Zapojení armády do environmentální bezpečnosti: Studie a strategie

Ochrana životního prostředí nabývá v posledních letech na stále větším významu. I přesto, že pokrok na poli vědy a techniky od poloviny 20. století přinesl mnoho pozitivního, odhalují se i dříve neviděné následky činností a nové technologie mohou způsobovat poškození, jejichž důsledky objeví až následující generace. Historické příklady masivního použití defoliantů či munice s obsahem CBRN látek zařazují do žebříčku znečišťovatelů také ozbrojené složky. Vyvstává však otázka, do jaké míry jsou environmentální důsledky ozbrojených konfliktů z hlediska času a postiženého území srovnatelné s důsledky činností jiných „civilních“ subjektů.

Již v průběhu 70. let minulého století se pozornost veřejnosti zaměřila také na činnost armády, ačkoli po velkou část své existence byla jistým způsobem vyňata z povinnosti chránit životní prostředí. V červnu 2022 uplynulo přesně padesát let od podpisu Stockholmské deklarace, výsledku první světové konference o ochraně životního prostředí, která přiznala lidstvu právo na zdravé životní prostředí. Od roku 1972 se mnohé cíle řešení jednotlivých oblastí životního prostředí pozměnily. Ať už se jednalo o likvidaci starých ekologických zátěží, eliminaci emisí látek rozkládající ozonovou vrstvu či ochranu ohrožených druhů flóry a fauny, celkový koncept zůstává stejný.

Právě legislativní vývoj v této oblasti představuje ústřední téma tohoto článku, jenž si klade za cíl popsat přístup Armády České republiky k problematice ochrany životního prostředí z legislativní perspektivy v kontextu politického vývoje od roku 1989 do současnosti. Ambicí článku je identifikovat současný stav plnění úkolů ochrany životního prostředí jako jednoho ze států Aliance na základě sondy do přístupu českého vojenského sektoru k environmentální problematice, která chronologicky postihuje formy zapracování klíčových oblastí environmentální legislativy z národního, evropského a aliančního rámce. Zhodnocení přístupu AČR k problematice životního prostředí je provedeno formou přehledového článku postihujícího historický vývoj.

V oblasti ochrany životního prostředí z historického pohledu jistou výjimku představovaly ozbrojené síly. Antropogenní hrozby druhu jiného, než ozbrojený konflikt však s postupem času začaly převracet priority a velení ozbrojených sil začalo řešit environmentální dopady vojenského výcviku a běžného chodu u útvarů. Mezi takovou oblast patřila zejména problematika odpadů, jež se dotkla také českého vojenského sektoru.

Globální pohled na armádu a emise

Ozbrojené síly Spojených států amerických jsou řazeny na první místo v žebříčcích velikosti a síly. Od počátku Globální války proti terorismu v roce 2001 do roku 2019 dle dostupných informací vyprodukovala jejich vojenská činnost 1,2 miliardy metrických tun skleníkových plynů, což představuje roční emise 257 miliónů osobních automobilů - to je více, než je ve Spojených státech registrováno. Jen v roce 2020 to bylo 51 miliónů, tedy množství srovnatelné s celkovou roční produkcí emisí menších států, jako například Portugalska či Švýcarska.

Čtěte také: Lidská činnost a životní prostředí

Například profesor David Vine označil americké ministerstvo obrany za největšího institucionálního původce globálního oteplování. To potvrzuje i studie, která analyzovala logistické procesy americké armády v rámci Americké obranné logistické agentury, které musí být na základě zákona o svobodě informací poskytnuty. Podle tohoto textu mají ozbrojené síly Spojených států větší roční uhlíkovou stopu než 140 zemí světa svou celkovou - pokud bychom si je přestavili jako stát, byly by čistě na základě spotřeby paliva 47. největší emitent skleníkových plynů světa.

Paradoxní v tomto kontextu však je, že dle některých bezpečnostních strategií Spojených států byla klimatická změna považována za jednu z největších bezpečnostních hrozeb - například za prezidenta Obamy, či v nejnovější bezpečnostní strategii prezidenta Bidena (zde byla zmíněná 63krát). Desekuritizace klimatické změny proběhla pouze za Trumpovy administrativy.

Strategie a cíle snižování emisí

USA přiznává, že je potřeba jisté kroky podniknout. Americké ministerstvo obrany v dokumentu Army Climate Strategy z roku 2022 vytyčilo velmi ambiciózní cíle - zabývá se výzvami, které pozemní síly v kontextu se změnou klimatu, a tedy i počasí, očekávají, a zdůrazňuje nutnost odolnosti vůči nově příchozím hrozbám. Co je ale podstatné, zabývá se také budoucí uhlíkovou neutralitou.

Podle tohoto dokumentu bude cílem americké armády do roku 2030 omezit emise skleníkových plynů o 50 % oproti úrovni z roku 2005. Tímto to však nekončí. Stanovuje také cíl být do roku 2050 zcela uhlíkově neutrální. V neposlední řadě pak dosáhnout reakce schopnosti na výzvy spojené s klimatickou změnou, a to zejména ve strategických, plánovacích a akvizičních procesech či dodavatelských řetězcích a koncepčních dokumentech. Těchto cílů chce dosáhnout ve třech oblastech - armádní instalace po celém světě, akvizice a logistika, trénink.

Prostřednictvím nové politiky v rámci AMC (Army Materiel Command), která stanovuje, že veškerá nově nakoupená vozidla musí být elektrická a pokud taková nejsou komerčně dostupná, tak hybridní. Čistě spalovací motory se tak stávají až poslední možností. Do roku 2050 tak chce mít jak bojová, tak nebojová vozidla plně elektrifikovaná a uhlíkově neutrální. Dále také zdůrazňuje potřebu investic do infrastruktury nabíjení a ukazuje, že takové investice pomohou pokroku i v civilní sféře. V tomto kontextu tak mělo být investováno v roce 2022 do 470 nabíjecích stanic. Pro realizaci elektrifikace vozového parku ve všech oblastech také plánuje investovat do vývoje uhlíkově neutrálních bojových vozidel.

Čtěte také: Drtič odpadu: zapojení krok za krokem

Jelikož mají americké ozbrojené síly po světě okolo 800 takových instalací a na domácí půdě 740 vojenských základen (z toho až 315 pozemních sil), vytváří také metodiku, jak zajistit uhlíkovou neutralitu i v této oblasti. Do roku 2030 chce dosáhnout toho, aby instalace využívaly 100 % čistou elektrickou energii a do roku 2035 umístit na všechny instalace místní elektrickou síť.

Podle Douga Weira, ředitele výzkumu a politiky na Observatoři konfliktu a životního prostředí, této strategii zásadně chybí mechanismy kontroly a odpovědnosti jejího uplatňování. Dle dostupných analýz navíc již nyní americká armáda není schopná udržet krok se stanoveným plánem. Nejen, že se jí tedy nedaří dostatečně rychle budovat síť nabíjecích stanic, ale ani nakupovat dostatečné množství elektrických či hybridních vozidel (zejména pro to, že se ani nestíhají tak rychle vyrobit, a to kvůli velké poptávce v kombinaci s nedostatečným technologickým pokrokem).

Nutno také podotknout, že nejvíce spotřebovaným druhem paliva v ozbrojených silách Spojených států bylo mezi lety 1975 a 2018 palivo letecké - pozemní síly tedy nejsou největším emitentem skleníkových plynů v ozbrojených silách USA. V roce 2022 jako součást Klimatického akčního plánu zveřejnilo letectvo strategický dokument Climate Campaign Plan. Tento dokument předkládá ambici zajistit stoprocentní uhlíkovou neutralitu všech zařízení a instalací vzdušných sil do roku 2046. Plánuje také investice do vývoje a testování udržitelnějších paliv a prototypů nových letounů či podporu analýzy dopadů činnosti této instituce na změnu klimatu - a to vše za udržení vojenské dominance v globálním měřítku.

Biopaliva mimo jiné již Spojené státy ve spolupráci s Nizozemskem a Švédskem testovali na platformě letounů F-16 a JAS-39, přičemž se podařilo vytvořit směs leteckého paliva obsahující až 50 % bio složky s potenciálem umožnit omezení emisí těchto letounů až o 80 % v porovnání s palivem tradičním. Zajímavé také je, že se do budoucna pro letecké síly počítá s masovým využitím elektrických bezpilotních prostředků (UAV), které jsou sice finančně nákladné, avšak představují i značné operační výhody - například jsou hůře zpozorovatelné a detekovatelné. V neposlední řadě pak americké ministerstvo obrany věnuje pozornost námořnictvu. Zde plánuje investovat a testovat alternativní paliva jako například vodík či e-methanol. V současné době sice neexistuje infrastruktura, která by takovou tranzici dovolovala, ale v případě, že by k rozvoji takové infrastruktury došlo, umožnilo by to omezení emisí až o 100 % (pouze pokud by paliva byla vyráběna udržitelně).

Role NATO a EU

Další dva významní vojenští aktéři, kteří považují environmentální odpovědnost ozbrojených sil svých členských států za velmi podstatou a nedílnou součást budoucnosti, jsou Severoatlantická aliance a Evropská unie. Samotný generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s podporou EU prohlásil, že jsme se dostali do situace, kdy nelze vybírat mezi silnými a ekologickými ozbrojenými silami - v zájmu přežití totiž potřebujeme oboje. Obě tyto organizace tak pracují na podrobných analýzách, za jakých okolností je přechod k uhlíkové neutralitě možný. Podstatné je ale to, že považují uhlíkovou neutralitu ozbrojených sil již nyní za proveditelnou a žádoucí - konkrétně v oblasti vojenských cvičení a vojenských instalací a zařízení. Tvrdí také, že hypotetický přechod do takové situace však může přinést i značné výhody v operačním prostředí - a řada členských zemí takové možnosti a scénáře již ve svých koncepcích zkoumá.

Čtěte také: Bojler a odpad: Důležité aspekty

Například Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS) publikoval výzkumnou práci, která se soustředí přímo na vojenské implikace zelené tranzice a identifikoval možné operační výhody, které z ní vychází. Konkrétně se jedná o zvýšenou taktickou odolnost proti externím přerušením dodávek elektrické energie díky energetické soběstačnosti vojenských instalací. Velkou výhodou je také potenciálně snížená cena operačního působení (na základě výrazně nižší energetické náročnosti techniky). Zásadní ale je, že potenciálně může odklon od fosilních paliv výrazně zvýšit operační flexibilitu a mobilitu vojenské síly a zároveň tak snížit závislost na komplexním logistickém řetězci (a tak i omezit zranitelnost oslabení operability sil kvůli přerušení logistiky například kvůli akcím protivníka). V neposlední řadě pak v kontextu klimatické změny zajistí přechod k uhlíkové neutralitě jistotu schopnosti operovat i v hypoteticky značně zhoršených a těžce předvídatelných podmínkách budoucích bojišť.

Koncepce kroků k zelené tranzici

Stanovuje tedy tři úrovně náročnosti, v rámci kterých lze dosáhnout tzv. win-win situací, jak pro obranný průmysl, tak pro životní prostředí. Zaprvé je třeba dekarbonizovat vojenské základny, instalace a netaktická vozidla, což je v současné době dosažitelné. Složitější je pak druhá úroveň - výcvik. Zde se bavíme o masovém zavedení technologicky vyspělých simulátorů. Například v oblasti leteckého výcviku by takto šlo omezit lety spojené s výcvikem pilotů až o 90 %. Třetí a nejnáročnější úroveň je pak operační prostředí. Proveditelnost v této oblasti je v současnosti velmi náročná a závisí spíše na technologickém posunu do budoucna. Obnovitelné zdroje totiž zde představují velkou taktickou zranitelnost.

EU tak plánuje vytvořit EU Climate, Security and Defence Training Platform a Climate and Defence Support Mechanism, který má umožnit členským zemím lépe spolupracovat v oblasti rozvoji udržitelných technologií. NATO obdobně plánuje prostřednictvím NATO’s Climate Change and Security Action Plan nařídit členským ozbrojeným silám hlásit a měřit jimi vyprodukované uhlíkové emise. Nadále pak plánuje podporovat zejména iniciativy na dobrovolné bázi. Důrazně však EU a NATO zmiňují potřebu při této zelené tranzici zachovat stoprocentní akceschopnost a obranyschopnost.

Výzvy a rizika

Zde však vzniká problém toho, že přestože lze přechod k uhlíkové neutralitě označit za proveditelný a žádoucí, bude velmi časově a finančně náročný, což s finančním prostředky dostupnými v současné době jeho realizovatelnost značně snižuje. U západních států tedy lze pozorovat narůstající zájem o problematiku klimatické změny a snahu o do budoucna úspěšný přechod ozbrojených sil k udržitelnějšímu fungování. Zájem východních aktérů o udržitelnost armád je podstatně nižší.

Čína klimatickou změnu v zásadě neignoruje. Svou pozornost však namísto přechodu k uhlíkové neutralitě svých ozbrojených sil směřuje (podobně jako Spojené státy) k důkladnému výcviku a přípravě na dramatickou změnu operačních podmínek, která se kvůli změně klimatu očekává. Samotné klima je tedy v čínských bezpečnostních koncepcích plně zahrnuto, ale na jeho řešení se nahlíží z jiné perspektivy než na Západě. Čína je však dlouhodobě řazena na druhé místo v žebříčku finančních výdajů na zbrojení a obranu. Přestože tedy nesdílí a neposkytuje žádné informace o emisích spojených s jejich zbrojním průmyslem a ozbrojenými silami, dá se očekávat, že budou velké. Je ale nutné poznamenat, že čínské autority a vláda informace o svých koncepcích do značné míry neposkytují, a jejich postoje tak nejsou jednoznačně určitelné.

Rusko přistupuje ke změně klimatu velmi pasivně. V kontextu ozbrojených sil nepodniká žádné významné kroky, a to ani v oblasti výcviku a strategie. Jelikož se jedná o jednu ze zemí, která ropou a fosilními palivy disponuje nejvíce, neprobíhají zde žádné procesy, které by na zelenou tranzici tlačily. Také v kontextu války na Ukrajině a ekonomické oslabenosti Ruské federace zde nejsou dostupné finanční prostředky, které by mohly být na rozvoj zelených technologií vynaloženy. Přesto si však Kreml velmi dobře uvědomuje rizika, která s klimatickou změnou pro národní bezpečnost vznikají. Preventivní opatření však nepovažuje za žádoucí. Ozbrojené síly tak zcela vynechává a na klimatickou změnu nahlíží spíše jako na ekonomickou příležitost.

Strategické problémy a potenciální benefity

Oproti tomu však „konkurenční“ východní velmoci o tuto problematiku nejeví v podstatě žádný větší zájem - Čína pozornost věnuje pouze adaptaci svých ozbrojených sil na boj v budoucím, klimatickou změnou ovlivněném prostředí a Rusko ji do svých bezpečnostních strategiích nezahrnuje. Z toho důvodu vzniká hypoteticky zásadní strategický problém, kterého se západní státy obávají - možný vznik asymetrie mezi ozbrojenými silami západními a východními, a tedy i potenciální výhoda ozbrojených sil východních, neboť ty západní, odhodlané k zelené tranzici, budou využívat nové technologie a metody, zatímco ty východní budou stále disponovat velmi dobře osvědčenými technologiemi využívající fosilní paliva. Je zde tedy prostor pro vznik strategické nevýhody západních států.

Rozsáhlá investice, která je pro zelenou tranzici ozbrojených sil nutná, může přes všechnu finanční nálož vést k vytvoření technologie, která jednoduše nebude dostatečné spolehlivá či efektivní. Přesto však hypotetický přechod ozbrojených sil k uhlíkové neutralitě přináší i řadu potenciálních benefitů. Například energetická soběstačnost vojenských instalací může zajistit zvýšenou taktickou odolnost proti přerušení externích dodávek elektrické energie či snížit cenu operačního působení. Obdobně tak může odklon od fosilních paliv zvýšit operační flexibilitu a mobilitu, a to díky omezení závislosti na složitém a křehkém logistickém řetězci.

Dle dostupných studií se ale v případě pokračujícího úsilí zmírnit dopady změny klimatu jedná o do budoucna nevyhnutelný krok. Je zde však mnoho faktorů, které vedou k jeho oddálení. Zelená tranzice ozbrojených sil je velmi časově a finančně náročná. Stále nejsou dostupné technologie, které by například v operačním prostředí byly schopné konkurovat v komparaci s ekologickými stroji „levným“ fosilním technologiím.

Západní státy jsou navíc v současné době v oblasti zelených technologií z velké části závislé například na Číně, a tedy s větším přechodem k těmto technologiím by došlo k prohloubení dependence a zranitelnosti v oblasti dodavatelského řetězce.

tags: #zapojení #armády #do #environmentální #bezpečnosti #studie

Oblíbené příspěvky:

• Czech Nature Photo: Přehled talentů
• Moderní technologie pro lodní dopravu
• Zkušenosti s Bambo Nature
• Porod v souladu s přírodou
• Emise v České Republice