Život na opuštěném ostrově: Podmanění přírody

Sádek Hedájat, íránský spisovatel, dramatik, publicista a překladatel, pocházel z rodiny dvořanů a intelektuálů.

Nejprve absolvoval první íránskou vysokou školu Dar al-Fonún a pak pokračoval ve studiu archeologie a stomatologie v Paříži, které však nedokončil kvůli psychickým potížím, jež roku 1927 vyústily v neúspěšný pokus o sebevraždu.

Byl silně ovlivněn moderní západní literaturou - mj. to byli Anton Pavlovič Čechov, William Faulkner a Edgar Allan Poe, do perštiny přeložil také dílo Franze Kafky -, po návratu do vlasti začal vydávat časopis Sochan, kolem něhož se zformovala skupina mladých levicově orientovaných intelektuálů kritických vůči poměrům v zemi a usilujících o vnesení nových přístupů do perské literatury.

Psal historické a jazykovědné studie, v polemických textech ironizoval feudální přežitky a konzervativní duchovenstvo, a pro jeho symbolicky laděné prózy je charakteristický pesimismus a lidé stojící stranou společnosti.

Jako mnozí literáti jeho doby i on se prvořadě zajímal o folklor. Vydal dvě studie perských pohádek. První se jmenuje Owsâneh (1931), což je staré slovo z pahlavštiny pro afsâneh neboli „pohádka“ (angl. fairy tale).

Čtěte také: Zdraví z přírody

Perské paery je indoevropské slovo příbuzné keltskému faery a paeris - ty jsou často líčeny jako éterické, nikoliv zcela lidské panny, objevující se především v íránských lidových vyprávěních.

Hedájatova druhá a podstatnější studie nese název Neyrangestân (1933). Neyrang je perské slovo znamenající „past“, „lest“, „podraz“, „řemeslo, cech, dovednost“, nebo „magie“.

Ve spojení se slovem estân, tj. Existuje lidová tradice vyprávění, a to nejen s těmi nejníže postavenými stvořeními, nýbrž také se stromy a rostlinami, jako kdyby si byly vědomy sebe samých.

Bez ohledu na zarathuštrovský náhled, že na jisté úrovni je duše rozprostráněna v celém stvoření, je takový stupeň animismu předzarathuštrovský.

Česky vyšel výbor Hedájatových povídek Tři kapky krve,[3] obsahující i jeho nejslavnější text Slepá sova, který je sugestivní zpovědí člověka pronásledovaného depresemi, halucinacemi a pocity osamění a beznaděje.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Hedájat nenechává nikoho na pochybách, že tento zápas se vede o hranici mezi vědomím a nevědomím: „Píši to všecko svému stínu, který světlo lampy promítá na protější stěnu.

Vílový lid není nějakou abstraktní božskou inteligencí s patřičnou rolí v nebeské hierarchii zřízené jakýmsi mravně založeným Bohem za účelem morálního pozvednutí lidstva.

Tím si můžete být zatraceně jisti, pokud si pro vás někdy přijdou, nebo hůř, pokud se za noci přikradou ukrást vám vaše dítě, jak o tom svědčí báseň W. B. C.

E. Vypravěči poprvé v tomto slzavém údolí zazáří světlo, „nachová[8] záře, ztracená hvězda se mi zjevila v podobě ženy - nebo anděla… v jediném okamžiku jsem poznal velikost a krásu té hvězdy“, jejíž prchavé světlo se mu však nepodařilo zadržet.

Ona štíhlá éterická dívka v černých šatech[9] je rozpoznána jako hypostáze svědomí, na nějž vyznavači zoroastrismu odkazují jako na fravarti, fravašie či „anděla strážného“, a v rysech této tajemné postavy lze rozpoznat mazdejskou Daénu Fravaši, kterou komentátoři ztotožňují s andělem Gabrielem coby označením pro Ducha svatého vlastního každé bytosti.

Čtěte také: Objevte listnaté lesy s Larousse

I další íránský mystik ’Alá’uddawla Semnání hovoří o „neviditelném mistrovi“, o „Gabrielovi tvé duše“, a o panně, která potkává duši spravedlivého člověka, jež smí vstoupit na most soudu (čhinvad-púl) a přejít po něm do posmrtného života, do domu hymnů (garó-demána) obývaném Ahura Mazdou i ostatními spravedlivými, kam ji provází krásná Daéná, tvořená z jeho dobrých myšlenek; ta je vlastně přízračnou projekcí vlastního niterného svědomí.

Tato idea byla znovu přehodnocena heretiky zoroastrismu z období sásánovské říše,[10] jejichž odnož byla známa jako zurvanismus.

Jeho klasická podoba stojí na nauce o „dvojčatech“, což byli zlý duch Angra Mainju, Ahriman, Areimanios, a dobrý duch Spenta Mainju, Ahura Mazda, Oromasdes, a protože šlo o bratry, museli mít též rodiče, kteří je předcházeli.

Kněží se shodli na pojmu zurvan - z avestánského zruuan (abstraktní čas sám o sobě), což jest hypostáze nekonečnosti - jakožto „jediném možném absolutnu“, z něhož mohla tato dvojčata povstat stejně jako zlo a dobro.

Je dost dobře možné, že v případě zurvanitské kosmogonie šlo o adaptaci předcházejícího Króna.

Perská gnose se odvozuje z existencialistické vize radikálního rozlišení mezi manipulovatelným člověkem a ryzím a věrohodným jedincem, kteří jsou si přesto navzájem duševními druhy, a tady se ukazuje, že Hedájat měl bezprostřednější přístup k manichejskému mystickému dualismu, z nějž tyto ideje vyvěrají, než tomu bylo u Nietzscheho.

Tím, že se v povídce Slepá sova propojí hlavní mužské postavy mezi sebou jako okultní stíny vypravěče, a že se základní ženské postavy ukazují být zajedno s onou éterickou dívkou, která je jeho duševním druhem, či psychickým dvojčetem, Hedájat nepřímo odkazuje na ideje mazdakismu[12] a mahájány,[13] jež souvisejí se vztahem mezi reinkarnací, orgiastickým komunismem a incestním sexem.

Incestní a orgiastické obrazy v těchto partiích textu jsou v novele rovněž zasazeny do kontextu hlavní myšlenky reinkarnace.

Zpochybnění reinkarnace a naznačení, kterak chápat její ústřední význam, jejž pro povídku Slepá sova má nehledě na Hedájatův zájem o materialistického samorostlého filosofa Omara Chajjáma, jehož myšlenky se tu rovněž objevují.

Hedájat měl poněkud excentrické chápání Chajjámova světového názoru, což je nejlépe vidět na příkladu jeho úvodu k pečlivě vybraným edicím knihy Rubáiját, zejména na způsobu, jak on sám užíval Chajjámovu symboliku ve svém díle.

Nejvýznamnějším z těchto symbolů je víno. Avšak v povídce Slepá sova je víno otráveno jedem kobry, a tak intimně spojené s indickým hadím tanečnicí Bhúgamou Dásí z „chrámu lingamu“, takto matkou vypravěče, a dalšími narážkami na šivaistickou a tantrickou spiritualitu Indie.

V prvních stoletích n. l. se šivaismus rozdělil na první raně šivaistické sekty a na dvě základní vývojové větve, které jsou známy jako tzv. mantra márga, „stezka modlitby“ a ati márga, „krajní stezka“.

Odpovídají pozdějšímu tantrickému rozlišení dakšina márgy, „stezka pravé ruky“, a váma márgy, „stezka levé ruky“.

Známější je spíše extrémní stezka levé ruky, která má svůj počátek v sektě Pašupata či Lákula, a stojí za ní především sekty jako Kálamukha, „Ti s černými tvářemi“, nebo Kápalika, „Ti, co nosí lebku“, jež jsou známé svými praktikami podobnými satanistickým kultům a vykonávanými v rozporu s dharmou.

Jde o rituální akty jako krvavé usmrcení kozy, pití různých sekretů (krev a mužské a ženské pohlavní tekutiny) z urvané lidské lebky nebo křtění v krvi a pomazávání se směsí popela z lidské mrtvoly a výkalů z býka.

Naproti tomu stezka pravé ruky dává přednost modlitbám, má svůj původ v sektě Šaiva či Íšani a podobá se spíše křesťanské zbožnosti.

Jde především o odkazy na kundaliní šakti čili „hadí sílu“[15] a stezku levé ruky.

Z textu vyplývá, že Hedájat zamýšlel pro Bhúgam Dásí roli Šakti[16] v přestrojení za Černou „Matku“, bohyni Kálí Má,[17] a další ženské postavy s ní často spojované jsou emanacemi neboli avatary Kálí známými v tantře jako Mahávidjá - jejichž prostřednictvím Kálí ovládá a posiluje Šivu.

Víno se stává elixírem, který nechává vypravěče prostoupit amorální a nesnesitelnou životní silou.

Připomeneme-li si však súru 18, Jeskyně, která vypravuje o zasvěcování Mojžíše prostřednictvím „jednoho ze služebníků Našich, jehož jsme milosrdenstvím Svým obdařili a jehož jsme vědění z Nás vycházejícímu naučili“, mohou se slova „amorální“ a „životní síla“ jevit ve zcela jiném světle.

Sanskrtské slovo ghuka označuje „sovu“, ghukari pak „vránu“, lat. corvus. Ve staroegyptštině má kořen obdobu ve slovu kek, „temnoty“.

Egyptské písmeno „M“ představují znaky sovy a supa. Had byl svrchovaným symbolem „toho, který obkličuje“, ke všemu se obrací zády a změní smýšlení každého.

Jedno z jeho egyptských jmen zní Rer, Rru nebo Ru. Rer označuje „obvod“, „chodit dokola“ a „dělat kruh“.

Zdá se, že Hedájat netrávil všechen čas v Indii jen studiem posvátných textů Pársů.

Je dobře známo, že příběh Slepé sovy se odehrává ve dvou časových rámcích - prvním je středověké město Rajj a druhým na jeho místě stojící moderní Teherán, který byl budován na těchto ruinách i během Hedájatova života.[18]

Je tu však ještě třetí časová rovina, totiž budoucnost nebo bývalost (v kvazi-heideggerovském smyslu), jímž je nadčasové místo nemající místo, stejně přístupné minulosti i současnosti.[19]

A tím jest ono podivné futuristické město, v němž vypravěč opakovaně bloudí, často v pozměněném stavu vědomí, ať už jde o moderní Teherán anebo středověké město Rajj.

Pro takové místo už v perské filosofické tradici existuje označení. Tím je pojem Ná-kodžá-Abád, místo mimo místa, „místo“, které není obsaženo v žádném místě…“, slovo, jejž razil Šihábuddín Jaḥjá as-Sohravardí,[20] umučený heretik z dvanáctého století, které znamená „Nikde-země“ jsoucí v „osmém klimatu“.

Právě on sepsal skvostné příběhy - jak vizionářské, tak iniciační - na jejichž počátku se vizionář ocitá v přítomnosti nějaké nadpřirozené bytosti úchvatné krásy, jež se ho ptá, kdo je a odkud přichází.

Termín Ná-kodžá-Abád je zvláštní. Nenajdeme ho v žádném z perských slovníků a byl, pokud vím, vytvořen samotným Sohravardím s použitím nejpůvodnějších perských jazykových pramenů.

Doslova znamená to, co už bylo uvedeno: město nebo zemi (ábád) a ne-kde (nákodžá). Proto máme na první pohled dojem, že se zde setkáváme s termínem, který je přesným ekvivalentem termínu ú-topia; ani ten ostatně nenajdeme ve slovnících klasické řečtiny, nýbrž byl vytvořen Thomasem Morem jako abstraktní pojmenování pro absenci jakékoli lokalizace, jakéhokoli situs ve světě zkoumatelném a kontrolovatelném našimi smysly.

Na začátku vyprávění, které Sohravardí nazývá Nachový archanděl,[22] se zajatec, právě uprchnuvší svým žalářníkům, to jest nacházející se dočasně mimo svět smyslové zkušenosti, ocitá v poušti v přítomnosti bytosti, v níž shledává všechny půvaby mládí, pročež se jí táže: „Odkud přicházíš mladíku?“

Dostává tuto odpověď: „Jakže? Jsem nejstarší z dětí Stvořitele (v gnostických termínech Protokistos, „Prvostvořený“), a ty mě nazýváš mladíkem?“

Tamtéž, totiž v původu této bytosti, spočívá i tajemství červené barvy, která provází její zjevení: bytosti stvořené z čistého Světla, jemuž temnota stvořeného světa dává zazářit jen v podobě červánků.

Pohoří Qáf je kosmické pohoří, utvářené od vrcholu k vrcholu a od údolí k údolí nebeskými Sférami, zasazenými jedna do druhé.

Jakou cestou je z nich třeba jít? Jak je to daleko? „Ať půjdeš jakkoliv dlouho, vždy se navrátíš tam, odkud jsi vyšel,« jako se střelka kompasu vždycky vrací na stejné místo.

tags: #život #na #opuštěném #ostrově #podmanění #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Definice úvěrové emise peněz
• Kompostování s kočičím trusem: Co je třeba vědět?
• Krize ruské hvězdy
• Klára: Recenze
• Myslivost a příroda