Když Za Jeho Nemoc Nikdo Nemohl: Příroda Důvody

09.03.2026

Kdysi mi můj blízký přítel, který od malička žije s cukrovkou typu I, vyprávěl, jak se u něj nemoc poprvé projevila.

Jako malý náhle zkolaboval na koupališti, odkud ho odvezla sanitka přímo do nemocnice.

Ležel tam tři dny, přikurtován k posteli, úplně sám.

Tenkrát ještě nebyl doprovod rodičů u dětí běžný.

Lékaři mu následně stanovili diagnózu, se kterou se rodina nedokázala řadu let smířit.

Čtěte také: Územní plánování a ÚSES

Doufali v úplné uzdravení.

Zkusili toho spoustu.

Detoxy a freshe, speciální stravu nebo meditaci.

Souhlasili i s uložením kusu stolice - a teď bohužel nemyslím tu dřevěnou - v roztoku z modré skalice pod postel nemocného.

Kupodivu to nezabralo, jen to stálo opravdu spoustu peněz.

Čtěte také: Vliv člověka a kvalita ovzduší

Vyléčit ho údajně měla i mnohem drastičtější věc: úplné vynechání inzulinu.

Léčitel po speciálním rituálu konstatoval, že je nemocný nyní už zcela zdravý, a inzulin tak už není třeba.

Jako máma vážně nemocné holčičky zhruba vím, co se v hlavách jeho rodičů odehrávalo.

Když u vašeho dítěte propukne vážná nemoc, je to opakované procházení peklem.

Procházíte jím každý dalším dnem, kdy nenajdete řešení.

Čtěte také: Co je to fluorescence?

Je to obrovské zoufalství a pocit selhání, a to i přes to, že vám medicína nabízí řadu statistik a pravděpodobností, ze kterých vyplývá, že vy za to to nemůžete.

Vy se ale jako viník cítíte.

Nedokázali jste počít a porodit zdravé dítě.

Nedokázali jste své dítě ochránit.

Pranýř existuje a natažených je na něm ve své vlastní hlavě řada z nás.

Když v tom pekle žijete dostatečně dlouho, dokáže vás ono zoufalství možná přivést i na myšlenky odepření léku dítěti.

Protože co když má ten sympatický pan léčitel pravdu?

Co když jsou léky opravdu zbytečné?

Co když tím lékem svému dítěti naopak škodím?

Co když pomůže detox?

Nebo změna myšlení?

Co když kdosi moudrý, kdo údajně „prozřel“ a vidí víc než my ostatní, dokáže mé dítě uzdravit?

Spoiler: Ne.

Nedokáže.

Hrdina výše zmíněného příběhu se naděje na úplné uzdravení z cukrovky nikdy nevzdal.

I přes řadu lékařských doporučení si život budoval po svém, nemoci navzdory.

Naučil se s cukrovkou žít, sám mi ale před časem přiznal, že v úplné uzdravení pořád věří.

I proto před časem navštívil ordinaci pana doktora Jana Vojáčka na Klinice Endala.

Ten mu za taxu pět tisíc korun za hodinu času sdělil, že za jeho nemoc může jeho matka, která v těhotenství nebyla šťastná.

Happy end!

Máme viníka, můžeme pranýřovat vesele dál.

Co na tom, že se tahle souvislost nedá a nikdy nedala prokázat.

Vyslovil ji lékař, ten by přeci nikdy nelhal.

Že ne?

Příroda prý chyby nedělá.

Po našem rozhovoru jsem na existenci „funkčního lékaře“, jak si pan doktor Vojáček říká, docela zapomněla.

Občas mi ho připomněly kauzy, které se v mediálním prostoru odehrály - třeba když lidem doporučoval, aby nenosili sluneční brýle, nebo když se objevila vazba kliniky Endala, kterou zastupuje, na doktora Jana Šulu.

Toho Reportéři ČT usvědčili z praktik, které skutečně lze bez nadsázky označit za šarlatánství.

Šula si totiž v centru alternativní medicíny AKTIP účtoval stovky tisíc korun za léčbu neexistujícími nebo neregistrovanými „vakcínami“, u kterých nebylo možné dohledat ani složení, ani původ.

Pacientům sliboval uzdravení z nemocí, které moderní medicína vyléčit neumí.

Zastání tehdy našel třeba u herce Jaroslava Duška.

Tento pátek jsem si ale, bohužel, na pana doktora Vojáčka vzpomněla znovu.

Jeho status mi totiž přeposlala do skupiny kamarádek Denisa, nejstatečnější žena, kterou znám.

Máma skvělé holčičky Johanky, která už rok žije s nevyléčitelným nádorem mozkového kmene.

S diagnózou DIPG, která je nesmírně krutá k pacientům i jejich okolí.

„Nemoc není chyba přírody.

tags: #za #jeho #nemoc #nikdo #nemohl #příroda