Sbírka povídek „Zázraky v přírodě“ přináší příběhy zahrnující všechna roční období, od zimy do zimy. Autor Tomeček vychází na svůj lov beze zbraní do lesů a polí a přináší odtud překvapivé příběhy, zajímavé postřehy a všechnu svěžest volného vzduchu, která vane z jeho stránek jako ze záhybů myslivcova pláště.
Mnoha čtenářům Veroniky je osobnost Jaromíra Tomečka dobře známá. Hlavně však ZO ČSOP Veronica v roce 2008 vydala sborník Odkaz Jaromíra Tomečka, zahrnující odborné příspěvky, vzpomínky mnoha přátel a ukázky z Tomečkových děl, jakož i jeho fotografie a karikatury.
Narodil se 30. září 1906 v Kroměříži, kde prožil i dětství a absolvoval klasické gymnázium (1925). K svému rodišti a okolní přírodě měl hluboký celoživotní vztah. Po maturitě studoval dva semestry na brněnské právnické fakultě, ale v listopadu roku 1926 odjel na Podkarpatskou Rus. Zprvu pracoval jako pomocný úředník v Rákošíně. Poté působil jako správní úředník a notář v Dercenu, od roku 1930 v Lalově a v roce 1934 zakotvil ve Volovém. V březnu 1939 - po záboru Podkarpatské Rusi horthyovským Maďarskem - se vrátil do svého rodiště a roku 1940 se usadil v Brně. V poválečných letech byl zaměstnancem Zemského národního výboru a Studijního a plánovacího úřadu. Navíc dokončil právnická studia a roku 1946 se stal doktorem práv. V letech 1954-1961 byl redaktorem Hosta do domu.
Svoji literární dráhu zahájil fejetony a črtami, publikovanými od poloviny třicátých let především v Lidových novinách. Z těchto črt pak sestavil - ve spolupráci s Františkem Píškem - svoji prvotinu pojmenovanou Vuí se směje (1944). V poválečných letech poznával různé končiny Moravy a své zážitky zčásti adresoval dětem a mládeži. Roku 1945 vydal příběh pstruha Křivého pyska pojmenovaný Ryba a hvězda (1945), pak přišel s knihou o proměnách jihomoravské přírody Les u řeky (1954) a dílem Věčný hvozd (1956), jehož děj se odehrává v Jeseníkách. Další tři tituly mu vyšly v roce 1962: próza Admirál na Dyji, povídkový soubor Předjitřní setkání a svazek črt Jenom vteřiny. Roku 1964 k těmto dílům přidal lyrický cestopis Zemí révového listu. O rok později vydal Neklid, který zkoncipoval jako skladbu o čtyřech větách, evokující jeho toulky naší i cizí přírodou.
V šedesátých a sedmdesátých letech Tomeček často publikoval v denním tisku črty a fejetony, z nichž vytvořil knižní soubory pojmenované Kameje (1970), Doteky ticha (1971), Závaží času (1972) a Zastav se na chvíli (1974). Ve druhé polovině sedmdesátých let svým čtenářům nabídl knížku „pestrých záběrů z Tater“ nazvanou Pod perutí orla (1977), v níž se představilo ještě osm dalších autorů, a drobný, takřka bibliofilský soubor básnivých próz Ve znamení zvěrokruhu (1977). Následující tři tituly - Když padají hvězdy… (1980), Labutí oblaka (1980) a Ptačí příběhy (1983) - napsal pro děti a mládež. Dětem určil i Zlatou mandragoru (1990), která je jeho dalším návratem na Podkarpatskou Rus. V souvislosti s dětskými knížkami je nutno připomenout neprodejný tisk nakladatelství Albatros nazvaný Lásky (1981), v němž Tomeček vzpomíná na rodnou Kroměříž a hlavně představuje svá oblíbená literární díla.
Čtěte také: Gaussova křivka a příroda
V posledním období své tvorby Tomeček vydával soubory drobných textů, vytěžené z kratších pobytů v jihomoravské přírodě a obsahující i četné vzpomínky a reflexe. Napsal jich pět. V roce 1994 se na knižním trhu objevil svazek Ne ohněm a mečem a s polu s ním titul Budiž světlo. Roku 1996 - tedy v roce Tomečkových devadesátin - vyšly knížky krátkých črt Minutová dramata a Záhady divočiny.
Tomečkovy knihy vycházely namnoze opakovaně, bylo z nich pořízeno několik výborů a některé byly přeloženy do cizích jazyků. Vnější podobu výborů a řečených děl dotvářely dvě desítky ilustrátorů. Nejčastěji tak činil Mirko Hanák, menší počet titulů ilustrovali Dagmar Černá, Vilma Lesková, Eva Hašková, Zdeněk Brdlík a Antonín Pospíšil.
Celek Tomečkova díla zahrnuje i prózy v antologiích Lovy beze zbraní (1967) a Vůně jehličí (1979), převyprávění prvního dílu Brehmova Života zvířat (1974), texty v různých fotografických publikacích a v katalozích z výstav.
Jaromír Tomeček začal psát své knížky jako vášnivý lovec a rybář, ale postupně se stal hlavně lovcem krásy. Svými zážitky a znalostmi, poutavým vypravěčstvím i básnivým podáním uměl získat velké množství čtenářů a posluchačů. Přírodu zachycoval s vědomím jejího řádu, ve sváru s lidskou civilizací, v širokých kulturních souvislostech.
Proto je třeba přivítat nový výbor Jaroslava Nováka nazvaný Ryba a hvězda a jiné prózy, který vedle titulní povídky zahrnuje ukázky z knih Stříbrný lipan, Divní a Vuí se směje. Vyšel ve vydavatelství Blok na konci roku 2016, přičemž by měl být prvním svazkem většího projektu.
Čtěte také: Objevte Zázraky Přírody
Přibližme si ho ukázkou z knížky Vuí se směje:Vysoko na horských hřbetech se už delší dobu bělala jinovatka, když se v údolí pod nimi poprvé ohlásila zima. Uhodilo několik štiplavých nočních mrazíků a připravilo cestu prvnímu celodennímu mrazu, který pak nebyl překvapením. Opanoval žleby hladce a nenápadně. Oka kalužin na lesních mokřinách jako by se polekala už první noc. Jinovatka na hoře Maguriči seděla zprvu jako čepička, potom přibyl límec, ten se rozšířil a prodloužil v řasnatou pláštěnku, která rostla, rostla, až jednoho dne se celá hora zahalila dlouhým pláštěm běli.
Zvěř se tím nedala přivést z míry, ani ta veverka, ba ani náladový ořešník. Lehký kabát peří nebo srsti podšila hustá podsada, měkká a kyprá, která dokonale hřála. A tak ani tehdy, když později půda promrzla na kost i pod nastlanou vrstvou listí a jehličí, nezměnilo to valně denní řád života divočiny. Nezměnilo, neboť byl dostatek potravy. Potrava, toť samozřejmě základ všeho. A mráz potravy neubral.
Trnky, šípky, bez, lýkovec, dříny, hloh, ostružiny byly obsypány plody a nabízely srstnaté i pernaté zvěři nepřeberný stůl, prostřený bobulkami a peckovicemi všech druhů, od černých a modrých po bílé a rudé, které byly ještě chutnější než v létě, protože propečené mrazem. Trsy měkkých travin hostily šlechtu lesa: navštěvoval je důstojný jelen, který si byl vědom toho, že ozdoba jeho hlavy je na vrcholu rozkvětu. Přicházela k nim laň, ještě plná blaha po nedávné říji, a s ní kolouch, všecek vyjevený ze dnů osamělosti. Brával tam paši srnec, elegán útlých běhů, smolně černého větrníku a jiskrných hledů, graciózní srna s dvěma plachými synky a nafoukaný srneček vidláček, hloupý až Bůh chraň.
Při spárkatém panstvu našli nadbytek obživy i prosťáčci ušáci; byl-li vzduch bez pachu škodné, přihopkovali z nízkých akátových porostů, kde vysvlékali do běla nízké pníčky ze sladké kůry, jako by si zamanuli akát živou mocí z lesa vyhladit, ale houževnatý trnovník věru nevyhladíš. Věčně galantní jeřábek sem sletoval paběrkovat v olejnatých semínkách, aniž tím zkrátil koroptve, které tu byly v hojnosti, když se vystěhovaly z holých polí, kde jim podzim neposkytl jediného pokojného dne. A když se už zdálo, že tam nikdo není, jistě vězel uprostřed filuta tetřev a mezi sbíráním zrníček otáčel hlavičkou na všechny strany, nemá-li naň někdo spadeno.
A což teprve lískové oříšky a bukvice! Byly už od podzimu dopravovány do skrýší jako nejvděčnější zásoba. Shromažďovaly je veverky, ale důkladněji hraboši, kteří jimi měli podzemní sklady doslova přecpány. Mezi tolikerou zvěří se vždy našlo sousto i pro Vuí, lišku z Havraního. Je libo křehkou zaječinu, nebo máme větší chuť na mladé srnčí? Či by se snad zamlouvala jeřábčí slepička, mladé sojčí? A co zákusek? Tučná myška? Jen si vybrat! Tolik líbezných pachů nosí noční větřík křižovatkami spádů, že je těžko se rozhodnout, za kterým se pustit napřed. Vuí se vždy rozhodla správně, pokaždé jí cosi řeklo, že lépe se dát za tímto bažantem než za oním zajícem, neboť bažant bude jistě ospalý, kdežto zajíc, podle stopy starý mazák, upoutá všechnu pozornost po větru, a neucítí-li, tedy uvidí nebo uslyší. Rozhodovala se správně a srst se jí na zakulaceném hřbetě leskla jako napomádovaná.
Čtěte také: Fascinující sněhové vločky
tags: #zázraky #v #přírodě #setkání #s #ptáky