozemské přírody.

Východisko z konfliktní, pro člověka krajně riskantní situace spatřuje Josef Šmajs nikoliv v tzv. ekologické výchově k „novým hodnotám“, která je pomalá a málo účinná. Podle něj je třeba urychleně proměnit současnou agresivní technickou kulturu, citlivě ji za pomoci vědeckého poznání ekologizovat. Kniha klade důraz na přiměřenost takové změny vzhledem k přírodě.

Z tohoto přesvědčení plyne i sociologicky a politologicky vyznívající vyústění knihy: autor se domnívá, že není třeba oslovit a přesvědčit o potřebě změny všechno obyvatelstvo. Přírodu totiž neničí přímo občané (jak se ozývá ze sloganu „všichni jsme vinni“), ale v první řadě systém světové kultury, do nějž jsme vtaženi. A kromě toho: současná technika představuje tak komplikovaný systém, že není v silách řadového občana-laika jej plně pochopit a reagovat odpovídajícím způsobem.

tags: #vztahy #prirody #a #kultury #definice

Oblíbené příspěvky:

• Ohrožení života a zdraví na stavbě
• Masožravky v přírodě a doma
• Tipy pro designové koše
• Harmonogram svozu odpadu
• Vysvětlení kvarterního klimatického cyklu