Vztahy v přírodě: Příklady ze života živočichů

Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organismy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganismy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero).

Ekologie a ekosystémy

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé.

Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení.

Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál).

Abiotické faktory

Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organismů. Světlo organismy vnímají světločivnými buňkami či zrakem. Změny intenzity světla vedou u živočichů k ovlivňování biorytmů, které souvisejí např. s rozmnožováním či migrací. Životní cyklus rostlin je ovlivněn délkou dne. Organismy mají různé nároky na světlo: živočichové se nedostatku světla (to je spojeno např. s noční aktivitou či životem v podzemí) přizpůsobili např.

Čtěte také: Česká republika: Ekologie pastevních porostů

UV záření má kratší vlnové délky a větší energii než viditelné záření, ničí proteiny a nukleové kyseliny. Organismy se UV záření či nadbytku viditelného světla mohou bránit pomocí pigmentů (např. melanin u živočichů, karotenoidy u rostlin).

Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření. Teplota je dána počasím a klimatem místa, v němž organismy žijí. Suchozemské rostliny udržují teplotu svých těl pomocí odevzdávání a vypařování vody (transpirace). Živočichové mohou být ektotermní (jejich teplota je závislá na teplotě prostředí) či endotermní (udržují si stálou tělesnou teplotu). Stálá tělesná teplota je typická pro ptáky a savce.

Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění. Rostliny vzduch využívají např. k přenosu pylu či diaspor (plodů, semen). Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organismech samotných. Ve vodě bývají rozpuštěné minerální látky (obsah solí se označuje jako salinita) či plyny. Povrchové napětí vody někteří bezobratlí živočichové využívají k pohybu po hladině.

Rostliny mohou mít různé nároky na vodu, u těch žijících v suchém prostředí mnohdy bývá vyvinuta sukulence (tvoří si zásoby vody ve ztlustlých orgánech, zabraňují ztrátám vody pomocí CAM fotosyntézy). Živočichové se dostupnosti vody přizpůsobují např. určitým množstvím potních žláz či průběhem vylučování.

Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (\mathrm{C}, \mathrm{H}, \mathrm{O}, \mathrm{N}, \mathrm{P}, \mathrm{S}). V menším množství organismy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové.

Čtěte také: Organismy a jejich interakce

Biotické faktory a vztahy mezi organismy

Více jedinců určitého druhu tvoří populaci. Velikost populací je dána natalitou (porodností) a mortalitou (úmrtností). Velikosti populací mohou kolísat v čase (např. zvětšení populace kořisti vede ke zvětšení populace predátora). Růst populace je obvykle omezen podmínkami prostředí. Populace může mít určitý rozptyl (rozmístění jedinců v prostoru).

Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu). Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organismus. Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu.

Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí.

Mezi typy symbiózy patří:

• mutualismus (+/+)
• komensalismus (+/0)

U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí.

Čtěte také: Vztahy mezi zvířaty

Potravní řetězce a rozkladači

Potravní řetězce popisují, jak se látky a energie v přírodě přesouvají mezi organismy. Na počátku potravních řetězců stojí producenti, což bývají fotosyntetizující organismy. Díky fotosyntéze ukládají energii slunečního záření do chemických vazeb a vytvářejí organické látky bohaté na energii.

Producenty se živí konzumenti 1. řádu, což jsou obvykle býložraví (živící se rostlinami) či všežraví živočichové. Konzumenty 1. řádu žerou konzumenti 2. řádu (podobně dále s konzumenty dalších řádů). Mrtvá těla všech účastníků potravního řetězce zpracovávají rozkladači (dekompozitoři). Ti uvolňují různé látky zpět do prostředí, jsou tak k dispozici dalším organismům.

Mezi rozkladače typicky patří bakterie, houby či různí bezobratlí živočichové (např.

Znázornění potravních řetězců je do určité míry zjednodušující: ve skutečnosti např. určitý živočich nežere jen jeden druh jiného živočicha (pro přesnější vyjádření potravních vztahů se využívají tzv.

Rozkladači

Rozkladači (dekompozitoři) se významně podílejí na koloběhu látek v přírodě. Rozkládají mrtvou organickou hmotu (mrtvé organismy). Organická hmota je rozkladači zpracovávána na jednodušší látky. Tyto látky (živiny i minerální látky) se pak vracejí do prostředí a mohou je využít další organismy.

Mrtvá organická hmota (např. dřevo, těla živočichů) se díky rozkladačům v přírodě dlouhodobě nehromadí. Mezi typické rozkladače patří nezelené bakterie a houby. Živočichové se mohou živit mrtvou rostlinnou hmotou (např. žížala, stínka) či výkaly (třeba koprofágní brouci, např. hnojník obecný či chrobák velký). Mrchožrouti se živí většími mrtvými těly živočichů (takto se částečně živí např.

Houby, bakterie a bezobratlí živočichové jakožto rozkladači obvykle pro svou aktivitu potřebují vlhké prostředí. Zároveň je potřeba, aby se jim zpracovávané organismy „nebránily“ - např. proti bakteriím a houbám dokáže zasáhnout imunitní systém živočichů. Mnozí rozkladači vyžadují kyslík, někteří se bez něj obejdou (anaerobní bakterie).

Rozkladači (např. žížaly) mají význam při kompostování, v rámci něhož se organické zbytky (třeba z kuchyně, zahrady) přemění na živinami bohatý kompost. Rozkladači mohou člověku škodit: např. houby způsobují „plesnivění“ potravin (houba tedy „sní“ potravinu dříve, než to stihne udělat člověk) či rozklad (hnilobu) dřeva. Pro dřevěné konstrukce může být ohrožením i dřevokazný hmyz.

Koloběh uhlíku

Chemický prvek uhlík (\mathrm{C}) je zásadní pro život na Zemi. Je součástí organických látek v živých organismech. Uhlík se také nachází v zemské kůře, např. jako minerál grafit nebo jako součást uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}, např. ve vápenci). Uhlík se v rámci organických látek nachází v zemním plynu, uhlí či ropě (z té se vyrábí např. benzín či nafta). Oxid uhličitý je skleníkový plyn. Zvětšování jeho množství v atmosféře vlivem lidské činnosti způsobuje klimatickou změnu.

Fotosyntézu provádějí zejména řasy/rostliny. Využívá (spotřebovává) se při ní oxid uhličitý a voda. Za účasti světla vznikají organické látky bohaté na energii a kyslík. Fotosyntéza tedy vede k odstraňování uhlíku z atmosféry a jeho ukládání do organické hmoty.

Drtivá většina živých organismů (včetně těch fotosyntetizujících) používá k získávání energie buněčné dýchání (přesněji aerobní respiraci). Fotosyntéza a buněčné dýchání jsou dva různé děje. Rostliny fotosyntetizují i provádějí buněčné dýchání. Pomocí fotosyntézy vytvoří organické látky bohaté na energii.

Rozkladači získávají energii zpracováním látek z odumřelých organismů. Pokud látky ve výsledku zpracují pomocí kvašení či buněčného dýchání, uvolňuje se oxid uhličitý. V případě tzv.

Člověk ke své činnosti potřebuje energii. Tu mnohdy získává spalováním biomasy nebo fosilních paliv (např. v průmyslu, dopravě, energetice). Na emisích oxidu uhličitého se dále podílí změny využití půdy a odlesňování (ekosystémy ztrácejí schopnost vázat uhlík, uvolňuje se uhlík nashromážděný v biomase). Odlesňování se týká např.

Oxid uhličitý vzniká i při zpracování některých surovin, např. Určité látky důležité pro život podléhají složitým koloběhům (cyklům). organické látky (zejm. jako samostatný prvek (např. např.

Síra (\mathrm{S}) se uvolňuje z hornin či je spojena se sopečnou činností. V živých organismech je součástí některých aminokyselin. Je obsažena i ve fosilních palivech.

Fosfor (\mathrm{P}) je zásadní mj. pro rostliny. V malé koncentraci je v mořské vodě, získává se zejména z hornin.

Ekologické vztahy v terénu

Pozorováním organismů lze určit, jaké mají ekologické vztahy (s dalšími organismy a prostředím). V některých případech je vztah zřejmý přímo. Lze hodnotit potravní vztahy (např. dravec-kořist), různé typy symbiózy.

Co se týče potravních vztahů živočichů, draví živočichové jsou obvykle přizpůsobeni lovu dobře vyvinutými smysly, rychlým pohybem a ostrými částmi těla, které mohou sloužit k trhání masa či zabíjení kořisti (např. drápy, špičáky savců, ostrá špička zobáku ptáků, kousací ústní ústrojí některých blanokřídlých). Kořist bývá zpravidla menší než dravec.

Býložraví živočichové se mnohdy pohybují pomaleji než dravci, rostlinnou potravu mohou porcovat (např. řezáky bobra) či drtit (např. stoličky sudokopytníků, ústní ústrojí hlemýždě, vroubkovaný zobák kachny - ta žere převážně rostliny). Rostliny se ožeru brání např.

S potravou do určité míry souvisí mimetismus (mimikry). Výstražně zbarvení živočichové se brání před sežráním tím, že dávají najevo svou jedovatost/nebezpečnost (nebo jsou neškodní, ale chtějí působit nebezpečným dojmem - např. pestřenka). Maskovací zbarvení (či napodobování okolí.

Rostliny získávají živiny pomocí fotosyntézy, k níž je potřeba energie světla. Fotosyntetizující organismy jsou obvykle zelené (ale není to pravidlem). V rámci parazitismu parazit dlouhodobě škodí hostiteli, aniž by měl za cíl jej zabít. Parazit a hostitel bývají v bezprostřední blízkosti (jejich těla jsou v dlouhodobějším kontaktu).

Vnější parazité živočichů (např. klíště, blecha) mají obvykle zjednodušenou stavbu těla a ústní ústrojí přizpůsobené přijímání krve, lymfy či částí kůže/jiných tkání. U hostitele se přítomnost většího množství parazitů může projevit jako nemoc či vede ke strádání organismu (např. toulavá kočka napadená svrabem).

Živočišní parazité rostlin obvykle sají jejich mízu, k čemuž využívají bodavě sací ústní ústrojí. Také mohou tkáně rostliny vyžírat zevnitř (např. minující housenky klíněnky v listech jírovce). Parazitické rostliny mohou být nezelené (např. záraza, podbílek, kokotice), případně mohou i fotosyntetizovat (jmelí).

V rámci mutualismu mohou být organismy jak ve stálém bezprostředním kontaktu (např. klouzek žijící v mykorhize s modřínem bude své plodnice tvořit blízko modřínu), tak v kontaktu občasném (např. včela opylující květ trnky, straka vybírající parazity ze srsti muflona). Projevy mutualismu jsou pozitivní, organismy vypadají „zdravěji“/nevypadají, jako by strádaly.

Rozkladači (dekompozitoři) se obvykle nacházejí na (mrtvé) organické hmotě (mršinách, rozkládajícím se dřevě, výkalech apod.). Může se jednat o okem neviditelné mikroorganismy (bakterie) či například povlaky vláknitých hub.

Příklady symbiotických vztahů

• Klubák červenozobý a impala: Klubáci červenozobí vyzobávají parazity ze srsti impal, čímž je zbavují klíšťat a larev. Pták se tímto způsobem živí a zároveň impale poskytuje úlevu od parazitů.
• Mravenec a mšice: Mravenci chrání mšice před predátory a na oplátku se živí sladkou medovicí, kterou mšice vylučují.
• Krevetka pruhovaná a muréna síťovaná: Krevetky pruhované čistí murény síťované od odumřelé tkáně a parazitů, přičemž se krevetka nasytí a muréna je zbavena škůdců.
• Lišejník: Lišejníky jsou společenství houby a řasy (nebo sinice). Řasa (fotobiont) přispívá organickými produkty fotosyntézy, zatímco houba (mykobiont) dodává vodu, anorganické látky a zajišťuje prostředí vhodné k růstu.
• Sasanka a klaun očkatý: Klaun očkatý si vyvine imunitu vůči žahavým chapadlům sasanky a žije v jejím objetí, kde je v bezpečí před predátory. Sasanka využívá klauna jako návnadu a loví ryby, které by si na něm chtěly pochutnat.

Jednotlivé populace zvěře jsou významně ovlivňovány působením ostatních živých složek jejich prostředí, člověka nevyjímaje. Pro souhrnné působení člověka se obvykle používá pojem antropogenní vlivy. Biotičtí činitelé mají svůj původ v jednotlivých populacích zvěře i mimo ně. Projevují se uvnitř populací mezi jedinci téhož druhu. Tyto vztahy mohou být pro daného jedince prospěšné i negativní. Mezi prospěšné vztahy patří například společné vyhledávání zdrojů potravy, lov, varování před nebezpečím, ochranou před predátory a péče o mláďata. Intenzita projevů uvedených vztahů závisí na několika faktorech.

Životní projevy zvěře ovlivňuje prostorová konkurence, která se obvykle označuje jako teritorialita. Je příkladem negativního vnitrodruhového vztahu. Teritorium si daný jedinec (rodina, skupina) hájí proti jedincům stejného druhu. Důvodem je uspokojování potravních nároků, ev. vymezení prostoru před říjí.

Týkají se působení různých druhů zvěře navzájem i ostatních organismů vůči zvěři. Vztahy se projevují v životě každého dotčeného jedince, nicméně velmi významně ovlivňují vývoj celých populací. Zejména negativní vlivy okolí přispívají k testování odolnosti daného druhu. Má-li daný druh dostatečnou odolnost, má i šanci přežít a udržet svoji existenci pro další generace. Popsaný proces probíhal po celou dobu evolučního vývoje a vedl ke vzniku jednotlivých forem života. Pokračuje pochopitelně i v současnosti a vede k postupnému prosazování různých živočišných a rostlinných druhů.

Nejjednodušším vztahem mezi dvěma různými druhy je komenzalismus. Jedná se o volné spojení, které je pro jednu stranu výhodné, aniž by přitom zatěžovalo stranu druhou. Výsledkem může být uspokojování vlastních potravních potřeb prostřednictvím odpadu po krmení druhé strany nebo využití jejích lepších smyslů, což vede k větší vlastní bezpečnosti.

Jiným typem vztahu mezi dvěma druhy je protokooperace. Jedná se o volné a víceméně příležitostné sdružování jedinců do velkých stád savců či hejn ptáků. Výhodou může být snazší zisk potravy nebo vzájemná pomoc při zajištění bezpečnosti.

Mezi zajímavé vztahy patří symbióza známá například u hub a některých stromů. Tento typ vztahu se však vyskytuje také v případě živočichů. Jedná se v podstatě o oboustranně prospěšné soužití, během kterého si oba druhy významným způsobem pomáhají ve vykrytí životních potřeb. V případě zvěře lze uvést jako typický příklad prvoky žijící v trávicím traktu přežvýkavců.

Nejtěsnější vazba se vytváří v rámci přímé kooperace, která je známá zejména uvnitř jednotlivých živočišných druhů.

Mezi nejdůležitější vztahy ovlivňující společné kontakty živočichů v jednom území patří vztahy negativní. Mezi nejznámější negativní vztahy patří predace, kdy jeden živočišný druh představuje potravní zdroj pro jiný druh (hraboši vs. dravci nebo menší šelmy). V normálně nastavených ekosystémech, v nichž je dosažena přirozená biologická rovnováha, fungují tyto části potravních řetězců přirozeným způsobem. Problémy nastávají v okamžiku, kdy je přirozená rovnováha narušena. V důsledku může dojít k extrémnímu predačnímu tlaku na jinou cílovou skupinu živočichů, která se může dostat na podprahovou úroveň.

Jiným konkurenčním mezidruhovým problémem je kompetice, která se týká různých živočišných druhů. Kompetice je vztah, kdy dva druhy vzájemně soupeří o životní podmínky. Může se přitom jednat jak o potravu, tak o životní prostor, místo k ukrytí apod. Typickým příkladem jsou větší sudokopytníci (jelen lesní a jelen sika, srnec a muflon) nebo šelmy (liška a rys).

Velmi nepříjemným vztahem je z pohledu hostitele parazitismus. Ten je založen na tom, že jeden z druhů (parazit) žije na (nebo v) těle svého hostitele a živí se jeho produkty. Tím mu může znepříjemňovat existenci (dýchací či zažívací potíže, svědění, záněty), způsobit zdravotní újmu a v krajním případě smrt. Spektrum parazitů je velmi pestré. Lze sem zařadit všechny druhy střevní nebo plicní červivosti, střečkovitost či parazity vnější (klíšťata, zákožky svrabové aj.).

Mezi nejvýraznější činitele ovlivňující stavy a kondici zvěře v honitbách patří vlivy mající původ v lidské činnosti. Většina z nich má, bohužel, charakter vlivů negativních. Přímé vlivy zahrnují faktory, které způsobují ztráty, ev. poškození zdraví nebo zhoršení kondice zvěře. Pytláctví je úmyslná trestná činnost, která nepatří do historie, ale je nepříjemnou realitou současné doby. Důsledkem je úbytek stavů trofejové a zvěřinou atraktivní zvěře včetně vysokého počtu zvěře postřelené a nedohledané. Největší škody může způsobit organizovaná pytlácká činnost technicky špičkově vybavených a dobře organizovaných skupin. Neúmyslné pytláctví se projevuje neoprávněným přivlastňováním na silnicích sražené zvěře, tzv.

tags: #vztahy #v #prirode #zivocichu #priklady

Oblíbené příspěvky:

• Jak správně třídit odpad
• Recyklace vozidel značky Ford
• Vytvořte si kvalitní hnojivo z kuchyňského odpadu
• Cestování autem v přírodě: Průvodce
• Dopad USA na ekologii