Žížaly a jejich význam pro kompost a půdu

Není žádným tajemstvím, že stav půdy na naší planetě nemůžeme označit za příznivý. Třetinu všech půd a více než polovinu těch zemědělsky obdělávaných lidé již v celosvětovém měřítku stačili mírně nebo silně poškodit. Problémy s klesající kvalitou půdy ještě umocňuje velkoplošný úbytek přírodního a přírodě blízkého prostředí, homogenizace živé složky ekosystémů a probíhající a očekávané změny podnebí.

Činnost žížal je pro půdu klíčová

Dobře známí kroužkovci ovlivňují půdní podmínky hned několika způsoby. V mírném pásu jich na metru čtverečním žije až tisíc jedinců vytvářejících biomasu 300 gramů.

Některé druhy se živí na povrchu čerstvým rostlinným spadem, který zatahují do stálých chodeb v půdě, jiné si podzemní labyrinty nebudují. „Vyrubané“ zeminy se tito pozoruhodní živočichové zbavují úplně jednoduše: požírají ji a v ní obsažené organické látky dokáží strávit. Podle střízlivých odhadů projde za 24 hodin zažívacím traktem žížaly množství půdy odpovídající 36násobku hmotnosti jejího těla, navíc důkladně obohacené chemickými prvky, nezastupitelnými pro výživu rostlin.

Výsledky podrobných výzkumů potvrdily, že trus žížal je ve srovnání s okolní půdou dvakrát bohatší na vápník a hořčík. V případě dalšího biogenního prvku, dusíku, je uvedený poměr 5:1. Nejvíce ale žížaly obohacují půdu o draslík: jeho koncentrace v žížalích výkalech je dokonce jedenáctkrát vyšší než v půdě. Protože trávicí soustavu žížal osídluje druhově pestré společenstvo mikroorganismů, vykazují jejich výměšky větší mikrobiální aktivitu než okolní půda.

Uvádí se, že žížaly v Evropě každoročně vynesou na povrch na jediném hektaru až 40 tun exkrementů, představujících 0,4 cm horní vrstvy půdy. Žížalí tělo je dokonale přizpůsobeno pohybu v půdě. Ale to ještě zdaleka není všechno.

Čtěte také: Žížalí kompost v bytě: Jednoduchý návod

Nestrávené zbytky žížalí potravy totiž zlepšují strukturu půdy, stabilizují půdní organickou hmotu a podílejí se tak na tvorbě důležité složky půdy - humusu, tedy souboru odumřelých organických látek v půdě, rostlinného i živočišného původu, v různém stupni rozkladu a syntézy. Vzniklými chodbičkami mohou pronikat hlouběji do půdy kromě vzduchu a s ním kyslíku jak kořeny rostlin, tak vláha. Provzdušňováním a převrstvováním půdy tak žížaly nezanedbatelným způsobem ovlivňují vodní režim, mj. zmírňováním odtoku vody.

Zdá se rovněž, že v půdě urychlují rozklad znečišťujících organických látek a omezují spotřebu pesticidů tím, že zvyšují odolnost plodin proti škůdcům a chorobám. Podrobná meta-analýza potvrdila, že průměrná početnost žížal v zemědělské krajině zvyšuje výnos plodin o čtvrtinu a nadzemní biomasu o 23 %. Rozsah tohoto účinku závisí na přítomnosti zbytků plodin, hustotě žížal a půdním typu.

Na druhou stranu se názory na to, zda zmiňovaní máloštětinatí bezobratlí snižují dopady klimatických změn, různí: podle některých autorů emise skleníkových plynů z půdy svou činností zvyšují.

Inženýři bez diplomu

Termín ecosystem engineer označuje v ekologii a ochranářské biologii organismus, činností ovlivňující prostředí do té míry, že mění jeho fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Uvedené sousloví se často překládá doslova jako ekosystémový inženýr. Protože slovo engineer má v angličtině trochu jiný význam než v češtině, a to nemáme na mysli označení strojvůdce, bude vhodnější hovořit o ekosystémovém tvůrci nebo staviteli ekosystému.

Znovuobjevený žížalí kompost

Příliš intenzivní zemědělská výroba a pokračující změny ve využití území mohou vyvolat úbytek žížal. Použití glyfosátového herbicidu Roundup omezuje jak aktivitu žížal, tak jejich rozmnožování a vede k zvýšenému obsahu živin v půdě. Někteří odborníci proto vedle citlivého a současně udržitelného nakládání s půdou zejména při zemědělské výrobě doporučují při ochraně půdy mnohem více využívat žížalího kompostu.

Čtěte také: Kompostér pro zahradu i byt: Na co se zaměřit?

Ten vzniká činností žížaly hnojní (Eisenia fetida) a příbuzné žížaly kalifornské (E. andrei) z organického odpadu, pocházejícího z domácností, už za sto dní a může být využit jako hnojivo v podobě vynikajícího substrátu a výživné tekutiny, tzv. Pro kompostování v domácnostech je ideální využití žížal, tzv. vermikompostování.

Speciálně vyšlechtěné kalifornské žížaly umí dokonale přeměnit bioodpad na výživný kompost. Kalifornské žížaly mají výhodu proti klasickému kompostování, že díky trávícím enzymům likvidují patogenní látky, takže lze zpracovávat i shnilé ovoce, zkažené potraviny a ostatní biologické odpady bez nebezpečí. Doporučovaná doba vermikompostování je minimálně 10 měsíců. Vytvořený kompost pak na jaře lze výborně použít jako hnojivo vpravením do hlíny.

Biologický materiál projde trávicím ústrojím kalifornských žížal a žížaly ho vylučují v podobě trusu, trus je hutný černé barvy, takže připomíná černozem. V trusu není vůbec žádný podíl hlíny.

Můžete žížaly vyzkoušet chovat v nádobě (bedně), která není speciálně vytvořená pro žížaly jako vermikompostér. Pokud dodržíte několik zásad, můžete přidávat žížalám svůj kuchyňský odpad a sledovat jejich práci. Nebo můžete vermikompostér vyrobit z plastových nebo dřevěných krabic s víkem. Návody jak vyrobit funkční vermikompostér najdete hravě na internetu.

Vermikomposter se skládá z několik dílů, vrstev. Do vrchního dílu dáváte krmivo pro žížaly (odpad), uprostřed jsou žížaly, které mají možnost se stěhovat vrstvami za potravou, díky dnu, které není plné. Ve spodních vrstvách se hromadí hotový vermikompost. Vermikompostér je dále uzpůsobený tak, aby odváděl tekutinu, „žížalí čaj“.

Čtěte také: Kompostování se žížalami

Vermikompostování známe dlouho. Technologie zpracování bioodpadů vznikla v Japonsku. Žížaly zabezpečují fragmentaci a provzdušňování zpracovávaného materiálu. V praxi přináší vermikompostování člověku úlevu od fyzicky náročného přehazování a překopávání kompostovaného bioodpadu. K velmi vlhkým a kašovitým bioodpadům je vhodné přidávat slámu, dřevní štěpku nebo piliny.

V tuzemských podmínkách se pro vermikompostování využívá druh žížal Eisenia andrei, který se vyznačuje vysokou produktivností a plodností. Pro vermikompostování je nutno zabezpečit optimální teplotu prostředí (15-25 °C). Při teplotě pod 0 °C a nad 35 °C žížaly hynou. Optimální vlhkost substrátu je okolo 80 %.

Žížaly vyhledávají vrstvy kompostu s dostatkem vzdušného kyslíku. Krmivo nesmí obsahovat nadměrné množství čpavku, bílkovin a soli. Žížaly zabíjejí již nízké koncentrace pesticidů. Nesnášejí sluneční paprsky a vítr. Pro venkovní vermikompostování vytvoříme v ideálním případě uzavřený prostor, kam nemohou konzumenti žížal (zejména krtci). Na boky upevníme prkna nebo latě vyrobené z odpadního plastu. Mají dlouhou životnost a jsou bezúdržbové. Vrchní část zakryjeme plachtou, která omezí výpar vody a propouští vzduch. Při výšce 0,5 až 1 m končíme s vrstvením vermikompostu.

Domácí vermikompostéry najdou uplatnění v bytech nebo v kancelářích. Vermikompostér si můžeme zhotovit svépomocí například z přepravek od masa nebo z nádob od malířských pokojových barev. Dno jednotlivých misek obsahuje otvory, které umožňují žížalám volný pohyb za čerstvým krmivem a odvádějí přebytečné tekutiny. Vermikompost má ve srovnání s klasickým kompostem výrazně lepší vlastnosti. Pro aplikaci se doporučuje tekutinu smíchat s vodou, nejlépe v poměru 1:9.

Žížaly vůbec nejsou jen tak obyčejnými živočichy, mají 5 párů srdcí a žádné plíce. Jde o kroužkovce, kteří dovedou přežít, pokud přijdou o zadní část svého těla a některé druhy žížal se dokonce dožívají až dvanácti let. Cévní soustava žížal je uzavřená, složená z jedné cévy na hřbetní a druhé na břišní straně těla. V přední části těla žížal pak najdeme právě pět párů postranních, svalovinou vybavených cév. Právě ty se stahují a pumpují hemolymfu do celého těla každé žížaly.

Na jednom metru krychlovém běžné orné půdy přitom najdeme až 400 žížal (ale i méně stejně jako mnohdy i více). Kypří zde půdu a zlepšují její kvalitu. Žížaly jsou největšími máloštětinatci a spolu s pijavicemi jde o nejznámější kroužkovce. Ve světe je známo více jak 5500 druhů žížal, nenajdeme je pouze v pouštích a polárních oblastech. Nejmenší druhy žížal měří jen jeden centimetr, ty největší pak mohou být dlouhé až 3 metry (australská žížala Megascolides australis).

Pravděpodobně nejdelším doloženým nálezem je pak africká žížala Microchaetus rappi, která běžně dorůstá délky do 1,5 m. Ve 30. letech 20. století však byl v Transvaalu nalezen a zdokumentován jedinec dlouhý 6,7 metru a vážící více jak 1,5 kg. Existuje dokonce druh pojmenovaný žížala svítivá. Ta vylučuje sliz, který na vzduchu světélkuje. Nejdelším druhem je na našem území hlubinná žížala Allolobophora hrabei, která dorůstá délky až půl metru. Daří se jí ve sprašových půdách teplých oblastí (např.

V mírných zeměpisných šířkách narazíme nejčastěji na druhy z čeledi žížalovití (Lumbricinae), na našem území je pak nejčastější žížala obecná a žížala hnojní. A pokud někdo nadává, že se musí stále lopotit s rytím, opak je pravdou. Nemusí. Žížala je zahradní zázrak, který půdu hnojí, kypří a nic od nás nechce. Pracuje přitom po celý rok, tedy pokud to žížalám umožníme. Význam žížal pro ekosystém je prostě nezastupitelný téměř po celém světě.

Půdu žížaly provzdušňují malými kanálky, které tvoří, vstřebají přitom za 24 hodin tolik potravy, kolik samy váží. Ve střevu každé žížaly zároveň žije a množí se obrovské množství mikroorganismů, díky kterým mají výměšky žížal mnohem větší mikrobiální aktivitu než zemina, kterou polykají. Vytváří tak humus, který se váže na jíl. Čili tvoří strukturní úrodnou půdu.

Zajímavostí též je, že výzkumu významu žížal při tvorbě humusu se dlouhodobě věnoval již Charles Darwin. A již on došel k překvapivě vysokému číslu 2,5 kg metamorfovaného humusu na m3 půdy ročně! Žížaly přitom dokonale zpracovávají organický odpad. Jejich trávicí systém zabírá téměř celé tělo, do kterého přední částí neustále soukají vše, nač v půdě narazí (včetně půdy samé). Druhým koncem pak ze žížal neustále vychází jemný a výživný humus.

Svými svaly žížaly neustále ovládají každý tělní článek, s přispěním štětinek a slizu se pak dovedou pohybovat neuvěřitelně čiperně. Díky žížalám dokonce nemusíme ani rýt, pokud nechceme. Stačí záhony nastlat kompostem a mulčem a vše ostatní již necháme právě na žížalách. S velmi těžkou jílovitou půdou si žížaly poradí hůře, již v průměrné půdě ale budou vládnout. S kompostem nám pak pomáhají především žížaly hnojní. Jejich žravost je neskutečná a bez nich bychom kompostu dosáhli jen těžko, mnohem pomaleji a ne v takové kvalitě. Proto se také kompost zakládá na volné půdě bez podložky. Aby k němu měly žížaly z půdy přístup.

A jak žížalám pomoci? Hnojte pouze organicky a mulčujte. V létě žížalám mulč pomáhá před horkem a vysycháním půdy, v zimě před mrazem. A zase tolik práce to není, stačí materiál ukládat na povrch, nemusíme jej zarýpávat. Za mrazů se sice žížaly stěhují hlouběji, ovšem fungují jako dokonalé teploměry. Jakmile se jen trochu oteplí, přibližují se povrchu půdy co nejblíže to jen jde. Určitě též nepoužívejte pesticidy a minerální průmyslová hnojiva. Pokud minerální hnojiva používáte, nechte je jen na povrchu, nezarývejte je.

Dodáváme potřebné množství žížal na založení vermikompostéru nebo zahradního kompostéru. Násada 250 g vám stačí pro založení domácího vermikompostéru. Žížaly jsou vhodné i pro venkovní kompostéry. Pokud do zahradního kompostéru přidáte žížaly, bioodpad se bude rozkládat rychleji a navíc kompost obohatíte o vzácný vermikompost. Žížaly se Vám budou rozmnožovat podle přísunu potravy už po prvním měsíci.

Při vermikompostování se využívá schopnost žížal přeměňovat biologické zbytky na organické hnojivo. Vermikompostér můžete umístit na chodbu, balkon, do garáže, dílny, ale i do kuchyně, kanceláře nebo do třídy ve škole. Důležitá je pouze teplota okolí, která by se měla pohybovat kolem 20 ° C a správná vlhkost substrátu.

Vermikompost se od běžného kompostu liší zhruba v pěti znacích. Prvním z nich je zrnitostní složení. Struktura vermikompostu je jemnější než u kompostů klasických. Ve všech 3 případech byly částice ve srovnání s kompostem výrazně jemnější, ze 100 % menší než 5 milimetrů. Další předností vermikompostu je vyšší obsah přístupných živin. Vermikompost od klasických kompostů odlišuje také vyšší obsah mikroorganismů a vyšší enzymatická aktivita.

“Při vermikompostování můžeme zpracovat bioodpad, a navíc získat kvalitní vermikompost použitelný jako hnojivo. K vermikompostování se používá žížala Eisenia andrei, lidově se jí říká právě žížala kalifornská. Už v roce 2013 se jimi zabývala studie Mikrobiologického ústavu AV ČR, která tvrdí, že Eisenia andrei se nachází ve hnojích a kompostech, naopak naše původní žížala hnojní (Eisenia fetida) se běžně nachází v lesních půdách.

Do vermikompostu patří skoro všechen rostlinný odpad. Zbytky ovoce, zeleniny. V našich pokusech jsme zkoušeli kompostovat například matoliny, což jsou pevné zbytky po lisování vinných hroznů, jablečné výlisky nebo lihovarské výpalky. Slovo kompost vychází z latinského slova kompositum, tedy složení, složenina.

Do vermikompostéru by naopak určitě nemělo přijít nic, co se nedá biologicky rozložit. Samozřejmě to jsou plasty, sklo, kovy, ale taky jedlé oleje, tuky a kapalné odpady obecně. Do vermikompostu nepatří ani mléčné výrobky a maso. Vyhnout bychom se měli i slaným zbytkům, protože žížaly jsou na sůl citlivé.

Co se týká teploty, pro žížali je ideální 15 až 25 °C. Pokud je teplota nižší než 10 °C, žížaly se už nerozmnožují a přestávají přijímat potravu. Opravdový problém nastává, pokud teplota klesne pod 0°C. V takovém případě žížala samozřejmě umrzne, protože je z 90 % složená z vody. Někdy ale mohou v kompostu přežít kokony s vajíčky, a když se teplota opět zvýší, z vajíček se vylíhnou malé žížaly.

Problém je i příliš vysoká teplota, zejména pokud je vyšší než 35 °C. I v takovém případě žížaly hynou, a to jak z důvodu nadměrného tepla, tak i kvůli nedostatku kyslíku. Vzniká zde vysoká mikrobiální aktivita a mikroorganismy spotřebovávají kyslík, kterého pak není dostatek pro žížaly. Kompost můžeme v létě víc zavlažovat a postřikovat vodou, aby se teplota snížila. Nebo vermikompostér obložit polystyrenem a vytvořit tím tepelnou izolaci. Jednou z možností je také umístit vermikompostér do sklepa.

Vermikompostování je metoda kompostování, kdy dochází k rozkladu organického materiálu pomocí žížal. Slovo „vermikompostování" vychází z latinského vermes - červ, žížala. Žížaly rychle a ochotně přemění bioodpad na tmavé, na živiny bohaté hnojivo. Kompostovat může každý. Stačí najít vhodné místo pro vermikompostér, mít dostatek kuchyňského odpadu a využití pro výsledný kompost. Kompostovat pomocí žížal můžeme ve školách, školkách, kancelářích a domácnostech. Zapojit se může firma nebo třeba celý dům. Žížaly vyžadují minimum péče. Používání vermikompostu rostlinám prokazatelně prospívá.

V Česku žije zhruba 50 druhů žížal, ale zdaleka ne všechny se k vermikompostování hodí. Použít lze běžnou žížalu hnojní (Eisenia fetida), ideální jsou však kalifornské žížaly (Eisenia fetida andrei), které se rychle množí a dokážou intenzivně přeměňovat bioodpad na vermikompost. Tento druh byl vyšlechtěn v Kalifornii z žížaly hnojní. Žížaly jsou poměrně malé, dobře zpracovávají biologický odpad, rychle se množí a rostou. K založení jednoho domácího vermikompostéru nám postačí přibližně 0,5 kg násady.

Násada obsahuje hotový kompost, žížaly různých vývojových stadií včetně vajíček a pomocné organismy, jako jsou půdní bakterie, chvostoskoci a zárodky dalších rozkladačů. Množství žížal i dalších půdních organismů se časem přizpůsobí objemu přidávaného organického odpadu. Zdvojnásobení jejich počtu trvá přibližně tři měsíce. Násadu žížal můžete zakoupit přímo u specializovaných chovatelů nebo požádat své známé, kteří již mají zavedený vermikompostér. Žížaly hnojní, které odpad zpracovávají poněkud pomaleji, si lze nasbírat v hnojišti nebo venkovním kompostu.

K vermikompostování se výborně hodí jednoduchá nádoba. Může být dřevěná (použijeme tvrdé dřevo, které lépe odolává hnilobě, nikdy ne dřevo, které bylo chemicky ošetřeno), ale i umělohmotná. Postačí i obyčejný plastový box s víkem. Žížaly ke svému životu potřebují dostatek vzduchu, proto je nutné při výběru nádoby dbát na to, aby byla dostatečně prostorná, avšak ne příliš hluboká. Vícepatrové kompostéry umožňují díky děrovaným dnům vertikální přesun žížal. Díky tomu odpadá práce s jejich přebíráním v hotovém kompostu. Velikost nádoby se odvíjí od množství kompostovaného bioodpadu. Na 1 kg týdně je potřeba zhruba 0,2 m2.

Žížaly nesnášejí světlo, proto by nádoba měla mít víko, které také zabraňuje vysoušení. Pod kompostér umístíme ještě sběrnou nádobu (například plech) na odchyt výluhu - žížalího čaje. Nádobu můžeme umístit uvnitř v bytě, v domě či venku. Důležité je vždy zajistit pro žížaly optimální teplotu (žížaly jsou aktivní při teplotách nad 5 °C, ale největších výkonů dosahuji při teplotě kolem 20 °C) a správnou vlhkost substrátu. Při umístění na balkon budou v chladu žížaly méně aktivní. Při teplotách pod nulou kompostér zamrzne a žížaly nejspíš uhynou (v přírodě se zahrabávají hlouběji do země, kde je stabilní teplota).

Do kompostéru lze přidávat téměř veškerý kuchyňský odpad. Někteří chovatelé se obávají, že žížalám škodí přidáváním „pálivých" složek. Žížaly nemají zuby ani kusadla, a proto nemůžeme očekávat, že se „zakousnou" do jablka, které vyhodíme. Čerstvě přidaný odpad je dobré přihrnout vrstvou hlíny, aby nezplesnivěl nebo ho nenašly octomilky. Samotná plíseň však vadí především nám, lidem, nikoliv žížalám, které jsou schopné houbová vlákna trávit. Zvláštností je, že kalifornské žížaly, na rozdíl od ostatních druhů žížal, nejsou uzpůsobené k trávení hlíny (obsahuje jílovité částice a písek). Proto ji do kompostu nepřidáváme.

Součástí kompostu se časem stávají také těla uhynulých žížal. Ta se přirozené sama rozkládají a není tedy třeba je z kompostu vyndávat. Pro chov žížal je důležitá optimální vlhkost 55 až 70 %. Vlhkost potřebují žížaly k tomu, aby mohly dýchat. Pokud po sevření v hrsti kompost drží svůj tvar, je správně vlhký. Vlhkost kompostu můžeme snížit přidáním odpadu s vysokým obsahem uhlíku, jako je papírová lepenka (nebarvená), piliny nebo sláma. Vrstvením materiálů různorodé struktury kompost provzdušníme a zabráníme nežádoucímu hnití. Pokud je kompost naopak příliš suchý, zavlažíme jej pokropením vodou nebo přidáme navlhčený papír. Důležité je, aby u dna nezůstávala souvislá vrstva vody. Pokud se stane, že se odpad dlouho nerozkládá, může to být tím, že žížaly v důsledku sucha pomřely.

Kalifornské žížaly dobře snášejí teploty nad 20 °C. Právě díky tomu se hodí pro kompostování v interiéru. Teploty vyšší než 30 °C nejsou vhodné.

Struktura hotového kompostu je drobtovitá, zbarvením připomíná černozem. Tento vysoce kvalitní humus, který nezapáchá, neobsahuje zbytky nerozloženého odpadu ani patogeny, vzniká přibližně po třech měsících kompostování. Jsou to vlastně žížalí výměšky obsahující látky, které chrání rostliny před chorobami a zlepšují jejich růst. Hnojivo obsahuje kvalitní huminové kyseliny, enzymy. Vermikompost má optimální poměr uhlíku a dusíku 15-10:1, obsahuje stopové prvky, hlavně mangan, bór, zinek. Je vhodný i jako substrát pro očkování sterilních půd, např.

Dobrou a jednoduchou metodou na zjištění kvality kompostu je test klíčivosti rychloklíčivých semen (řeřicha, hrách, fazole). Po 3-4 dnech semena vyklíčí. Vytvoří-li pěkný zelený porost, je kompost vyzrálý, zatímco žluté a hnědé lístky či málo vyklíčených semen prozrazují nevyzrálost. Pak je potřeba kompost přeložit a nechat jej ještě dále „pracovat".

Odběr hotového kompostu provedeme stáhnutím horní vrstvy bioodpadu se žížalami, která bude sloužit jako násada pro nový kompost. Existuje několik způsobů, jak vylákat žížaly ze spodní vrstvy. Například na kompost umístit nádobku s perforovaným dnem a návnadou v podobě kávové sedliny, která žížaly postupně přiláká. Žížaly lze oddělit účinně pomocí světla. Kompost se vysype na hromadu a stranou se oddělí tenká vrstva, která zůstane prosvětlená. Žížaly z této vrstvy se vrátí zpět do temné hroudy kompostu. Takto pokračujeme, dokud nezpracujeme celý kompost.

Máte-li velké množství malých kalifornských žížal, můžete je věnovat. Pokud je nebude chtít nikdo z přátel, nabídněte je třeba kachnám nebo slepicím. Chováte-li ve vermikompostéru kalifornský hybrid, rozhodně je nepouštějte ven. Jedná se o druh, který u nás není původní, a do volné přírody tedy nepatří. Tento problém nemusíte řešit v případě, že zvolíte žížaly hnojní.

tags: #zizaly #do #kompostu #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• Fair trade trička
• Ekologické aktivity
• Ohrožené druhy rostlin
• Skladba Půdy: Vědecké Zkoumání
• Výroba kompostéru